Nad mou Říší slunce zapadá

Branislav Michalka

Juan Carlos skládá před křížem přísahu věrnosti frankistickým ideálům, kterou záhy poruší.

Znáte to: na břehu moře stojí Filip II. Španělský, žhavé slunce se kutálí po obloze a kousíček od Jeho katolického veličenstva uctivě naslouchá malé a příští Apoštolské veličenstvo Rudolf II. Starý praktik a říše rozmnožitel Filip plavně máchá rukou k obzorům a dí nad hošíkovou plavou hlavou: „Nad mou Říší slunce nezapadá.“ A malý Rudi spokojeně naslouchá. To se nám to bude vládnout, říká si, to bude bašta, to bude povládnutíčko: strejda tady, já tam a slunce se bude pořád kulit kolem té naší Říše a ne a ne zapadnout. S hrdostí kroutí habsburský svůj ret, vysouvá ho, až je skroucený k bradě jak barokní kartuše, až vlaje v západním větru jak plachtoví karavel a mává na pozdrav tomu nekonečnému impériu.

Tolik dějepisná čítanka a její obrázky. Ten s Filipem a Rudim jsem poprvé viděl v Kalouskem ilustrovaných quasi-komiksových Dějinách národa českého, které po mně pořád žádala vrátit paní knihovnice v místní knihovně. Mně se tehdy líbily takové barokní punčocháče, co přes ně hopsala pouzdra s rapírem. Líbily se mi Filipovy a Rudiho pláštěnky, srandovní kalhoty rozkrájené jako pomeranč, barety šejdrem a krajky z Bruselu. Současnost mi připadala banální.

Leč Filipovo Španělsko, metr, jímž jsem leccos onehdá měřil, smrsklo se do podoby trpasličí. Španělské sluníčko se kutálí jen takový kousíček. Nad Atlantikem zamává a jde dál do Říše svobody. Co však je horší, k soumraku se blíží už i to smrsklé Španělsko, samo vykazujíc všechny znaky rychlé degenerace.

Kde a kdy to vzalo však ten špatný konec, musí se jeden pořád ptát, patře na obludnost a ubohost španělské současnosti. Jak se to semlelo, že národ sv. Hermenegilda a sv. Isidora Sevillského považuje za svou rozkoš největší váleti se v moderní močůvce, když ještě před sedmdesáti lety budil dojem Fénixe z popele znovusebeuplácávajícího?

Názory se různí. Pro ty, kdo křičí až tehdy, když jim rudý komisař krade hodinky a znásilňuje dceru a ve všem, co tomu předcházelo, vidí rajskou zahradu demokracie, započala tragedie až tehdy, když se ve Španělích ujal moci socialistický předseda vlády Zapatero. Ten vystřídal svého „konzervativního“ soupeře Aznara, jenž se zkompromitoval svým pro-americkým patolízalstvím a vysláním španělských vojáků do krajně nepopulární války v Iráku. Co naplat, že v domácí politice zastával relativně konzervativní postoje, když je poskvrnil servilním přitakáváním báchorce o ZHN v Iráku. Tím hůř. A to není samozřejmě problém tzv. „pravice“ jenom ve Španělsku. Osvobozující pro skutečné konzervativce může být poznání, že tzv. „pravice“ má k po staletí prověřené pravicovosti dál než k soudruhům, se kterými se teď přetahuje o krajáč sádla. To platí již o jejich vztahu k pravicovosti anglosaského typu a tím spíš to platí o vztahu k španělské politické tradici, která je té albionské na hony vzdálená. Takže, když ukážeme souboj lidovců a socialistů na Pyrenejském poloostrově jako střet dvou kohoutů z téhož liberálního smetiště, nebudeme asi daleko od pravdy. Odpověď na otázku po původu současného marasmu ve Španělsku se z tohoto úhlu pohledu posouvá do doby mnohem vzdálenější, do doby, kdy se tam současný demo-liberální systém etabloval.

Křivopřísežník

Malost současného Španělska se vyjímá jen na pozadí jeho gigantických dějin. Bez nich bychom řadili tento stát mezi středně velké, prosperující zemičky, jakých je v Evropě do tuctu. S Ferdinandem III. Kastilským, Cortézem, Cervantesem, Pizarem, Filipem II. za zády však působí španělská realita dneška úděsně. V roce 1895, po fiasku španělské armády na Kubě, se zdálo tehdejší mládeži, že Španělsko kleslo na dno. Šťastné doby optimismu! Jak byli tito ohniví hoši z generace 1895 vzdáleni od pojmu toho, co se nazývá dnem.

Poslední člověk, který přinutil svět vůbec se Španělskem zabývat v jiné rovině, než jsou kupříkladu prasečinky Penelope Cruz a její povedené rodiny, byl generál Franco. Ať je hodnocení jeho osoby jakékoliv, a ať jsou vřídla levicově-liberálních slin jakkoliv hluboká a bohatá, jeho osobní velikost je nepopiratelná. Po něm už ve Španělsku skončila éra mužů a nastala éra šašků a deviantů.

Tragédie Francova života spočívala v neschopnosti připustit fakt, že není zakladatelem nové španělské velikosti, ale pouhým posledním výhonkem odumírající rostliny, jejíž květy se proplétaly evropskými dějinami celá staletí a teď zacházejí na úbytě. Kola neúprosného vývoje rozdrtila jeho sny na prach. Franco je dalším exemplářem do sbírky potvrzující moc okolností nad sebevětší vnitřní silou jedince. Čeho Bůh nedopustí, nestane se, sic by se sebevětší génius rozkrájel. Politik není umělec a stát není umělecké dílo, ale organický útvar, jenž si žádá života ke své existenci. Toho se mu může dostat jen od živých. Nutně proto musí hledat tvůrce státu svého následníka, který bude oživovat svým duchem korály institucí navršené do státního atolu, když už zde tvůrce nebude. Nenalezne-li ho, vbrzku se dílo jeho odporoučí v zapomnění.

V případě Franca a jeho díla padl los a volba na Dona Juana Carlose, syna tehdejšího exilového pretendenta španělského trůnu Dona Juana de Borbón y Battenberg, hraběte Barcelonského. Již tatík kandidátův dával tušit, jakým asi způsobem bude naloženo se Španělskem. Notorický liberální kverulant, který do umdlení omílal svou mantru: „Chci být králem všech Španělů,“ čímž naznačoval, že je mu v podstatě jedno, jací ti Španělé jsou, hlavně, že jsou občany jeho státu. Přístup vpravdě liberální. Jelikož slýcháváme totéž moudro před každou volbou prezidenta od Kordiller až po Pamír, nebude zatěžko rozpoznat v něm duševní impotenci, dnes tak hojně žádanou na těchto kandidátech. To se samozřejmě nemohlo líbit Francovi a tak odložil tatíka bokem do jeho liberální almárky a sáhl po jeho mladším vydání, které si psalo za Juana ještě Carlose.

Psal se rok 1968, všude hrály kytary a voněly halucinogenní květy a 15. ledna se Franco definitivně rozhodl pro mladého Juana Carlose. Otec Don Juan se kupodivu docela neliberálně urazil a na určitou dobu přestal se svým vykutáleným synkem vycházet. To však Juana Carlose nezmátlo a šel cílevědomě za svým snem – stát se španělským králem. Jenže bylo zde malinké „jenže“, které spočívalo ve Francově nedůvěře a to „jenže“ se jmenovalo „přísaha na Movimiento“ tj. přísaha na principy frankistického hnutí zaručující jejich kontinuitu po Francově smrti. Franco byl hodně mazaný, ale jeho mazanost se vždy snažila pohybovat v rozmezí vojenské cti. Pravděpodobnost, že by se šlechtic a princ dopustil veřejně přísahy, kterou nemíní dodržet, mu připadala minimální. I mistr tesař se však utne.

A tak se dostáváme k základnímu kameni současného španělského marasmu, který jest, jako ostatně vše zakládající na tomto světě, povahy metafyzické.

Dnes již sotva kdo věří tomu, čemu se zhusta věřívalo v dobách minulých, že vládce státu a národa, Bohem mocí obdařený, může svým chováním uvalit na svou vlast pohromu a dopuštění, na čemž nic nemění relativní (ale vskutku jen relativní) nevinnost mas jemu svěřených. Církev svatá trestala však interdiktem celé národy za nepravosti jejich vládců, vědouc, že komu dal Bůh moc, tomu nadělil odpovědnost strašnou, ze které bude mu dlužno skládati účty. Odpovědnost ta spočívá ve vedení lidu k spáse. Vládce, jenž žije ve stavu smrtelného hříchu, táhne svůj lid do Pekla s sebou. A i když zajisté nemá moci stáhnout všechny, jeho příklad je erbovním znamením národa, hanbou a potupou celého státu. Bude souzen, až se čas naplní, a jeho národ s ním. Stát a národ jako živý organismus citlivě reaguje na své zahnívající tkáně, sněť se pomalu rozmáhá, plížíc se stezkami neviditelnými, až zasahuje morek kostí a národ uhnívá jako celek. Jak neuvěřitelné pro polykače denních zpráv, a přitom se na to díváme v přímém přenosu. Což není právě Španělsko živoucím, nebo spíš umírajícím důkazem oné magické změny? Kam se podělo to katolické Španělsko, jež tu ještě před čtyřiceti lety bylo? Kde jsou všechny ty plné kostely, poutě, vlajky, procesí? Řeknete, že je to tak všude, jenže Španělsko nebylo to co „všude“. A zde s politováním nutno konstatovat, že ve Španělsku jsou na tom hůř než v mnoha zemích nekatolických, že nejsou již schopni toho, co schizmatici pod Uralem – namlátit holemi demonstraci deviantů, naopak, stavějí ji na piedestal, z něhož shazují svého zachránce před bolševismem. Španělsko se rozkládá Evropě před očima.

............................ 

Pokračování najdete v časopise Te Deum 2 / 2008 

© Te Deum 2008