Původ svátku Božího Těla

Blahoslavená Juliána z Lutychu

Počátky svátku Božího Těla souvisejí se zjevením a žádostí samotného Pána Ježíše pokorné řeholnici a slavným eucharistickým zázrakem. Onou řeholnicí byla blahoslavená Juliána z Lutychu (1193‒1258). Když ve věku pěti let osiřela, byla svěřena sestrám augustiniánkám z kláštera Mont Cornillon, u nichž se později rozhodla vstoupit do řeholního života, přijala hábit a složila sliby a nakonec se stala abatyší.

Bl. Juliána chovala od útlého mládí velkou úctu k Nejsvětější Svátosti. V Lutychu bylo ve skutečnosti několik skupin zbožných žen, které žily společně a pěstovaly eucharistickou úctu. Jejich příklad připravil cestu nevšedním událostem, které se udály v životě bl. Juliány. Od šestnácti let při modlitbě vždycky viděla pozoruhodné znamení: zářící měsíc v úplňku, ale jaksi neúplný. Snažila se po jistou dobu pochopit smysl tohoto vidění, rmoutila se tím, až jí sám Kristus vyjevil, že měsíc představuje Církev a otvor v měsíci znamená svátek, který schází a který by měli podle jeho přání věřící slavit.[1] Pán Ježíš chtěl ještě více roznítit víru vyvolených a podpořit jejich duchovní růst svátkem zasvěceným svátosti svého Těla a Krve. Ten měl ještě více poukazoval na tato tajemství víry nežli Zelený čtvrtek, který je úzce spojen s připomínkou jeho umučení.

Bl. Juliána se čistě s ohledem na svou pokoru zdráhala po dvacet let toto vidění vyjevit a opakovaně prosila Pána Ježíše, aby našel hodnější nástroj pro ustanovení onoho velkého svátku. Když jí Pán Ježíš dodal útěchy, nakonec vidění a žádost vylíčila svým představeným. Trpělivě snášela mnoho zkoušek a příkoří v souvislosti s božským úkolem, který jí byl svěřen, a vše s pokorou a láskou překonávala. Nakonec ještě za svého života mohla spatřit zavádění svátku v Lutychu. O dvanáct let později zemřela v pověsti svatosti a na smrtelné posteli se jí dostalo zvláštní výsady: v její cele byla vystavena Nejsvětější Svátost a ona odcházela na věčnost se zrakem upřeným na svého Ženicha v eucharistii. Krátce po její smrti byl pořízen oficiální spis o jejím svatém životě a zjeveních Vita Julianae a později byla papežem Piem IX. v roce 1869 beatifikována.

Církevní představitelé, kterým bl. Juliána své poslání vyjevila, později odehráli velmi důležitou roli, pokud jde o zavedení daného svátku. Jednalo se o lutyšského biskupa Roberta z Thourotte, učeného dominikána Huga ze Saint-Cher a lutyšského arcijáhna Jacquesa Pantaléona. Biskup Robert z Thourotte uspořádal v roce 1246 diecézní poradu a následně jako biskup uplatnil své právo zavádět svátky ve své diecézi a ustanovil dotyčný svátek v lutyšské diecézi, kde byl zbožně slaven. Otec Hugo ze Saint-Cher, narozený v Lutychu, se stal papežským legátem pro Nizozemsko a v roce 1251 zavedl svátek Božího Těla na všech územích, která mu podléhala. Jacques Pantaléon sehrál ještě významnější úlohu: poté, co se stal verdunským biskupem a patriarchou Jeruzaléma, byl v roce 1261 zvolen na svatopetrský stolec jako papež Urban IV.

Eucharistické zázraky v Bolseně a Lancianu

Papeži Urbanovi se už dostalo milosti podílet se na zavádění svátku Božího Těla v Lutychu a velmi dobře znal poselství předané bl. Juliáně. Ale nejsilnějším znamením nebes, že by měl ustanovit tento svátek v celé Církvi, se stal eucharistický zázrak v Bolseně roku 1263. Papež Urban tehdy přebýval v Orivietu, vyvýšeném městě severně od Říma, kde v té době žil také Andělský učitel sv. Tomáš Akvinský. Když kněz z nedalekého městečku Bolsena sloužil mši, povšiml si, že z proměněné hostie stéká krev na korporál, přičemž všem bylo zřejmé, že jsou svědky nového eucharistického zázraku, do jisté míry podobnému tomu, jenž se už odehrál v severoitalském Lancianu před pěti sty lety.

V Lancianu při mši nabraly zázračně proměněné způsoby chleba a vína viditelné podoby a vlastností těla a krve. Hostie připomínala tenký průřez srdečním svalem a krev se srazila do pěti hrudek. V průběhu staletí zůstaly nezměněny, aniž by došlo k jejich rozkladu. Krevní bílkoviny se vyskytují ve stejném poměru jako v normální, čerstvé krvi. Krevní skupina je AB, což odpovídá krevní skupině na Turínském plátně. Současní kardiochirurgové tvrdí, že tenký řez srdečního svalu by nemohl být proveden ani za použití nejmodernějších postupů, tj. je vědecky nevysvětlitelný. Váha krevních hrudek na vědeckých vahách ukazuje, že jedna hrudka váží přesně tolik co dvě nebo pět hrudek, což zázračně poukazuje na skutečnost, že Pán Ježíš je přítomen zcela a nerozdílně v nejsvětějších způsobách bez ohledu na jejich počet.

V souvislosti s novým zázrakem v Bolseně jistě vytanula dávná vzpomínka na onen ohromující eucharistický zázrak. O celé události byl ihned informován papež Urban v přilehlém Orvietu, který mohl osobně prozkoumat krví potřísněný korporál. Korporál byl nesen v procesí ulicemi Orvieta za doprovodu celého papežského dvora a při účasti tisíců věřících. Papež Urban jej pak uložil v orvietské katedrále do smaltovaného relikviáře a později byla pro tak významnou relikvii vybudována nová, nádhernější katedrála. Korporál je dodnes vystaven, přičemž skvrny krve při bližším pohledu připomínají profil Nejsvětější tváře Pána Ježíše.

Papež Urban IV. a Transiturus

Do roka po onom zázračném znamení papež Urban vydal 11. srpna 1264 bullu Transiturus de hoc mundo, kterou ustanovil slavnost Božího Těla pro celou Církev. Urbanova bulla obsahuje krásné rozjímání o velkém daru Nejsvětější Svátosti a vysvětluje některé důvody pro zavedení svátku, z nichž řada vychází z Kristova poselství bl. Juliáně. V souvislosti s tím, jak se nám Pán Ježíš sám dává v Nejsvětější Svátosti, papež Urban například píše, že „čím častěji se hledí na něčí dar, tím více se uchovává myšlenka na něj“. Jako první důvod k ustanovení svátku jsou uvedeny urážky vůči Pánu Ježíši v Nejsvětější Svátosti „proradností a bláznovstvím bludařů“ a ku jejich údivu.[2] Vskutku, proradné a bláhové útoky na tuto hlubokou pravdu víry už vedli valdenští a albigenští, kteří dali podnět k útokům na víru ze strany Johna Wycliffa a Jana Husa, a ti zas sloužili jako myšlenkoví předchůdci Kalvína a Luthera.

Papež dále uvádí, že stejně jako Církev vyčleňuje jeden slavnostní den k uctění všech svatých společně (Všech svatých), aby napravila nedostatek úcty kvůli lidské slabosti nebo zanedbání v průběhu roku, tak je ještě patřičnější, aby, byť jsou Nejsvětější Tělo a Krev Ježíše Krista, slávy a koruny všech svatých, uctívány při každé mši, byl vyčleněn zvláštní svátek, kdy věřící mohou uctívat Tělo Kristovo s výjimečnou horlivostí a slavnostností. Papež Urban končí zmínkou o bl. Juliáně: „Soudíme, že tento svátek, jenž již byl na základě božského zjevení jistým katolíkům ustanoven nižším úřadem, má být slaven v celé Církvi.“[3]

Papež Urban zemřel jen několik měsíců po vyhlášení svátku a v jeho odkazu pokračovala řada následujících papežů, kteří vyzývali ke zbožnému slavení Božího Těla po celém světě. Klement VI. se ve svém listě zmiňuje o eucharistickém zázraku v Bolseně a Řehoř XI. dokonce krátce popisuje jeho průběh.

Papež Urban spojil s oficiem a mší tohoto svátku zvláštní odpustky a pozdější papežové vydali odpustky také v souvislosti s procesím. Zbožné dodržování slavnosti nabylo v pozdějších letech takového významu, že kanonické právo zakazovalo biskupům vzdalovat se o Božím Těle od katedrálního kostela[4]. Tridentský koncil prohlásil, že se v Církvi po právu ujal zvyk, „že se každoročně zvláštním a slavnostním dnem uctívá a důstojně slaví tato přeslavná a velebná svátost a že se v průvodech uctivě a s poctami nosí po ulicích a veřejných místech“[5], a odsuzuje všechny, kteří by tvrdili opak.

Liturgie svátku Božího Těla

Papež Urban vybral sv. Tomáše Akvinského, aby složil text pro božské oficium a mši tohoto svátku. Předtím už existovala verze, která byla užívána v Lutychu, a jeden její exemplář je uchováván v historické knihovně Strahovského kláštera v Praze. Dom Gueranger zvažuje, jestli sv. Tomáš měl sous les yeux [„před očima“] lutyšskou verzi, když skládal tu svoji, ale liturgické zdroje jsou v tomto nejasné. Ctihodný opat nicméně dochází k závěru, že „sv. Tomáš, nejvýznačnější ze scholastiků třináctého století, se ukázal být nejvybranějším básníkem“[6]. Sv. Tomáš dal Církvi na počest Božího Těla nejkrásnější eucharistické chvalozpěvy, zejména Pange lingua s jeho závěrem Tantum ergo, O salutaris hostia, jenž tvoří dvě polední sloky hymnu pro laudy, a jedinečnou sekvenci Lauda Sion Salvatorem.

Eucharistická procesí se konala už od desátého století, ale s uzavřenou nebo zahalenou nejsvětější hostií. V druhé polovině třináctého století byly zavedeny monstrance (ostensoria) s křišťálovými schránkami. V Římě procesí Božího Těla tradičně probíhalo za účasti papeže mezi lateránskou bazilikou a bazilikou Panny Marie Sněžné a stalo se vzorem toho, jak nádherná by taková procesí, jejichž středem je Bůh, měla být. Při delších eucharistických procesích se používá vícero oltářů, u nichž se procesí může zastavit, a u každého z nich obvykle bývá udíleno požehnání. Tyto oltáře a ulice, kterými se prochází, jsou pečlivě zdobeny, např. květinovými koberci se složitými vzory, gobelíny, draperiemi atp. V Polsku si věřící berou domů květiny z oltářů jako svátostiny. V některých zemích se na základě indultu konají venkovní oslavy svátku nejbližší následující neděli kvůli větší účasti věřících, a procesí probíhá obvykle právě tehdy. Římský rituál z roku 1614, který stanovuje pravidla pro procesí, vyzdvihuje zbožnou účast: „Posvátná veřejná procesí a prosebné pobožnosti, jež se konají v katolické církvi, mají svůj původ ve velmi starobylých ustanoveních našich svatých předchůdců… Neboť jsou nositeli spanilých a božských tajemství a každému, kdo se jich zbožně účastní, se od Boha dostává účinných plodů křesťanské zbožnosti.“

P. Christopher Danel

 

Převzato z The Angelus, prosinec 2014.
Přeložila Lucie Hailandová.

Ukázka z připravovaného čísla Te Deum 2/2018.

 

[1] „Tunc revelavit ei Christus in luna praesentem ecclesiam; in luna autem fractione defectum unius sollemnitatis in ecclesia figurari, quam adhuc volebat in terris a suis fidelibus celebrari.“ Vita Julianae II, 6.

[2] „Ad confundendam specialiter haereticorum perfidiam et insaniam, memoria solemnior et celebrior habeatur.“ Bullarium Romanum, 705 ff.

[3] „Intelleximus autem olim dum in minori essemus officio constituti, quod fuerat quibusdam catholicis divinitus revelatum, festum huiusmodi generaliter in Ecclesia celebrandum.“

[4] Kodex kanonického práva z roku 1917, kán. 338.

[5] 13. zasedání, hlava 5.

[6] Institutions Liturgiques, sv. I., 334‒335.

Přidej komentář jako první k "Původ svátku Božího Těla"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*