Gerard Manley Hopkins

Branislav Michalka

 

 

 

Gerard Manley Hopkins

Zkoumáním dějin anglické literatury bychom mohli dojít k přesvědčení, že to, co Anglie, Jindřich VIII. a jejich spolupachatelé vzali Církvi na majetku, jí navrátili v rovině ducha anglicky píšící konvertité. Co jméno, to pojem, ať už zmiňujeme notoricky známé postavy Chestertona, Belloca, Newmana, Waugha či Bensona, nebo méně známé, jakými byli třeba Maurice Baering, Sigfrid Sasoon, Ronald Knox nebo Roy Campbell. Otázkou samozřejmě zůstává, do jaké míry se podepsala na jejich proslulosti skutečnost, že svět se téměř jedno století kroutí kolem anglosaské osy. Tudíž je nabíledni, že skvělé apologety z národů méně protežovaných známe poskrovnu ne proto, že by nedosahovali kvalit autorů anglických, nýbrž proto, že otázka moci ve světě není pro literární proslulost tak druhořadá, sic by někteří v to rádi doufali. To však není snižování významu anglických konvertitů, nýbrž pouze poznámka s cílem vystřízlivět k vyváženosti, protože někdy je té Anglie opravdu moc. Nu a teď samozřejmě opět něco anglického.

Jedním ze synů Albionu splácejících dluh Církvi, který se netěší věhlasu jmen výše uvedených, ale přesto je svou uměleckou genialitou v mnohém převyšuje, je Gerard Manley Hopkins. Poezie tohoto kněze jezuity svou komplikovaností, členitostí a, přiznejme s T. S. Eliotem, i temností a krkolomností spíše odrazuje běžné čtenáře. K tomu v nemalé míře přistupuje náboženský charakter Hopkinsovy poezie vzbuzující u nevěřících dojem monotónnosti, nebo přímo metafyzickou nechuť. Přesto by její četba měla být nezbytná pro katolíka, který hledá v náboženské poezii ne toliko dogmatickou přesnost, ale i závratnou krásu slova.

Pojednejme krátce o Hopkinsově životě, jenž byl krátký a co do vnějšího lesku nevýrazný. Narodil se roce 1844 v Stratfordu jako nejstarší z devíti dětí do zámožné středostavovské rodiny generálního konzula pro Havajské ostrovy Manleyho Hopkinse. Absolvoval středoškolská studia na Highgate School a pak v letech 1863–66 studoval velmi úspěšně klasickou filologii na Balliol College v Oxfordu, kde by jeho učitelem slavný Walter Pater, tvůrce vyhraněného estetismu a rovněž katolík. Zde se seznámil se svým celoživotním přítelem Robertem Bridgesem, který se stal v roce 1913 dvorním básníkem.

Nejvíce však na něj zapůsobila osobnost Johna Henryho Newmanna, slavného konvertity a pozdějšího kardinála. Četba jeho Apologie pro vita sua uchvátila Hopkinse do té míry, že se rozhodl pro konverzi. Newman byl první, komu tuto novinu oznámil, a ten ho též do Církve v roce 1866 přijímal. Pro jeho rodinu, přátele a učitele to byl šok. Odcizení se ještě prohloubilo, když se Hopkins rozhodl pro dráhu kněze, ba co víc, v jezuitském řádu. Vysvěcen byl v roce 1877.

Před nástupem do noviciátu spálil Hopkins všechny své básně z jinošských let. Rozchod s minulým životem měl být zřejmě podle něho definitivní. Když se později ke psaní vrátil, tak si vyžádal povolení od svých řádových představených. U Hopkinse se pak ještě několikrát opakovalo toto traumatizující odcizení světu umění, jež nepovažoval za slučitelné se svým kněžským povoláním.

Hopkinsova řádová léta byla spíš úmornou obětí v každodenní triviálnosti různých škol a chudinských předměstí než romantickou anabází za lovem duší ve stylu sv. Františka Xaverského. Byl neustále překládán a vždy připraven „sbalit ranec“, aby šel zas dál, kam mu řád určoval jeho poslání. Ve školách ho unavovalo neustálé opravování žákovských prací a v průmyslových městech ho ubíjela bída, špína a zoufalství dělnické chudiny s žebrajícími dětmi a všudypřítomnou prostitucí.

Útěchou mu bylo, kromě víry, psaní veršů a četba jeho milovaného doctora subtilis Johna Dunse Scotta. S ním se seznámil ještě v době studií na semináři, zejména s jeho dílem Komentáře k sentencím Petra Lombardského. Aplikace scottistických myšlenek ve vztahu ke světu byla hledím, skrze které vnímal krásy stvoření. Sám napsal do svého deníku: „Kdykoli pohlédnu na nějaký jedinečný jev nebes či moře, myslím na Dunse Scotta.“ Scottem se obírá i jeho báseň Duns Scottův Oxford, kde čteme obdivná slova:

Kdopak se vnořil pohledem jak on, on rozuzlovač reality,
Nad jiné povolán, bez soka v Latiu, bez soka v Grecii?
Pro Pannu bez poskvrny nadchl Francii.

Své verše, k nimž se upínala podstatná část jeho tvůrčích snah (kromě prací vědeckých z oboru filologie), Hopkins odmítal za života publikovat. Jediný pokus učinil sám, když poslal básně Ztroskotání lodi DeutschlandZánik Eurydiky do jezuitského časopisu The Month, kde je šéfredaktor zamítl. K druhému byl přemluven svými přáteli. Sestavovateli antologie anglického sonetu však připadaly Hopkinsovy verše jako „popření všech pravidel sonetové formy“. Hopkinsova neobvyklá forma a technika verše šokovala jeho tehdejší čtenáře. Jeho hlavním rytmickým vynálezem byl tzv. sprung rythm, něco jako „zborcený rytmus“, za jehož podstatu považoval použití důrazu a přízvuku jako základu stopy, ignoruje počet nepřízvučných slabik. K tomu se řadí četné neologismy, archaismy a výpůjčky z různých dialektů.

Toto odmítnutí utvrdilo Hopkinse v nechuti veřejně publikovat, a i přes pozdější naléhání svého bývalého učitele z Oxfordu a básníka Richarda Dixona nedal nikdy souhlas ke zveřejnění své poezie. Jeho verše znali pouze tři muži: Bridges, Dixon a katolický básník Coventry Patmore. Po Hopkinsově smrti to byl právě Bridges, kdo se v roce 1918 ujal práce na jejich vydání v samostatném knižním výběru. Tomu předcházely dva neúspěšné pokusy o zařazení do různých antologií v letech 1893 a 1895. Bridges si od mládí pečlivě nalepoval básně, které mu Hopkins posílal, do sešitů. Věřil, že jednoho dne dojde Hopkinsova poezie uznání. Očekávání se nenaplnilo ani v roce 1918. Výtisky se dlouhá léta válely ve skladech neprodány a teprve nové vydání z roku 1930, již po Bridgesově smrti, zjednává Hopkinsově poezii zájem anglických literárních kruhů. Pochvalně se ozývá i abbé Bremond z Francie, autor proslulých studií o poezii: Poezie a modlitbaČistá poezie, a pomáhá tak Hopkinsovi k proslulosti na kontinentě. V roce 1937 vycházejí Hopkinsovy básně kompletně spolu s jeho korespondencí, deníky a ostatními písemnostmi. Skutečný věhlas se však dostavuje až po roce 1945, tedy téměř padesát let po Hopkinsově smrti a sedmdesát let od působení jeho generačních souputníků, kterým byla jeho poezie cizí a nesrozumitelná.

Poslední léta svého života trávil Hopkins v irském Dublinu jako profesor řečtiny a latiny. Lišil se od mnoha anglických konvertitů tím, že nesympatizoval s irským nacionalismem a neuměl jej pochopit; prostředí Irska mu bylo cizí. V květnu 1889 se u něj projevily první příznaky nakažení tyfovou infekcí. Po šesti týdnech pomalého umírání Hopkins naposledy vydechl, za přítomnosti přátel i svých rodičů. Bylo 8. června 1889. Doposledka opakoval několikrát tutéž větu: „Jsem tak šťasten, jsem tak šťasten...“

Olověná ozvěna a zlatá ozvěna

(Zpěv dívek z „Pramene sv. Vinifred“)

 

Olověná ozvěna:

Jak udržet – jsou někde, jsou nikde žádné, někde

přece jsou ta past či pás, či nit či nýt, spoj,

svaz či klín či klíč jak udržet

krásu, prchavou krásu, krásu, krásu – to vniveč

odcházení?

Jsou někde či nikde čím vrásky, zřasené

vrásky srovnat zpět,

zaplašit plíživé posly, smuteční posly, ty nejtišší

truchlivé posly šedivění?

Jsou – nejsou, ne nejsou, ne ne nejsou a nebudou

aniž co z krásy na ten čas zůstává, zůstane

nadlouho v nás,

dělej co dělej, co chceš, dělej bez umdlení,

a moudrost je zoufat včas.

Tak začni! Nejinak věci jsou

a zdržet možno není

stáří a neduhy stáří, zteřelý vlas,

vrypy a vrásky, tlení, mření, smrt a strach, rubáše

na marách, rovy a larvy a práchnivění.

Tak začni, začni si zoufat včas,

ó nejsou, ne ne ne nejsou a nebudou,

tak začni zoufat, zoufat včas

zoufat, zoufat, zoufat, zoufat.

Zlatá ozvěna:

Doufat!

Je něco, jsou, ano mám něco (ustaň s tím),

ale ne s přeludem slunce jen,

ne s vedřinou žhavého slunce jen,

s velikou sluneční skvrnou, či zrádným ovzduším

zemským zkaženým,

tam někde, jinde tam, tam je (však arci kde!)

přece jen

něco a někdo. Ba mohu označit klíč, místo znám,

kde cokoli ceněné a pomíjející, vše svěží

a vyprchávající, co sladké se staví a spěšně

schází, zaniklé, uniklé ven,

uniklé, zaniklé jen, záhy zaniklé a přece vzácně

a strašně sladké tak

nám, ten jak voda vlnivě důlkovaný, rozbřeskem

nepřekonaný obličej sám,

ta květina krásy, kučera krásy, taktak svolná

prchnout však,

neprchne nikdy už, poutána pravdou než

ke své pravé podstatě bytí a půvabu mládí:

ó je to neskonalost a plnost mládí je to též!

Tak neste svůj chod a vzhled a hled, vlasy, svůj

dívčí pléd, svůdnost a svěžest a smích,

líbezný chod, nevinný vzhled, způsoby panny,

hled sladký, vlas spadlý, dlouhý, milostivý

vlas, pléd plouhavý, zdobný krok či dívčí švih

a vzdejte se jich, sepište, zpečeťte, zašlete v jediném

vydechnutí,

a očí zvednutí, svých očí zvednutí, zbavte se včas

jich, té krásy v duchu, zbavte se jí, časně teď

a dávno před smrtí

navraťte krásu zpět, krásu, krásu, krásu zpět Bohu,

kráse pravé a původci krás.

 

Přeložili Rio Preisner a Ivan Slavík.

 

 

 

© Te Deum 2009