Intronizace Božského Srdce v rodinách

Michal Semín

 

 

Měsíc červen je zasvěcen Nejsvětějšímu Srdci Páně. Snad každý z nás je obeznámen s důležitostí úcty k němu. Ježíšovo Srdce je sídlem jeho velkodušné a svaté lásky ke všem, které svou přesvatou obětí na kříži vykoupil. Pohled na jeho planoucí Srdce nás nemůže nechávat chladnými a netečnými ke zlu, které je zraňuje. Jeho Srdce i Neposkvrněné srdce Panny Marie jsou naším útočištěm v každé době, dnes však možná ještě více než kdykoli předtím.

 

Úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu však nemá mít charakter pouhé soukromé zbožnosti. Příliš snadno jsme si zvykli na to, že náš náboženský život zůstává skrytý, bez viditelné vazby na veřejný život. Tím pochopitelně nechci nikoho vyzývat k teatrálním projevům osobní zbožnosti na veřejnosti, jde tu spíše o to, pochopit, že náš osobní život a život ve společnosti musí mít společné východisko a že tak, jak smýšlíme a jednáme ve svém soukromí, máme smýšlet a konat také v životě veřejném. Úcta k Božskému Srdci je tedy něčím víc než jen jednou z mnoha pobožností, ona je také katolickou sociální akcí, přesně v tom duchu, ve kterém hnutí Katolické akce za sv. Pia X. a následně za Pia XI. vznikalo a působilo v celé tehdejší společnosti.

 

Víme, jak velkým sociálním zlům v dnešní době čelíme. Ty mají nepříznivý dopad na život našich rodin – ano, i na rodiny věřící. Je všeobecně známo, že i mezi katolickými páry je rozšířeno užívání antikoncepce, včetně té abortivní, že se ani jim nevyhýbají těžké životní zkoušky, neblaze završené rozpadem rodiny. Do vztahů mezi manžely proniká Božskému Srdci Ježíšovu zcela cizí chlad a nesvornost, vyplývající tu z autoritativního a panovačného jednání manželů vůči svým manželkám, tu z nepřiměřených požadavků „emancipovaných“ žen, požadujících praktickou nezávislost na svých mužích. Tyto závažné nedostatky se nemohou neprojevit při výchově dětí a na celkové atmosféře v rodině.

 

Hledáme-li tedy lék jako prostředek k uzdravení a obnově křesťanské rodiny, obraťme se k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a apoštolátu, založenému na počátku dvacátého století P. Mateem Crowley-Boeveyem. Při rozjímání v Paray-le-Monial (místě, kde se Pán Ježíš se svým Božským Srdcem zjevil sv. Markétě Marii Alacoque) zázračně uzdravený P. Mateo Kristu přislíbil, že bude šířit úctu k Božskému Srdci jeho povýšením na trůn v rodinách a celé společnosti. Když byl žádat svatého papeže Pia X. o povolení k tomuto apoštolátu, dostalo se mu odpovědi: „Ne, nepovoluji vám to, ale nařizuji. Přiveďte křesťanskou rodinu zpět pod vládu Božského Srdce.“ Od té chvíle cestoval P. Mateo po celém světě a šířil úctu k Nejsvětějšímu Srdci Páně. Také v českých zemích bylo v době mezi světovými válkami velké množství rodin, které Božské Srdce ve svých domovech intronizovaly. Sídlem tohoto apoštolátu byla farnost Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Královských Vinohradech. Rozmach tohoto hnutí zastavil poválečný komunismus a bohužel ani po roce 1989, vzhledem k rozvinutí liberalizačních tendencí po 2. vatikánském koncilu, se obnovení tohoto významného apoštolátu zatím nikdo neujal. Z toho však neplyne, že na něj nelze navázat samostatně, i bez vazby na pevnou organizační strukturu.

 

Intronizace Božského Srdce je opravdovým apoštolátem, ve kterém se ztělesňují podstatné pravdy křesťanské nauky, včetně těch, jež jsou modernímu člověku na obtíž. Lze je shrnout pod jediný pojem: společenské království Ježíše Krista. Bohužel se v myslích mnoha věřících vžila mylná představa, že Kristův výrok „mé království není z tohoto světa“ vylučuje opodstatněnost a morální povinnost společenského uznání Ježíše Krista a jeho učení již zde na zemi. Na základě této falešné představy se v průběhu novověku vytvořil model vztahu státu a církve, ve kterém je stát de iure i de facto nezávislý na Bohu. Moderní, nábožensky „neutrální“ stát je ale ve skutečnosti ozvěnou pradávného Luciferova „nebudu sloužit“. Dnešní liberální společnost se tváří jako nábožensky tolerantní, běda však, když Církev čas od času veřejně připomene, že jen ona je nástrojem spásy a předpokladem pravého lidského štěstí zde na zemi i na věčnosti. Kristus je Král králů a jako takový panuje nade vším stvořením, jako Bůh i jako člověk. Deklarace nezávislosti státu a veřejných institucí na Ježíši Kristu je popřením jeho suverenity a nepřímo též jeho božství. O náležitosti uznání Krista Spasitelem a pravosti katolické víry ze strany veřejných institucí čteme v mnoha dokumentech učitelského úřadu Církve. Vrcholem této nauky v době před 2. světovou válkou je encyklika Pia XI. Quas Primas z roku 1925, která ustanovila pro celou Církev svátek Krista Krále. Uvádím z ní zde několik důležitých pasáží:

 

„Vedení států se tedy nesmějí vzpírat prokazovat panství Ježíše Krista veřejně svoji úctu a poslušnost. Rovněž mají svatou povinnost starat se o to, aby lid Kristovu vládu uznal. Jen tak si udrží svoji vlastní autoritu a budou sloužit pravému blahu svého lidu. Platí totiž i dnes ještě v plném rozsahu to, co jsme napsali ve svém prvním okružníku Ubi arcanum (1922) o tak velice pokleslé autoritě práva a o zaniklé úctě před vrchností: ,Je-li Pán Bůh a Ježíš Kristus vyhoštěn ze zákonodárství a z politiky, pak se již neodvozuje autorita od Boha, nýbrž od lidí a pak padl hlavní důvod, proč mají jedni právo poroučet a druzí povinnost poslouchat. Pak se musí otřást celá lidská společnost až ve svých základech, protože již nemá žádné pevné opory.‘

 

Záhubným morem naší doby míníme tak zvaný laicismus, jeho falešné nauky a zkázonosné snahy. Tento mor laicismu nevznikl za jediný den, nýbrž byl již dlouho skryt v lůně států jako plížící se zlo. Pomalu počalo se popírat vrchní vladařské právo Kristovo nade všemi národy [...] Potom se počalo ponenáhlu stavět náboženství Kristovo na stejný stupeň s náboženstvími nepravými a počalo se s ním nakládat stejně hanebně jako s ostatními vyznáními [...] Dnes všude je rozseto sémě nesvornosti; mezi národy jest rozdmýchána plamenná zášť a vnitřní spory. Opomíjení povinnosti a nedbalost otřásly domácím klidem; společný rodinný život a pevná oddanost jednoho člena rodiny ke druhému jsou podkopány, lidská společnost jest rozhlodána a propadá záhubě.

 

Vskutku, čím více se svaté jméno našeho Vykupitele na mezinárodních sjezdech a ve sněmovnách nedůstojně mlčením opomíjí, tím hlasitěji musejí být zdůrazňována práva královské důstojnosti a moci Kristovy.“

 

Tak jako má být autorita Kristova uznána celou společností, tak má být také vyznávána jednotlivými rodinami. A stěží bude kdy společnost jako celek uznávat Krista za Krále, nebudou-li mu zasvěceny rodiny, ze kterých se společnost skládá. Intronizace je tak nedílnou součástí postupné rechristianizace od Boha odpadlé společnosti a naplňuje v praxi výzvu sv. Pia X. „obnovit vše v Kristu“.

 

Předtím, než představím průběh intronizace a zaslíbení s tímto apoštolátem spojené, uvádím zde kapitolu z krásné knihy P. Roberta Mädera Živ buď Ježíš Král (1933). Jmenuje se „Na trůně rodinném“:

 

„Vzpomínám si na královského úředníka z Kafarnaum. Ten muž se mi líbí, nejen pro to, co se může čísti o něm mezi řádky. On věřil. To mu však nestačilo. Učinil ihned svou víru domácím zákonem. Cítil se odpovědným králem a zákonodárcem ve svém malém království.

 

Je mnoho králů a vlád. Ale málo je těch, kteří skutečně dovedou vládnout! Také v království rodiny! Domácí vlády bývají ponejvíce liberální, svobodomyslné. Každý si může dělat, co chce. Alespoň v katolických rodinách tak tomu bývá; bohužel! Ty mají nejslabší domácí správu. Protestantský nebo socialistický otec cítí se mnohem více silným vladařem. Na prosby nebo návrhy katolické manželky, byť byly sebe více oprávněny, prohlašuje často: Já jsem muž! A po tom slovu přejde, jak se říká, k dennímu pořádku.

 

Když v duchu pozoruji tuto mužnou postavu z Kafarnaum, pak mne jímá stesk a touha po silných katolických mužích a po sebevědomých, silných katolických hlavách rodin, kteří, aniž by byli tyrany, dovedou svou víru a vůli vrýt v paměť celé rodině. Jak zase dosáhneme, jak to bývalo za dobrých starých časů, rozhodných katolických rodinných vlád?

 

Už po několik roků putuje světem apoštol jako triumfátor. Jeho jméno je Pater Mateo z kongregace Nejsvětějšího Srdce. Jeho domovem je Peru v Jižní Americe. Ve svatyni Nejsvětějšího Srdce Ježíšova byl v Paray-le-Monial, ode všech lékařů již opuštěn jako nevyléčitelný, náhle uzdraven. Nyní putuje jako vítěz po státech jihoamerických, po Spojených státech, po Kanadě, Španělsku, Francii, Holandsku, Itálii. Divy milosti jej provázejí. Co chce tento muž? On prohlašuje: „Neštěstí světa vniká do rodiny!“ Rodina, naše první pevnost, je ztracena. Rodina je odkřesťanštěna, zesvětštěna. Musí zase být povznesena do nadpřirozena, stát se domovem víry, lásky a milosti. Z obnovy rodiny vyplyne sama sebou opět obnova lidské společnosti a státu. Ozdravění pronikne z vnitra navenek, jako přichází z vnitra navenek i nemoc. Všichni lékaři, kteří chtějí lidstvo vyléčit jenom zevnějšími prostředky, místo úplným duchovním obnovením krve, pohoří.

 

Jak přijdeme opět k opravdovému katolickému rodinnému duchu? Tu věc je možno uchopit rozličně. V katolické církvi není žádné samospasitelné ‚pobožnosti‘. Ale podle Patera Matea jeden z nejjistějších a nejrychlejších prostředků je intronizace (povýšení na trůn) Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v rodině. Tož něco nového? Nikoliv, něco starého. Americký vynález? Ne, ale vynález asijský, vynález, který pochází z Palestiny, božský vynález, vynález z Betléma a z Nazareta a z Golgoty!

 

Intronizace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova je praktické provedení věty: ‚On a jeho dům v něho uvěřili.‘ Intronizace je čistě náboženská slavnost rodinná. V dějinách rodiny je významným dnem den jmenin otcových nebo matčiných nebo některý jiný důležitý den rodinný nebo církevní svátek, třebas Vánoce nebo Nový rok. Celá rodina je pohromadě. Členové rodiny, kteří jsou v cizině, prokáží písemně, že jsou alespoň duchem též přítomni. Možno-li, dostaví se kněz. Shromáždí se v saloně nebo v hlavní místnosti domu. Na nejkrásnějším veřejném místě příbytku postaví hlava rodiny od kněze posvěcený, pokud jen možno krásný obraz nebo sochu božského Srdce Ježíšova, obklopený květinami a světly. Celá rodina klečíc modlí se vyznání víry a zasvěcuje se slavnostně na trůn povýšenému Spasiteli. Ten den po celou budoucnost oslavuje se jako svátek, jako posvěcený den přijetím sv. svátostí. Místo intronizace je napotom rodinnou svatyní, kde se posvěcují všechny důležité rodinné příhody.

 

Ježíš na trůně rodiny! Ježíš král a střed všech spolubydlitelů v domě. Co má tím být řečeno? Nenávidíme všecky prázdné obřady. Bůh je duch a chce být uctíván v duchu a v pravdě. Všecka zevnější oslava má jenom ten účel, vložit hluboko do duše diváků a posluchačů velikou myšlenku. Co hlásá intronizace Božského Srdce Ježíšova? Především vládu lásky. Bůh je láska. Křesťanství je náboženstvím lásky. Řekne-li se to, myslí se obyčejně na lásku člověka k člověku. Mluví se, jako by nebylo prvního a nejvyššího dílu hlavního přikázání. Ale křesťanství jest v první řadě náboženství lásky Boží k lidem a lásky lidí k Bohu. Tak jest napsáno: Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a z celé duše své a ze vší mysli své a ze vší síly své. To je k politování v našem moderním křesťanství, že býváme tak nevýslovně chladní, tak nekonečně suchopární, že nám chybí duše křesťanství, srdce, láska a tím ta věc hlavní: ‚Kdo nemiluje, nepoznal Boha.‘

 

A kdo Boha nezná, není křesťan. Jeho jméno je krádež. Co nejlépe ilustruje duši křesťanství, lásku Boží? Tři věci: kříž, Nejsvětější Svátost a obraz Srdce Ježíšova. Tři kazatelé, kteří praví totéž! Ale poněvadž lidé prvnímu a druhému nerozuměli, dal nám Bůh třetího. Obraz Srdce Ježíšova, s planoucím ohněm okolo, z něhož ční kříž a jež ovinuto je trním. To káže věčně: Bůh je láska. ‚V tom se ukázala láska Boží na nás, že Bůh poslal Syna svého jednorozeného na svět, abychom byli živi skrze něho.‘ Kdo této lásce nerozumí, kdo obraz Srdce Ježíšova nechápe, tomu už není pomoci.

 

Jest nám jenom jedno činit: máme toto kázání poslouchat. Máme se upjatým zrakem jako uchváceni nadšením do tohoto obrazu pohroužit. Máme se tímto ohněm Božím nechat ozařovat, abychom se i sami roznítili. Máme od dětství, v dobrých i ve zlých chvílích, do těch očí hledět. Musíme se ustavičně modlit o to velké: Sladké Srdce Ježíšovo, dej, abych Tě více a více miloval. Božské Srdce Ježíšovo katolickému rodinnému příbytku způsobí zase onu temperaturu lásky, ve které jedině může se dařit rodinnému štěstí a rodinnému pokoji.

 

Ježíš na trůně rodiny! Toť kázání o panování Ježíšova ducha nad duchy! Ježíš král! On sám to řekl: Já jsem král. K tomu jsem přišel na svět. Cíl intronizace Ježíšovy je Ježíšovo panování. Jeho samovláda. Kristus nemůže strpět, aby satan seděl s ním na trůně jako spoluvládce takřka podle zákona duchovního úměru. Na trůně je jenom pro jednoho místo! Kristus vším, nebo ničím.

 

Odtud vychází ponenáhlá, dokonalá přeměna celého rodinného života. Jedna modla po druhé vynese se ven z domu, protože se tam už nehodí. Stěny jsou čistší. Knihovna se vyčistí. Na rodinném stole se už neobjeví proticírkevní časopis. Zmizí přepjatý luxus a vyhledávání nemírných zábav. Není tu už slyšet nadávek a klení. Práce je bohoslužba. Celý dům jako ostrůvek pokoje! Obraz Srdce Ježíšova se stal reformátorem rodinného života.

 

Nedost na tom. Malá společnost rodiny připravuje Spasiteli, zpívajíc mu na kolenou Hosanna jeho zvláštnímu triumfu, veřejnou intronizaci. Božské Srdce Ježíšovo provozuje dobyvačnou, výbojnou politiku. Chce se vydat na ulici. Chce obnovit celý veřejný život.

 

Když se stalo reformátorem rodiny, chce být též reformátorem lidské společnosti. Pravdou se má stát prosba Otčenáše: Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Posvěť se jméno Tvé. Kdo v rodině zařídí intronizaci Srdce Ježíšova, ten vezme věc lidské společnosti sám do ruky. Stane se dobrodincem lidstva.

 

Ježíš na trůně rodiny: toť kázání o apoštolátu. Kdo v některé rodině Božského Srdce poznal Krista, ten nemůže zůstat němým; musí mluvit o svém velikém štěstí. Také je chce jiným zprostředkovat. Stane se apoštolem. Ať jest, čeho potřebujeme. Jsme hrozně upjatí. Ve své nekřesťanské samolibosti myslíme, že je to dost, vedeme-li osobně čestný život. Máme ve svém charakteru málo sdílnosti, rozpínavosti, neboť dobro má se šířit, nakloňovat, získávat, má kolem sebe zaněcovat jako oheň.

 

Že intronizace tohoto apoštolského ducha podporuje, dokazuje zkušenost. Největší nepřátelé Církve, hlavy zednářstva, se brzy ve velikém počtu obrátili. Velmi často mívá slavná intronizace za následek v rodině, v níž některý příslušník byl duchovně mrtev nebo kde marnotratný syn zůstavil prázdné místo, že zbloudilec se navrátil k veliké radosti rodiny, jejíž zasvěcení způsobilo tento veliký div. Tu to máme. Oheň zapaluje, sálá kolem sebe. Stává se apoštolátem.

 

Vidíme: intronizace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v rodině jest dílem Prozřetelnosti, aby zachránila lidstvo před hrozícím zánikem.

 

Když Pater Mateo přišel do Francie, dalo se mu zprvu na srozuměnou, aby přišel až po válce. On odpověděl otázkou k jednomu biskupu: ‚Stavěl Noe archu až po potopě?‘ Potopa je tu. Archou je Srdce Ježíšovo. Vejděme jako Noe do archy s celou rodinou. Zachraňujíce rodinu učiňme ji archou, jež zachraňuje nejvyšší statky lidstva z hrozící katastrofy od záhuby.

 

Nikdy jsme nepopírali význam všech moderních záchranných prostředků, význam katolického tisku, katolických spolků a katolické politiky; ale při všem tom nesmíme nikdy zapomenout: hlavní úkol patří znovuvybudování rodinného života. Příští věk bude muset být věkem rodiny. Pomocných člunů může být víc, ale archou v potopě jest rodina proniknutá katolickým, nadpřirozeným duchem, rodina, jejíž králem a panovníkem je Kristus. Tady musí být proklamována a připravena suverenita Boží nad státem i nad společností lidskou.“

 

Tolik P. Robert Mäder.

 

 

INTRONIZAČNÍ OBŘAD

 

Co je tedy třeba k vykonání intronizace Božského Srdce ve vaší rodině? Především je třeba vlastního rozhodnutí žít tento apoštolát věrně a vytrvale. Bůh jistě tuto snahu podpoří mnoha zvláštními milostmi. Dále je třeba, aby měla rodina k dispozici sošku nebo obraz Srdce Ježíšova. Velikost nerozhoduje, je jen třeba, aby představovaly Ježíše s planoucím srdcem, nikoli pouhé Srdce bez Ježíše. Tato soška či obraz se umístí na důležitém místě v bytě či domě, nejlépe tam, kde se rodina nejčastěji schází. Naopak nemá být intronizována v těch místech bytu či domu, které jsou určeny spíše soukromému než společnému životu – ložnice, osobní pracovna apod. Je důležité, aby toto místo bylo veřejně přístupné, neboť intronizované Srdce Ježíšovo má být na očích a následně na mysli všem, kteří tuto rodinu navštíví. Rodina si zvolí vhodný den pro tuto událost, nejlépe svátek Krista Krále či Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Je-li to možné, pozve kněze, nejbližší příbuzné a přátele. Ráno v den zasvěcení jdou členové rodiny na mši svatou a ke svatému přijímání, před obřadem intronizace ozdobí příslušné místo květinami a připraví u něj svíce a svěcenou vodu. Po shromáždění pozvaných účastníků obřadu kněz, oblečený do rochety a bílé štoly, posvětí obraz touto formulí (ještě před tím je vhodné zazpívat píseň k Srdci Ježíšovu):

 

Ve jménu Páně je pomoc naše. V tom, který učinil nebe i zemi.

Pán s vámi. I s duchem tvým.

 

Modleme se: Všemohoucí věčný Bože, který dovoluješ, aby se malovaly obrazy Tvých svatých, abychom, patříce na ně tělesnýma očima, duchovním okem svým jejich svatost uvažovali a je svými skutky následovali; požehnej + a posvěť +, prosíme, tento obraz zhotovený ke cti a na památku Nejsvětějšího Srdce Jednorozeného Syna tvého Pána našeho Ježíše Krista, a dej, aby všichni, kdo před ním Srdce tvého Nejsvětějšího Jednorozeného Syna budou pokorně ctít a velebit, pro jeho zásluhu a dobrotu v tomto světě milosti a v životě budoucím věčné slávy dosáhli. Skrze Krista našeho Pána. Amen. (Kněz pokropí obraz svěcenou vodou a zavěsí jej na určené místo.)

 

Všichni stojí a modlí se Věřím v Boha. Poté kněz promluví o významu intronizace. Na to přítomní pokleknou, kněz předříkává a členové rodiny opakují slova zásvětné modlitby:

 

„Nejsvětější Srdce Ježíšovo, tys projevilo svaté Markétě Marii přání vládnout nad křesťanskými rodinami. My dnes tedy přicházíme, abychom prohlásili tvou neomezenou vládu nad naší rodinou. Od této chvíle chceme žít tvým životem, chceme v srdci svém pěstovat ctnosti, za něž jsi přislíbilo pokoj už v tomto životě, chceme se bedlivě varovat světského ducha, jejž ty zavrhuješ. Vládni nad naším rozumem prostotou naší víry, vládni nad naším srdcem láskou bez výhrady, kterou srdce naše bude planout pro tebe, a jejíž plamen budeme živit častým svatým přijímáním. Božské Srdce, předsedej našim schůzkám, žehnej našim podnikům duchovním i časným, zaplašuj naše starosti, posvěcuj naše radosti, zmírňuj naše útrapy. Kdyby tě však přece někdo z nás zarmoutil, připomeň kajícímu hříšníkovi, Srdce Ježíšovo, svou dobrotivost a milosrdenství. Až pak uhodí hodina rozloučení, až přijde smrt a naplní nás zármutkem, podrobíme se všichni, jak odcházející, tak pozůstalí, tvým věčným úradkům. Budeme se utěšovat myšlenkou, že nastane den, kdy celá rodina, v nebi zase spojená, bude moci na věky chválit tvou slávu a tvá dobrodiní. Kéž ti Neposkvrněné srdce Panny Marie a slavný patriarcha svatý Josef přednesou toto zasvěcení a nám je připomínají po všechny dny našeho života! Buď velebeno Srdce Ježíšovo, Srdce našeho Krále a Otce!“

 

Otče náš, Zdrávas, Sláva Otci.

 

 

PODĚKOVÁNÍ RODINY BOŽSKÉMU SRDCI PÁNĚ

 

Sláva a čest budiž Božskému Srdci Ježíšovu, které nám prokázalo tak veliké milosrdenství. Z tolika tisíc nás Božské Srdce vyvolilo za dědice své lásky. Náš příbytek se dnes stal svatyní smíru za nevděk tolika lidí. Božské Srdce Ježíšovo, jak nezaslouženého štěstí jsi nás učinilo účastnými, že tebe jako Pána a Ochránce své rodiny smíme pozdravovat. V nejhlubší úctě se ti klaníme, tobě děkujeme, že chceš mezi námi přebývat a s námi se sdílet o všechny naše úzkosti a starosti, o všechny radosti a strasti. Nejsme hodni, abys k nám zavítal, avšak zůstaň přece s námi, Pane, a učiň nás všechny vroucími ctiteli tvého Božského Srdce. Zasvěcujeme se a odevzdáváme se ti se vší důvěrou a oddaností, Božský Spasiteli, a prosíme tě o tvé svaté požehnání pro všechny své práce a zaměstnání. Kéž je ti tento dům příbytkem milým a drahým, jako ti byl dům Marie a Marty v Bethánii, kam jsi vždy rád zavítal. Odevzdáváme ti, Srdce Ježíšovo, všechny své záležitosti a prosíme tě o útěchu a sílu v utrpení a pokušení. Ale obzvláště ti odevzdáváme ty duše, jež nám smrt odňala. Zůstaň s námi, Pane, a buď nám pomocí v bouřích tohoto života. Vzdal od nás noc nevěry a nesvornosti! Dej, abychom ti sloužili v pracovitosti, čistotě a lásce! Nejsvětější Srdce Ježíšovo, buď v tomto domě velebeno a milováno, ctěno a slaveno nyní i na věky. Amen.

 

Zdrávas Královno.

Nejsvětější Srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi! (3x)

Neposkvrněné Srdce Mariino, oroduj za nás!

Svatý Josefe, oroduj za nás!

Svatá Markéto Marie, oroduj za nás!

Velebeno budiž Nejsvětější Srdce Ježíšovo po všechny věky věků! Amen.

 

Slavnost končí kněžským požehnáním.

 

Je samozřejmé, že tímto slavnostním obřadem náš život Kristu Králi zasvěcený nekončí, ale teprve začíná. Co slibuje Ježíši jemu zasvěcená rodina? Zavazuje se, že s pomocí Boží povede důsledný křesťanský život, bude věrně zachovávat Boží i církevní přikázání, zvláště pak:

 

1)  častou účast na mši svaté a plný svátostný život;

2)  věrné dodržování nedělního odpočinku od práce;

3)  křesťanskou výchovu dětí, vystříhání se všeho, co odporuje mravům (v oblasti oblékání, hudby, sportu apod.);

4)  úctu ke kněžím, poslušnost učitelskému úřadu Církve;

5)  společnou večerní modlitbu před obrazem (soškou) Srdce Ježíšova;

6)  připomínání si dne intronizace rodinnou slavností;

7)  první pátky v měsíci obnovovat zasvěcení rodiny (již bez kněze a jiných osob, stačí zásvětná modlitba rodiny).

 

K těmto obecně platným závazkům bývají doporučovány ještě dva následující:

 

1)  o prvních pátcích v měsíci účastnit se mše svaté včetně svatého přijímání;

2)  v předvečer prvního pátku v měsíci adorovat před obrazem (soškou) Srdce Ježíšova tzv. Svatou hodinu. Pro tento účel lze užít starší modlitby sestavené P. Mateem (lze si je vypůjčit např. v knihovně KTF UK), případně jiné vhodné smírné modlitby. Doporučená doba pro tuto rozmluvu s Nejsvětějším Srdcem Ježíšovým je mezi 9. hodinou večerní a 5. hodinou ranní.

 

 

LITERATURA

 

P. Robert Mäder: Živ buď Ježíš Král

P. Alfons Daňha, CSsR: Zasvěcení rodiny Nejsvětějšímu Srdci Páně

Pius XI: Quas Primas

P. Mateo Crowley-Boevey: Svatá hodina pro noční adoraci domácí

P. Mateo Crowley-Boevey: Svatá hodina jako projev úcty a oddanosti ke Kristu Králi

Josef Čihák: Svatá hodina a jiné modlitby k Božskému Srdci Ježíšovu

 

 

© Te Deum 2006