VZTAHY MEZI DRUHY VE ZBRANI

P. Józef M. Bocheński OP

1.

Cíl války určuje etiku vztahu vojáka k druhům ve zbrani. Jeho podstata vyplývá ze dvou skutečností: nejprve z toho, že s ohledem na dosažení vítězství je nutná velmi úzká spolupráce; následně z toho, že armáda tvoří sdružení s vlastním životem, svébytnou společenskou skupinu, uvnitř které, už jen s ohledem na to, že je lidskou společností, musejí existovat specifická práva a povinnosti.

Jak cíl války, tak i potřeby běžného armádního života stanovují především vztah k nadřízeným: tento vztah si vzhledem ke své povaze vyžaduje zvláštní pojednání, budeme se mu tedy věnovat později; nyní se zamyslíme pouze nad etikou vztahů mezi vojáky, a to bez ohledu na jejich postavení. Je zřejmé, že byť více platí ve vztahu k velitelům než k sobě rovným a nižším, tak vše, co jsme povinováni rovným, jsme rovněž povinováni i velitelům. Hovoříme-li zde o „druzích ve zbrani“, máme tím tedy na mysli všechny členy stejné armády.

Na druha ve zbrani můžeme nahlížet ze tří pohledů: zaprvé je prostě člověkem jako každý jiný; dále je vojákem naší vlasti, která jej potřebuje k vítězství; a nakonec je členem stejné společnosti, k níž náležíme také my. Z každého z těchto ohledů vyplývají jisté povinnosti.

2.

Voják je stejným člověkem jako všichni ostatní a náleží mu od druhých vše, co by mu od nich náleželo v civilním životě. Tato stránka vojenských vztahů se tudíž řídí obecnou etikou a jejími zákony; postačí, když připomeneme, že ve vztahu k druhým přikazuje spravedlnost, a kromě toho také úctu a obecně laskavý postoj, včetně připravenosti pomoci mu, je-li to nutné. Podle zásad obecné etiky totiž existuje povinnost pomáhat druhému, pokud dobra, kterých se tímto vzdáváme, jsou nižšího řádu než ta, jejichž ztráta hrozí tomu, jemuž pomáháme. Tak má např. každý člověk povinnost zachránit tonoucího, byť se přitom vystavuje nebezpečí nachlazení, ale není přímo povinen riskovat pro něho svůj život. Takový čin je jistě z pohledu etiky chvályhodný, není ale povinností, jedná-li se o cizí lidi, vzhledem k nimž nejsme vázáni povinností pomoci. Etika rovněž velí rozdělit se s umírajícím hlady o vlastní jídlo, pokud je nutně nepotřebujeme pro sebe nebo pro osoby bližší. To vše se týká také vztahů mezi vojáky jakožto lidmi; z daného pohledu není armáda žádnou výjimkou. Okolností, která stojí za zmínku, je, že ve válce bude daleko více příležitostí pro pěstování skutků spravedlnosti a lásky k bližnímu, jenž se často ocitne v nutné potřebě.

3.

Vojáci však pro nás nejsou pouze lidmi: jsou členy armády, jejichž cílem je spolupracovat na vítězství. Odtud se část úsilí o vítězství přenáší i na vztah k druhům ve zbrani: čím je nějaký voják v dané situaci důležitější pro vítězství, tím více pozornosti mu přísluší od spolubojovníků. Z toho nejprve plyne, že vyšší velitelé, jejichž život má pro armádu velký význam, musí být předmětem zvláštní péče všech vojáků. Z čistě lidského pohledu sice nemá život vůdce vyšší hodnotu než život jakéhokoliv z řadových vojínů, ale ve válce znamená mnohem více; odtud tedy závěr, že řadovému vojákovi případně vznikne povinnost riskovat, nebo dokonce obětovat svůj život při ochraně velitele. Ale nejen velitele: mohou nastat případy, kdy bude mít i řadový voják, s ohledem na jeho dočasný bojový úkol, značně větší cenu než jiní. Tehdy rovněž vzniká povinnost obětovat se pro něj. Vlastně ne pro něj, nýbrž pro vítězství, v němž daný jedinec hraje rozhodující roli.

O to víc samozřejmě výše zmíněné zásady platí pro druhy ve zbrani jakožto skupinu, tj. pro oddíl. Jeho život a uspokojování jeho potřeb je důležitější než život a uspokojování potřeb jakéhokoliv z vojáků. Voják má tedy zpravidla povinnost podřídit se dobru oddílu, dbát o celek více než o sebe.

Je jasné, že když dojde ke střetu mezi potřebou jednotlivého vojáka a potřebou oddílu, má převážit ta druhá, ostatně tak jako je nutné podřídit i samotný vojenský oddíl cíli války, tj. vítězství. Odtud plyne celá řada praktických norem, zakazujících např. zdržovat se záchranou zraněných, ohrožuje-li to průběh útoku atp. V konkrétních případech je ale velmi těžké teoreticky stanovit, co se má dělat, pokud k takovým střetům dojde: kromě obecné zásady přednosti oddílu před jednotlivci, může vojenská etika (neexistuje-li rozhodující rozkaz velitele v těchto věcech) odkazovat na zdravý kritický úsudek, který v praxi určí správnou cestu.

4.

Vojáci jsou také členy naší armády a našeho oddílu. Tím tvoří svého druhu naši rodinu, v níž platí podobné zásady jako v etice rodinné. Základní norma zde zní: ve věcech, které se týkají války, mají naši druhové ve zbrani přednost před všemi ostatními. Z toho mj. plyne, že pokud dva lidé – spolubojovník a cizí (civilista nebo zajatec) – potřebují za stejných podmínek naši pomoc, a my ji můžeme poskytnout pouze jednomu, tak je nutné pomoci prvnímu. Další důsledkem naší normy je povinnost pomáhat druhům ve zbrani vždycky, je-li k tomu příležitost a potřeba.

Výše uvedená pravidla je třeba správně chápat: etika nevyžaduje, abychom druhu ve zbrani pomáhali a bránili ho ve všech věcech, bez ohledu na jejich správnost. Etické bratrství ve zbrani se liší od kumpánství zločinců v tom, že zločinec je solidární ve všem, zatímco pravý voják toliko v dobrém. Nic tak neponižuje kamarádství jako solidárnost ve zlém.

5.

Máme-li nastálo zavést do života normy vojenského kamarádství, není to, zejména v těžkých polních podmínkách, možné bez patřičné ctnosti kamarádství, tj. trvalé dispozice, která vojáka vede k jednání s druhy ve zbrani dle toho, jak velí vojenská etika. Zmíněnou ctnost lze nabýt pouze cvičením se v kamarádství a v službě oddílu. Vytrvalé úsilí v tomto směru skrze uvědomělé plnění povinností vůči druhým a pomoc, byť není přikázaná, jsou tudíž také povinností.

Stojí za pozornost, že ctnost kamarádství není totožná se ctností poslušnosti: lze být totiž poslušným, ale nekamarádským a naopak. V obou ctnostech by se tedy mělo růst zvlášť, a to svědomitým plněním povinností, které s nimi souvisejí.

6.

Se ctností kamarádství se váže ještě cosi hlubšího, co je velmi důležitým doplněním: jedná se o trvalý přátelský postoj k druhům ve zbrani, který nás nabádá spatřovat v nich něco více než členy stejného oddílu, totiž lidi nám blízké. Podaří-li se takovýto vztah vybudovat, pronikne celou činnost jiných vojáků a posílí v každém, komu je vlastní, snahu o dosažení nejvyšších hodnot i u všech dalších vojáků. Toto úsilí je také velmi žádoucí s ohledem na cíle války: vpravdě, ne každý je povolán k bezprostřední výchově vojáků, což je úkolem velitelů, ale každý může a měl by spolupracovat na dosažení onoho díla, přinejmenším svým příkladem. Z tohoto pohledu je zřejmé, že získání skutečných vojenských ctností je věcí důležitou rovněž s ohledem na etiku kamarádství, neboť ten, komu je vlastní, má kladný vliv na celý oddíl a povznáší jeho bojovou hodnotu. Voják by tedy měl dbát o svůj morální pokrok také z tohoto důvodu.

Převzato z Vnitřního rozkazu polního biskupa polských vojsk č. 5/1939 Teoria prawości żołnierskiej.

Přeložil Adam Podborský.