Zkoumáním
dějin anglické literatury bychom mohli dojít k přesvědčení,
že to, co Anglie, Jindřich VIII. a jejich spolupachatelé
vzali Církvi na majetku, jí navrátili v rovině ducha
anglicky píšící konvertité. Co jméno, to pojem, ať už
zmiňujeme notoricky známé postavy Chestertona, Belloca,
Newmana, Waugha či Bensona, nebo méně známé, jakými byli třeba
Maurice Baering, Sigfrid Sasoon, Ronald Knox nebo Roy Campbell.
Otázkou samozřejmě zůstává, do jaké míry se podepsala na
jejich proslulosti skutečnost, že svět se téměř jedno
století kroutí kolem anglosaské osy. Tudíž je nabíledni,
že skvělé apologety z národů méně protežovaných známe
poskrovnu ne proto, že by nedosahovali kvalit autorů anglických,
nýbrž proto, že otázka moci ve světě není pro literární
proslulost tak druhořadá, sic by někteří v to rádi
doufali. To však není snižování významu anglických
konvertitů, nýbrž pouze poznámka s cílem vystřízlivět
k vyváženosti, protože někdy je té Anglie opravdu moc.
Nu a teď samozřejmě opět něco anglického.
Jedním
ze synů Albionu splácejících dluh Církvi, který se
netěší věhlasu jmen výše uvedených, ale přesto je svou
uměleckou genialitou v mnohém převyšuje, je Gerard
Manley Hopkins. Poezie tohoto kněze jezuity svou komplikovaností,
členitostí a, přiznejme s T. S. Eliotem, i temností
a krkolomností spíše odrazuje běžné čtenáře. K tomu
v nemalé míře přistupuje náboženský charakter
Hopkinsovy poezie vzbuzující u nevěřících dojem monotónnosti,
nebo přímo metafyzickou nechuť. Přesto by její četba měla
být nezbytná pro katolíka, který hledá v náboženské
poezii ne toliko dogmatickou přesnost, ale i závratnou krásu
slova.
Pojednejme
krátce o Hopkinsově životě, jenž byl krátký a co
do vnějšího lesku nevýrazný. Narodil se roce 1844 v Stratfordu
jako nejstarší z devíti dětí do zámožné středostavovské
rodiny generálního konzula pro Havajské ostrovy Manleyho
Hopkinse. Absolvoval středoškolská studia na Highgate School
a pak v letech 1863–66 studoval velmi úspěšně
klasickou filologii na Balliol College v Oxfordu, kde by
jeho učitelem slavný Walter Pater, tvůrce vyhraněného
estetismu a rovněž katolík. Zde se seznámil se svým celoživotním
přítelem Robertem Bridgesem, který se stal v roce 1913
dvorním básníkem.
Nejvíce
však na něj zapůsobila osobnost Johna Henryho Newmanna, slavného
konvertity a pozdějšího kardinála. Četba jeho Apologie
pro vita sua uchvátila Hopkinse do té míry, že se
rozhodl pro konverzi. Newman byl první, komu tuto novinu oznámil,
a ten ho též do Církve v roce 1866 přijímal. Pro
jeho rodinu, přátele a učitele to byl šok. Odcizení se
ještě prohloubilo, když se Hopkins rozhodl pro dráhu kněze,
ba co víc, v jezuitském řádu. Vysvěcen byl v roce
1877.
Před
nástupem do noviciátu spálil Hopkins všechny své básně z jinošských
let. Rozchod s minulým životem měl být zřejmě podle něho
definitivní. Když se později ke psaní vrátil, tak si vyžádal
povolení od svých řádových představených. U Hopkinse
se pak ještě několikrát opakovalo toto traumatizující
odcizení světu umění, jež nepovažoval za slučitelné se
svým kněžským povoláním.
Hopkinsova
řádová léta byla spíš úmornou obětí v každodenní
triviálnosti různých škol a chudinských předměstí
než romantickou anabází za lovem duší ve stylu sv. Františka
Xaverského. Byl neustále překládán a vždy připraven
„sbalit ranec“, aby šel zas dál, kam mu řád určoval
jeho poslání. Ve školách ho unavovalo neustálé
opravování žákovských prací a v průmyslových městech
ho ubíjela bída, špína a zoufalství dělnické chudiny
s žebrajícími dětmi a všudypřítomnou prostitucí.
Útěchou
mu bylo, kromě víry, psaní veršů a četba jeho milovaného
doctora subtilis Johna Dunse Scotta. S ním se seznámil ještě
v době studií na semináři, zejména s jeho dílem Komentáře k sentencím Petra Lombardského. Aplikace
scottistických myšlenek ve vztahu ke světu byla hledím,
skrze které vnímal krásy stvoření. Sám napsal do svého
deníku: „Kdykoli pohlédnu na nějaký jedinečný jev
nebes či moře, myslím na Dunse Scotta.“ Scottem se obírá
i jeho báseň Duns
Scottův Oxford, kde čteme obdivná slova:
Kdopak
se vnořil pohledem jak on, on rozuzlovač reality,
Nad jiné povolán, bez soka v Latiu, bez soka v Grecii?
Pro Pannu bez poskvrny nadchl Francii.
Své
verše, k nimž se upínala podstatná část jeho tvůrčích
snah (kromě prací vědeckých z oboru filologie), Hopkins
odmítal za života publikovat. Jediný pokus učinil sám, když
poslal básně Ztroskotání
lodi Deutschland a Zánik
Eurydiky do jezuitského časopisu The
Month, kde je šéfredaktor zamítl. K druhému byl přemluven
svými přáteli. Sestavovateli antologie anglického sonetu však
připadaly Hopkinsovy verše jako „popření všech
pravidel sonetové formy“. Hopkinsova neobvyklá forma a technika
verše šokovala jeho tehdejší čtenáře. Jeho hlavním
rytmickým vynálezem byl tzv. sprung
rythm, něco jako „zborcený rytmus“, za jehož
podstatu považoval použití důrazu a přízvuku jako základu
stopy, ignoruje počet nepřízvučných slabik. K tomu se
řadí četné neologismy, archaismy a výpůjčky z různých
dialektů.
Toto
odmítnutí utvrdilo Hopkinse v nechuti veřejně
publikovat, a i přes pozdější naléhání svého bývalého
učitele z Oxfordu a básníka Richarda Dixona nedal
nikdy souhlas ke zveřejnění své poezie. Jeho verše
znali pouze tři muži: Bridges, Dixon a katolický básník
Coventry Patmore. Po Hopkinsově smrti to byl právě Bridges,
kdo se v roce 1918 ujal práce na jejich vydání v samostatném
knižním výběru. Tomu předcházely dva neúspěšné pokusy
o zařazení do různých antologií v letech 1893 a 1895.
Bridges si od mládí pečlivě nalepoval básně, které mu
Hopkins posílal, do sešitů. Věřil, že jednoho dne dojde
Hopkinsova poezie uznání. Očekávání se nenaplnilo ani v roce
1918. Výtisky se dlouhá léta válely ve skladech neprodány a teprve
nové vydání z roku 1930, již po Bridgesově smrti,
zjednává Hopkinsově poezii zájem anglických literárních
kruhů. Pochvalně se ozývá i abbé Bremond z Francie,
autor proslulých studií o poezii: Poezie
a modlitba a Čistá
poezie, a pomáhá tak Hopkinsovi k proslulosti na
kontinentě. V roce 1937 vycházejí Hopkinsovy básně
kompletně spolu s jeho korespondencí, deníky a ostatními
písemnostmi. Skutečný věhlas se však dostavuje až po roce
1945, tedy téměř padesát let po Hopkinsově smrti a sedmdesát
let od působení jeho generačních souputníků, kterým byla
jeho poezie cizí a nesrozumitelná.
Poslední
léta svého života trávil Hopkins v irském Dublinu jako
profesor řečtiny a latiny. Lišil se od mnoha anglických
konvertitů tím, že nesympatizoval s irským
nacionalismem a neuměl jej pochopit; prostředí Irska mu
bylo cizí. V květnu 1889 se u něj projevily první
příznaky nakažení tyfovou infekcí. Po šesti týdnech pomalého
umírání Hopkins naposledy vydechl, za přítomnosti přátel
i svých rodičů. Bylo 8. června 1889. Doposledka opakoval několikrát
tutéž větu: „Jsem tak šťasten, jsem tak šťasten...“
Olověná
ozvěna a zlatá ozvěna
(Zpěv
dívek z „Pramene sv. Vinifred“)
Olověná
ozvěna:
Jak
udržet – jsou někde, jsou nikde žádné, někde
přece
jsou ta past či pás, či nit či nýt, spoj,
svaz či klín či klíč jak udržet
krásu,
prchavou krásu, krásu, krásu – to vniveč
odcházení?
Jsou
někde či nikde čím vrásky, zřasené
vrásky srovnat zpět,
zaplašit
plíživé posly, smuteční posly, ty nejtišší
truchlivé posly šedivění?
Jsou
– nejsou, ne nejsou, ne ne nejsou a nebudou
aniž
co z krásy na ten čas zůstává, zůstane
nadlouho v nás,
dělej
co dělej, co chceš, dělej bez umdlení,
a moudrost
je zoufat včas.
Tak
začni! Nejinak věci jsou
a zdržet
možno není
stáří
a neduhy stáří, zteřelý vlas,
vrypy
a vrásky, tlení, mření, smrt a strach, rubáše
na marách, rovy a larvy a práchnivění.
Tak
začni, začni si zoufat včas,
ó
nejsou, ne ne ne nejsou a nebudou,
tak
začni zoufat, zoufat včas
zoufat,
zoufat, zoufat, zoufat.
Zlatá
ozvěna:
Doufat!
Je
něco, jsou, ano mám něco (ustaň s tím),
ale
ne s přeludem slunce jen,
ne
s vedřinou žhavého slunce jen,
s velikou
sluneční skvrnou, či zrádným ovzduším
zemským zkaženým,
tam
někde, jinde tam, tam je (však arci kde!)
přece jen
něco
a někdo. Ba mohu označit klíč, místo znám,
kde
cokoli ceněné a pomíjející, vše svěží
a vyprchávající, co sladké se staví a spěšně
schází, zaniklé, uniklé ven,
uniklé,
zaniklé jen, záhy zaniklé a přece vzácně
a strašně sladké tak
nám,
ten jak voda vlnivě důlkovaný, rozbřeskem
nepřekonaný obličej sám,
ta
květina krásy, kučera krásy, taktak svolná
prchnout však,
neprchne
nikdy už, poutána pravdou než
ke
své pravé podstatě bytí a půvabu mládí:
ó je to neskonalost a plnost mládí je
to též!
Tak
neste svůj chod a vzhled a hled, vlasy, svůj
dívčí pléd, svůdnost a svěžest a smích,
líbezný
chod, nevinný vzhled, způsoby panny,
hled sladký, vlas spadlý, dlouhý, milostivý
vlas, pléd plouhavý, zdobný krok či dívčí
švih
a vzdejte
se jich, sepište, zpečeťte, zašlete v jediném
vydechnutí,
a očí
zvednutí, svých očí zvednutí, zbavte se včas
jich,
té krásy v duchu, zbavte se jí, časně teď
a dávno před smrtí
navraťte
krásu zpět, krásu, krásu, krásu zpět Bohu,
kráse pravé a původci krás.
Přeložili
Rio Preisner a Ivan Slavík.
© Te Deum 2009