sv. klement maria Hofbauer a katolická reakce před rokem 1848

Dr. Albert Pethö

Přenesme se do roku 1808, do doby napoleonských válek a velkých francouzských vítězství (např. 1805 bitva u Slavkova). Vídeňská policie zadržela v září podezřelé individuum, chudě oblečeného muže, u kterého našla drahocenné kostelní předměty, o nichž zadržený tvrdil, že je zachránil před rabováním francouzských vojáků ve Varšavě. Četníci byli samozřejmě přesvědčeni, že zatkli vykradače kostelů. Pozdější patron města Vídně tak své první chvíle po návratu do hlavního města mocnářství strávil ve vězení.

...

Ale i nyní a zdaleka ne naposled zasáhla do života Klementa světská moc. Následkem přibývajícího osvíceneckého nepřátelství vůči Církvi zakázaly úřady poustevnictví. R. 1779 se tedy K. M. Hofbauer musel vzdát poustevnického života a odešel do Vídně. R. 1780 pracoval jako pekař v hostinci U železné hrušky v Johannesgasse a tady se události dávají do pohybu. Jeho staré plány stát se knězem se nyní mohou uskutečnit. Seznámil se se třemi šlechtičnami (sestrami von Maul), které ho vídávaly ministrovat ve svatoštěpánském chrámu a které byly dojaty jeho touhou stát se knězem. Nabídly mu finanční pomoc na studia, což s vděčností přijal. Začíná tedy ve Vídni studovat filosofii a teologii. Zakrátko však císař Josef II. (na rozdíl od své matky není tak zbožný; je moderní a rád přijímá změny) vydává dekret, kterým reorganizuje vzdělávání kléru podle zásad osvícenského státu. Cílem císaře a jeho osvícenské církevní politiky není myšleno Církev nějakým způsobem eliminovat (v době osvícenství je přeci jen Rakousko ještě příliš katolické), cílem je totálně ji podřídit státu. Církev se má stát úslužným, světonázorově přizpůsobivým nástrojem moderního státu. (Zde můžeme vidět paralelu s dnešní globalizací či EU.)

...

Na univerzitách, stejně jako dnes, se tradiční církevní nauka téměř nevyučovala. Jednoho dne K. M. Hofbauer vytkl při přednášce jistému profesorovi, že to, co zde vyučuje, již není katolické. Na to ostentativně opustil přednáškový sál. Klement ve Vídni nezůstal, odešel před josefínským novotářstvím do Říma, kde mimo dosah státního dozoru pokračuje ve studiu a studium zde i zakončí. V Římě vstupuje do nově založeného řádu redemptoristů a stává se jeho prvním členem neitalského původu.

...

Ve Varšavě se stane jejich opěrným bodem kostel a klášter sv. Benna. Mají podporu papežského legáta v Polsku, který je přítelem svatého Alfonse. A díky nunciovi se těší přízni i polského krále Stanislava II. Augusta. V kostele sv. Benna rozvíjí Klement veškeré své nadání, které je zapotřebí k šíření pravdy a boji proti modernistickému zploštění víry (to platí i pro dnešní církevní krizi), a to pomocí liturgie, kázání, vzdělání, charitativní činnosti a zpovědi. Také se dle možností snaží řešit ohromný nedostatek kněží, který vládne všude tam, kam zavanul duch osvícenství.

...

Klement Maria byl častým návštěvníkem v domě Friedricha von Schlegela, kde se stal středem vídeňského katolicismu. Následující roky se toto jeho postavení utvrzuje rozšířením kruhu významných osobností, na které působí. Jsou to literáti, umělci a vysocí úředníci. Za svého pobytu ve Vídni k nim patřil např. Clemens Brentano (1778–1842, německý romantický spisovatel a básník, mimo jiné zapisoval vidění Anny Kateřiny Emmerichové – pozn. překl.) a Joseph von Eichendorff (1788–1857, německý romantický spisovatel – pozn. překl.), malíř Klinkowström a bratři Veitové, zastánci nazarénské školy (skupina německých a rakouských malířů nábožensko-romantického zaměření, která se po formování ve Vídní ustanovila v Římě asi r. 1810 – pozn. překl.). K nim patřil konvertita, významný filosof, diplomat a odborník na státní právo Adam Heinrich Müller. Ten významně ovlivnil rakouskou státotvornou ideu kancléře Metternicha, který se po porážce Napoleona stal jednou z nejvýznamnějších osobností Evropy, a byl často nazýván „kočím Evropy“. Patří sem i Joseph Anton von Pilat, soukromý sekretář rakouského státního kancléře, bývalý svobodný zednář a nynější obdivovatel K. M. Hofbauera.

...

Dr. Albert Pethö je rakouský historik a vydavatel katolicko-monarchistického časopisu Die weiße Rose.

(Celý článek najdete v časopise Te Deum č. 2/2007)

© Te Deum 2007