Otče, setkáváme se za zvláštních okolností na územím řízeném ajatolláhy. Vy sám jste Íránec?
Ano, jsem Íránec.
Od kdy jsou v této zemi křesťané?
Dějiny křesťanství v této zemi jsou dlouhé. Přišlo sem pět století před isláme. Máme tady velmi staré kostely, které mají stovky let.
V západních sdělovacích prostředcích často nechvalně píše a mluví o životě v Íránu. Můžeme dokonce zaslechnout, že křesťané jsou zde vražděni a nemají žádná práva. Jak ve skutečnosti vypadají vaše každodenní vztahy s muslimy? Cítí se tady jako křesťané bezpečně?
Odpovím na otázku jako křesťan. Hodnocení lidí, národu nebo země na základě zpráv z médií je vadné. Existuje tolik jiných způsobů k poznání pravdy… na příklad přesvědčit se na vlastní oči. Je třeba poznat skutečnost, aby člověk lépe pochopil situaci. Cokoliv slyšíme z médií je nevěrohodné. Pravda je taková, že náš každodenní život v této zemi se příliš neliší od života muslimů. Máme svobodu, pokud jde o naše náboženské obřady. Udržujeme dobré vztahy s ostatními církvemi i vyznavači jiných náboženství. Jako součást společnosti této země žijeme v souladu s našimi sousedy. Máme přátele a příbuzné mezi muslimy. Jsme spolu v úzkém styku. Proto tvrzení, že se tady necítíme bezpečně, není pravdivé. A tenhle nepravdivý pohled by neměl utvářet obraz o křesťanech v Íránu.
Znamená to, že bez můžete bez potíží slavit své náboženské svátky?
Samozřejmě že ano. A nemáme v tomto ohledu žádné problémy.[1]
Jak vypadá katolické společenství ve Vaší zemi?
V Íránu jsou tři skupiny katolíků: latinští, arménští a asyrští [tj. chaldejští ‒ pozn. překl.].
Musíte jako křesťané platit daň džizja? Jsou nějaké jiné předpisy, které by se týkaly jenom nemuslimů?
Pokud jde o daně v Íránu, tak si jsme všichni rovni, což znamená, že všichni bez ohledu na náboženství platíme stejně. Vycházíme z ústavy, která nám tuto rovnost zaručuje. Nedáváme nic navíc, co by nedávali muslimové.[2]
Trestají íránské zákony „odpad“ od islámu?
Zákony naší země, právo šaría, nedovolují proselytismus, tedy přesvědčování někoho, aby přijal jiné náboženství. Jelikož se snažíme dodržovat zákony a bereme skutečnost naší země, jaká je, kdy většinu národa tvoří muslimové, naše církve se k těmto postupům neuchylují. Přesvědčování k přestoupení na jinou víru odporuje právu a ústavě, proto se snažíme žít svou víru v našem vlastním okruhu. Křesťanství v Íránu má velmi dlouhou historii a církve také používají jistý kánon, kterým se řídíme.[3]
Jak už jsem řekla, hodně lidí na Západě se domnívá, že křesťané jsou v Íránu muslimy tvrdě pronásledováni…
Opravdu nevím, odkud se vzal ten názor, že jsme zde pronásledováni. To není pravda. Zopakuji, že bychom neměli věřit médiím. Nevím, co k tomu dodat. Vždyť je to přece jasné a pochopitelné. Měli bychom poznávat skutečnost osobně, dotýkat se skutečnosti. Pokud chceme hodnotit lidi, nějakou zemi, národ nebo zemi, neměli bychom generalizovat a usuzovat jen podle toho, co jsme uslyšeli z médií. Opakuji ještě jednou, dodržujeme ústavu a právo šaría, které je zákonem naší země. Jak už jsem řekl, naše církve se řídí vlastními předpisy, které nám zajišťuje íránská ústava. Přítomnost katolíků je tady velmi významná.
Proč podle Vás západní sdělovací prostředky šíří, že křesťanům v Íránu hrozí nebezpečí?
Tady nejde jenom o křesťany. Média útočí na naši zemi různými způsoby, proto je třeba se na tento jev podívat z většího odstupu, tedy nejen v souvislosti s náboženskými menšinami. Když srovnáme zprávy médií z různých zemí, uvidíme, že opakují stejný pohled na Írán a představu o něm. Myslím si, že existuje jisté ovlivňování jedněch médií druhými. Americká a evropská média mají stejné vazby a zdroje. Jestli chcete rozdělit nějakou zemi, zničit nějaký systém nebo politiku, pak média, která jsou např. pod vlivem Spojených států, začínají hlásat totožné myšlenky a názory a snaží se, aby byly přijaty bez kladení otázek: co? jak? proč? Podle mě je to hloupé. A díky Bohu, že jsou novináři jako Vy, kteří poznávají skutečnost na vlastní oči.
Jak vypadají vztahy Íránu s Vatikánem?
S Vatikánem udržujeme samozřejmě oficiální vztahy. Každý rok posílá Írán své studenty do Vatikánu a naopak. Ale naše vzájemné vztahy se neomezují jenom na ty formální. Nezapomínejme, že katolické církve chápou lidské reálie a v některých oblastech se podílejí na běžných záležitostech této země. Uvedu příklad. Když nás v roce 2003 postihla velká tragédie, jakou bylo zemětřesení v městě Bam[4], katolické charitativní organizace, jako např. Caritas Internationalis, se aktivně zapojily do pomoci na území Íránu. Taková činnost napomáhá k upevňování vzájemných vztahů a porozumění. Pokud hovoříme o relacích na neformální úrovni, neměli bychom zapomínat právě na tyto příklady soucitu, podpory a pomoci lidem.
Děkuji za rozvor.
Otázky kladla Agnieszka Piwarová.
P. Rijan Issa je knězem Chaldejské katolické církve a slouží v kostele sv. Josefa v Teheránu.
Převzato z Myśl Polska, 49-50/2017.
Přeložila Marta Trnková.
[1] Dodejme, že podle íránské ústavy mají křesťané zaručena dvě místa v tamějším parlamentu.
[2] Džizja je daň, kterou podle koránu mají platit nemuslimové na muslimském území. Je chápána jako poplatek za „ochranu“ a zproštění od vojenské povinnosti. Týkal se všech nemuslimských mužů s výjimkou těch, kteří vstoupili do armády nebo neměli dostatek prostředků na živobytí. Byly od něj osvobozeny ženy, děti, mrzáci, staří lidé, kněží nebo řeholníci. Třebaže bylo v Íránu po islámské revoluci oficiálně přijato právo šaría, poplatek džizja zaveden nebyl a íránská ústava zaručuje všem občanům v daňové oblasti rovnost bez ohledu na náboženství.
[3] Apostaze, tedy odpad od víry, je v islámu trestána v případě jejích veřejných projevů, které jsou vnímány jako zpochybnění nábožensko-společenského uspořádání. Pokud někdo, podle některých fatev ajatolláhů, nedává odpad od víry (ten je chápán i jako přijetí jiného náboženství) najevo a dodržuje společenský a právní řád, nemá být trestán. V samotném Íránu může konverze na křesťanství znamenat zahájení trestního stíhání končícího trestem smrti, ale neplatí to automaticky. Tento předpis ale není v praxi už delší dobu uplatňován.
[4] Bam je starobylé íránské město v Kermánské provincii známé svou pevností, která je největší stavbou z nepálených cihel na světě. V roce 2003 město postihlo zemětřesení, při němž zemřelo 26 271 lidí. ‒ Pozn. překl.
„Cokoliv slyšíme z médií je nevěrohodné. Pravda je taková, že náš každodenní život v této zemi se příliš neliší od života muslimů. Máme svobodu, pokud jde o naše náboženské obřady“.
To v Evropě jsme jiní pašáci. V Evropském parlamentu ( s vyjímkou lidovecké frakce),je slovo křesťanství téměř tabu a tzv. Instanbulská úmluva, která má být u nás v tichosti ratifikována, spolehlivě útočí na „přirozený řád stvoření“ (srov. Společný list biskupů českých a moravských diecézí ).
Co by tomu řekl Páter Rian Issa? Nebo třeba náš Páter Jan Bula (24. 6. 1920- popravený 20.5. 1952)?
Chápu správně, že po překladu do srozumitelné řeči článek říká: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium? Tak na to v Íránu můžeme zapomenout, za to zde hrozí tvrdé tresty, i smrt. Chci říct, je to velmi přívětivá země, vůbec není pravda, co se na západě myslí, že by zde snad mohl být s praktikováním křesťanství jakýkoli problém — alespoň pokud se člověk jako křesťan nechová a rezignuje na jeden ze základních příkazů křesťanství, žádný problém mít nemusí, samozřejmě pokud dodržuje příkazy šaríi.“
Nebo co se ten článek snaží říct jiného, než znovu a z první ruky potvrdit neblahou situaci křesťanů v Íránu, kdy o tom navíc kněží buď nesmějí mluvit, nebo jim to ani nedochází? Paxteriéři by jistě také západnímu reportérovi potvrdili, že lidově demokratické zřízení katolíky naprosto neutiskuje, že to jsou jen nenávistné lži západního imperialistického tisku, naopak, stát je natolik upřímně zainteresován na životě církve, že kupříkladu aktivně napomáhá výběru a umisťování kněží…
Leda by se už i tedeum.cz se přiklonilo na stranu těch, co proselytismus považují za „mimořádnou hloupost“, která „nemá smysl“ [http://www.tedeum.cz/3_2014/poucovani_oklikou_0314.htm]
Ale spíš se zdá, že už na těchto stránkách chybí jen óda na KLDR…
Ad matěj: Účelem textu je pouze seznámit čtenáře se situací v Íránu, a to formou rozhovoru s rodilým knězem, který v zemi působí. Nic víc. Pokud ke svému životu potřebujete propagandu, aby Vás utvrzovala ve Vašem přesvědčení, nemusíte to číst a zbytečně zatěžovat svůj mozek.
Martin R. Čejka
V Íránu jsem strávil asi měsíc. Projel jsem ho celý. Samozřejmě jsem navštívil i křesťanské kostely, když na některých místech byly. Kostel v Esfahánu bych jdoucí po ulici nenašel. Skryt za plechovými dveřmi, připomínající vstup snad někam do opravny automobilů. Místními jsem byl vnímán podezřele, ale když viděli, že se jen tiše modlím, nechali mne být. Snahu o komunikaci odmítli.
Džizja se možná neplatí, ale v Irácko-Íránské válce padlo mnoho mužů jak muslimů, tak křesťanů. Rodiny dostaly od státu odškodnění. Za křesťany, ale dostaly zhruba polovinu, co rodiny muslimské.
Ale jinak je Írán jednou z nejkrásnějších zemí, kterou jsem navštívil. O duši lidí ani nemluvím, je nesmírně, neuvěřitelně přátelská. Jeden příklad. Měl jsem v průběhu rýmu a kašel. Potřeboval jsem lékárnu. Ale skoro nikdo moc nemluví anglicky, potřeboval jsem tlumočníka. Vešel jsem do pobočky jedné banky a poprosil někoho o službu tlumočení. Vedoucí jednoho zaměstnance poslal od přepážky. Nejen, že mi tlumočil, ale také za lék zaplatil a nechtěl ani slyšet o vrácení peněz. Je to pro něho prý čest pomoci někomu v nouzi.
Chovají se tak, jak bychom měli v Kristově Duchu my. Jestli díky Kristovu Duchu, nebo je to pouze národní zvyk, nevím. Ale vzpomínat na ně budu celý život. Pán je opatruj.
Ad MRČ: právěže ke svému životu propagandu nepotřebuji, takže jsem šokován, že se s ní patrně setkávám už i na těchto stránkách. Nebo jsem to nepochopil, a v tom případě bych ocenil vysvětlení, kde teda špatně čtu. Ještě jednou tedy zopakuji, že na první i druhé přečtení vidím, že daný kněz sice většinu rozhovoru zdůrazňuje, jak je mediální obraz falešný, že křesťané se v Íránu ničeho obávat nemusejí — a zároveň potvrzuje, že to platí pouze tehdy, přestanou-li být křesťany, tedy rezignují-li na Kristův požadavek hlásání evangelia, zatímco skuteční křesťané se musejí obávat vážných postihů, ba i smrti. Buďto jsem to tedy nějak zásadně nepochopil, nebo se kněz sám usvědčuje z nepravd, tak mi uniká, jaký má smysl něco takového zde zveřejňovat.
Ale jsou i takovéto informace: https://www.hlas-mucedniku.cz/pnp.php?datum=2018-05-12 Tak nevím!
Ad Josef Juřička: To je v pořádku. Šíření „sionistického křesťanství“ by měla trestat každá rozumná vláda.
Martin R. Čejka
Tedeum není stránka, kde by se autoři báli vyjádřit a převzaté články jsou ve své otevřenosti podobného charakteru. Dle mého názoru je to tentokrát o čtení mezi řádky, ne „na tvrdo“ jako obvykle.
ad matěj – jen na vysvětlenou:
„skuteční křesťané se musejí obávat vážných postihů, ba i smrti“
Skuteční křesťané se postihů a smrti kvůli své víře nebojí. Mají pevnou oporu v Božích příslibech.
ad Tomáš Navrátil: rozumím, před argumenty nejprve povinné slovíčkaření, dobrá, omlouvám se za matoucí „musejí obávat“, představte si tedy prosím, že jsem místo toho použil obrat „hrozí jim“ ve smyslu objektivní situace křesťanů v Íránu, o které je článek i má reakce. Tedy: daný kněz sice většinu rozhovoru zdůrazňuje, jak je mediální obraz falešný, že křesťanům v Íránu nic nehrozí — a zároveň potvrzuje, že to platí pouze tehdy, přestanou-li být křesťany, tedy rezignují-li na Kristův požadavek hlásání evangelia, zatímco skutečným křesťanům hrozí vážné postihy, ba i smrt. Tak snad jsem tímto napravil své předchozí nedopatření a už Vám nadále nebude bránit v seriózní reakci. 🙂
Jsem velmi překvapen. Ne obsahem článku – to vše dávno vím (i židi mají v íránském parlamentu zastoupení) – ale tím, že jste jej uveřejnili. Protože vím i mnoho jiných protimediálních věcí – a ty neuveřejňujete. Nevadí mi to ale, čerpám z alternativy.
Ďakujem redakcii za tento materiál, predovšetkým za odvahu a snahu o čo najobjektívnejšie informácie. Na rozdielna od niektorých mojich spoludiskutujúcich ma ani nenapadne upodozrievať redakciu z „propagandy“. Pripájam materiál v slovenčine, ktorý v princípe potvrdzuje slová iránskeho kňaza. De iure, opakujem de iure, zoroastriánci, Židia a kresťania sú v Iráne štátom oficiálne uznanými náboženskými menšinami, ktoré môžu slobodne vyznávať svoju vieru. Až na výnimočné prípady je náboženská sloboda týchto náboženských menšín aj v praxi dodržiavaná. Horšie je to v prípade konvertitov. Iránske trestné právo nepozná žiadne špeciálne ustanovenie o odpadlíctve, ale aj toto je len status quo de iure, teda súčasný právny stav. De facto, teda v praxi, je to niekedy iné. V prípadoch diery v legislatíve, teda ak neexistujú v trestnom práve pre niektoré kauzy žiadne osobitné právne predpisy, sudcovia sú povinní uplatniť islamské právo, a to je veľmi zlé. Nemožno však generalizovať. V Iráne žijú masy konvertitov bez fyzickej hrozby, dochádza však aj k prenasledovaniu týchto konvertitov, dokonca aj k ich popravám. Preto iránski konvertiti masovo migrujú do slobodnejšieho sveta. Aj v Rakúsku, kde pracujem, Iránci masovo konvertujú na kresťanskú vieru. V jednej katolíckej farnosti dokonca traja bratia naraz. Písal som o tom v jednom svojom článku, v ktorom je aj ich fotografia. http://www.priestornet.com/2017/05/zaujimavosti-z-casopisu-kirche-bunt.html#more
V každom prípade mnohé signály nasvedčujú, že Iránci majú nesmierny hlad po kresťanstve a z toho môžeme mať len a len radosť.
ad Matěj: Věcná poznámka pro ujasnění pojmů není slovíčkařením, ale pouze a jen tím ujasněním pojmů, aby byla případně možná nějaká konstruktivní a rozumná diskuze. Pokud jsem se Vás takto nepříjemně dotknul, prosím, omluvte mne. Děkuji.
K svojmu predchádzajúcemu príspevku som priložil dokument, ale v príspevku sa neobjavil. Skúsim dať link. Možno sa ho čitateľom podarí stiahnuť z internetu: https://www.minv.sk/?iran-spravy-o-krajine-povodu&subor=153805
Pred rokom 1989 západní novinári dávali otázky oficiálnym predstaviteľom cirkvi v ČSSR. A dostali podobné odpovede. Rozprával som sa s Iráncami, ktorí museli utiecť do Veľkej Británie lebo boli kresťania. Situácia je iná. Často kresťania oficiálne vystupujú ako moslimovia. Verejne o sebe vyhlásiť, že si kresťan znamená väzenie, a často aj smrť. Iránec-kresťan, ktorý chce navštíviť svoju rodnú krajinu, ktorú oni pokladajú skoro vo všetkých ohľadoch za lepšiu ako Európu tam vždy ide ako moslim. Vyjadrenia oficiálnych miesť=klamstvo.
Ad jozef: Rozlišoval bych mezi postojem státu a postojem společnosti. Předpokládám, že v pase nemají kolonku ohledně náboženského vyznání a ani při příletu nikdo jejich náboženství nekontroluje. Jelikož v Íránu se křesťané veřejně projevují, tj. konají se tam veřejné bohoslužby, a stát je ani nezavírá, ani neusmrcuje, tak předpokládám, že případná perzekuce probíhá ze strany společnosti (např. od sousedů na vesnici).
Martin R. Čejka
Verím, že prostredníctvom našej skúsenosti s komunizmom dokážeme pochopiť skutočný stav. Spolu 54 uväznených kresťanov za rok 2018 s trestom 10 rokov a viac, u nás komunisti tiež iba uväzňovali s tým, že nie všetci uväznení prežili. Áno kresťanské kostoly tam sú – každý má dokonca kameru. V školách je vyučovanie kresťanstva pre kresťanské deti zakázané. Kto je prichytený, že prijal Eucharistiu, alebo sa napil vína /prax vých. kresťanov/ dostáva najskôr 60 úderov bičom a ak zistia že je konvertita tak tých 10+ Kresťanstvo je ako tak povolené pre Arménov a Asýrčanov nie Iráncov.
Ad jozef: Byť nerad, musím se ujmout role ďáblova advokáta, jelikož i o nepřátelé si zaslouží pravdu, jak velí spravedlnost i láska.
Není žádný problém najít na internetu obrázky, jak křesťané v Íránu přijímají eucharistii, a nikdo je za to nebičuje. Ke zmiňovaným případům bičování (obvykle 80 ran), došlo vždy v případě bývalých muslimů, kteří se zúčastnili křesťanských shromáždění, a tím, podle íránského práva manifestovali svůj odpad od islámu. Já to neschvaluji, jen upřesňuji, že není bičován ten „kdo je prychitený, že prijal Eucharistiu“. Platí to jen ve zmíněných případech. Navíc zákaz pití alkoholu se v Íránu na křesťany nevztahuje. Desetileté tresty za konverzi měly místo v případě „sionistického křesťanství“, jak jsou v Íránu nazýváni různí evangelikálové a baptisti. Domnívám se, že zde hrají roli spíše pochopitelné politické důvody nežli náboženství.
Vzhledem k tomu, že kněz, s nímž je rozhovor veden, je Íránec, asi těžko platí Vaše konkluze „kresťanstvo je ako tak povolené pre Arménov a Asýrčanov nie Iráncov“.
Martin R. Čejka