Panna Maria trnem v oku ekumenismu

Oskar Růžička

„Není většího nepřítele Neposkvrněné a jejího Rytířstva, než je dnešní ekumenismus, proti němuž musí každý rytíř nejen bojovat, ale rovněž jej potírat náležitými protikroky a nakonec zničit. Musíme si co nejrychleji uvědomit cíl Rytířstva Neposkvrněné, tj. dobytí celého světa a každé jednotlivé duše, jež žije dnes nebo bude žít v budoucnu, a to do skonání světa, pro Neposkvrněnou, a skrze ni pro Nejsvětější Srdce Ježíšovo.“

Zápis z deníku sv. Maxmiliána Marii Kolbeho ze dne 23. dubna 1933

Nedávno se v katolických médiích objevila zpráva, že pět kardinálů, jmenovitě: kardinálové Telesphore Toppo (Indie), Luis Aponte Martínez (Portoriko), Varkey Vithayathil (Indie), Ricardo Vidal (Filipíny) a Ernesto Corripio y Ahumada (Mexiko), zaslalo Svatému otci žádost, aby vyhlásil dogma o Panně Marii „duchovní Matce všeho lidstva, Spoluvykupitelce, Prostřednici všech milostí a Přímluvkyni za lidský rod“. Kardinálové uvádějí, že stejnou prosbu vyslovilo již přes pět set biskupů a na sedm milionu věřících.

Není mým cílem uvádět všechna svědectví minulosti ve prospěch uvedených titulů Panny Marie. Nicméně pokud se podíváme na rozvoj mariologie v devatenáctém století a na počátku století minulého, pak zjistíme, že zde byla veliká očekávání, a to zvláště po vyhlášení dogmat o Neposkvrněném početí Panny Marie a jejím Nanebevzetí, která nebyla dosud naplněna.

Očekávání byla o to větší, že nauka o Panně Marii Prostřednici všech milostí a Spoluvykupitelce stále jasněji prozařovala papežské encykliky, přičemž takto definovaná úcta k Matce Boží byla dokonce v řadě případů povolena. Např. v roce 1917 souhlasila Posvátná kongregace ritů se zavedením svátku Blahoslavené Panny Marie Prostřednice všech milostí v belgických diecézích a dalších, které o to požádají. Ale ještě dříve, za pontifikátu sv. Pia X., potvrdila Kongregace svatého oficia dekretem Sunt quos amor obyčej připojovat k Ježíšovu jménu jméno „Matky jeho, naší spoluvykupitelky, blahoslavené Marie“. Navíc tato kongregace obdařila odpustky modlitbu, v níž byla Panna Maria vzývána jakožto „spoluvykupitelka lidského rodu“. Nástupce sv. Pia X., papež Benedikt XV., prohlásil, že „lze právem říci, že [Maria] s Kristem vykoupila lidský rod“. Papež Pius XI. v mnoha svých projevech u příležitosti Svatého roku použil titul „Spoluvykupitelka“. Budoucí papež Pius XII., kardinál Eugenio Pacelli, ve své knize Discorsi e Panegirici rovněž nazývá Nejsvětější Pannu „Spoluvykupitelkou“. Zdálo se tedy být jen otázkou krátkého času, kdy bude tato nauka o Panně Marii slavnostně definována. Bylo to však zdání liché.

Průběh jednání II. vatikánského koncilu nad původním návrhem konstituce De Beata Virgine matre Dei et matre hominum, která měla být samostatným dokumentem, ale nakonec se z ní stal „apendix“ konstituce o Církvi Lumen gentium, byl značně bouřlivý a nelze jej zde celý popisovat. Dodnes se mnozí přou, zda odmítnutí původního záměru samostatné mariánské konstituce a zařazení oddílu o Panně Mariina na konec konstituce o Církvi bylo záměrným oslabením nauky o Panně Marii (prof. Romano Amerio, Michael Davies), nebo naopak jejím zdůrazněním (P. Karl Rahner SJ, prof. Václav Wolf). To zde řešit nebudu. Za pozornost nicméně stojí, že po prvním zasedání prosili němečtí biskupové „mistra koncilu“ P. Karla Rahnera SJ, aby se k původnímu schématu konstituce o Panně Marii vyjádřil. Odpověď přišla záhy: „Tento text může z ekumenického pohledu způsobit nedozírné škody. [...] Veškeré úspěchy, kterých koncil dosáhl na poli ekumenismu, budou ztraceny, pokud zůstanou současná tvrzení dokumentu zachována.“ A tak je bylo nutné změnit. Z našeho pohledu je však zajímavá ta skutečnost, že tři sta třináct koncilních otců podepsalo tzv. votum, v němž žádali, aby koncil slavnostně definoval dogma o Panně Marii Prostřednici všech milostí a potvrdil její titul Spoluvykupitelky. Svého ale nedosáhli. P. Karl Rahner SJ vlastně odpověděl tak trochu i jim.

Kardinálové, o nichž byla řeč na počátku, se kromě teologických a ekumenických (sic!) důvodů pro vyhlášení nových dogmat odvolávají také na touhu sedmi milionů věřících. Tato touha se zhmotnila do podoby petice, kterou organizovalo mariánské hnutí Vox Populi Mariae Mediatrici. Oněch sedm milionů věřících prosilo Svatého otce, aby jako dogma vyhlásil „stálou nauku Církve o spoluvykupitelské roli Panny Marie spolu s Kristem Vykupitelem lidského rodu“. V textu dále čteme: „Proto se vroucně modlíme k Svatému Duchu, aby Vás vedl, Svatý otče, k prohlášení Panny Marie za Spoluvykupitelku, Prostřednici všech milostí a Přímluvkyni lidského rodu.“ Jelikož žádost kromě laiků podpořilo i pět set padesát biskupů, nešlo tuto aktivitu jen tak přehlížet. Petice byla předána XII. mezinárodnímu mariologickému kongresu probíhajícímu ve dnech 18.–25. srpna 1996 v Čenstochové, který následně ustanovil odbornou komisi, jejímž úkolem bylo vydat oficiální vyjádření. Již předem mohu prozradit, že Svatý stolec na základě pozdějšího stanoviska komise prosbu o vyhlášení nových mariánských dogmat odmítl.

Podíváme-li se blíže na složení zmíněné komise, pak nás příliš nepřekvapí ani závěr, k němuž došli. Mezi katolickými teology najdeme třeba jednoho z nejvýznamnějších mariologů druhé poloviny dvacátého století, P. Reného Laurentina, který však od roku 1981 razí názor, že Panna Maria oproti minulosti nyní hlásá, konkrétně v Medžugorje, „pokoncilní otevřenost a ekumenismus“. Dalším zástupcem katolické strany byl i P. Stefano de Fiores SMM, který ve svém pojednání Maria v pokoncilní teologii požaduje, aby se katolická nauka o Panně Marii přizpůsobila „kulturním změnám naší doby“, „ekumenickému dialogu“ a „antropologické perspektivě“. Když jsem psal o zástupcích „katolické strany“, mělo to své opodstatnění, neboť, světe div se, pět z jednadvaceti členů komise, tedy čtvrtina, nebyli katolíci. Konkrétně: tři pravoslavní, jeden anglikán a jeden luterán. Došlo tak ke kuriózní a v dějinách zcela ojedinělé situaci, kdy schismatici a heretici rozhodovali o tom, zda má pravá Církev Kristova vyhlásit slavnostně svou nauku, případně jak ji definovat. Nezdráhám se to označit přímo za skandální!

Komise na závěr vydala deklaraci (viz L'Osservatore Romano 24. 4. 1997, francouzské vydání), kde se, jak již bylo řečeno, staví negativně k vyhlášení zmiňovaných dogmat. Hned první argument nenechává nikoho na pochybách: „obsah žádosti se neshoduje s orientací II. vatikánského koncilu“. Deklarace přiznává, že na koncilu někteří otcové tuto nauku prosazovali, ale „jejich hlasy postupně během koncilních rozprav zanikaly [...] Výsledkem byla konstituce Lumen gentium“. Další argument deklarace, že v mariologických učebnicích za posledních třicet let není pojednávaná nauka jednoznačně definovaná, a proto se jedná o tzv. questio disputata, vzbuzuje jen smutný úsměv.

Není mým cílem rozebírat teologické argumenty zmiňované deklarace, ani mi to jako laikovi nepřísluší. Nelze však přehlédnout zdůvodnění, který rozhodně není teologické, a o to více působí velmi trapným dojmem. Teologická komise Mezinárodního mariánského kongresu v Čenstochové eufemisticky uvádí: „Někteří teologové, zejména nekatoličtí, se ukázali být citliví na ekumenické těžkosti, které by definování těchto titulů přineslo.“

Uvidíme tedy, zda se oněm pěti kardinálům dostane jiné odpovědi, než jakou obdrželi jejich předchůdci v době nedávné. Pokud však budou někteří teologové i nadále dávat přednost ekumenistickému náboženství před Pannou Marií, tak se obávám, že jejich požadavek bude opět shledán v rozporu s „orientací II. vatikánského koncilu“.

„Teprve tehdy, až všichni schismatici a protestanti vyznají s přesvědčením katolickou víru, až všichni židé požádají dobrovolně o svatý křest – teprve tehdy dosáhne Neposkvrněná svého cíle.“

Sv. Maxmilian Maria Kolbe, Rycerz Niepokalanej 4/1922