Kudy, kudy, kudy cestička do feministického nebe?

Šárka Vorková

Nejprve musím upozornit na to, že tento přípěvek není klasickou recenzí. Nevšímám si v něm ani stylu, ani literárního jazyka, neinterpretuji texty ani nezkoumám úroveň překladu. Jde jen o několik postřehů nad tématy v knize Cestou do nebe. Soubor deseti povídek předních irských spisovatelek z posledních cca čtyř desetiletí vydalo nakladatelství One Woman Press, které se zaměřuje na feministickou literaturu, vydává jen autorky-ženy a tato kniha z r. 2004 je z řady povídek spisovatelek různých národních literatur.

A jakými tématy se zabývají v knize představené irské spisovatelky? Od čeho se emancipují hrdinky z irských maloměst? Čemu potřebují uniknout, aby dosáhly rovnoprávného postavení s ostatními moderními ženami, zde např. v Londýně nebo ve Spojených státech? Kdyby to nebylo tak prvoplánové, působilo by to až směšně. Nebo urážlivě. Jistě, tušíte správně, tmářským předsudečným katolickým nánosům jak výchovným, tak společenským. Smaragdový ostrov podle těchto povídek je přece synonymem nelegálních potratů, plošného vzdělávání dívek v klášterech plných nešťastných jeptišek „s orientací“, uťápnutých sedřených farmářek, připravujících dušené skopové se zelím, s houfem dětí a nechápajícím hromotluckým manželem.

Hrdinka povídky Maeve Binchy [je  příznačné, že příjmení autorek nejsou přechylována; tento gramatický prostředek je přece na překážku úplnému zrovnoprávnění žen s muži] Sheperd´s Bush přijíždí do Londýna, aby si nechala udělat potrat (V Dublinu možnost legálního potratu neexistovala, a May ani neznala nikoho, kdo by tam podstoupil potrat ilegální. Anglie a její snadné řešení byly vzdáleny jen necelou hodinu letadlem.); otcem je její ženatý šéf a o Mayinu těhotenství neví a vědět nebude. Ubytuje se u kamarádky, zaplatí nehorázných 200 liber za zákrok a následné přespání na klinice, kde se na pokoji seznámí s dívkou Hell, která „to“ podstupuje už podruhé („Některý moje kámošky na tom byly čtyřikrát nebo pětkrát. Věř mi, že se toho bojí jen lidi, co o tom nic nevědí. Odpoledne se budeš divit, z čeho jsi ráno byla tak přepadlá. Kdyby to bylo tak hrozný, tak bych sem podruhý nešla, ne?“ – také vám to zní jako cynická reklama na interrupci?). May skutečně nepocítí žádný „diskomfort“ a druhý den se vrací do Dublinu pevně rozhodnutá svému milenci o potratu nic neříct: „Co když Andy takové věci neschvaluje? Andy totiž svým způsobem dost dbá na morálku.“ Nějaké pochybnosti, smutek, touha po dítěti? Nenechte se mýlit.

Psychologicky přesná povídka Edny O´Brien Sestra Imelda vypráví o dívčím poblouznění hrdinky, jaké by bylo v dospívání běžné, pokud by se však nejednalo jako zde o školačku a její učitelku geometrie – řeholní sestru: ta se zdá city mladé dívky opětovat, samozřejmě s patřičnými výčitkami a zmatečným chováním („Stýskalo se mi po tobě“ řekla. „Mně po vás také“ […] „Víš, že není správné, že se tolik přátelíme?“ – „Vždyť na tom nic není,“ namítla jsem. Děsila jsem se, že by se ode mne mohla odvrátit, že by mohla podupat naši lásku a zničehonic před ní zatáhnout oponu, černou krepovou oponu, která by znamenala její zánik. […] „Nesmíme se na sebe tolik vázat,“ pokračovala a já jí nemohla říct, že už na sebe vázané jsme, ani jsem jí nemohla připomenout naše vánoční rozradostnění a důvěrnost, která mezi námi existuje. Kláštery jsou jako vězení, o tom není třeba pochybovat.). Dívka chce dokonce kvůli sestře Imeldě po skončení školy vstoupit do kláštera, ale samozřejmě si to rozmyslí a zbude v ní jen podivný stud a smutek z toho, že sestru opustila bez vysvětlení („Nejsem si jistá, co bych bývala řekla [při setkání se s. Imeldou]. Věděla jsem, že na konci lásky je cosi smutného a mdle nechutného, zejména pokud ta láska nebyla nikdy naplněna.“)

Neobejdeme se ani bez dalších lesbických motivů např. v povídce Ity Daly Takové dobré kamarádky, nebo přímo v apoteóze lesbismu Mary Dorcey Manžel (Martina odchází od muže ke své milence a manžel tu nabízí ryze maskulinní, tj. chybný [!], protože především sexuální pohled na lásku dvou žen: Stále byl přesvědčen, že to je jen přechodné pominutí smyslů, nákaza, která sama pomine, když se věcem nechá volný průběh. […] Někde v hloubi srdce přece musí vědět, že nikomu na ní nikdy nebude záležet tolik jako jemu. Nikdo ji nedokáže více docenit, více na ni brát ohled. Nezahodí přece deset let života kvůli něčemu takovému – aby politicky zabodovala – kvůli teorii – kvůli ženě!).

A samozřejmě nechybí ani další oblíbené obecně feministické téma, jakým je područí ženy, která musí otročit svým dětem a manželovi a nesmí ani pomyslet na vlastní seberealizaci či na to, že by zvládla stejně dobře práci muže nebo se o sebe postarat (povídky Angely Bourke Šunka, Maeve Kelly Cesta domů či Mary Beckett Nebe).

Bylo by škoda si na závěr odpustit narážku na název celé povídkové sbírky: Cestou do nebe hrdinky irských povídek, potažmo jejich feministické autorky docela zbloudily a míří kamsi do postmoderního světa postrádajícího vyšší smysl, zodpovědnost za sebe a své činy, vůli a řád.

Jestli ono to feministické nebe nevypadá skoro jako tradiční peklo…?

© Te Deum 2007