„Ipse offerens, ipse et oblatio. – On sám
je obětník i obětina.“
(Missale Romanum, 1962)
Smysl a důležitost katolických misií, jejich
nadpřirozenou vznešenost i přirozenou náročnost lze dobře
pochopit z konkrétních příkladů velkých misionářů. Opravdovým
hrdinou církevního misijního díla je nedávno svatořečený (Řím,
11. října 2009) belgický kněz P. Damián de Veuster.
Spasitelný nepokoj srdce
Původně se jmenoval Josef, narodil se 3. ledna
1840 v sedlácké rodině ve vlámské vesnici Tremeloo jako
předposlední z celkem osmi dětí. Až do svých osmnácti let
nepomýšlel ani na studium, ani na daleký svět Tichého oceánu.
Teprve velká lidová misie ve farnostech v roce 1858 vzbudila
v jeho srdci svatý nepokoj a touhu po něčem vyšším.
Když už si sám nedokázal poradit, vydal se do
Lovaně za svým starším bratrem, paterem Pamfiliem z Kongregace
Nejsvětějších Srdcí Ježíše a Marie (jinak též Père des Sacres-Coeurs
de Picpus, SSCC). Klášterní život, který zde viděl, se mu
zalíbil natolik, že se na místě rozhodl požádat o přijetí do
noviciátu, a doufal, že se bude moci stát knězem.
Ovšem hned zpočátku musel zakusit trpké zklamání.
Protože byl už věkem starší a neměl dostatečné vzdělání,
zařadili jej řádoví představení mezi laické bratry. Josef
pokorně přijal řádový oděv a nové jméno Damián.
Bratr Damián si vždy počínal velmi svědomitě, ať
už mu byly uloženy práce v klášterní kuchyni, ve sklepě, ve
chlévě nebo na zahradě; současně ale využíval každou volnou
chvíli k samostudiu latiny. Brzy nabyl takových znalostí, že
dokonce pomáhal mladým studentům s jejich domácími úkoly. To
nezůstalo představeným skryto, a tak bylo bratru Damiánovi přece
uděleno dovolení, v něž v hloubi duše nepřestal doufat: směl
nastoupit studium posvátné teologie.
Vysvěcen pro misii
Po šesti letech přinesla zmíněná farní misie
jeden ze svých nejvýznamnějších plodů: Damián de Veuster byl
vysvěcen na kněze. Svoji primici neslavil ovšem v rodné vsi, ale
v hlavním městě Havajského království, Honolulu.
Jeho starší bratr Pamfilius, který se měl původně
vydat do havajské misie, totiž dostal tyfus, a tak bylo nutné
najít za něj co nejrychleji náhradu. Frater Damián se okamžitě
přihlásil s prosbou nastoupit na uprázdněné místo. Ačkoli ještě
nebyl knězem, vyhověli představení jeho žádosti. Na Všechny
svaté 1863 nastoupil Damián v Brémách dlouhou plavbu. Trasa
vedla kolem Jižní Ameriky, za Hornovým mysem dosáhla Pacifiku a
po čtyřech a půl měsících (148 dnech) končila v Honolulu.
Dva měsíce po přistání, 21. května 1864, bylo
Damiánovi v honolulské katedrále vkládáním biskupových rukou
svěřeno svátostné kněžství. Pater de Veuster měl všechny
přirozené předpoklady pro misionáře: byl tělesně zdatný,
z otcovského statku zvyklý na tvrdou manuální práci, vynikal
nebojácností a hbitou rozhodností, uchovával si veselou mysl.
K tomu byl hluboce a zdravě zbožný, duchovně pevný a pln
nadpřirozené obětavosti.
Veškeré časné statky, které P. Damián vlastnil,
se mu směstnaly do jednoho vaku: něco oblečení, ornát, alba,
cestovní misál a kalich – to bylo vše. S tím se vypravil na koni
do zalidněných vesnic svého misijního okrsku, který musel
prozkoumat a osvojit si místní jazyk. První rok svého kněžství
strávil doslova v sedle.
Otřesná rána
V následném roce byl přeložen do obtížného
regionu Kohala, kde působil celkem osm let. Zde se poprvé setkal
s nesmírným soužením, které proměňovalo havajský přírodní ráj
v peklo na zemi; jednalo se o malomocenství, lepru. Toto
chronické infekční onemocnění způsobuje nejprve na kůži a
zvláště na obličeji znetvořující uzlíky a vředy, časem napadá
nervy, což zapříčiňuje znecitlivění údů a jejich postupné
odpadávání; malomocná tkáň hnisá víc a víc, takže nakažený
zaživa uhnívá a rozkládá se až k smrti.
Protože se nemoc rychle šířila, musela havajská
vláda přistoupit k ráznému opatření, aby se co nejvíce snížilo
nebezpečí infekce. Všichni postižení leprou byli vyčleněni a
deportováni na osamělý ostrov Molokai. Zde byli malomocní
ubožáci ponecháni vlastnímu osudu a smrt mezi nimi pořádala
hojné žně.
Vydat vlastní život z Lásky
Ani kalvinistická strohost, ani volnomyšlenkářská
humanita, které tenkrát určovaly tón, nedokázaly učinit
rozhodující krok ke zmírnění strašlivého údělu malomocných.
Teprve dobrovolná oběť jednoho katolického misionáře, kněze
Kristova, obrátila pozornost civilizovaného světa k problému
nejúděsnější z tropických nemocí.
Tak nelehký úkol, toto velkolepé poslání čekalo
na otce Damiána de Veuster. Z úradku Boží prozřetelnosti měl
právě on přinést životní oběť, k níž se doposud nikdo
neodhodlal.
Biskup Maigret navštívil v roce 1873 misijní
oblasti spadající pod jeho jurisdikci a zmínil pak před svými
kněžími, že se mu zatím nepodařilo získat pro vyhoštěné na
ostrově Molokai stálého duchovního správce. Přitom biskup nic
nezakrýval ani nepřikrašloval; věcně, strohými slovy vylíčil, že
se nakažení na Molokai ve slepé honbě za požitky a ze zoufalství
oddávají nejhorším neřestem, že zápach, který se tam šíří z
otevřených ran, je pro Evropana nesnesitelný a konečně že nikdo,
kdo na ostrově delší dobu žije, neunikne zhoubné nákaze.
Damián de Veuster znovu projevil svoji mužnou
rozhodnost. Neohroženě se zvedl a prohlásil před svým biskupem,
že je připraven nastoupit službu na ostrově Molokai. –
Následující ráno vyprovázel biskup Maigret svého kněžského syna
k lodi, která zásobovala ostrov vyhoštěnců nejdůležitějšími
prostředky k přežívání. A navečer už stál pater Damián osamocen
na Molokai, skoro jediný zdravý v osadě osmi set malomocných.
Bylo mu třicet tři let a byl připraven vydat vlastní život po
vzoru svého božského Mistra. – „Větší lásky nemá nikdo nad tu,
kterou má ten, kdo dává svůj život za své přátele“ [Jan 15, 13].
Otec vyhoštěných
Damián de Veuster chtěl být nemocným vším: otcem
i bratrem, lékařem, učitelem a především knězem. Stal se jedním
z nich, takže často v řeči užil obratu: „My malomocní.“ Nebyla
to prázdná slova, ale žitá skutečnost. Choval se vždy, jako by
neměl vůbec žádnou obavu z nákazy, jednal s malomocnými zcela
přirozeně, stýkal se s nimi jako se zdravými.
Svou nebojácností si získal přízeň a lásku
většiny vyhoštěných. V každém malomocném viděl svého bratra,
svého „milovaného bratra“, i v nejposlednějším z nich spatřoval
samotného Krista. Jednou napsal: „Nacházím své štěstí v tom, že
sloužím Pánu v Jeho ubohých nemocných dětech, které ostatní lidé
odvrhli.“ Jeho svědectví žité víry dokládá, jak nezměrná dokáže
být láska, která se nechá vést nejsvětějšími Srdci Ježíše a
Marie. Pater Damián často říkal: „Kdo slouží Bohu, je všude
šťastný.“ – Je vlastně jedno, kde se nacházíme fyzicky, jediné,
na čem záleží, je, abychom sloužili Bohu a Jeho milovali,
protože bez toho nelze najít štěstí nikde.
Když prošel celý ostrov, poznal, že ani nejhorší
zprávy o Molokai nebyly přehnané; ovšem malomyslnosti se
naprosto nepoddával. Už při návratu se mu rýsoval jasný plán pro
nadcházející roky. Ve zkratce zněl: pomoc – zaměstnání –
obrácení.
Pomáhat a zaměstnávat
Pomoci potřebným se snáze řeklo, než uskutečnilo,
protože v této zemi živých mrtvol se nedostávalo téměř ničeho;
chyběly léky, obvazy, lékař, zdravotní personál. Kdo zůstal
ležet, zeslábl a zmíral hladem. Pater de Veuster se věnoval
nejprve těm nejubožejším a nejopuštěnějším, tj. těžce nemocným
v rákosových chatrčích. Aby zmírnil jejich bídu stupňovanou
pravidelnými obdobími dešťů, rozhodl se postavit pro ně dřevěné
domky. Myšlenku následoval hned i čin.
Nedopřál si odpočinku, dokud své nemocné neuložil
v suchu pod pevnou střechou; pak mohl konečně spálit staré
zatuchlé chatrče z rákosí. Přibližně osm set malomocných žilo
tenkrát na Molokai a pater Damián pro ně sroubil na čtyři sta
domků.
Celkem snadno získal lehce nemocné pro svůj
projekt, pomáhali mu při kácení stromů, opracovávání a přepravě
klád, při stavbě srubů. Otec de Veuster se snažil zaměstnat
pokud možno každého z nemocných, najít pro každého smysluplnou
činnost. Neboť to byla nejlepší metoda, jak odvést jejich
pozornost od sužující bídy a předcházet častým návalům
zoufalství. Život odvržených dostával znovu smysluplný obsah a
opravdovou hodnotu. – Kromě budování domů bylo třeba položit
nové vodovodní potrubí, pak přišla na řadu stavba nemocnice a
dvou sirotčinců.
Svými dopisy, hlášeními a žádostmi dokázal pater
de Veuster nakonec vyburcovat i havajskou vládu z netečnosti.
Postupně mu byl poskytnut potřebný stavební a jiný materiál,
dokonce i lékař a ošetřovatelé, i když nejprve jen na přechodnou
dobu.
Pro malomocné znamenaly tyto změny počátek nového
života. Dobře si uvědomovali, komu vděčí za proměnu svého osudu,
a opětovali vše svému duchovnímu otci s dojemnou láskou.
Přivádět všechny k pravému Bohu
Na ostrově vyhoštěných se mísili lidé různých
ras, kmenů a náboženství. Zpočátku se Damián de Veuster omezoval
jen na katolíky, aby jim vysluhoval svátosti, kázal a vzdělával
je ve víře.
Pro nepřízeň okolností se nejprve musel spokojit
s tím, že nekřesťany a nevěřící odváděl od zahálky a neřesti
různými pracovními činnostmi, zřízením hudební kapely, pěveckého
sboru a dalšími rozptýleními, která mu vnukala jeho
vynalézavost.
Ovšem postupně i tito pohané, kteří doposud o
katolické víře nic nevěděli nebo vědět nechtěli, začali na svého
misionáře naléhat s prosbou o křest. Rozum jim totiž napovídal,
že tento muž, který k nim jako jediný přišel dobrovolně, musí
být veden vírou v pravého Boha. Proto se kolem něho
shromažďovali, když přinášel oběť mše svaté a vykládal pravdy
katolické víry.
A výsledek? Kostel na ostrově byl záhy příliš
těsný a musel být rozšířen. A hlavně: téměř každý odcházel z Molokai
na věčnost omyt křestní vodou a zaopatřen dobrým otcem Damiánem.
Ten se též každému postaral o důstojný křesťanský pohřeb,
přičemž rakev nezřídka zhotovoval sám.
„Všude je Molokai!“, věděl pater Damián. Celý
svět, každý člověk směřuje neodvratně smrti vstříc. Proti
malomocenství časné smrtelnosti není lék. Proto se každý musí
svěřit do péče nebeského Lékaře, jediného Vykupitele, Ježíše
Krista, aby se mu dostalo pravého života, totiž věčného.
Sebe sama přinést v oběť
Uplynulo dvanáct let od přistání otce de Veuster
na Molokai a jako zázrakem se ho nedotkla zhoubná nákaza. Během
třináctého roku však jednoho dne zjistil na vlastním těle
neklamné příznaky lepry.
Svému bratrovi, pateru Pamfiliovi, napsal: „Jak
víš, náš Vykupitel si mě nedávno vyvolil tím, že dopustil, aby
mě zasáhlo malomocenství. Na věky budu Bohu děkovat za tuto
přízeň. Lepra přivede mou životní pouť rychleji do nebeské
vlasti. Naplněn nadějí přijímám tento kříž. Provázej mě prosím
svou modlitbou, abych měl sílu vytrvat a šťastně dorazil až na
vrchol své Kalvárie.“ Jeho křížová cesta měla trvat celkem čtyři
roky. V této době s úžasnou vnitřní silou ještě znásobil své
nasazení ve službě Bohu a bližním. Teprve posledních čtrnáct dní
svého života strávil upoután na lůžko, trpělivě snášel svoje
muka a odevzdaně vyhlížel konec své pozemské pouti.
Jeho věrnost Bohu byla odměněna tím, že mu dlaně
a prsty na rukou, které bývají zpravidla jako první zasaženy
leprou, zůstaly zázračně zachovány, takže mohl až do konce
slavit svatá tajemství a podávat andělský Chléb.
Hrdinný postoj patera Damiána de Veuster si
získal nejen obdiv, ale i následovníky. Postupně se k němu
připojil jeden kněz a dva laičtí pomocníci. V roce 1888 dorazily
na Molokai i první řeholní sestry. Otec Damián se radoval: „Mohu
klidně umřít. Mé dílo je v dobrých rukou.“
Vznešenost katolické misie
Ráno 15. dubna 1889 nadešla jeho poslední hodina,
bylo pondělí Svatého týdne: „Smrt je blízko… Pán mě volá, abych
Velikonoce slavil s Ním. Nechť je za to veleben!… Jak sladké je
zemřít jako syn Nejsvětějšího Srdce Ježíšova!“ Ve věku čtyřiceti
devíti let odešel na věčnost horlivý misionář, skutečný alter
Christus, druhý Kristus, věrný následovník svého Pána jako
Kněze i jako Oběti, „Apoštol malomocných“, „Otec vyhoštěných“,
„Mučedník blíženecké lásky“ a světec univerzální Církve.
Jeho zářný příklad nám dává poznat slávu a
vznešenost katolického misijního díla prodchnutého nadpřirozenou
láskou, která je ochotna jít až do krajnosti a beze zbytku se
stravuje pro rozšíření pravé víry a pro spásu nesmrtelných duší.
