Z deníku nenarozeného dítěte

5. října

Dnes začal můj život. Moji rodiče o tom ještě ani nevědí. Jsem malá jako semínko jabloně, ale jsem to už já. A jsem holka. Budu mít blonďaté vlasy a modré oči. Všechno je téměř jasné, dokonce i to, že budu mít ráda kytičky.

19. října

Někteří říkají, že vlastně vůbec nejsem člověk. Člověk že je jenom moje máma. Ale já jsem člověk, stejně tak jako je drobek chleba skutečným chlebem. Moje máma je a já jsem také.

25. října

Moje srdce začalo samo od sebe bít. Od dnešního dne bude po zbytek mého života neúnavně něžně tlouct! A když se po mnoha letech unaví, zastaví se a já zemřu.

2. listopadu

Dnes jsem zase o něco vyrostla. Moje ruce a nohy dostávají tvar. Ale ještě si budu muset chvilku počkat, než na těch nožičkách doběhnu do máminy náruče, než moje ruce natrhají pampelišky a obejmou tátu.

12. listopadu

Na mých rukou se objevují malé prsty. To je legrační, jak jsou mrňavé! Budu jimi hladit mámu po vlasech. A budu chtít její vlasy ochutnat a ona určitě řekne: „Ne, ne, ne, zlatíčko…“

20. listopadu

Teprve dnes řekl doktor mojí mámě, že žiju pod jejím srdcem. Musí být určitě moc šťastná! Jsi šťastná, mami?

25. listopadu

Moje máma a táta pro mě jistě vymýšlejí nějaké jméno. A to ani nevědí, že jsem holka. Možná vymysleli Aničku, ale já bych se radši jmenovala Katka. Už jsem pěkně velká.

24. prosince

Zajímalo by mě, jestli máma slyší tlukot mého srdce. Některé děti přicházejí na svět trochu nemocné. A doktoři svýma něžnýma rukama pak dělají zázraky, aby jim pomohli. Ale moje srdce je silné a zdravé. Tluče pravidelně: bum – bum – bum… Máš zdravou dceru, mami!

28. prosince

Dnes mě moje matka zabila.

© Te Deum 2006