Když si ve slovníku cizích slov vyhledáte výraz konsekvence/konsekventní, narazíte s největší pravděpodobností na následující nebo podobné vysvětlení: „konsekvence: následek, důsledek, důslednost; konsekventní: logický, důsledný, stálý, zásadový. Původ těchto termínů se odvozuje od latinského slovesa consequi = „následovat“, „provázet“. A právě důslednost, vytrvalost, zásadovost a věrnost principům a jejich význam pro výchovu jsou předmětem tohoto krátkého textu.

Od počátku nám musí být jasné, že rozvoj neprobíhá jednoduše sám od sebe, ale vyžaduje předpoklady a podmínky, v rámci kterých je vůbec možný. To platí přednostně pro rozvoj člověka a jeho duševních schopností („psyché“). Aby se člověk mohl zdravě rozvíjet, musí být nejdříve vytvořen jasně ohraničený prostor, v jehož mezích se rozvoj může odehrávat.

Cílovým bodem rozvoje je zodpovědná lidská osobnost. Zodpovědnost je mravní schopnost stát za svým jednáním a nést jeho následky (= konsekvence). Pro dosažení uvedeného výchovného cíle je konsekventnost naprosto nepostradatelná. Podívejme se blíže na některé její aspekty.

Konsekventnost souvisí se smysluplným užíváním pravidel a hranic: „potud, ale ne dál!“. Je mnohem jednodušší důsledně vyžadovat dodržování několika málo pravidel než se ztratit v nepřehledné změti předpisů, které vedou k přetěžování jak u dětí, tak u zodpovědných osob. Méně zde znamená více.

Rozhodující jsou i jasné a jednoznačné hranice. Bud platí to, co požaduji, bez výhrady, nebo raději nevyžaduji nic. V každém případě si člověk musí předem dobře rozmyslet, jak to, co vyžaduje, tak jakým způsobem to vyžaduje. Kdo připustí diskusi a musí v důsledku toho něco vzít zpět, ten už v tomto případě, stejně jako v následujících prohrál. To samozřejmě neznamená, že by děti neměly žádné právo se k pravidlům vyjádřit. Rozhodující je zde okamžik načasování: než „odklepnete“ nějaké pravidlo jako platné a vypustíte ho do světa, je možné ještě prodiskutovat, co a jak. Později ale už ne, jinak hrozí, že se zapletete do neblahého bludného kruhu bojů o moc, kapitulaci a ztráty autority... Také věk dětí je důležitý. Čím je dítě mladší, tím menší má právo se vyjádřit, protože schopnost posoudit situaci a duševní rozhled dozrávají teprve s přibývajícím věkem. Je proto nebezpečné a nesmyslné nechávat malé děti, které ještě vůbec nejsou s to posoudit dosah svého jednání, kdeco rozhodovat. Snadno potom podlehnou scestné představě, že mohou do všeho mluvit a všechno spoluurčovat.

Nezanedbatelnou roli v průhlednosti pravidel má i jejich jazykové „odění“: vyjadřujte se jasně. Vážně! Vyjadřujte se jasně. Zapomeňte na podmiňovací způsob a všechna ta malá výplňková slovíčka, která vaší žádosti berou její jasně vyhraněnou pádnost. Porovnejte sami: „Ach, nemohl bys, prosím tě, položit ty talíře na stůl?“ – „Polož ty talíře na stůl.“ Takové vyzvání nemusí (a také by nemělo) být proneseno ostrým rozkazovačným tónem. Podstatné je, aby bylo vyřčeno jako nepopiratelná platná skutečnost a ne jen na způsob váhavého přání nebo dokonce prosby. Nenechme se klamat, děti vnímají tyto drobnosti velmi jasně a řídí podle nich své jednání.

„Dnes tak – zítra tak...“ – svévolné a matoucí střídání působí škodlivě. Zabraňuje totiž řádnému rozvoji schopností dítěte. Je nutné zachovat struktury, na které se můžete spolehnout. To je také důvod, proč tyto hranice na naše děti působí jako výzva – chtějí přesně vědět, „o co jde“! Jasná pravidla a uspořádaný průběh nebrání vývoji dětí. Jsou naopak nepostradatelným předpokladem pro to, aby se vůbec mohlo něco řádně a „normálně“ vyvíjet. V tomto směru člověk nemůže nikdy dost vynachválit blahodárný návrat starých dobrých osvědčených pořádků, jako je např. ustálený čas jídla, pravidelné ukládání ke spánku a vstávání, společné akce a rodinné „rituály“... Právě proto, že všechno kolem dokola je v zaběhlých kolejích a není potřeba o tom stále znovu diskutovat, může se jádro volně rozvíjet.

Konsekventnost se dá definovat i jinak: ne já, ale skutečné následky jednání promlouvají k mému dítěti. K tomu příklad ze života: Pavel musí do školy a ráno při vstávání se tak loudá, že mu sotva zbývá čas na snídani. Řešení č. 1: Zatímco Pavel snídá, připraví mu matka za neustávajícího láteření jeho věci do školy. Na Pavlovu hlavu se snášejí výčitky a hrozby, že jestli se tohle bude ještě jednou opakovat, tak... Nakonec ho odveze do školy, protože autobus by už také nestihl. Řešení č. 2: Snídaně odpadá a Pavel si musí v „cuku letu“ připravit své věci, aby byl včas na autobusové zastávce. Výčitky si matka ušetří... V posledním případě mluví skutečnosti samy za sebe. Pokud je Pavel alespoň trochu normální, o celé záležitosti kriticky popřemýšlí: „Podívej, to máš z toho. To se nebude hned tak opakovat...“ Dříve nebo později pochopí, že za sebe a své věci je zodpovědný především on sám. V prvním případě si naopak zapamatuje, že i když jeho matka nadávala jako špaček, stihl si v klidu ještě něco sníst, ani věci si nemusel připravovat sám a ještě má nakonec i odvoz do školy. Proč by se měl v budoucnu takovéhle situaci vyhýbat? Shrnutí: ušetřete si zbytečná kázání a nechte mluvit fakta!

Dovolte mi ještě jeden pohled na tuto problematiku. Jak reagovat v případě konfliktu, pokud je nutné dosáhnout i přes odpor splnění našeho požadavku? Vždycky je důležité ovládnout se, zachovat klid a nejednat bezprostředně pod vlivem emocí. Emocionálně nabitému tónu hlasu se sice nedá vždy vyhnout, někdy je dokonce na místě, ale nesmíme ztratit ze zřetele podstatu věci. Je lepší podle možností vyčkat a později se moudře rozhodnout, než aby si člověk musel vyčítat nějakou unáhlenost. Pokud se tomu nedá vyhnout, pak získáme pokornou prosbou o odpuštění více, než kdybychom se pokoušeli dál zarputile trvat na svém.

V žádném případe bychom ale neměli zapomenout na vlastní příklad. Jednáme my sami vždycky podle pravidel a spolehlivě, jak to očekáváme od svých dětí? Rozpomeňme se upřímně na naše dětství a mládí: jak často jsme mohli vytýkat rodičům nebo jiným dospělým, že se sami neřídí podle toho, co vyžadovali od nás! Nechceme to našim dětem alespoň trochu usnadnit?

Převzato z Hasenberger Schulkurier Vánoce 2008.
Přeložila Martina Šimková.

© Te Deum 2009