Nejsvětější Panna a kněžský celibát (1. část)

P. James Doran

Učení o kněžském celibátu a panenství Matky Boží je dnes evidentně nepopulární, není-li dokonce přímo předmětem útoků. I v Církvi byl celibát mnohdy odmítán či přehlížen, dělo se tak ale spíše z důvodů lidské slabosti, než z popírání nauky jako takové, která však byla považována za příliš těžkou k následování. Podobné je to i s naukou o Nejsvětější Panně. Z dávných dob[1] je znám případ Helvidia, který popíral ustavičné panenství Matky Boží. Jeho učení úzce souviselo s jeho zesměšňováním duchovního stavu a slibů čistoty.

Můžeme říci, že ustavičné panenství Panny Marie a celibát křesťanského kněžství tvoří opevnění a most pro ústřední tajemství víry. Pro pohanský svět je tato nauka bláznovstvím; a úměrně s tím, jak dochází k oslabování víry mezi katolíky, stává se toto učení méně pochopitelné a následně je i odmítáno jako zastaralé a zbytečné. Je však opravdu zbytečné?

Svým panenstvím se Maria z Nazareta stala vhodnou k tomu, být Matkou Boha. Její neposkvrněnost přímo souvisí se vtělením. Proto se také stalo panenství jedinečným znakem Marie z Nazareta. Její panenství je nejniterněji spojeno s přítomností vtěleného Slova ve světě. Můžeme dokonce říci, že její panenství bylo příčinou této přítomnosti. „Její panenství spočívá v naprostém sebeoddání, jež ji uvedlo do snoubeneckého vztahu s Bohem.“[2] Panna Maria je Snoubenkou i Matkou Božího Slova. Lze to nazvat mateřstvím snoubenky Boží.[3]

K vtělení došlo kvůli spáse světa, a proto můžeme říci, že panenství Matky Boží je niterně spjato s Kristovou vykupitelskou obětí. Ze stejného důvodu Církev od počátku trvá na zasvěceném kněžském celibátu. Kněžský celibát totiž také niterně souvisí se zpřítomněním Krista ve světě; zatímco v případě Panny Marie došlo k zpřítomnění skrze vtělení, v kněžství se toto naplňuje skrze oběť mše svaté. V eucharistii je Kristus skutečně a podstatně přítomen svým Tělem, Krví, duší a božstvím. Ba co víc, člověk-kněz je sám vysvěcen in persona Christi svátostí kněžství. Právě ona persona umožňuje, aby byla oběť složena a zpřítomněna. Kristus je tedy ve světě přítomen jak ve svatostánku, tak v každém vysvěceném knězi.

Nejsvětější Panna je svým panenstvím provdána za Boží Logos [Slovo] a kněz svým zasvěceným celibátem uzavírá sňatek s mystickým tělem Slova – Církví. Proto Maria z Nazareta zůstala po Kristově narození vždy pannou, a rovněž tak i ten, kdo je jednou vysvěcen, žije již dále zdrženlivě a v celibátu, dokonce i kdyby byl předtím ženatý.

Mariino panenství a zasvěcený kněžský celibát mají svůj střed v oběti kříže. Můžeme říci, že celibát křesťanského kněžství je tudíž hluboce mariánský. Ona je vzorem jedinečné zbožnosti požadované od kněze. Ona je příkladem dokonalé odloučenosti a čistoty, jež by měla být vlastní každému knězi, který ve svém pokolení zpřítomňuje Krista.

V této části se budeme krátce zabývat tématem panenství a poté otázkou spoluúčasti Panny Marie na vykoupení. Příště pojednáme o nauce a dějinách kněžského zasvěceného celibátu a učiníme krátký závěr založený na nauce o svaté eucharistii.

Panenství

Panenství je úctou k tělesné neporušenosti, která nasvědčuje o ctnostné pohnutce. Obsahuje dva prvky: a) materiální – absence v minulosti i přítomnosti jakéhokoliv dokonaného a dobrovolného pohlavního styku, ať už ze žádostivosti, či v právoplatném naplnění manželství; b) formální – pevné rozhodnutí vzdát se navždy pohlavní rozkoše. Je nutno říci, že panenství není zvláštní ctností. Je formálně pouze úmyslem uchovat si dokonalou čistotu. Hodnota panenství spočívá v naplňování ctnosti čistoty. Když je pohnutka čistoty zbožná nebo apoštolská, stává se nadřazenou; je povyšována vysokými ctnostmi lásky a víry.[4] Fyzická neporušenost proto nemá hodnotu sama o sobě. Je neutrální. Vyšší hodnotu získává teprve až díky zahrnutým ctnostem. Z těchto důvodů stojí zasvěcené panenství a zasvěcený celibát výše než manželství. I když je manželství stavem posvěceným svátostí manželství, tak ctnost víry a apoštolské lásky činí zasvěcený celibát vyšším. Opačný názor je odsouzen tridentským koncilem.[5]

Posvátné panenství je znakem vítězství nad nižšími touhami a osvobozuje od světských a pozemských starostí.[6] Toto panenství dává člověku svobodu zasvětit se službě Boží. Činí ho rovněž volným a odhodlaným kamkoliv následovat Krista.[7] Panenství umožňuje nespoutanou, svobodnou a naprostou oddanost Bohu.

Zasvěcené panenství dovoluje člověku napodobit čistotu andělů, kteří věčně slouží před trůnem Božím. Panenství má zvláštní podobnost s panenským Beránkem Božím, a proto mnozí teologové učí, že zbožně a věrně zachovávané panenství je Kristem v nebi zvláštním způsobem oceněno; je jednou ze tří aureolae,[8] jež obklopuje některé svaté v blaženém patření.[9]

Panenství nové Evy

Je katolickou pravdou víry, že Nejsvětější Panna Maria byla pannou před, při a po porodu Krista.[10] Pro naše účely se zaměříme na tři základní texty: Protoevangelium Genesis 3, 15; Izajáše 7, 14 a zvěstování, jak je zaznamenal sv. Lukáš v 1, 26–38. Uvedené verše postupně osvětlí boj o spásu, panenské vysvobození a panenské naplnění.

Genesis 3, 15: Nepřátelství položím mezi tebe a ženu, i mezi símě tvé a símě její. A ona (ono) rozdrtí tvou hlavu a ty budeš činit úklady její patě.

Tento úryvek je součástí příběhu o pádu v zahradě Eden; hovoří se o něm jako o protoevengeliu: obsahuje v zárodečné podobě ohlášení vykupitelského díla. Slova jsou určena Satanovi, který v podobě hada svedl Evu k první vzpouře proti Bohu a ona následně svedla svého muže. Od té doby tento čin pýchy a vzpoury nazýváme „prvotním hříchem“, neboli „pádem“ ze stavu původní milosti a spravedlnosti, v níž bylo lidstvo stvořeno.

Proroctví předpovídá budoucí boj mezi Satanem a „ženou“. Katolická tradice spatřovala v této „ženě“, ať tím či oním způsobem, Nejsvětější Pannu Marii.[11] Mnozí uvádějí, že „ženou“ je míněna doslovně Eva a Maria obrazně. Jiní exegeti a teologové učí, že „ženou“ je doslovně a výlučně Maria. Další ale předpokládají, že „ženou“ je v dokonalém či plnějším smyslu míněna jak Eva, tak i Maria.[12] Ať už je to jakkoliv, je jasné, že „žena“ a její „símě“ přímo souvisí s nepřátelstvím vůči Satanovi a drtí jej i jeho „símě“.

Ohledně původního textu se mezi exegety vedou diskuse o tom, zda hlavu hada rozdrtí „ona“ či „ono“. Vulgáta užívá ženský tvar.[13] Proto latinská Církev zobrazovala Neposkvrněné početí v ikonografické podobě Nejsvětější Panny stojící na hlavě hada, jenž má jablko v tlamě. Zmíněné zobrazení je nejen odkazem na ono proroctví, ale také hříčkou s latinským slovem malum, které může znamenat jak zlo, tak jablko. Význam obrazu tedy je, že Maria svým bezhříšným početím stojí proti hadovi a drtí Satana i malum, jež drží ústech, která na počátku svedla lidstvo. Jak se zdá, většina exegetů se kloní k názoru, že se zájmeno vztahuje ke slovu „símě“, a ne k ženě. Proto by proroctví mohlo označovat, že to je potomstvo ženy, kdo rozdrtí hlavu hada.[14] Každopádně je zřejmé, že jak žena, tak její potomstvo přímo souvisejí s rozdrcením zla. Had na oplátku poraní potomstvu ženy patu, avšak tato rána nebude smrtelná. Konečné vítězství tudíž náleží ženě a jejímu potomstvu. Tento příslib je dán celému lidskému rodu, ne pouze Adamovi a Evě.[15]

Poslední úvaha se týká uvedeného pojmu „její símě“. Ve Starém zákoně je to zcela výjimečné spojení. Mnohokrát je pro potomstvo použit pojem „símě“, ale vždy se jedná o símě muže. Tato zmínka o „semenu“ ženy se zdá být naprosto ojedinělá. Je zřejmé, že je zde řeč o potomstvu, avšak potomstvu vycházejícím přímo z ženy – „její símě“. Žena zplodí potomstvo sama. To jasně ukazuje, pokud dokonce přímo nepředpovídá, že „žena“ zplodí své potomstvo sama, bez muže, a tudíž panensky.

Izajáš 7, 14: Proto vám Pán dá znamení: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel.

Tento známý úryvek čteme během Vánoc a musíme jej vztahovat na Krista, neboť tak jej také vykládají evangelisté.[16] Jedná se o jeden z nejjasnějších textů předpovídajících narození z panny. V tomto případě jsou pro výklad proroctví důležité historické souvislosti. Zmíním zde jeho „davidovský“ rozměr.

Proroctví pojednává o přežití domu Davidova v souvislosti s příchodem Mesiáše, ne o nějakém politickém úspěchu ve válce. Dům Davidův byl považován za zdroj světla pro národy, který dojde svého naplnění s příchodem Mesiáše.[17] Text je důležitý nejen jako jasné potvrzení panenského početí „syna“, ale rovněž s ohledem na souvislost mezi tímto panenstvím a přítomností Mesiáše. Panenství je tedy niterně spojeno s naplněním mesiášského příslibu králi Davidovi. Panna se stává znamením zachování domu Davidova, vzhledem k jeho mesiášskému významu.

Uvedená slova pronesl prorok Izajáš ke judskému králi Achazovi kolem roku 732 př. Kr. Dřívější Davidovo království bylo již dávno rozděleno na Izrael na severu a Judsko na jihu. Zatímco jiné dynastie okupovaly trůn na severu, Davidův rod pokračoval v Jeruzalémě. V onom roce bylo Judsko napadeno ze severu Izraelem a Sýrií. Proroctví nemá nic společného s Achazem a zmíněnou válkou (ve skutečnosti se jednalo o špatného krále); ale týká se spásy Jeruzaléma a davidovské linie králů, čili budoucího Mesiáše, „syna Davidova“. Král Izraele nebyl o nic více ctnostnější, a ještě ke všemu se jednalo o uzurpátora, jenž nebyl ani nástupcem Davidovým, ani legitimním vládcem v Izraeli. Oba vůdcové tedy byli morálně zkažení.

Uvedený verš je nutné číst v kontextu celé kapitoly a v souvislosti s proroctvími v 9, 17[18] a 11, 1–5.[19] Začátek kapitoly nám sděluje, že Sýrie a Izrael nad Judskem nezvítězily. Druhý verš již ukazuje na kontext kapitoly a hovoří o „domu Davidově“. Proroctví se tedy v první řadě netýká politického úspěchu krále Achaze, nýbrž přežití jeho rodu.

Když je Izajáš poslán k Achazovi, je mu řečeno, aby vzal svého syna Šearjašúba.[20] Jméno dítěte je samo o sobě také součástí proroctví – znamená „zbytek se vrátí“. Přítomnost onoho syna je tedy již proroctvím o zajetí a babylónském vyhnanství, a zároveň ukazuje, že to, o čem bude Izajáš hovořit, se týká budoucnosti.

Proroctví se skládá ze dvou částí: znamení vysvobození (verše 14–15) a zaslíbení o naplnění vysvobození, ještě než se objeví znamení.[21] Izajáš Achazovi nejprve sděluje, že Izrael a Sýrie ve svém tažení proti Jeruzalému neuspějí.[22] V tu chvíli řekl Bůh Achazovi, aby si vyžádal jakékoliv „znamení“. To Achaz z falešné pokory odmítl učinit.[23] Můžeme se jen dohadovat, zda odmítl z důvodu nedůvěry, nebo byl jednoduše unaven prorokovými „zásahy“ do svých záležitostí. Každopádně k němu Izajáš hovoří zpříma, avšak oslovuje ho v množném čísle:[24] opět, nejedná se o proroctví určené pouze Achazovi, ale celému domu Davidovu. Čtvrtý verš byl citován na počátku našich úvah. Sám Bůh sešle tedy znamení, ať už si to davidovský král přeje či ne.

O „panně“, která porodí ono prorokované dítě, toho bylo již mnoho napsáno. Hebrejština používá pojem almah.[25] Uvedené slovo označovalo neprovdanou ženu, u které se, jakožto u neprovdané, předpokládalo, že je panna. Někteří toto rozumné vysvětlení zpochybňují a tvrdí, že slovo znamená pouze „mladá žena“, tedy žena, která může počít. Pojem však nebyl každopádně nikdy používán pro vdanou ženu a je často v Septuagintě překládán jako „panna“.[26] V bibli, na místech, kde je tento termín používán, se obvykle v přísném významu předpokládá panenství.[27]

Je však pravdou, že tento pojem není, přesně odborně vzato, výrazem pro „pannu“. Tím je slovo betulah. Historicky lze argumentovat tím, že Židé před Kristem pod tímto pojmem mysleli pannu. Řecký spolehlivý překlad, Septuaginta, který spadá do třetího století př. Kr., pojednávané slovo překládá jako παρθένοσ, což jasně znamená pannu ve smyslu, jak tento pojem používám dnes. Ať už byl původní význam slova almah jakýkoliv, byl řecky mluvícími Židy překládán jako panna, přičemž ono chápání nebylo Židy oné doby nikterak zpochybňováno. Stojí také za pozornost, že hebrejský text neříká, že panna počne, ale daleko přesněji a doslova, že panna počíná (je těhotná) a rodí syna.[28] Uchová si své panenství, přestože počne a porodí svého potomka.[29]

Další jedinečností onoho narození je, že to bude žena, kdo pojmenuje dítě. Což jen potvrzuje domněnku, že text pojednává o panenském početí. Jméno je samozřejmě nanejvýš symbolické: Immanuel, „Bůh s námi“. To odkazuje na Boží následné a všemohoucí vysvobození.[30] Panenství tak bude znakem trvalého zabezpečení domu Davidova a návratu osvobozených lidí.

Sv. Lukáš 1, 27–38: (27) [...] A jméno Panny: Maria. (28) Vešed k ní anděl, řekl: „Zdráva buď, milostiplná, Pán s tebou, požehnaná’s ty mezi ženami.“ [...] (30) I řekl jí anděl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. (31) Hle počneš v životě, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. [...] (34) I řekla Maria k andělu: „Kterak se to stane, když muže nepoznávám?“ (35) „[...] moc Nejvyššího zastíní tě [...] (37) neboť nemožná není u Boha žádná věc.“ (38) I řekla Maria: „Aj, já dívka Páně, staniž se mi podle slova tvého.“ Tu odešel od ní anděl.

Tato událost je samozřejmě naplněním dřívějších proroctví. Boj předpovězený v protoevangeliu je završen vládou tohoto dítěte a dům Davidův je navždy upevněn.[31] Boží přislíbení bylo naplněno.

Zvěstování je okamžikem, kdy Bůh vstupuje osobně do světa. Maria z Nazareta má k Božímu Slovu vztah jako žena i jako matka. Její panenství jí obojí umožňuje. Ve své odpovědi na andělovu zprávu je dokonale a neposkvrněně věrná. Nejvyšší poslušností a přijetím Slova vstupuje do manželského vztahu s Božím Slovem. Tím se stává novou Evou.

Svým božským mateřstvím také pochopitelně získává mateřský vztah k Božímu Slovu v jeho vtělení. Skrze fiat a tím, že sdílí jedinečný příbuzenský vztah s Božím Synem, vstupuje do hypostatického řádu. Neplodí Syna v jeho Osobě; ale Syn, kterého počala, je Bůh. Proto je Theotokos – Matkou Boží.

Její osobní panenství je spojením zmíněného nového stavu panenského mateřství a manželského panenství. Její vlastní panenství, jak praví Izajáš, je znamením příchodu dítěte, Immanuela, které přinese vysvobození. Hovořím o jejím vlastním panenství, neboť se jedná o totožnost danou Marii andělem.

Když anděl zdraví Nejsvětější Pannu Marii, oslovuje ji jako κεχαριτωμένη [kecharitómené]. Uvedený pojem je velmi zajímavý, neboť je použit na způsob vlastního jména. Ve Zdrávas používáme slovo „Maria“ jako součást pozdravení a možná si ani neuvědomujeme, že v Písmu svatém stojí něco trochu jiného: samotným jménem je již slovo, jež překládáme jako „milostiplná“. Pojďme se podívat blíže na jeho význam.

Κεχαριτωμένη [kecharitómené] odkazuje na Mariinu dokonalou svatost. Jedná se o nominativ (příp. vokativ) participia perfekta mediopasiva od velmi ojedinělého řeckého slovesa charitún. Najdeme jej pouze na dvou místech Nového zákona: zde a v listě Efeským 1, 6.[32] Pokaždé je použit kauzativní tvar tohoto slovesa: označuje akci, která něco způsobuje u daného objektu. Sloveso tedy poukazuje na skutečnost, že v osobě došlo ke změně nebo byla ovlivněna nějaká věc. Kořen tohoto slovesa je samozřejmě charis (milost). Tímto slovesem je tudíž vyjádřeno, že došlo ke změně způsobené (Boží) milostí.

V Ef 1, 6 je řeč o křesťanech, kteří jsou milostí proměněni. U sv. Lukáše 1, 28 je diskutovaný pojem použit v Písmu svatém naprosto jedinečným způsobem: jako vlastní jméno dívky. Jedná se o tvar participia perfekta pasiva slovesa. To znamená, že k proměnění u Marie již došlo a tento stav trvá do okamžiku promluvy. Byla již před zvěstováním proměněna milostí. Je tedy osobně „tou, jež obdržela milost a už jí byla proměněna“.

Panna Maria byla proměněna milostí, neboť jí byla posvěcena. Byla očištěna dokonce ještě před vtělením. Je to Bůh, kdo připravil Marii pro vtělení tím, že v ní vzbudil touhu po panenství. Ona touha Panny Marie pro ni tedy byla plodem její vlastní proměňující milosti. Proto sv. Bernard hovoří o „milosti jejího panenství“.[33]

Ze způsobu, jakým je vzdávána čest této ženě, můžeme usoudit, že to bylo její posvěcené a proměněné panenství, jež ji učinilo hodnou jejího povolání stát se matkou-nevěstou Boha.[34] Její panenství ji zcela a bezprostředně otevřelo Bohu. Umožnilo nejplnější, milující a oboustranné odevzdání mezi ní a Božím Slovem, které na oplátku dává samo sebe ve spásném vtělení.[35] Proto se stala jednoduše známou jakožto „Panna“. Tento titul je určením její osoby.

Pokračování příště.

Převzato z The Angelus, prosinec 2006.

Přeložil Edmund Kříž.

© Te Deum 2007