FRANCISCO FRANCO – VZOR KŘESŤANA

Pavel Zahradník

Francisco Franco y Bahamonde (4. 12. 1892 - 20. 11. 1975)

Generalissimovi Franciscu Francovi, caudillovi Španělska a vítězi v křížovém tažení let 1936-1939, bylo věnováno již nepřeberné množství publikací, napsaných jak jeho obdivovateli, tak i odpůrci. K dispozici máme jeho biografie, mezi nimiž první místo nesporně zaujímá monumentální mnohasvazkové dílo Luise Suáreze Fernándeze, své paměti sepsali generalissimovi příbuzní, ministři, spolupracovníci, osobní lékaři a mnohé další osoby, jež s ním v různých obdobích jeho života přišly do styku, a Francovy osoby se samozřejmě více či méně dotýkají všechny historické práce, jež se zabývají dlouhým obdobím, kdy nejprve vedl národní povstání, a poté, v době dlouhotrvajícího míru, stál v čele španělského státu.

Chceme-li však blíže poznat náboženský rozměr caudillovy osobnosti, nejlepší služby nám prokáže – ovšem kromě četných zmínek, roztroušených zvláště ve vzpomínkové literatuře – kniha, kterou madridská Fundación Nacional Francisco Franco vydala v říjnu 1985 a která od té doby vyšla již v pěti postupně rozšiřovaných a doplňovaných vydáních. Autorem této knihy, nazvané Francisco Franco – Cristiano Ejemplar („Francisco Franco – vzor křesťana“), je P. Manuel Garrido Bonaño, benediktin z opatství sv. Kříže ve Valle de los Caídos, známý liturgista a dlouholetý konzultor římské kongregace pro bohoslužbu a svátosti.

Není nijak překvapující, že dílo, jehož cílem je shrnout pramenné zprávy, které by mohly posloužit při budoucím beatifikačním a kanonizačním procesu Francisca Franca, vzniklo právě prací mnicha z kláštera ve Valle de los Caídos (Údolí padlých), tedy kláštera, jenž je součástí památníku, vybudovaného v letech 1940–1959 nedaleko královské rezidence Escorialu na památku padlých v právě skončené osvobozovací válce. V klášterním kostele, kterému bylo hned po dokončení památníku, v roce 1960, papežem přiznáno čestné označení „basilica minor“, je pohřben i generalissimus Franco, sem, k jeho hrobu, jeho ctitelé přicházejí s prosbami o přímluvu a s poděkováním za udělené milosti.

Kniha P. Garrida Bonaña, napsaná metodou obdobnou té, jaká je užívána při zpracovávání Positiones super virtutibus k beatifikačním procesům, se dočkala četných pochvalných ocenění. Z mnoha dalších uveďme jen slova jiného španělského benediktina, P. Quintiliana Tajadury, dlouholetého představeného kláštera v Estíbalizu, podle něhož jde o „nejlepší (a jistě zasloužený) panegyrik, který byl kdy napsán ke chvále našeho vznešeného a svatého caudilla Španělska.“ Informace obsažené v této knize tedy mohou sloužit jako vhodný základ pro vylíčení Francisca Franca jako křesťana; je ovšem nutno doplnit je ještě o další zprávy z historické literatury a pramenů.

Francisco Franco y Bahamonde, budoucí generalissimus křížové výpravy, se narodil 4. prosince 1892 ve městě El Ferrol, ležícím v Galicii na severozápadě Španělska. Jeho otec Nicolás Franco y Salgado Araujo byl – stejně jako jeho předkové už od osmnáctého století – důstojníkem válečného námořnictva a také matka Pilar Bahamonde y Pardo de Andrade pocházela z rodiny námořníků, ovšem aristokratického původu. Manželům se narodilo pět dětí, z nichž však jedno, nejmladší dcera Paz, zemřelo již ve věku pěti let.

Jak se shodují pamětníci, Francův otec byl sice člověkem inteligentním, ale zároveň lehkomyslným bonvivánem se zjevnými republikánskými a zednářskými sympatiemi, trávícím celé dny pitím a hrou v karty, zato neúměrně přísným a mnohdy nespravedlivým ke svým dětem; nakonec rodinu opustil a přestěhoval se do Madridu ke své milence. O matce naopak všichni svědkové bez výjimky mluví s bezbřehým obdivem jako o velké dámě, milé a laskavé, zbožné, vzorné matce, pomáhající chudým. Generalissimova sestra Pilar ji ve svých pamětech popisuje takto: „Naše matka se vždycky těšila velké vážnosti. Plnila dokonale své vlastní povinnosti manželky té doby a děti ji zbožňovaly. Vzpomínám na svou matku s velkou láskou. Byla velmi hezká, černovlasá. Měla kaštanové oči a dokonalou oválnou tvář. Skoro pořád se usmívala. Život jí připravil mnoho nepříjemností, které dovedla snášet se svatou rezignací. Prožila toho mnoho: smrt naší sestry Pacity, dobrodružný život Ramónův, nebezpečí, jimž byl Francisco vystaven v Africe, smutné obtíže svého manželství… Vždycky dodávala odvahu ostatním. Byla velice veselá a smířená s osudem. Světice! Jak statečná to byla žena! Ze všech nás sourozenců se jí nejvíce podobal Francisco, jenž byl velmi vážný a velmi zodpovědný.“ Ostatní sourozenci, jak se zdá, zdědili více vlastností po otci; zvláště to platí o mladším bratru Ramónovi, později slavném letci, rovněž republikánovi a liberálovi, který však na sklonku života přece jen nalezl správnou cestu a zahynul jako voják národního vojska pod velením svého bratra.

 Francisco (v dětství zvaný Paco, což je španělský domácký tvar jména František), v pořadí druhý ze sourozenců, byl vskutku nejbližší matce, kterou velice rád doprovázel na mše a různé pobožnosti, zvláště k Panně Marii Chamorrské v kostelíku nad El Ferrolem. Ovlivnil ho však i jeho zbožný dědeček z otcovy strany a také teta, jež byla představenou klarisek v nedalekém městě La Coruña. Již v dětství, stráveném vesměs v rodném El Ferrolu, kde byl pokřtěn, přijal zde první svaté přijímání a byl zde i biřmován, upoutávala pozornost neobvyklá zbožnost tichého a vážného chlapce, o níž sestra Pilar píše: „Pacova zbožnost byla příkladná. Pamatuji si na den jeho prvního přijímání; zatímco přijímal, slzy mu tekly z očí.“

Franciscovým snem bylo vstoupit do válečného námořnictva; moře ostatně miloval od dětství, kdy rád jezdíval na loďce po okolních zálivech, až do pozdního věku. K jeho velkému zklamání však byla právě v době, kdy ukončil svá středoškolská studia v El Ferrolu, škola pro námořní kadety uzavřena. Francisco se proto v roce 1907 dal zapsat do pěchotní akademie v Toledu, umístěné ve slavném Alcázaru, kde byl jedním z nejmladších kadetů. V toledské kadetce patřil spíše mezi průměrné studenty; nejvíce ho zajímala historie a topografie a už tehdy bylo zjevné, že má mimořádný smysl pro disciplínu. Po třech letech pobytu v Toledu ukončil studia jako podporučík; celkem tehdy ročník ukončilo 312 absolventů, jejichž další osudy výmluvně ilustrují dějiny Španělska v prvních desetiletích dvacátého století – 42 z nich padlo v bojích v Maroku, dalších 23 ve válce 1936– 1939 a 36 jich povraždili rudí revolucionáři.

V srpnu 1910, ve věku necelých osmnácti let, byl čerstvě jmenovaný podporučík Franco určen do pluku, jenž byl posádkou v El Ferrolu. Vrátil se tak na nějakou dobu do svého rodného města, kde se v necelých devatenácti letech, 11. června 1911, zapsal na noční adoraci Nejsvětější svátosti a stal se členem výboru, jenž tyto adorace organizoval; opět tedy, stejně jako v dětství, projevoval náboženskou horlivost, jež v jeho kruzích rozhodně nebyla samozřejmou.

Počátkem roku 1912 byl Franco přidělen do Maroka a v bojových operacích v této zemi pak strávil celkem dvanáct let svého života. Zde v ustavičných bojích s berberskými kmeny, obývajícími horský masív Ríf, konečně mohl projevit všechny své mimořádné schopnosti, pro něž byl s neobvyklou rychlostí povyšován – roku 1912 se stal poručíkem, roku 1915 kapitánem a roku 1917 majorem. Téhož roku byl z Maroka přeložen do Ovieda v Asturii, kde se setkal se svou budoucí manželkou, patnáctiletou Carmen Polo y Martínez Valdés. Na sňatek ovšem oba mladí lidé museli čekat celých šest let, než získali souhlas zámožných rodičů Carmen, jimž se dlouho nezamlouval sňatek jejich dcery s důstojníkem bez velkého osobního majetku.

Dalším obratem ve Francově životě byl rok 1919, kdy se na kursech střelby setkal s majorem Josém Millánem Astrayem, jenž tehdy právě po francouzském vzoru zakládal španělskou cizineckou legii. Major Franco se stal prvním pomocníkem svého staršího přítele, a když byla roku 1920 cizinecká legie vskutku založena, Franco se stal velitelem jejího prvního praporu. Po celých šest let pak spolu s legií válčil opět v Maroku, kde probíhaly těžké boje s marockými povstalci, vedenými Abd el-Krimem. Představu o tvrdosti těchto bojů si můžeme učinit na základě Deníku jednoho praporu („Diario de una Bandera“), který Franco napsal a vydal v roce 1922, i článků, vycházejících v Časopise koloniálních vojsk („Revista de Tropas Coloniales“), jejž založil a redigoval. I za tohoto svého druhého marockého pobytu projevoval Franco stejné schopnosti jako dříve, takže roku 1924 byl povýšen na plukovníka a 3. února 1926 se ve věku 33 let stal nejmladším generálem v Evropě. V květnu téhož roku se Abd el-Krim konečně vzdal a jeho povstání bylo definitivně potlačeno, načež se Franco vrátil do Španělska.

Svými zásluhami na potlačení Abd el-Krimova povstání si mladý generál získal značnou popularitu v celém Španělsku. S pochvalami se o něm vyjadřovali i jeho nadřízení. Millán Astray v předmluvě k Deníku jednoho praporu o něm napsal, že v jeho osobě se dokonale prolínají „odvaha, inteligence, nadšení, láska k práci, smysl pro oběť a ctnostný život“. Za marockého pobytu posléze došlo k důležité změně také ve Francově osobním životě. Během krátké dovolené uzavřel 22. října 1923 v Oviedu sňatek s Carmen Polo; o tři roky později se manželům narodila jediná dcera Carmen, zvaná Nenuca.

O Francově náboženském životě z doby jeho dlouhého válčení v Maroku nemáme příliš mnoho zpráv. Někteří autoři se proto domnívali, že Franco v této době procházel jistou náboženskou krizí či dokonce propadl náboženské lhostejnosti. Toto tvrzení však zřejmě není pravdivé. Zmíněnou absenci jasných zpráv lze totiž snadno vysvětlit známou skutečností, že Franco byl mimořádně zdrženlivým, mlčenlivým člověkem, který se ani svým přátelům příliš nesvěřoval se svými pocity. Přesto však máme k dispozici několik informací, které nasvědčují tomu, že i v těchto letech si Franco zachoval živou náboženskou víru. Tak jeden svědek vypráví o tom, jak v roce 1915 či 1916 v Melille, jíž hrozil vpád berberských povstalců, byl kapitán Franco zastižen klečící v kostele před svatostánkem a na dotaz: „Kapitáne, co s námi bude?“ odpověděl, ukazuje na svatostánek: „Máme tu Pána, nemáme se čeho bát.“ Také Francova neteř potvrzuje ve svých pamětech, že v době svého sňatku žil její strýc intenzivním náboženským životem. Je ovšem přirozené, že za stálých namáhavých bojů v marockých horách nemohl Franco vykonávat svoje náboženské povinnosti tak, jak by sám chtěl; všichni pamětníci se však shodují v tom, že i v této době byl Franco vždy mužem přísných mravních zásad. Sám starý generalissimus pak v roce 1964 před milostnou sochou Panny Marie Africké, patronky Ceuty a celé Afriky, takto vzpomínal na stálou přítomnost Matky Boží v těchto dobách: „Ona nás doprovázela za našich bouřlivých a obtížných časů v afrických taženích, ona byla přítomna při smrti tolika španělských vojáků a ona byla tou, která vždy přijímala naše modlitby a naše přání.“

Po návratu z Maroka byl generál Franco v lednu 1928 jmenován velitelem Vojenské akademie v Zaragoze, v únoru 1932 se stal velitelem 15. pěší brigády v  La Coruñi a v roce 1933 velitelem vojenské oblasti Baleár. K pobytu na Baleárách, v Palma de Mallorca, se váže další zpráva o jeho pravidelných nočních adoracích před Nejsvětější svátostí; zde ho však také zastihla smutná zpráva o smrti milované matky, která zemřela 28. února 1934. Roku 1935 byl Franco nakrátko jmenován velitelem vojenských sil v Maroku, ale ještě téhož roku se stal náčelníkem generálního štábu. V únoru 1936 se však k moci opětně dostala levice, což mělo za následek, že Franco byl převelen až na Kanárské ostrovy jako velitel tamní vojenské oblasti.

Španělsko bylo v této době již pět let republikou, v níž se stále více dostávaly ke slovu krajně levicové elementy, které se sice hlásily k různým směrům, ale spojovala je nenávist ke katolické církvi. Tato nenávist se projevovala pálením kostelů, vražděním kněží, řeholníků a řeholnic a dalšími akty brutálního teroru, který se prudce vystupňoval po únoru 1936. Boj proti náboženství doplňovalo násilí vůči politickým protivníkům, které vyvrcholilo zavražděním politického vůdce pravicového tábora Josého Calva Sotela, k němuž došlo 13. července 1936. Tato vražda se stala signálem k zahájení vojenského povstání, jež vypuklo 18. července. Vůdcem povstání měl být podle původního plánu generál José Sanjurjo, avšak po jeho náhlé smrti při havárii letadla se do čela povstání brzy dostal generál Franco, jenž byl 1. října 1936 jmenován hlavou státu a generalissimem národní armády.

Válka, jež skončila vítězstvím národního vojska 1. dubna 1939, byla od samého počátku bojem katolického Španělska s mezinárodním komunismem, řízeným z moskevské centrály. Španělský episkopát ji ve svém listě z 1. července 1937 oprávněně charakterizoval jako boj celonárodního občansko-vojenského hnutí s nelidskou, barbarskou, protišpanělskou a protikřesťanskou revolucí, jejíž vláda nebyla ničím jiným než „jedinou strašlivou řadou útoků na spravedlnost, na Boha, na společnost a na člověka“ a jejímž hlavním znakem byla „nenávist k Ježíši Kristu a Svaté Panně“. Boj proti tomuto zlu byl vskutku pro Španělsko jediným východiskem, což list biskupů dokládá těmito slovy: „A takové jsou podmínky lidské a řád Prozřetelnosti (a nic je nemohlo až dosud nahraditi), že válka, ačkoliv je jednou z nejstrašnějších pohrom lidstva, je někdy hrdinským lékem, jediné schopným unésti věci na dráhu spravedlnosti a do království pokoje. A proto Církev, ačkoliv je celá dcerou Krále Míru, žehná válečné odznaky, proto založila vojenské řády a organizovala křížové výpravy proti nepřátelům víry.“ Povstání ovšem nebylo dílem Církve, ale když „tisíce Jejích synů, poslouchajíce výzvy svého svědomí a svého vlastenectví“ se chopily zbraní, „aby zachránily základy náboženství a křesťanské spravedlnosti“, byla to Církev, jež jim ústy španělských biskupů žehnala a válku prohlásila (je to jediný takovýto případ v celém dvacátém století) za křížové tažení.

Dokumenty z této křížové výpravy mnohokrát dokazují její vpravdě nadpřirozený charakter, počínaje již zázračnou intervencí Panny Marie Africké na samém počátku války, při přepravě oddílů národního vojska z Maroka do Španělska přes Gibraltarskou úžinu 5. srpna 1936. Pomoci Boží, kterou za války tolikrát zakusil, toho, že „Bůh bitev existuje“ a že On „uděluje vítězství a ukládá tresty“, si byl dobře vědom i generalissimus, jenž tuto pomoc Boží často připomínal. Tak ve své řeči, pronesené o svátku patrona Španělska sv. Jakuba 25. července 1971, mimo jiné pravil: „Během naší osvobozující křižácké výpravy jsme několikrát konstatovali, že nejdůležitějších vítězství bylo dosaženo ve dnech velkých španělských svátků. Byl to případ bitvy u Brunete, kde se nám po několika dnech přešlapování na místě vrátilo vítězství v den svátku našeho svatého patrona. Nemůže tomu být ani jinak, když člověk bojuje za víru, za Španělsko a za spravedlnost. Je-li naším spojencem Bůh, válka se vede lehčeji.“

O významu, jaký mělo španělské křížové tažení pro celé katolictví, svědčí další ojedinělá skutečnost. Po vítězném konci války totiž sám papež Pius XII. pronesl 16. dubna 1939 ve španělském jazyce rozhlasové poselství „Con inmenso gozo“ („S nesmírnou radostí“), ve kterém „nejmilovanějším synům katolického Španělska“ blahopřál „k daru míru a vítězství, jímž Bůh ráčil odměnit křesťanský heroismus vaší víry a lásky, prokázaný tak velikým a tak vznešeným utrpením“. V tomto poselství se náměstek Ježíše Krista několikrát výslovně pochvalně zmínil i o hlavě španělského státu, generalissimu Francovi, a jeho „šlechetném křesťanském cítění, o němž podal bezpečné důkazy“.

Byl to právě Franco, kdo měl největší zásluhy na tom, že španělská válka nejen nabyla rázu křížového tažení, ale že si tento charakter také až do konce udržela. Vojáci, kteří v červenci 1936 povstali proti vládě teroru, byli lidmi rozličných povah i rozličných názorů; kromě dobrých katolíků se mezi nimi vyskytli i lidé republikánského či liberálního smýšlení a například generál Cabanellas byl dokonce svobodným zednářem. Franco mezi svými spolubojovníky vynikal nejen svými vojenskými schopnostmi, ale i mravně bezúhonným životem a živou katolickou vírou. Když toledský primas kardinál Isidro Gomá y Tomás v jedné ze svých zpráv papeži Piu XI., datované 24. října 1936, popisoval čelné postavy národního tábora, výslovně vyzdvihl právě „generalissima Franca, praktikujícího katolíka celým svým životem“. Francovi se také podařilo aspoň dočasně sjednotit španělské katolíky, politicky rozštěpené na karlisty, falangisty, monarchisty-alfonsisty a stoupence dalších proudů; i když toto sjednocení bylo pro mnohé bolestné, ukázalo se být nezbytnou podmínkou pro konečný úspěch národního hnutí.

Po vítězném konci války nastalo obtížné období rekonstrukce země, jež měla za sebou období komunistické a anarchistické hrůzovlády a následující krvavou válku. Bylo nutno nejen potrestat viníky, ale hlavně takřka od základů budovat hospodářství zbídačelé země, ovšem se stálým ohledem na to, aby příliš neutrpěly nejchudší vrstvy obyvatelstva a aby se zároveň vyrovnávaly rozdíly mezi jednotlivými částmi státu. Franco se tu projevoval jako pravý „miles pacificus“, voják mírotvůrce, jak jej s obdivem nazval Charles Maurras. Práci nijak neulehčovala skutečnost, že v okolním světě zuřila druhá světová válka, během níž neutrálnímu Španělsku zvláště v letech 1940 a 1941 hrozila německá invaze; když pak válka v roce 1945 skončila triumfem světového komunismu, svobodu Španělska pro změnu ohrožovali noví vítězové. Postupně se však hospodářská situace země zlepšovala a v důsledku stabilizačního plánu a následujících plánů rozvoje, připravovaných schopnými ekonomy z Opus Dei, dochází v šedesátých a sedmdesátých letech k tomu, co bylo případně nazváno španělským hospodářským zázrakem.

Není možné tu podrobně rozebírat jednotlivé etapy tohoto obdivuhodného budování nového Španělska, upozorněme však alespoň na dva jeho důležité aspekty, jež mají úzký vztah k myšlenkovým základům, o něž se Franco opíral. Prvním z nich je zřejmá skutečnost, že rekonstrukce probíhala v těsné spolupráci státu a Církve, s jejímž učením bylo španělské zákonodárství uvedeno v naprostý soulad. Tato spolupráce vyvrcholila uzavřením konkordátu v roce 1953. Když byl poté 17. května 1958 přijat tzv. Základní zákon, v němž byl katolický ráz španělského státu znovu potvrzen, poděkoval sv. Josemaría Escrivá de Balaguer generalissimovi známým listem z 23. května, v němž zvláště zdůraznil svoji radost z jasného prohlášení, že „španělský národ pokládá za věc cti přijmout Boží zákon podle jediného a pravého učení svaté, katolické, apoštolské a římské Církve, podle víry, jež je neoddělitelná od svědomí národa a jež bude inspirovat jeho zákonodárství“.

Druhým aspektem, kterého je třeba si povšimnout, je vstřícný postoj Francova křesťanského státu k chudým, zvláště dělnickým a rolnickým vrstvám. Již v preambuli k Chartě práce, přijaté roku 1938, tedy ještě v době války, se konstatovalo, že Charta „obnovuje katolickou tradici sociální spravedlnosti, jež inspirovala zákonodárství naší říše“ a „představuje reakci proti liberálnímu kapitalismu a marxistickému materialismu“. V souladu s učením Lva XIII. byl vypracován rozsáhlý systém pracovního zákonodárství, obsahující povinnosti zaměstnavatele k zaměstnanci a naopak, ochranu pracovníků v těžkých životních situacích, ochranu matek a dětí, různé druhy výhodného pojištění či zřízení univerzit a institutů pro pracující. Pozitivní účinky tohoto zákonodárství se projevily zvláště ve městech, nepochybně výrazně však vzrostla životní úroveň nejen městského, ale i venkovského obyvatelstva.

Snaha budovat stát na katolických principech je přirozená u člověka, o jehož hlubokém zakotvení ve víře vypovídá dlouhá řada svědectví z celé šestatřicetileté generalissimovy vlády. Svědkové kladou důraz na Francovu mimořádnou eucharistickou úctu. Dokonale znal liturgii, takže byl schopen šetrným způsobem upozornit kněze na případné nedopatření či porušení liturgických předpisů. Benediktinům ve Valle de los Caídos bylo povoleno, aby za jistých příležitostí konali bohoslužby nikoli v římském, nýbrž v mozarabském ritu, jehož krásu Franco vždy dovedl ocenit. Mši sledoval s velkou zbožností a obzvlášť pečlivě konal díkůvzdání po svatém přijímání, a to i v těch chvílích, kdy ostatní účastníci mše již spěchali za svou povinností či zábavou. I mimo obřady mše trávil mnohdy dlouhé hodiny v modlitbách před svatostánkem, zvláště v těžkých chvílích, kdy potřeboval rady a pomoci, jako tomu bylo například za druhé světové války, kdy Španělsku hrozil německý vpád. Známá byla jeho mimořádná úcta k Panně Marii. Pravidelně každým rokem konal duchovní cvičení a stejně tak pravidelně každý den končil modlitbou růžence, kterou se modlil spolu s doñou Carmen.

Zvláště po Francově smrti se mnoho autorů nekrologů, smutečních kázání či vzpomínek snažilo vykreslit jeho duchovní portrét. Snad nejúspěšnějším z nich byl José María García Lahiguera, valencijský arcibiskup a zakladatel kongregace oblátek Krista Kněze, nyní již služebník Boží, jenž se s generalissimem blíže seznámil ve dnech, kdy ten pod jeho vedením konal duchovní cvičení. Arcibiskup García Lahiguera vyzdvihl zvláště tři ctnosti, jež Franco podle něj praktikoval v heroickém stupni – byl člověkem víry, byl mužem oddaným skutkům blíženské lásky, a to „vůči všem, protože všechny miloval“, a nadto byl člověkem hluboké pokory. Arcibiskup vzpomínal, že Franco „v tolika hodinách rozhovoru ani jednou nemluvil o sobě samém, ani jednou nemluvil o svých záležitostech; ani jednou nevyprávěl o tom, co on sám udělal“. Je známo více případů z jeho života, jak z Maroka, tak později ze Španělska, kdy skromně odmítl důležité postavení, jež mu bylo nabízeno, a místo sebe doporučil jiného kolegu; tak tomu ostatně bylo dokonce i na počátku národního povstání. Všeobecně známým byl také jeho odpor k pomluvám; pokud někdo za jeho přítomnosti s pomlouváním nepřítomných začal, vždy rychle převedl řeč na jiné téma...

Franco se po celý život považoval hlavně za vojáka a jeho ctnosti jsou v první řadě ctnostmi křesťanského vojáka. Všichni svědkové vyzdvihují jeho naprostou čestnost, poctivost a pravdomluvnost. Generál Manuel Díez Alegría klade důraz na to, že Francovi jako vojákovi bylo vlastní vznešené pojetí disciplíny, oné „ctnosti, která je páteří vojsk i národů“, a dále píše: „Důstojník Franco byl v každé chvíli člověkem cti. Nikdy se nestalo, že by nedodržel slovo, a dokonce i v nebezpečném válečném životě jeho chování bylo vzorné. Málokteří tak jako on cítili volání povinnosti, která ho vedla znovu a znovu do boje, takže musel zanedbávat své velké lásky, svou matku, svou ženu…“ Jistě není nepravdivým známý výrok maršála Pétaina, že „generál Franco má nejčistší meč v Evropě“.

Všichni, kdož Franca blíže znali, vzpomínají na vpravdě asketický způsob jeho života. Dlouholetý generální sekretář Falangy José Luis Arrese mluví přímo o „přísných pravidlech jeho františkánského života“. Vzácné volné chvíle nejraději trávil v kruhu rodiny, občas se vypravil na lov či rybolov a amatérsky se věnoval také malování. Tento prostý, skromný život zbožného katolického vojáka, vzorného manžela a otce, člověka takřka bez lidských slabostí a chyb, pravého „rytíře bez bázně a hany“ nemohou zpochybnit ani Francovi největší odpůrci mezi historiky z řad krajní levice; zdá se ostatně, že právě generalissimův bezúhonný život je snad ještě větší příčinou jejich nenávisti než skutečnost, že to byl on, kdo ve své zemi po těžkých bojích přemohl komunistickou hrůzovládu.

Stát, který Franco usilovnou prací ve válce i v míru vybudoval, nebyl jistě státem dokonalým, je však jisté, že se generalissimovi a jeho spolupracovníkům podařilo napravit škody, které ve Španělsku způsobili socialisté všeho druhu, a uvést zemi na cestu pokojného rozvoje. Arcibiskup García Lahiguera, tehdy ještě pouze kapitulní vikář a světící biskup Madridu-Alcalá, o tomto rozvoji země v roce 1964 psal jako o „šťastném španělském míru“, v němž „občanský i náboženský život byly nádherně obnoveny“, a dodával: „Náš caudillo je hoden vděčnosti všech jakožto hlavní lidský tvůrce tohoto míru.“

Je ovšem samozřejmé, že síly zla nesložily zbraně a nadále pokračovaly v boji proti křesťanskému státu. Velmi dobře si to uvědomoval sám generalissimus, jenž 1. dubna 1959 řekl: „I když slavná epopej našeho osvobození stála Španělsko mnoho krve, přesto boj Dobra se Zlem ještě neskončil. Bylo by dětinské myslet si, že ďábel se vzdá. Vymýšlí si stále nové nástrahy a modernější masky a bere na sebe podle měnící se doby novou tvářnost.“

Ve chvílích, kdy Franco vyslovil tyto věty, se vskutku ďábel chystal vzít na sebe novou tvářnost, a to kromobyčejně lstivým způsobem. Schylovalo se již k jedné z největších krizí v celých dějinách Církve, doprovázené hlubokým úpadkem papežství. V roce 1958 zemřel Pius XII., poslední papež-král, který byl po celý svůj dlouhý pontifikát generalissimu Francovi spolehlivou oporou, a novým papežem byl zvolen sedmasedmdesátiletý kardinál Roncalli, jenž přijal jméno Jan XXIII. Stařičký papež, člověk osobně snad zbožný, avšak slabošský a lehkověrný, během přechodného období své krátké vlády zůstával ještě Francovi příznivě nakloněn, intrikánům, kteří ho chtěli proti němu poštvat, odpověděl prostými slovy: „Vydává katolické zákony, pomáhá Církvi, je dobrým katolíkem – co byste chtěli víc?“; účast na protišpanělské kampani, kterou na samém sklonku jeho života zorganizoval Sovětský svaz v souvislosti se soudním procesem „barcelonského kata“, komunisty Juliána Grimaua, však přesto zůstává jednou z četných skvrn na jeho nešťastném pontifikátu.

Po jeho smrti se v roce 1963 stal novou viditelnou hlavou Církve Pavel VI., jemuž se pro důstojné plnění úřadu náměstka Kristova nedostávalo nejen schopností, ale hlavně charakteru. Pontifikát tohoto „papeže z dopuštění Božího“ znamenal pro Církev skutečnou tragédii. Zatímco reformy II. vatikánského koncilu systematicky s udivující rychlostí ničily náboženský život v celé Církvi, Pavel VI. navazoval po celém světě přátelské kontakty s nepřáteli Církve a ochotně vycházel vstříc jejich představitelům, kteří v boji proti katolickému náboženství ve svých zemích mohli vždy počítat s jeho shovívavostí, ba i podporou. Obzvlášť nemilosrdně pak pronásledoval generalissima Franca, proti němuž ostatně vystupoval již před svým zvolením za papeže, ještě jako milánský arcibiskup. Ve Španělsku se hlavním papežovým pomocníkem v těchto málo ušlechtilých aktivitách stal kardinál Vicente Enrique y Tarancón, dosazený do funkce předsedy španělské biskupské konference. Není divu, že (jak vzpomíná sám Tarancón ve svých pamětech) si generalissimus jednou smutně povzdechl: „Papež nás nemá rád, nemá rád Španělsko.“ Je ovšem třeba poznamenat, že takto zrazen a opuštěn tenkrát nebyl pouze Franco a španělští katolíci; stejně opuštěni a zrazeni jsme se cítili i my, katolíci za železnou oponou, a s námi i katoličtí křesťané v dalších zemích na celém světě.

Šedesátá a sedmdesátá léta dvacátého století tak byla dobou velkého duševního utrpení generalissima Franca. Jeho životní dílo, katolické Španělsko, které vyrval z moci zla, se hroutilo, napadeno z té strany, ze které nikdo útok nečekal. Franco se tomu pokoušel bránit různými způsoby, mimo jiné i jistou řízenou liberalizací, kterou jsme tehdy spolu s ostatními přáteli jeho vlasti s takovým nepokojem sledovali. Zvlášť generalissimem otřásla smrt přítele, ministerského předsedy admirála Carrera Blanca, kterého za nadšeného potlesku celé Evropy před Vánocemi roku 1973 zavraždili teroristé; kardinálu Tarancónovi, jenž se odvážil objevit se na pohřbu zavražděného, velká část účastníků pohřbu s rozhořčením odmítla podat ruku. Když generalissimus o několik dní později pronášel své obvyklé poselství ke konci roku, pouze se smířeností v duši poznamenal: „Věci se nedějí tak, jak bychom si to my přáli, ale tak, jak to Bůh chce nebo dopouští.“ Hlava španělského státu však ve dvacátém století již nemohla tak, jako to učinili její předchůdci, velcí panovníci Karel V. či Filip II., poslat do Itálie svoje pluky, obávané španělské tercios, které by nehodnému papeži připomněly jeho povinnosti. Poslední Francova léta nám tak připomínají smutný závěr života jiných velkých světců – sv. Josefa Kalasanského či sv. Alfonse Maria z Liguori, kteří oba umírali ve stejném opuštění těmi, jimž celý život věrně sloužili, a v domnění, že jejich dílo je odsouzeno k zániku.

S postupujícím věkem se zhoršoval i Francův zdravotní stav. Již v roce 1961 se u něj objevily první příznaky Parkinsonovy nemoci, ale ke skutečně vážnému onemocnění došlo až v červenci 1974, kdy dokonce na několik měsíců musel převzít vládu pozdější král Juan Carlos. Potíže se zánětem žil a s žaludečním krvácením však trvaly dále. Francovu lékaři Vicentemu Pozuelovi se alespoň na čas podařilo zlepšit pacientovu kondici tím, že mu dával přehrávat písně španělské cizinecké legie. Generalissimus, který se až do smrti cítil být především legionářem, při nich viditelně ožil a s rozzářenou tváří, vzpřímený se procházel po nemocniční chodbě. Písní, kterou si obzvlášť oblíbil, byl ovšem pověstný „El Novio de la Muerte “ („Snoubenec smrti“), krásná, sentimentální baladická píseň o legionáři, jenž touží po brzké smrti, aby se tak setkal se svou zemřelou snoubenkou, píseň, jež se podivným způsobem stala neoficiální hymnou legie a kterou legionáři dodnes zpívají při vzpomínce na své mrtvé kamarády, při níž slavnostně nesou v průvodu sochu ukřižovaného Krista dobré smrti (Santísimo Cristo de la Buena Muerte ).

Své povinnosti hlavy státu však Franco plnil do posledního dechu. Ještě krátce před smrtí španělský vojenský soud odsoudil k smrti vrahy ze dvou teroristických organizací, marxistické FRAP a marxizující ETA. Po celé Evropě mezinárodní komunistické hnutí zorganizovalo obvyklé masové protestní demonstrace a k protestům se, rovněž jako obvykle, úslužně připojil i Pavel VI. Umírající generalissimus se však tentokrát vzchopil k poslednímu odporu a rozsudky potvrdil; papeži ve zdvořilém dopise odpověděl, že udělení milosti brání „vážné důvody vnitřního pořádku“, načež 27. září 1975 bylo pět odsouzených teroristů popraveno. Velikost tohoto posledního heroického vzepětí sil člověka, vědomého si svých povinností k Bohu i k zemi, v jejímž čele stojí, si uvědomili i historici generalissimovi nepřátelští. Tak Andrée Bachoudová Francovo rozhodnutí komentuje slovy, že když je někdo mezi životem a smrtí jako Franco, když má jistotu, že byl vyslán Bohem a tvoří jeho ozbrojené rámě, pak světové veřejné mínění nebo názor papeže (nutno ovšem dodat, že vskutku nehodného papeže) pro něj nemají cenu.

V době, kdy již generalissimus umíral, se 2. října 1975 v Římě Pavel VI. sešel s kardinálem Tarancónem. Z kardinálových pamětí se dovídáme, že papež tehdy řekl: „Franco učinil mnoho dobrého pro Španělsko a přinesl mu mimořádný rozvoj a dlouhotrvající dobu míru. Franco si zaslouží slavný konec a vděčnou vzpomínku.“ Nebylo to sice vyčerpávající shrnutí Francova přínosu jeho zemi, chybí nám tu zmínka o křížové výpravě i o následující obnově náboženského života, je však zřejmé, že i oba zesvětštělí církevní hierarchové byli nuceni sklonit se před velikostí člověka, kterému tolik ublížili, a snad i pocítit aspoň prchavou lítost nad skutky, jichž se dopustili…

Generalissimus Francisco Franco zemřel, zaopatřen svátostmi a líbaje ostatek ruky sv. Terezie z Ávily, který jej od dob křížové výpravy všude doprovázel, 20. listopadu 1975 ve 4 hodiny 40 minut v nemocnici Ciudad Sanitaria de La Paz de la Seguridad Social , jedné z těch nemocnic, které dal vystavět v rámci sociálního programu svých vlád. Zemřel člověk, jehož význam můžeme směle srovnat s významem Karla Martela, Godefroye z Bouillonu, Šimona z Montfortu, Jánose Hunyadyho či Jana Sobieského, kteří stejně jako on přemohli v těžkém boji úhlavního nepřítele Evropy a křesťanstva; zemřel muž, kterého kardinál Gomá y Tomás nazval nástrojem Božích plánů na zemi, na nějž kardinál Ángel Herrera Oria vztáhl známá slova evangelia sv. Jana: „Byl poslán člověk od Boha a jeho jméno bylo Francisco“, a o kterém kardinál Maglione, státní sekretář Pia XII., pravil: „Franco představoval skutečnou prozřetelnost nejen pro Španělsko, nýbrž pro celé katolictví.“

Zbožný arcibiskup García Lahiguera ve svém kázání proneseném po generalissimově smrti, které jsme již výše citovali, takto vyjádřil svoji bezpečnou jistotu o věčném osudu zesnulého: „Jeho duše se už těší nikoli z víry, nýbrž z vidění těch tajemství, jež v sobě víra skrývá. Qualis vita, finis ita. Jaký život, taková smrt.“ A o něco dále jinými slovy: „Tělo zemřelo; ale duše žije věčně. Franco žije po celou věčnost. Neříkejme: »Tak se staň«, bratři moji, ale: »Tak jest.«“ Lze doufat, že až pominou dočasné překážky politického rázu, i Církev po řádném beatifikačním a kanonizačním procesu představí generalissima poslední kruciáty, jemuž za jeho života tolikrát ústy svých představitelů vzdávala poctu, jako vzor křesťanům jeho vlasti a celého světa.

© Te Deum 2008