Obrázky z minulého století: Strahovské události, vojín Štrasburger a přátelská pomoc našich bratrů ve zbrani

Sedím ve služební místnosti na „pustém hradě“. Už jsem prolistoval všechny časopisy v šuplíku, tak jdu na chvíli ven. Název pustý hrad dal tomuto objektu kamarád Jarda Vondráček, taky „absík“, a myslím, že to docela vystihl. Je to vojenský objekt, vpravo u silnice z pražského Strahova dolů směrem k Dlabačovu. Zahloubený do stráně a od silnice krytý vysokou zdí se stejně vysokými kovovými vraty, působí zvenčí nenápadně a jeho obyvatele dokonale odděluje od okolního světa. Těmi obyvateli jsou řidiči, vojáci zvláštního útvaru v počtu asi jedné roty, kteří zajišťují mobilitu štábu osmé armády. Ne, ne, milý čtenáři, neporušuji vojenskou přísahu ani nevyzrazuji vojenské tajemství. Je to minulost, která už dávno neexistuje. To úterý poslední zářijový den šedesátého sedmého roku mám „dévéťáka“. Pro neznalé to byl dozorčí útvaru. U brány venku jsou dva vojáci základní služby, jejichž úkolem je kontrola přijíždějících vozidel, zápis do knihy odjezdů a příjezdů a otevření vrat pro vjezd do objektu. Z té dvojice si zapamatujme jméno Štrasburger, které mě neblaze provázelo téměř po celý rok mé vojenské služby. Bylo teprve odpoledne, všechna vozidla „doma“ a čas se nekonečně vleče. Jdu se podívat do autoparku, prohodím pár slov s řidičem, který na rampě myje Volhu, a kontroluji, jestli jsou všechna vozidla v garážích. To pro případ, kdyby si někdo usmyslel jezdit „kolečka“. Kolečka, to byl zvláštní fenomén tohoto útvaru. Zmíněná činnost spočívala v tom, že nahodilý počet řidičů jezdil závody v prostoru mezi garážemi a budovami kolem silnice. Dlužno říci, že v tak malém prostoru to bylo poměrně náročné. Zvlášť oceňováni byli řidiči autobusů, kterým se dařilo projíždět plným rejdem, bez couvání, aby zatáčku projeli přímo a co nejrychleji. Kdo byl autorem této kratochvíle, není známo, leč důvody jsou pochopitelné. Vycházky byly udíleny poskrovnu. Když toho dne řidič nejezdil, tak měl ale pohotovost, kdyby někdo vypadl. Méně pochopení ale mělo vedení mateřského útvaru v Karlíně, které tuto kratochvíli znalo a čas od času sem posílalo kontrolu. Ta nejdřív vyjela nahoru na Strahov, odkud bylo do autoparku vidět. V případě kladného zjištění následoval postih. Jdu zpátky do služebny, když slyším telefon.

Je od brány, tak docela nevojensky houknu do sluchátka: „Co se děje, fešáci?“ „Súdruh desiatnik, tu pred bránou stojí osobák,“ hlásí vojín Štrasburger. „Když není náš, tak ho vyžeňte. Tady nemá co dělat,“ odpovím. „Ale sú to policajti, čo s nimi“? Přiznám se, že odjakživa nechovám k policii náklonnost, spíše naopak, a není tomu jinak ani dnes. „Tak je vyhoďte taky. Je to vojenský objekt, ve vjezdu nemají co dělat,“ a bavím se představou, jak si hoši poradí. Po chvíli vyjdu před bránu, abych zjistil, co se vlastně děje. Při pohledu na auto stojící u vjezdu mě zatrne. Uvnitř sedí čtyři policejní důstojníci. Neznám jejich hodnosti, ale velké orámované hvězdy svědčí o tom, že to nejsou ti „obyčejní“, které potkáváme na ulici. Ten na místě řidiče má stažené okénko a hlídce oznamuje, že to je ve vyšším zájmu a že zůstanou na místě. Nato vojín Štrasburger zvýšeným hlasem opakuje svoji výzvu k opuštění vjezdu. Je to přece rozkaz nadřízeného. Důstojník VB rudne vztekem, vojín Štrasburger trvá na svém a napjatá situace eskaluje. Mezitím si všímám, že po silnici ke Strahovu jede v odstupu za sebou několik policejních „antonů“. Jsou to skříňové Tatry 805, ale dovnitř vidět není. Do toho se mísí jiný hluk, přicházející shora ze Strahova a za chvíli je vidět proud lidí, směřující k Dlabačovu. Jsou to mladí lidé, jdou klidně, baví se mezi sebou. Ve chvíli, kdy dojdou na úroveň kasáren, se zastaví a se zájmem sledují slovní potyčku vojína Štrasburgera a důstojníka VB, která ale rychle nabývá nebezpečné podoby. Pro lepší viditelnost a výhodnou pozici pro sledování obsazují mladí i protější stráň a scéna záhy připomíná přírodní amfiteátr. Každý výpad vojína Štrasburgera je oceňován pochvalnými výkřiky a jeho aktivita vzrůstá popichováním „hecířů“. Naproti tomu je důstojník VB urážen a zesměšňován. Ve vypjaté atmosféře se emoce stupňují. Ve chvíli, kdy důstojník VB označí vojína Štrasburgera za pitomce a žádá ho, aby zavolal dozorčího, ten strhne s ramene samopal a je slyšet natažení závěru. Důstojník VB, který mezitím vystoupil z auta, sahá po pistoli. Přihlížející dav utichá a já zařvu: „Štrasburger, ke mně!“ Krátce nato vozidlo VB odjelo směrem ke Strahovu.

Ráno mě budí služba. „Soudruhu desátníku, major Dvořáček vzkazuje, že máte přijít k němu do kanceláře.“ Nevrle protestuji a dozorčího posílám někam. Mám po službě a nárok se vyspat, ale vstávám a hlavou mi bleskne: „No jo, to bude ten včerejšek.“ V kanceláři majora Dvořáčka jsou dva důstojníci. Major a kapitán, příslušnosti k druhu vojska jsem si nevšiml. Kapitán se mě zeptal: „Vy jste měl včera službu dozorčího?“ Na moje přitakání řekl: „Rádi bychom s vámi něco projednali. Mohl byste se dostrojit a jet s námi?“ Nepůsobili komisně a dá se říci, že se mnou jednali přátelsky. Odvezli mě do pankrácké soudní budovy, kde se mě vyptávali, jak jsem předpokládal, na průběh včerejšího incidentu s příslušníky VB. Překvapilo mě, když mě ujistili, že mé jednání jako dozorčího a služby u brány bylo v naprostém pořádku. Brzy jsem zjistil, že chtějí naopak získat poznatky, jak nevhodně se chovali příslušníci VB. Jak tvrdě zasahovali proti davu mladých a podobně. Popravdě jsem vypověděl, že kromě incidentu u brány kasáren jsem žádný zásah neviděl, což na jejich tvářích vyvolalo výraz zklamání. A tak se rodil čas, kdy bylo obtížné zjistit, kdo je kdo a kdo je s kým proti komu.

Je úterý večer dvacátého srpna šedesátého osmého roku. Po chodbě druhého poschodí karlínských kasáren se rozléhá křik dozorčího roty: „Večerkááááááááááá!“ a ozývá se bouchání dveří, jak se poslední opozdilci vrací z umyvárny na pokoj. Nechce se mi spát, tak si ještě čtu. Za nějakou dobu slyším na chodbě hlasy. Je tam víc lidí, mluví hlasitě, jako by se o něco přeli, ale nerozumím. Že by kontrola?, myslím si. Když už to trvá hodnou chvíli, vyjdu na chodbu vyzvědět, co se děje. Tam je už chumel vojáků, a když mě uvidí, začnou povídat, jaké zvěsti přinesli kluci ze sálu. Ti kluci ze sálu jsou radaroví operátoři a před chvílí jim skončila služba. Vzrušeně vyprávějí, jak se kolem jedenadvacáté hodiny na obrazovkách radarů objevilo velké množství cílů. Na identifikační kód neodpovídaly. Zpočátku si obsluhy myslely, že jde buď o poruchu, nebo o nějaký meteorologický jev, ale cíle nezmizely. Vzrušenou debatu na chodbě nakonec ukončil „dévéťák“a chodba ztichla. Ve spánku znovu slyším hlasy, dupot bot a zřetelné: „Popláááách, poplááách!“

„Bacha, je to vostrej poplach s plnou polní,“ opakuje několikrát dozorčí. To pro případ, aby si někdo, jak je dobrým zvykem, nenavlékl uniformu na pyžamo a nevklouzl do kanad naboso v domnění, že po nástupu na „apelplac“ se pískne rozchod a voják se znovu zanoří pod studenou deku. Nestalo se tak a následný běh událostí napovídal, že se opravdu něco děje. Všechna vozidla a obrněné transportéry připraveny na výjezd, dělová technika zapřažena, fasování ostré munice a nábojů. Bylo něco po půlnoci, když technika a vojsko opustily kasárna. Do vjezdu byl umístěn obrněný transportér Fuga a v kasárnách zůstala jen likvidační jednotka. Noc byla na ústupu a po palpostu východně od Prahy pobíhal praporčík Haneš, řečený „bedýnka“ a vykřikoval: „Pás trhavejch, pás tříštivejch a do nich, kurvy.“ To už nad hlavami obsluh nabitých protiletadlových děl přelétala transportní letadla směrem na Ruzyň. Ne, nikdo nevystřelil, rozkaz nepřišel a praporčík „bedýnka“ neměl oprávnění. Jen pohledy vojáků byly plné otázek, na které nedostávali odpověď. Ještě ten večer jedenadvacátého jsem se vracel s četou správy budov do karlínských kasáren, ostatní opustili palposty asi po třech dnech. Dál pokračoval obvyklý vojenský režim, ale ulice Prahy se změnily a změnila se i nálada obyvatel. Zamrzelo mě a cítil jsem to jako palčivou výtku, když se mě jeden starší pán v trafice zeptal: „Kluci, na co vás máme?“ Zdálo se, že měl v očích slzy a mě napadlo, že tuto situaci asi prožívá ve svém životě podruhé. Na strategických místech byly rozmístěny jednotky našich přátel ve zbrani, od této chvíle nazývaných okupanty. Vedle našich kasáren na Karlínském náměstí, kolem budovy ÚV KSČ (dnes Ministerstvo zemědělství), u Československého rozhlasu atd. Celé dny a noci seděli v kruhové hradbě svých tanků a úderem večera zahajovali palbu ostrými z kulometů. Stříleli s přestávkami a střídali se. Když jedna skupina skončila, ozvala se střelba z druhého konce Prahy. Ani naši budovu kasáren neopomněli občas počastovat kulometnou dávkou. Ze svých paland jsme slyšeli klapot kulek na fasádě a občas i zvuk rozbité střešní tašky. Po letech, kdy dávno opadly emoce, hořký pocit bezmoci a vzteku, situaci těch vojáčků chápu a ani jim to nemám za zlé. Poslali je do země tisíce kilometrů od domova, do země, kde podle jejich politruků řádí kontrarevoluce, kde narazí na ozbrojený odpor. Po celé dny nemají nic než studený, stísněný prostor svého tanku, studené konzervy, ani kam jít na toaletu. Ta střelba má nahnat strach domácím a zahnat strach nezvaným hostům. Brzy ale poznají, že je to trochu jinak. Celý den jsou obklopeni lidmi, kteří povětšinou ani nejsou nepřátelští. Jen se ptají: „Proč? Proč jste tady? Vidíte, že je tu klid, jen si chceme dělat věci podle sebe.“

Bohužel byli i mrtví. Když jsem tenkrát viděl houf povětšinou mladých, nesoucích zkrvavenou státní vlajku, taky se mě zmocnily lítost a vztek. Když ale vidím, jak mladý „hrdina“ leze na tank a krumpáčem prosekává sud s rezervním palivem ve snaze ho zapálit, napadá mě otázka. Jak by se v takové situaci zachoval kdokoliv na místě té posádky tanku? S pocitem bezmoci proti tankům a kulometům dává obyvatelstvo najevo svůj odpor všemožnými způsoby. Otáčí směrové tabule s úmyslem ztížit vojskům orientaci a heslem dne se stalo: „Ani kapku vody, ani kousek chleba okupantům.“ Ano, bláhové, nedlouho před tím tu byli na společném vojenském cvičení, které nejspíš posloužilo k rekognoskaci prostoru. A vojsko jistě dostalo rozkaz nepoužít místní zdroje k zásobování. Bylo možné se setkat i s úsměvnými situacemi. V podchodu na Václavském náměstí jsem viděl rozbitou výlohu a na zbytku skleněné tabule nápis: Přišel, viděl, prošel. Bez ohledu na to, jak došlo k rozbití té výlohy, každý kolemjdoucí se zasmál v představě, že to nemohl být nikdo jiný než Rusák. A to všechno přispívalo k dosud nebývalé jednotě a pospolitosti obyvatel. Přijímali jsme to jako samozřejmost, když do kantýny v kasárnách přišla i hlídka VB „na jedno“.

Vrátila se i speciální jednotka na „pustý hrad“ pod Strahovem. Kterýsi den koncem srpna jsem jel jako doprovod řidiče, který vezl oběd z karlínských kasáren jednotce na „pustý hrad“. Laskavý čtenář už jistě tuší, že tím řidičem nemohl být nikdo jiný než vojín Štrasburger. Bylo obvyklé, že řidiči jezdili stejnou, naučenou trasou, která vedla od kasáren po pravém nábřeží Vltavy kolem budovy ÚV KSČ. Když jsme přijížděli ke křižovatce před zmíněnou budovou, řidič znejistěl. Budova byla obklíčena tanky a průjezd byl tak uzavřený. „Nejvýhodnější bude přejet na levý břeh,“ říkám řidiči. Vtom ale vidím, že jeden tank otevírá hradbu a dovnitř vjíždí nákladní vozidlo. Než jsem stačil zareagovat, vojín Štrasburger pohotově vyrazil za tím vozidlem. Tak jsme se ocitli uprostřed uzavřeného prostoru a marně pátrali, kudy z něho ven, protože mezitím se vrátil na místo i tank, který nám vjezd umožnil. Stáli jsme u kraje silnice, já s loktem opřeným o vnější stranu dveří „gazíka“. Po chvíli jsem z hloučku lidí slyšel nepřátelské reakce, které se stupňovaly. Byla to směs češtiny a ruštiny. I když jsme měli na sobě bundokošile se znakem československé armády, nikdo si toho nevšiml a považovali nás za okupanty. Ale všiml si nás jeden důstojník sovětské armády a poslal k nám strážného. Byl to človíček drobné postavy a připomínal mi vojáky bolševiků z říjnové revoluce v Rusku, které jsem vídával v dokumentárních filmech. Ač léto, on v dlouhém zimním kabátě, přes rameno dlouhou pušku s bodákem, která vzhledem k jeho malé postavě působila komicky. Chyběla jen ta typická špičatá čepice. Když přišel k našemu Gazu a viděl samopaly, které jsme měli položeny mezi sedačkami, s ostře nabitými zásobníky, začal se po nich sápat. „Davaj arúžije,“ opakoval. Vojín Štrasburger jej udeřil do natažené ruky a vzápětí ho prudce odstrčil od auta. I já jsem pravou rukou sáhl po své zbrani a tak jsem odkryl náš vojenský znak na vnější straně dveří. Hloučkem lidí zahučelo: „ Vždyť to jsou naši.“ Odstrčený strážný zavrávoral a upadl. Zvedl se a strhl pušku s ramene. Ze skupiny přihlížejících se začalo ozývat: „Kluci, nedejte se.“ Opět ta typická reakce, která bičuje emoce, a napjatá situace eskaluje. Vojín Štrasburger už držel samopal namířený na strážného – a je slyšet kovový zvuk nataženého závěru. Cvičené ucho vojáka tento zvuk dobře zná a okamžitě jej uvede do střehu. Najednou bylo ticho a oči všech upřeny na nás. Levou rukou jsem prudce udeřil zespodu do hlavně Štrasburgerovy zbraně, která teď mířila k obloze. Nestiskl spoušť, naštěstí. Sovětský důstojník, který ještě držel v ruce pistoli, přiběhl k našemu Gazu. Rusky jsem mu vysvětlil vzniklou situaci a s omluvou jsem ho požádal, abychom mohli jet dál. Vojsko na „pustém hradě“ sice mělo ten den poněkud studenější oběd, ale po vyslechnutí šťastného konce popsané události nemělo námitek. S odstupem času mě napadá, že ta znalost ruštiny, tehdy velké části obyvatelstva, taky možná přispěla k relativně mírnějšímu průběhu srpnové okupace. Ty zpočátku téměř celodenní diskuze s okupačními vojáky snad pomohly k rychlejšímu otupení jejich podezíravosti z nepřátelských úmyslů.

Zbývá dodat, jaký osud stihl mého „oblíbence“, vojenského druha ve zbrani, vojína Štrasburgera. Vojínem zůstal, ale ne nadlouho. Výčet malérů za jediný rok jeho vojenské služby by vydal na samostatné pojednání. A tak jednoho dne bylo čteno v denním rozkaze: „Pro neschopnost nadále řádně vykonávat základní prezenční službu se vojín Štrasburger uvolňuje do civilu a přeřazuje se do vojenské zálohy.“ Zlé jazyky o něm prohlašovaly, že byl superarbitrován pro blbost…

Ve Vědomicích 5. listopadu 2017

J. V. S

7 Komentářů k "Obrázky z minulého století: Strahovské události, vojín Štrasburger a přátelská pomoc našich bratrů ve zbrani"

  1. Pavel | 21.8.2018 z 17:21 |

    A co takhle přidat verš Sergeje Jesenina?

    „Rolniček hlas? Či jen ozvěny zvuk z dáli?
    Poklid všeho dýchám dechem svým.
    Odpočiň si, duše, vždyť jsme putovali
    krutou cestou, časem bouřlivým“.

  2. Ad Pavel: Děkuji za verše mého oblíbeného básníka!

    MRČ

  3. matěj | 31.8.2018 z 6:06 |

    Ad MRČ: Zajímavé, na umělce morální kritéria neplatí a lze mít v oblibě i mnohokrát ženatého bigamistu? To není obdoba liberálního dvojího katolického svědomí, aktuálně kritizovaného na http://rexcz.blogspot.com/2018/08/liberalismus-je-nejnebezpecnejsi.html?

  4. Ad matěj: Nerozumím, proč by se na umělce neměla vztahovat morální kritéria? Počkejte, počkejte… už to začínám chápat. Vy jste z mého komentáře odvodil, že se u mě Jesenin těší oblibě s ohledem na jeho nevázaný život. Předpokládám, že v tomto budete osamocen a že většina ostatních pochopila, co mám na mysli. Mohu nakupovat u svého oblíbeného řezníka, který je po třech rozvodech? A co Vy, máte dostatečně morálně prokádrovanou slečnu z lahůdek, když Vám podává 15 deka sekané volské tlamy?

    MRČ

    P. S.
    Nečtěte úzkoprsé a puritánské weby, ubíjejí katolickou velkodušnost a radost ze života.

  5. Fr. Albert T.O.P. | 31.8.2018 z 14:58 |

    Kyselé hrozný, že, Martine…

  6. matěj | 6.9.2018 z 0:32 |

    Až do dneška jsem věřil, že kdokoli, třebas i řezník po třech rozvodech se může obrátit na správnou cestu, to až teď teda nevím, jestli to nemá být příklad toho „nenapravitelného zločince“. Pokud bych kupříkladu měl dva řezníky, z nichž jeden žije příkladným životem a druhý v neregulérním svazku, a ještě třeba mlátí svou „manželku“ i děti, myslel bych, že u druhého nakupovat nemohu, dokonce i kdyby to ode mě vyžadovalo natolik zásadní osobní oběť, jako že bych třeba za těch 15 deka sekané volské tlamy musel dát u prvního o korunu víc nebo že by ten první zdrojový vůl byl o fous méně chutný než druhý. Nevím, co pochopila většina ostatních, pro mě je postoj, že s nějakou morálkou se v praktickém životě netřeba zatěžovat, takže pokud mi řezník nabídne sekanou volskou tlamu, nic dalšího mě nemusí trápit, jemně řečeno překvapivý.

  7. Ad matěj: Jsou dva druhy lidí: první se rád zatěžuje morálkou druhých, druhý se zatěžuje morálkou vlastní. Pokud jste z mého příspěvku vyvodil, že není třeba se vůbec morálkou zatěžovat, tak Vám nedokážu pomoci.

    MRČ

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*