Ponořme se do latiny 79 – číslovky

I v latině – podobně jako v češtině – rozeznáváme několik druhů číslovek (základní, řadové, násobné,…). A jsou v něčem odlišné od jiných druhů a v něčem podobné uvnitř svého druhu, a to nejen obsahově ale i formálně: odlišují a podobají se způsoby zařazení do svého kontextu pomocí gramatických prostředků, které lze v této lekci naznačit. V první řadě se zaměříme na číslovky určité – ty neurčité většinou najdeme pomocí slovníku, v němž je často hledáme a ani netušíme, že jde o číslovky.

Nejčastěji jsou v liturgických textech číslovky základní (jeden, jedna, jedno, dva, dvě, tři,…). Některé se ohýbají, a tak si je systematicky popišme dle základního tvaru (v případě potřeby dle rodů): unus, una, unum (jeden, jedna, jedno), duo, duae, duo (dva, dvě, dvě), tres, tres, tria (tři), mille (tisíc). Na první pohled se zdá evidentní, že unus… se ve všech rodech skloňuje jako sanctus (viz 21. lekce), avšak zdání klame v genitivu singuláru – uníus – a v dativu singuláru – uni. Číslovky tres a v neutru tria jsou samy od sebe v množném čísle a skloňují se jako např. adjektivum dulcis (viz 22. lekce). Podobně se skloňuje číslovka mille (tisíc), ale jen v plurálu (millia), v singuláru je nesklonná.

Pokud je čtenář zmaten, nechť si uvědomí, že my to máme v češtině se základními číslovkami velmi podobné (čtyři chleby, pět chlebů). Lze však formulovat jistý švindl: z kontextu číslovky případně objektů, na které se vztahuje, lze obvykle odhadnout, co tomu asi odpovídá v češtině (opět výhoda těch, kdo překládají z latiny a ne do ní). Tento švindl doporučuji v první řadě pro číslovku duo…: ta ve svých pádech obsahuje zbytky duálu a je tedy nejzamotanější. Ale i pro jiné číslovky nám pomůže. Odhadneme, o kterou jde číslovku, pádem se už nezabýváme, tak jako tak asi bude v českém překladu jiný, a ten odhadneme z kontextu.

Na příklad v Evangeliu pro čtvrtek po smrtelné neděli (a také pro svátek sv. Marie Magdalény 22. července) čteme v nominativu duo debitóres erant (dva dlužníci byli). Čtení o Šalamounově soudu, které připadá na Pondělí po čtvrté postní neděli, začíná slovy Venérunt duae muliéres meretríces (přišly dvě ženy-nevěstky). Na konci Evangelia o milosrdném Samaritánovi (13. neděle po sv. Duchu) čteme, že dal hospodskému dva denáry (akusativ): duos denarios. A na Velký Pátek se hned v prvním Traktu setkáváme s genitivem plurálu ve větě In médio duórum animálium innotescéris (Uprostřed dvou zvířat jsi se zjevil).

Základní číslovky vyplňující intervaly mezi výše uvedenými připomínají poněkud svými slovními kmeny odpovídající číslovky řadové (octooctávus, decemdécimus,…), kteréžto jsou v češtině používány spíše jako cizí slova a ke kterým se v této lekci ještě dostaneme. U těchto zbývajících základních číslovek je situace jednodušší, i když pro nás někdy nezvyklá: s objekty, které se počítají, se ve větě nakládá, jako by u nich žádná číslovka nebyla, a číslovka je před ně nebo za ně vložena jako nesklonné slovo (např. jako příslovce). Uveďme několik příkladů z evangelií:

O 4. postní neděli čteme habet quinque panes… et duos pisces (má 5 chlebů…a 2 ryby) – akusativ. A pak ještě ex quinque pánibus (z 5 chlebů) – ablativ. A podobně o druhé neděli po Zjevení Páně: lapídae hýdriae sex (kamenné štoudve šest) – nominativ, v češtině řekneme „šest kamenných štoudví“. O neděli mezi oktávem vánočním čteme o prorokyni Anně víxerat[1] cum viro suo annis septem (žila s mužem svým let sedm) – ablativ, a vídua usque ad annos octogínta quátuor (vdova až do let osmdesáti čtyř). O slavnostech Obřezání Páně a Jména Ježíš čteme Postquam consummáti sunt dies octo (potom, co naplnilo se dnů osm) – nominativ. O 13. neděli po sv. Duchu slyšíme, že Kristus přišel do městečka, v němž „spěchalo k němu 10 mužů malomocných“ (occurrérunt ei decem viri leprósi) – nominativ; po jejich uzdravení „jeden pak z nich“ (unus autem ex illis) se vrátil, aby Kristu poděkoval a Kristus se ptá Nonne[2] decem mundáti sunt?, což přeloženo slovo za slovem, dá „Fakt-ne deset uzdraveni byli-a-jsou[3]“ a znamená to „Nebylo jich uzdraveno deset?“ A Kristus hned pokládá otázku po ostatních Et novem, ubi sunt? tj. „A devět, kde jsou?“.

Doporučuji čtenáři, aby si ještě sám probral číslovky v Evangeliích pro Neděli v oktávu Zjevení Páně stejném jako na svátek sv. Rodiny, který připadá na tutéž neděli (annórum duódecim – 12 let), pro 4. postní neděli (implevérunt duódecim cóphinos – naplnili 12 košů, a  ducentórum denariórum panes non suffíciunt – za 200 denárů chleby nestačí), pro čtvrtek po Smrtelné neděli (Unus debébat denários quingéntos – jeden dlužil denárů 500 – et alius quinquagínta – a druhý 50) a pro hned následující pondělí: „ve třech dnech“ (in tribus diébus – je to tam dvakrát) a „46 stavěn byl chrám tento“: quadragínta et sex annis aedificátum est templum hoc; mimochodem: všimli jste si toho pasivního perfekta[4]?

Zajímavé je i procvičit se na evangeliích pro 8. neděli po sv. Duchu (správce handluje 100 soudků oleje resp. korců pšenice za 50 resp. 80), ze slavnosti Všech svatých, kde je pro každý israelský kmen formulováno Ex tribu … duódecim míllia signáti (z kmene … 12000 znamenaných), a z 9. neděle po sv. Duchu, kde je zmínka o 23000 padlých v boji.

Přejděme nyní k latinským řadovým číslovkám. Jejich výskyt zná každý, kdo zažil nějakou výuku v hudbě, stejně jako každý gymnasista: jde o slova prima, secúnda, tértia, quarta, quinta, sexta, séptima, octáva, nona, décima, undécima,…která jsme právě formulovali v ženském rodu, aby byla co nejblíže známým výrazům pro intervaly v hudbě a pro ročníky na středních školách. Mohou být stejně i v mužském rodě (primus, secúndus, první, druhý,…), jak brzy ukážeme, ve středním rodě (primum, secúndum,…), v plurálu a v různých pádech. Takže bychom měli mít jasno: skloňují se jako např. adjektivum bonus, bona, bonum,… a podobným způsobem i rozvíjejí to, čemu přiřazují pořadí[5]. Šest příkladů nám nabízí první proroctví čtené na Bílou Sobotu: s výjimkou prvního  a sedmého dne se dává každému „dni“ stvoření pořadí ve větách Et factum est véspere et mane, dies… Sedmý den je zastoupen ablativem Die séptimo, zatím co první den vystupuje jen jako „jeden den“ (dies unus).

Ale je dobré si uvědomit, že jednu řadovou číslovku vyslovujeme po každé, když vyslovujeme Vyznání víry: Et resurréxit tértia die (A vstal třetího dne[6]).

Další druh číslovek zastoupených v liturgických textech, jsou číslovky násobné.

Tak o desáté neděli po sv. Duchu slyšíme v Evangeliu příběh celníka a farisea, který se chlubí, že „se postí dvakrát týdně“, tj. jejúnio bis in sábbato (jde o ustálené rčení „dvakrát do soboty“). Slovo bis je násobná číslovka „dvakrát“. Na konci 76. lekce jsme se setkali s Kristovým výrokem ter me es negatúrus (třikrát mě zapřeš). Tedy ter znamená „třikrát“. Ke konci evangelia čteného v úterý po třetí postní neděli poučuje Kristus Petra o počtu případů, kdy je třeba odpouštět: Non dico tibi usque sépties sed usque septuágies sépties (neříkám ti až sedmkrát ale až sedmdesát sedmkrát). Zde poznáváme: „sedmkrát“ = kořen sept– od septem plus přípona –ies: septies. A podobně „sedmdesátkrát“ = kořen septuag– od septuaginta plus přípona –ies: septuágies.

Takže shrňme: jako my v češtině máme částici „–krát“, ale není spisovné použít ji pro číslovku „jeden“ (mělo by se říkat „jednou“ a ne „jedenkrát“), má i latina částici –ies, ale pro číslovky „jedna“ až „čtyři“ ji nepoužívá, neboť jejich násobné číslovky jsou bis, ter a quater.

A teď může čtenář vyskočit a žádat nás, jak jsme přišli k těm kořenům sept– a septuag–. Záležitost není zcela jednoduchá a pro překlad z latiny nám stačí, když najdeme slovo končící na –ies a podezřelé, že je to číslovka[7]: odtržením –ies dostaneme kmen, pak musíme vyvinout detektivní práci, najít k němu číslovku základní či řadovou a – máme-li slovník – jsme hotovi.

Další druh číslovek, podílné, může česky mluvící osobě dělat problémy: v češtině je vyřídíme předložkou „po“ a základními číslovkami v 7. pádě (po dvou, po šesti,…), zatím co v latině jde o speciální slova, na štěstí nevystupují v liturgických textech často. Příklad nám nabízí známé Evangelium o Kristově prvním zázraku v Káni Galilejské, čtené o druhé neděli po Zjevení Páně: bylo totiž tam šest kamenných štoudví (erant autem ibi lapidae hydriae sex) … obsahující každá po dvou či třech mírách (capiéntes síngulae metrétas binas vel ternas – slovo za slovem „obsahující jednotlivé míry po dvou nebo třech). Šest je normální číslovka základní, ale „po dvou“, „po třech“ se v latině vyjádří podílnými číslovkami a ty v gramatickém kontextu vystupují jako adjektiva a skloňují se např. jako sanctus – viz 21. lekce. Zde jde o akusativ feminina, takže se setkáváme s koncovkami –as, v nominativu by to bylo binae, ternae, kdyby místo feminina metrétae (míry) bylo nějaké maskulinum, „po dvou“, „po třech“ by bylo přeloženo bini, terni (podílné číslovky jsou v plurálu, pro jediný odlišný případ – „po jednom“ – má latina specielní slovo sínguli, síngulae, síngula). I další podílné číslovky končí –ni (s dlouhým –i), např. octóni (po osmi), centéni (po stovkách). Podle toho –ni by nás při překladu latinského textu mohlo napadnout, že jde možná o podílnou číslovku.

Na závěr se ještě vraťme k vychloubání farizea z Evangelia pro desátou neděli po sv. Duchu: mluví o desátcích, což znamená desetinách, a v latině to (v akusativu) zní décimam, tj. v nominativu décima. To už známe, je to „desátá“, tedy řadová číslovka, intuitivně „desátá část“ (pars décima). A to platí obecně, „třetina“ se přeloží jako tértia, „setina“ jako centésima apod.

Evžen Kindler

 

[1] Všimněme si: víxerat je plusquamperfektum od vivo, vívere, vixi , tedy vix– a erat. Anna byla v chrámě, a ještě před tím žila s mužem

[2] Nonne je zápor vyjadřující překvapení, zápor očekávající kladnou odpověď.

[3] Mundáti sunt je krásný příklad na pasivum perfekta a – jak víme z 69. lekce – vyjadřuje, že uzdraveni byli v minulosti a uzdraveni ještě jsou.

[4] pro zapomnětlivé: viz 69. lekce

[5] Nenechme se zmást jevem, že secúndum je také předložkou „podle“, takže když se jedná o Evangelium secúndum Joánnem, nejde o žádné „evangelium druhého Jana, ale podle Jana“. Na druhou stranu platí, že řadová číslovka se používá jen tam, kde přichází v úvahu ještě alespoň třetí objekt. Pokud jsou jen dva objekty, pak se na místě secúndus používá např. alter (jiný), alius (opačný) apod. – kdo znají anglicky (ale i francozsky, italsky,…), jsou v tom doma.

[6] V latině je – jako obvykle v kdejakém příslovečném určení času na otázku „Kdy?“ – ablativ, zatím co ve spisovné češtině je použito genitivu.

[7] Nezapomeňme, že jsou i slova končící na –ies ale nejsou to číslovky: např. species, facies, dies, quies.

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 79 – číslovky"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*