Více ekumenismu ‒ méně jednoty

Jedenadvacátého června odletěl František do Ženevy (v 16. století centra radikálního protestantismu), aby oslavil sedmdesáté výročí založení Světové rady církví (SRC). SRC je synkretistická a irenistická organizace založená evropskými protestanty v době, kdy v první polovině minulého století vrcholilo ekumenické hnutí. Toto hnutí, i jakákoliv účast katolíků na něm, bylo oficiálně odsouzeno papežem Piem XI. v encyklice Mortalium animos. Na svých webových stránkách o sobě SRC píše: „Jedná se o společenství církví na cestě k viditelné jednotě ve víře a společenství eucharistie vyjádřené v uctívání a společném životě v Kristu.“ Tvrdit, že se něco posunuje k „viditelné“ jednotě znamená, že jakási neviditelná jednota zde již existuje. Ale to byl právě omyl Martina Luthera (že Církev je neviditelná jednota) odsouzený Tridentským koncilem. Katolická Církev již plnou a úplnou jednotu (víru, svátosti, hierarchickou posloupnost) vlastní, a není tedy na nějaké cestě k jednotě. Ti, kteří se nacházejí mimo Církev (protestanté), mohou na cestě k jednotě být, ale pouze za předpokladu, jak uvádí Pius XI., že jsou na cestě do katolické církve. SRC nechápe jednotu ve víře jako stejnou víru v témže smyslu, zastávanou všemi členy Církve. Jedná se o falešnou jednotu prostě vyhlášenou jako fiat, navzdory skutečnosti, že jednotliví členové zastávají radikálně odlišná a vzájemně si odporující stanoviska, pokud jde o pojetí hříchu, ospravedlnění a přirozenosti Krista a Jeho Církve. Kdyby byl dnes naživu Pius XI., docela určitě by odsoudil a potrestal každého, kdo by se pokusil „oslavovat“ událost založení SRC, tento produkt omylu a irenismu.

A přece, nástupce Pia XI., tuto událost oslavuje. Toto je, jak opakovaně říká biskup Bernard Fellay, velké tajemství doby, v níž se nacházíme. Místo aby jel do Ženevy a vyzval tyto ztracené děti, které kvůli přilnutí k věroučným omylům opustily Církev, k návratu, tváří se papež František, že celý rozvrat křesťanství byl pouhou otázkou zraněných citů. Říká, citujeme: „Jak nesnadné je překonat těžké pocity a podporovat společenství! Jak těžké je nechat za sebou staleté neshody a vzájemná obviňování!“ Klade slavnostní odsudek omylů protestantismu na roveň s jejich nenávistným útokem na mystické tělo Kristovo („vzájemná obviňování“). Ani v jednom bodě jeho zdravice nevyzývá papež František členy SRC k návratu domů, do lůna jejich matky, Církve, v níž mohou nalézt opravdovou, viditelnou jednotu, kterou, jak říkají, hledají. Zase si plete Bohem zjevené neochvějné pravdy svěřené Církvi s čistě lidskou, sentimentální stranickou politikou: Je „mnohem záslužnější podlehnout svůdnému pokušení spojit se s ostatními, jít společně, než uspokojovat nějaké stranické zájmy“.

Paradoxně tím, že zanedbává jasné hlásání pravd, že jednota je možná jenom při přijetí jednoty víry, svátostí a hierarchické posloupnosti, jež se nacházejí pouze v katolické Církvi, papež František jenom vyvolává větší rozkol. Tím, že ponechává SRC v přesvědčení, že je na správné cestě k jednotě (která, jak víme, nemůže být nalezena vně katolické Církve), povzbuzuje větší ne-jednotu a pomáhá udržovat při životě organizaci, v níž slepý vede slepého. Náš Pán říká, kde to končí, v pasti (Luk 6:39). Kéž nám Bůh ráčí poslat pastýře, který jako Pius XI. bude vzývat ke skutečné jednotě ‒ k návratu odštěpenců.

Brian McCall

 

Převzato z catholicfamilynews.org.
Přeložila Markéta Malcová.

1 Komentář k "Více ekumenismu ‒ méně jednoty"

  1. Pavel | 5.7.2018 z 11:38 |

    Je zajímavé, že kolega Martina Luthera Philip Melanchthon ( 1497-1560) nakonec vyslovil tento názor: “ Všechny vody řeky Labe nevystačí na slzy, kterých je zapotřebí na oplakávání spouště, kterou způsobila reformace“ ( Epistola IV, 100, Světlo 29/98).

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*