KNĚZ A OBĚŤ - SV. DAMIÁN DE VEUSTER

„Otec malomocných a vyhoštěných“

P. Jaromír Kučírek FSSPX

 

 

Ipse offerens, ipse et oblatio. – On sám je obětník i obětina.“

(Missale Romanum, 1962)

 

Smysl a důležitost katolických misií, jejich nadpřirozenou vznešenost i přirozenou náročnost lze dobře pochopit z konkrétních příkladů velkých misionářů. Opravdovým hrdinou církevního misijního díla je nedávno svatořečený (Řím, 11. října 2009) belgický kněz P. Damián de Veuster.

 

Spasitelný nepokoj srdce

 

Původně se jmenoval Josef, narodil se 3. ledna 1840 v sedlácké rodině ve vlámské vesnici Tremeloo jako předposlední z celkem osmi dětí. Až do svých osmnácti let nepomýšlel ani na studium, ani na daleký svět Tichého oceánu. Teprve velká lidová misie ve farnostech v roce 1858 vzbudila v jeho srdci svatý nepokoj a touhu po něčem vyšším.

 

Když už si sám nedokázal poradit, vydal se do Lovaně za svým starším bratrem, paterem Pamfiliem z Kongregace Nejsvětějších Srdcí Ježíše a Marie (jinak též Père des Sacres-Coeurs de Picpus, SSCC). Klášterní život, který zde viděl, se mu zalíbil natolik, že se na místě rozhodl požádat o přijetí do noviciátu, a doufal, že se bude moci stát knězem.

 

Ovšem hned zpočátku musel zakusit trpké zklamání. Protože byl už věkem starší a neměl dostatečné vzdělání, zařadili jej řádoví představení mezi laické bratry. Josef pokorně přijal řádový oděv a nové jméno Damián.

 

Bratr Damián si vždy počínal velmi svědomitě, ať už mu byly uloženy práce v klášterní kuchyni, ve sklepě, ve chlévě nebo na zahradě; současně ale využíval každou volnou chvíli k samostudiu latiny. Brzy nabyl takových znalostí, že dokonce pomáhal mladým studentům s jejich domácími úkoly. To nezůstalo představeným skryto, a tak bylo bratru Damiánovi přece uděleno dovolení, v něž v hloubi duše nepřestal doufat: směl nastoupit studium posvátné teologie.

 

Vysvěcen pro misii

 

Po šesti letech přinesla zmíněná farní misie jeden ze svých nejvýznamnějších plodů: Damián de Veuster byl vysvěcen na kněze. Svoji primici neslavil ovšem v rodné vsi, ale v hlavním městě Havajského království, Honolulu.

 

Jeho starší bratr Pamfilius, který se měl původně vydat do havajské misie, totiž dostal tyfus, a tak bylo nutné najít za něj co nejrychleji náhradu. Frater Damián se okamžitě přihlásil s prosbou nastoupit na uprázdněné místo. Ačkoli ještě nebyl knězem, vyhověli představení jeho žádosti. Na Všechny svaté 1863 nastoupil Damián v Brémách dlouhou plavbu. Trasa vedla kolem Jižní Ameriky, za Hornovým mysem dosáhla Pacifiku a po čtyřech a půl měsících (148 dnech) končila v Honolulu.

 

Dva měsíce po přistání, 21. května 1864, bylo Damiánovi v honolulské katedrále vkládáním biskupových rukou svěřeno svátostné kněžství. Pater de Veuster měl všechny přirozené předpoklady pro misionáře: byl tělesně zdatný, z otcovského statku zvyklý na tvrdou manuální práci, vynikal nebojácností a hbitou rozhodností, uchovával si veselou mysl. K tomu byl hluboce a zdravě zbožný, duchovně pevný a pln nadpřirozené obětavosti.

 

Veškeré časné statky, které P. Damián vlastnil, se mu směstnaly do jednoho vaku: něco oblečení, ornát, alba, cestovní misál a kalich – to bylo vše. S tím se vypravil na koni do zalidněných vesnic svého misijního okrsku, který musel prozkoumat a osvojit si místní jazyk. První rok svého kněžství strávil doslova v sedle.

 

Otřesná rána

 

V následném roce byl přeložen do obtížného regionu Kohala, kde působil celkem osm let. Zde se poprvé setkal s nesmírným soužením, které proměňovalo havajský přírodní ráj v peklo na zemi; jednalo se o malomocenství, lepru. Toto chronické infekční onemocnění způsobuje nejprve na kůži a zvláště na obličeji znetvořující uzlíky a vředy, časem napadá nervy, což zapříčiňuje znecitlivění údů a jejich postupné odpadávání; malomocná tkáň hnisá víc a víc, takže nakažený zaživa uhnívá a rozkládá se až k smrti.

 

Protože se nemoc rychle šířila, musela havajská vláda přistoupit k ráznému opatření, aby se co nejvíce snížilo nebezpečí infekce. Všichni postižení leprou byli vyčleněni a deportováni na osamělý ostrov Molokai. Zde byli malomocní ubožáci ponecháni vlastnímu osudu a smrt mezi nimi pořádala hojné žně.

 

Vydat vlastní život z Lásky

 

Ani kalvinistická strohost, ani volnomyšlenkářská humanita, které tenkrát určovaly tón, nedokázaly učinit rozhodující krok ke zmírnění strašlivého údělu malomocných. Teprve dobrovolná oběť jednoho katolického misionáře, kněze Kristova, obrátila pozornost civilizovaného světa k problému nejúděsnější z tropických nemocí.

 

Tak nelehký úkol, toto velkolepé poslání čekalo na otce Damiána de Veuster. Z úradku Boží prozřetelnosti měl právě on přinést životní oběť, k níž se doposud nikdo neodhodlal.

 

Biskup Maigret navštívil v roce 1873 misijní oblasti spadající pod jeho jurisdikci a zmínil pak před svými kněžími, že se mu zatím nepodařilo získat pro vyhoštěné na ostrově Molokai stálého duchovního správce. Přitom biskup nic nezakrýval ani nepřikrašloval; věcně, strohými slovy vylíčil, že se nakažení na Molokai ve slepé honbě za požitky a ze zoufalství oddávají nejhorším neřestem, že zápach, který se tam šíří z otevřených ran, je pro Evropana nesnesitelný a konečně že nikdo, kdo na ostrově delší dobu žije, neunikne zhoubné nákaze.

 

Damián de Veuster znovu projevil svoji mužnou rozhodnost. Neohroženě se zvedl a prohlásil před svým biskupem, že je připraven nastoupit službu na ostrově Molokai. – Následující ráno vyprovázel biskup Maigret svého kněžského syna k lodi, která zásobovala ostrov vyhoštěnců nejdůležitějšími prostředky k přežívání. A navečer už stál pater Damián osamocen na Molokai, skoro jediný zdravý v osadě osmi set malomocných. Bylo mu třicet tři let a byl připraven vydat vlastní život po vzoru svého božského Mistra. – „Větší lásky nemá nikdo nad tu, kterou má ten, kdo dává svůj život za své přátele“ [Jan 15, 13].

 

Otec vyhoštěných

 

Damián de Veuster chtěl být nemocným vším: otcem i bratrem, lékařem, učitelem a především knězem. Stal se jedním z nich, takže často v řeči užil obratu: „My malomocní.“ Nebyla to prázdná slova, ale žitá skutečnost. Choval se vždy, jako by neměl vůbec žádnou obavu z nákazy, jednal s malomocnými zcela přirozeně, stýkal se s nimi jako se zdravými.

 

Svou nebojácností si získal přízeň a lásku většiny vyhoštěných. V každém malomocném viděl svého bratra, svého „milovaného bratra“, i v nejposlednějším z nich spatřoval samotného Krista. Jednou napsal: „Nacházím své štěstí v tom, že sloužím Pánu v Jeho ubohých nemocných dětech, které ostatní lidé odvrhli.“ Jeho svědectví žité víry dokládá, jak nezměrná dokáže být láska, která se nechá vést nejsvětějšími Srdci Ježíše a Marie. Pater Damián často říkal: „Kdo slouží Bohu, je všude šťastný.“ – Je vlastně jedno, kde se nacházíme fyzicky, jediné, na čem záleží, je, abychom sloužili Bohu a Jeho milovali, protože bez toho nelze najít štěstí nikde.

 

Když prošel celý ostrov, poznal, že ani nejhorší zprávy o Molokai nebyly přehnané; ovšem malomyslnosti se naprosto nepoddával. Už při návratu se mu rýsoval jasný plán pro nadcházející roky. Ve zkratce zněl: pomoc – zaměstnání – obrácení.

 

Pomáhat a zaměstnávat

 

Pomoci potřebným se snáze řeklo, než uskutečnilo, protože v této zemi živých mrtvol se nedostávalo téměř ničeho; chyběly léky, obvazy, lékař, zdravotní personál. Kdo zůstal ležet, zeslábl a zmíral hladem. Pater de Veuster se věnoval nejprve těm nejubožejším a nejopuštěnějším, tj. těžce nemocným v rákosových chatrčích. Aby zmírnil jejich bídu stupňovanou pravidelnými obdobími dešťů, rozhodl se postavit pro ně dřevěné domky. Myšlenku následoval hned i čin.

 

Nedopřál si odpočinku, dokud své nemocné neuložil v suchu pod pevnou střechou; pak mohl konečně spálit staré zatuchlé chatrče z rákosí. Přibližně osm set malomocných žilo tenkrát na Molokai a pater Damián pro ně sroubil na čtyři sta domků.

 

Celkem snadno získal lehce nemocné pro svůj projekt, pomáhali mu při kácení stromů, opracovávání a přepravě klád, při stavbě srubů. Otec de Veuster se snažil zaměstnat pokud možno každého z nemocných, najít pro každého smysluplnou činnost. Neboť to byla nejlepší metoda, jak odvést jejich pozornost od sužující bídy a předcházet častým návalům zoufalství. Život odvržených dostával znovu smysluplný obsah a opravdovou hodnotu. – Kromě budování domů bylo třeba položit nové vodovodní potrubí, pak přišla na řadu stavba nemocnice a dvou sirotčinců.

 

Svými dopisy, hlášeními a žádostmi dokázal pater de Veuster nakonec vyburcovat i havajskou vládu z netečnosti. Postupně mu byl poskytnut potřebný stavební a jiný materiál, dokonce i lékař a ošetřovatelé, i když nejprve jen na přechodnou dobu.

 

Pro malomocné znamenaly tyto změny počátek nového života. Dobře si uvědomovali, komu vděčí za proměnu svého osudu, a opětovali vše svému duchovnímu otci s dojemnou láskou.

 

Přivádět všechny k pravému Bohu

 

Na ostrově vyhoštěných se mísili lidé různých ras, kmenů a náboženství. Zpočátku se Damián de Veuster omezoval jen na katolíky, aby jim vysluhoval svátosti, kázal a vzdělával je ve víře.

 

Pro nepřízeň okolností se nejprve musel spokojit s tím, že nekřesťany a nevěřící odváděl od zahálky a neřesti různými pracovními činnostmi, zřízením hudební kapely, pěveckého sboru a dalšími rozptýleními, která mu vnukala jeho vynalézavost.

 

Ovšem postupně i tito pohané, kteří doposud o katolické víře nic nevěděli nebo vědět nechtěli, začali na svého misionáře naléhat s prosbou o křest. Rozum jim totiž napovídal, že tento muž, který k nim jako jediný přišel dobrovolně, musí být veden vírou v pravého Boha. Proto se kolem něho shromažďovali, když přinášel oběť mše svaté a vykládal pravdy katolické víry.

 

A výsledek? Kostel na ostrově byl záhy příliš těsný a musel být rozšířen. A hlavně: téměř každý odcházel z Molokai na věčnost omyt křestní vodou a zaopatřen dobrým otcem Damiánem. Ten se též každému postaral o důstojný křesťanský pohřeb, přičemž rakev nezřídka zhotovoval sám.

 

„Všude je Molokai!“, věděl pater Damián. Celý svět, každý člověk směřuje neodvratně smrti vstříc. Proti malomocenství časné smrtelnosti není lék. Proto se každý musí svěřit do péče nebeského Lékaře, jediného Vykupitele, Ježíše Krista, aby se mu dostalo pravého života, totiž věčného.

 

Sebe sama přinést v oběť

 

Uplynulo dvanáct let od přistání otce de Veuster na Molokai a jako zázrakem se ho nedotkla zhoubná nákaza. Během třináctého roku však jednoho dne zjistil na vlastním těle neklamné příznaky lepry.

 

Svému bratrovi, pateru Pamfiliovi, napsal: „Jak víš, náš Vykupitel si mě nedávno vyvolil tím, že dopustil, aby mě zasáhlo malomocenství. Na věky budu Bohu děkovat za tuto přízeň. Lepra přivede mou životní pouť rychleji do nebeské vlasti. Naplněn nadějí přijímám tento kříž. Provázej mě prosím svou modlitbou, abych měl sílu vytrvat a šťastně dorazil až na vrchol své Kalvárie.“ Jeho křížová cesta měla trvat celkem čtyři roky. V této době s úžasnou vnitřní silou ještě znásobil své nasazení ve službě Bohu a bližním. Teprve posledních čtrnáct dní svého života strávil upoután na lůžko, trpělivě snášel svoje muka a odevzdaně vyhlížel konec své pozemské pouti.

 

Jeho věrnost Bohu byla odměněna tím, že mu dlaně a prsty na rukou, které bývají zpravidla jako první zasaženy leprou, zůstaly zázračně zachovány, takže mohl až do konce slavit svatá tajemství a podávat andělský Chléb.

 

Hrdinný postoj patera Damiána de Veuster si získal nejen obdiv, ale i následovníky. Postupně se k němu připojil jeden kněz a dva laičtí pomocníci. V roce 1888 dorazily na Molokai i první řeholní sestry. Otec Damián se radoval: „Mohu klidně umřít. Mé dílo je v dobrých rukou.“

 

Vznešenost katolické misie

 

Ráno 15. dubna 1889 nadešla jeho poslední hodina, bylo pondělí Svatého týdne: „Smrt je blízko… Pán mě volá, abych Velikonoce slavil s Ním. Nechť je za to veleben!… Jak sladké je zemřít jako syn Nejsvětějšího Srdce Ježíšova!“ Ve věku čtyřiceti devíti let odešel na věčnost horlivý misionář, skutečný alter Christus, druhý Kristus, věrný následovník svého Pána jako Kněze i jako Oběti, „Apoštol malomocných“, „Otec vyhoštěných“, „Mučedník blíženecké lásky“ a světec univerzální Církve.

 

Jeho zářný příklad nám dává poznat slávu a vznešenost katolického misijního díla prodchnutého nadpřirozenou láskou, která je ochotna jít až do krajnosti a beze zbytku se stravuje pro rozšíření pravé víry a pro spásu nesmrtelných duší.

 

 

 

© Te Deum 2010