Co bylo černé, je nyní bílé. František mění katechismus ohledně trestu smrti

Mýlila se Církev v důležité otázce, která je doslova záležitostí života a smrti? Je papež svého druhu „prorokem“ na způsob mormonského prezidenta a dostává se mu zjevení nové nauky, jež zcela odporuje učení, kterému magisterium učilo od apoštolských časů?

Tak by se mohlo zdát na základě změny v Katechismu katolické církve z roku 1992, kterou navrhl současný papež a které bylo nyní zveřejněno:

Papež František na audienci udělené níže podepsanému prefektovi Kongregace pro nauku víry 11. května 2018 schválil následující nové znění paragrafu č. 2267 Katechismu katolické církve a stanovil, že má být přeloženo do různých jazyků a zaneseno do všech vydání zmíněného katechismu.

Trest smrti

2267. Po dlouhý čas byl trest smrti, vykonaný po řádném procesu k tomu oprávněnou úřední mocí, považován za přiměřenou reakci na některé závažné zločiny a za přijatelný, byť krajní nástroj k ochraně obecného blaha.

Dnes se stále výrazněji prosazuje vědomí, podle něhož člověk neztrácí důstojnost ani po spáchání nejtěžších zločinů. Navíc se rozšířilo nové chápání smyslu, jaký mají tresty uvalené státem. A konečně byly vyvinuty účinnější detenční systémy, které zajišťují patřičnou obranu občanů a zároveň pachateli definitivně neodnímají možnost nápravy.

Církev proto ve světle evangelia učí, že ‚trest smrti je nepřípustný, protože útočí na nedotknutelnost a důstojnost člověka‘[1], a rozhodně se zasazuje o jeho zrušení v celém světě.

Anachronická nehoráznost tohoto rozhodnutí je zarážející: to, co je pouze moderním názorem zesvětštělé Evropy, se stává zcela novým učením, aniž by se vůbec připouštělo, že současný stav světa nebude trvat na věky; jako kdyby nic nemohlo otřást dnešní zesvětštělou Evropou s jejím ustáleným pořádkem; jako kdyby se nikdy nemohlo vrátit to, co bylo běžné v minulosti. Nehorázný soukromý pohled se stává naprosto novým a nezpříkladným „učením“ Církve.

Může-li být tak jisté učení Církve, jakým je nauka o přípustnosti trestu smrti (alespoň v některých případech), kterou v Písmu potvrzuje i sám Ježíš Kristus[2], změněno, pak může být změněno cokoliv. Takový „vývoj“ nauky, který je ve skutečnosti jejím převrácením, lze uplatit na vše: od zrušení „vnitřně neuspořádané“ povahy homosexuality po zavedení „svěcení“ žen na kněze, od připuštění antikoncepce v „některých případech“ po souhlas s luteránským pojetím reálné přítomnosti v eucharistii jakožto možným výkladem toho, v co Církev vždy věřila, atd.

Současný papež daleko překračuje svoje pravomoci: jeho autorita slouží k ochraně a obraně učení, které jsme přijali od Krista a apoštolů, nikoliv k jeho úpravám podle svých osobních názorů. František drasticky porušuje učení o papežské autoritě vyjádřené v konstituci I. vatikánského koncilu Pastor Aeternus: „Nebylť nástupcům Petrovým Duch Svatý slíben, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval, vyhlašovali, nýbrž aby s jeho přispěním zjevení Apoštoly postoupené jako sklad víry svatě střežili a věrně vykládali.“ Otevřeně zneužívá svoji autoritu předstíraje, že má autoritu k tomu, co mu nepřísluší.

Těžko si lze představit vymyslet směšnější výmluvu pro zmíněnou změnu než tu, kterou v dopise biskupům uvedl prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Ladaria:

„Nová formulace článku 2267 Katechismu katolické církve katolickou církev podněcuje k rozhodnému úsilí o odstranění absolutního trestu v těch zemích, kde je dosud platný, a to rovněž prostřednictvím uctivého dialogu s úředními představiteli, který by podpořil vznik nové mentality, uznávající důstojnost každého lidského života.“

To je naprosto směšná, hanebná a ubohá výmluva, protože katechismus není nástrojem lobbingu na úpravu zákonů, ale měl by být souborem neměnného učení Církve.

 

Zdroj: rorate-caeli.blogspot.com

 

[1] Promluva papeže Františka k 25. výročí vydání Katechismu katolické církve, synodní aula Pavla VI. 11. říjen 2017.

[2] Na Pilátova slova o tom, že má právo jej potrestat smrtí, Kristus odpovídá: „Neměl bys žádné moci nade mnou, kdyby ti nebyla dána shůry.“ Tím potvrzuje, že tato moc přísluší státní autoritě, byť jako vše může být zneužívána a uplatňována nespravedlivě.

18 Komentářů k "Co bylo černé, je nyní bílé. František mění katechismus ohledně trestu smrti"

  1. Libor Rösner | 3.8.2018 z 14:00 |

    V té první citaci, nemá tam být napsáno místo „mýt“, „má být“?

  2. Ano. Děkuji!

    MRČ

  3. Pavel | 3.8.2018 z 17:37 |

    Jak to údajně řekl před svým zvolením: „Věděl bych, co mám dělat…“

  4. Vavřinec | 3.8.2018 z 20:09 |

    Neznám církevní právo, ale je papež odvolatelný? Já bych byl pro.

  5. Vít Jůza | 3.8.2018 z 22:25 |

    Samozřejmě součástí učení Církve v trošičku širším, obecnějším smyslu slova, a tedy i součástí katechismů je mnohem více záležitostí zvykového a disciplinárního charakteru, které jsou dobově i jinak podmíněné a proměnlivé; a ani ty nejoficiálnější katechismy se nikdy netěšily absolutní přesnosti a neomylnosti.
    I když … třeba mě tu někdo usvědčí z omylu, a upozorní na příslušná slavnostně vyhlášené dogma o přesnosti, neomylnosti a neměnnosti katechismu, které se dosud dařilo modernistické církvi mi nějakým způsobem tajit.
    Rovněž očekávám nějaký odkaz na dogma o absolutní přípustnosti a žádoucnosti trestu smrti, nebo aspoň o absolutní závaznosti starozákonních předpisů o trestu smrti v židovském národě i kdekoli mimo něj.
    Mnozí kritikové současné církve a jejích představitelů by udělali lépe, kdyby zůstali u kritiky skutečných chyb – však on je jich dostatek – ale to by museli mít trochu kritické myšlení a/nebo rychlost svých soudů přizpůsobit rychlosti svého myšlení.

  6. Ad Vít Jůza: Jakožto kněz byste mohl vědět, že předmětem katolického učení nejsou jen věci, které byly slavnostně vyhlášeny jako dogmata. Čili tento Váš pokus o bagatelizaci je zcela lichý. Existuje např. také něco jako shoda církevních Otců atp. Jelikož jsem se otázce trestu smrti docela zevrubně věnoval, tak si troufám tvrdit, že v minulosti nenajdete žádného teologa a světce, který by považoval trest smrti za mravně nedovolený, a to počínaje samotným Kristem a sv. Pavlem. Ale pokud potřebujete papežské výroky, tak Vás takto z hlavy mohu odkázat na odsouzení albigenských či Luthera, z nichž vyplývá dovolenost takového trestu. Jelikož se jedná o učení v oblasti mravů, není to záležitost zvyková. Ostatně stejně argumentují ti, co prosazují uznání homosexuálního soužití či svěcení žen, přičemž to vydávají pouze za jakýsi dobově a zvykově daný postoj Církve.

    MRČ

  7. Ondřej Karták | 4.8.2018 z 8:22 |

    ad. otec Jůza:

    Lutherova odsouzená věta zní: Hereticos comburi est contra voluntatem Spiritus. (Exsurge Domine Lva X., věta 33, Denzinger §733).

    Z toho plyne jasná přípustnost trestu smrti. Není to věc disciplinární. Světská moc může utratit zločince proto, že k tomu na rozdíl od soukromníků má jurisdikci nikoliv od papeže, ale od Boha (viz. Slova Krista Pána Pilátovi: Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry.).

  8. Lucie Cekotová | 4.8.2018 z 9:38 |

    A také už je to tady, rychlostí opravdu bleskovou. LGBT aktivisté z New Ways Ministry se radují: „What does this death penalty news mean for Catholic advocates for LGBT equality? … we now have a clear, explicit contemporary example of church teaching changing, and also a look into how it can be done: with a papal change to the Catechism.“ – „Co tato novinka ve věci trestu smrti znamená pro katolické zastánce LGBT rovnosti?… Teď máme jasný, explicitní příklad změny církevního učení v současné době, a také způsob, jak se to dá provést: papežskou změnou v Katechismu.“ Pandořina skříňka byla otevřena, ať se to kdokoli pokouší bagatelizovat jakkoli.

  9. Dr. Radomír Malý | 4.8.2018 z 10:59 |

    Ad pater Vít Jůza et Hodie: Ještě bych dodal, že na počátku 13. století při jednání papeže Innocence III. s valdenskými bylo ze strany Říma trváno na tom, aby valdenští přijali katolickou nauku o přípustnosti trestu smrti jakožto jednu z nezbytných podmínek jednoty s Římem.

  10. Vít Jůza | 4.8.2018 z 12:07 |

    Vážený bratře Martine seu Hodie!
    Rozlišování zvyků a mravů odmítám, pro mě jsou to pořád mores. Něco jiného jsou mravní zásady a s nimi související hodnoty. Tu samozřejmě proti sobě stojí z jedné strany hodnota a posvátnost lidského života, hájená i pátým přikázáním, které ovšem ve vlastním úzkém doslovném významu mluví jen o vraždě, a z druhé strany hodnota a posvátnost lidského života, ohrožovaného nepřítelem, útočníkem, zločincem, a s ní spojená nějaká přiměřená potřeba a možnost sebeobrany jednotlivce i společnosti. A v tomto napětí a rozporu mezi ochranou života na jedné a na druhé straně se samozřejmě pohybuje každé rozumné uvažování o přípustnosti poprav a vojenské služby a jejích podmínkách. A zatímco čímsi neměnným je hodnota lidského života, ty konkrétní formulace (oprávněné bez rozvádění i když je jasné, že ne každá poprava a válka je správná – oprávněné s pokusy o definování podmínek – zmínění oprávněnosti s poznámkou, že za dnešní situace je to dobré řešení zřídka, pokud vůbec – prohlášení za daných podmínek za nepřípustné, aniž by se tím vyloučila oprávněnost absolutně) jsou oprávněně proměnlivé, a zůstávají relativní, zatímco základní význam pátého přikázání ve významu prosté vraždy a posvátnost každého lidského života včetně životů ohrožených jinými zůstává pevný.
    Hádám, že žádného theologa či světce považujícího trest smrti za absolutně nedovolený skutečně nenajdu, prostě proto, že na akademickou dráhu jsem resignoval … no, musel by dotyčný poodhlédnout od Starého zákona … koneckonců ani nová katechismová formulace rozhodně není vyjádřením absolutním, asi se spíš najdou relativně absolutní odmítnutí přípustnosti výkonu vojenské služby (a zařazení výkonu vojenské služby mezi povinnosti vůči císaři … ).
    Argumentace, co všechno by se mohlo relativizovat, zpochybňovat nebo měnit, se jistě nabízí … a každou z těch věcí je samozřejmě třeba zvlášť, v různých případech je to posuzování různě obtížné a s různým výsledkem … je omylem jak mít všechno za absolutní, jednoznačné a neměnné, tak mít vše za relativní. A pro ty, kdo sami posuzovat nejsou zcela schopni … pro přibližnou ale celkem dostatečnou orientaci sledovat změny a nezměny v oficiálních církevních dokumentech. Pro ty kdo nejsou schopni ani toho: nechat se vést novináři, kamarády z práce nebo hospody, politiky, nebo různými jednotlivci a skupinami bezesporu chytřejšími než papež – což ovšem jsou autority značně nespolehlivé, i když jistě občas někdo z nich může něco docela vystihnout. Určitým varovným znamením bývá rychlý a jednoznačný postoj ve sporných věcech, zatímco spíše doporučujícím zvážení různých možností a názorů, jako u sv. Tomáše Aquinského nebo mnohých papežských a koncilních dokumentů (různých papežů a koncilů): lidské kritické zvažování může také být chybné, je ale nadějnější než postoj nezvážený.
    Některé z mnoha příkladů určité relativity církevního učení v širším smyslu slova:
    Kolem 13. století se řešila přípustnost podávání svatého přijímání pod jedinou způsobou.
    Kolem 15. a kolem 20. století se řešila přípustnost podávání svatého přijímání pod obojí způsobou.
    Tridentský koncil nařídil udílet nižší svěcení i mužům ženatým, aniž by se předpokládala aspirace na vyšší svěcení, aby v každém kostele byli a příslušné služby vykonávali nositelé těchto nižších svěcení. – Codex církevního práva z roku 1917 uvádí jako podmínku i k nižším svěcením celibát a úmysl a předpoklady pokračovat ke kněžskému svěcení; nižší duchovní se sice mohou oženit, ale vypadávají tím z duchovního stavu. – A jak to tedy je správně, milí tradiční katolíci? – (Také existuje nějaký současný právní stav víceméně z roku 1972 a s ním spojená idea, a od této ideje odlišná praxe, to ale asi pro čtenáře tohoto webu je v lepším případě deformace, se kterou je nutno se smířit nebo nesmířit.)

  11. Peter krajčovič | 4.8.2018 z 18:25 |

    V prvé řadě je nutno říci, že NIKDE ve Svatém Písmu jsem nečetl, že by TREST SMRTI, jako nástroj lidského, ale i Božího soudu, byl obecně Bohu nepřátelský, ohavný, hříšný a zavrženíhodný.

    Nevím ani o tom, že by Apoštolská tradice zavrhla a odsoudila trest smrti.

    Naopak!

    V Písmu nalezneme mnoho případů, kdy člověk z pověření Boha a Pána, nebo, kdy sám Stvořitel, uplatnil své právo odejmout život člověku, který se velmi provinil proti Božímu
    zákonu, který určuje zákon mravní.

    Papež František nemá tedy právo, požadovat zrušení TRESTU SMRTI, neboť ten je samotným Bohem dán jako nástroj trestu!

    Římanům 13

    1.Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha,
    2.takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud.
    3.Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly.
    4.Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť NENESE MEČ NADARMO; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.

  12. Vít Jůza | 4.8.2018 z 19:47 |

    Určitě světská moc má shůry (z Boží vůle nebo z Božího dopuštění) faktickou moc popravit mě i vás z jakéhokoli důvodu nebo záminky nebo bez důvodu či záminky, jako měl Pilát shůry danou moc nechat popravit Krista i nespravedlivě a bez důvodu. Vhodnost, přípustnost, to je jiná věc, a v této věci se rozhodně stavím za Martina Luthera proti papeži Lvu X, i když na rozdíl od Martina Luthera jeho bulu nebudu demonstrativně pálit. Za vážný argument děkuji i panu doktoru Radomíru Malému. Poněkud mě v této mé opovážlivosti uklidňuje, že ani v jednom z uvedených příkladů se nejedná o neomylně vyhlášené dogma, spíše o zajímavé doklady, jak se učení církve v tom širším významu slova skutečně mění – už zabývání se touto věcí, tím spíše hájení trestu smrti, a to i ve věcech víry – proti heretikům, bylo změnou. Není důvod zrovna uvedené dva i víc momentů, kdy se církev stavěla za trest smrti, a to i za heresi, stavět nad všechny výhrady k uplatňování trestu smrti i proti samotnému Kristu, který tak krásně zmařil spravedlivé ukamenování cizoložné ženy, i proti všem vyjádřením hájícím svobodné přijímání víry.
    A co se dělá z toho, že se v oficiálním katechismu jedna formulace připouštějící tradiční připouštění trestu smrti ale prosazující jiné postupy, zejména vězení, nahrazuje jinou formulací stejného významu, to mě udivuje. To skoro spíš chápu ty, kteří jako uznávají vše jen do toho či onoho koncilu – píši „jako“, protože důsledně to nelze a nedělají a je to také nelogické a bylo by to absurdní.

  13. Pavel | 5.8.2018 z 16:22 |

    Ad Lucie Cekotová:
    Díky za citaci. A možná,že o to právě primárně jde. Nadšení LBGT aktivistů opravdu chápu.

    Jinak se přiznám, že jsem netušil, že může papež sám změnit celý katechismus. S Františkem se tedy můžeme ještě ledasčeho dočkat.

  14. A také nezapomeňme na příslovečně františkovské „jak to papež myslel“?

    Na jedné straně se jasný paragraf o principiální přípustnosti trestu smrti změnil – to jako by nově ukazuje na absolutní nepřípustnost.
    Na druhé straně je to uvozené jakýmsi kontextem doby a došlo by tak k chybné změně řádně odvozeného učení – to ukazuje, že nově je trest smrti „spíše absolutně nepřípustný, ale jen někdy“.

    Dále je tam zbytečně jasný odstavec o homosexualitě, který dokonce ani nehovoří o LBQTI+. Ostatně bylo to psané v minulém tisíciletí, dnes se stále výrazněji prosazuje vědomí…

  15. petr | 8.8.2018 z 15:02 |

    Lucie Cekotova , vyjadrujte se, prosim, napriste i cesky jste na ceskem webu , Vase hlubokomyslne citace navic nesedi k tematu K.P.

  16. Jaroslav | 9.8.2018 z 19:13 |

    Koneckonců pokud skutečně už dříve dobrý papež František prohlásil, že zabíjet ve jménu Božím je blasfemie, je z jeho pohledu vlastně blasfemií značná část biblických textů (ačkoliv neměl odvahu to domyslet nebo vyslovit) a můžeme se těšit, čím vším nás ještě překvapí.

  17. Tomáš Navrátil | 11.8.2018 z 16:28 |

    ad Vít Jůza:
    „To skoro spíš chápu ty, kteří jako uznávají vše jen do toho či onoho koncilu…“
    Vždy je mezi římskokatolíky řeč o víceznačném a nejasném IIVK, který přinesl zkázu římskokatolické posvátné liturgie vynucovanými praktikami, u kterých se odvolávali na znění DIIVK, které ovšem nemají ve IIVK žádnou oporu. Jde především o protestantský Luthertisch a absenci latiny, jejíž znalost je v DIIVK uváděna jako povinnost i pro věřící lid. O nuceném výseku posvátných hudebních nástrojů z kostelů, kterých se zničilo víc než dost, jejich nahrazení profánními nástroji či odkatoličtění výuky v kněžských seminářích nemluvě. Stačí si přečíst DIIVK s katolickým katechismem Františka kard. Tomáška a k tomu použít prostou, ale přísnou logiku, aby měl člověk jasno.

    Jinak dnes se setkávám s tvrzením lidu nevěřícího, že „nejhorší jsou ti, kteří chodí do kostela“. Žel, mají pravdu. Byl jsem svědkem rozhovoru žen, které se při řeči honosily tím, že „chodí do kostela“. Jejich řeč ovšem odpovídala spíše návštěvám porna než Mše Svaté.

  18. Lucie Cekotová | 19.8.2018 z 21:37 |

    Ad Petr 8.8. Anglický citát je v mém příspěvku vzápětí přeložen do češtiny. A nemyslím, že by nesouvisel s tématem: citovaní LGBT aktivisté ve změně katechismu v jedné věci celkem neskrývaně vidí precedens k jeho změně i v jiných oblastech.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*