GALILEO: OBĚŤ, NEBO NIČEMA? (1. část)

Jason T. J. J. Winschel

 

 

Já, Galileo, syn Vincenza Galileie, věku sedmdesáti let […] se zrakem upřeným na svaté evangelium a dotýkaje se jej svýma rukama, přísahám, že jsem vždy věřil, věřím a s Boží pomocí věřit budu všemu, co střeží, vyznává a učí svatá katolická a apoštolská Církev.[1]

 

Tak začíná jedno z nejslavnějších (pro mnohé však neslavné) osobní vyznání všech dob.

 

Jedná se o první věty veřejného zřeknutí se omylů, které učinil před Svatým Oficiem světoznámý matematik Galileo Galilei. Stalo se tak 22. června roku 1633 a Galileo byl právě odsouzen za zveřejnění knihy, na jejíchž stránkách psal, že „Slunce je středem světa a nepohybuje se od východu na západ, avšak pohybuje se Země, jež není středem všehomíra“.[2] Aby učinil zadost první části rozsudku a zbavil se podezření z hereze, vyznal dále:

 

„S upřímným srdcem a opravdovou vírou se zříkám zmíněných omylů a bludů, proklínám a ošklivím si je, jakož i všechny ostatní omyly, bludy a sekty, které se jakkoli příčí Církvi svaté. Přísahám, že v budoucnu nikdy neřeknu a nebudu tvrdit, ústy či písmem, nic, co by mohlo vyvolat podobná podezření ohledně mé osoby.“[3]

 

Po formálním zřeknutí se omylů byl Galilei následně uvězněn a zavázán k modlitbě sedmi kajících žalmů každý týden po dobu tří let.

 

Potud je vše jasné. Vše výše zmíněné známe ze záznamů inkvizice o průběhu procesu s Galileem. Dále však začínají nejasnosti a spory, neboť jen málo procesů je tak mylně chápáno, zkreslováno a zneužíváno, jak je tomu právě v tomto případě. Mnozí historikové i vědci popisovali spor Galilea a Církve jako boj vědy s vírou, rozumu s mocí a předsudkem. V našem pokřesťanském světě je tento střet vykreslován jako válka dobra se zlem, v níž katolická církev hraje nejčernější postavu.

 

Všeobecně rozšířené a na školách vyučované podání vypadá následovně: geniální vědec Galileo dokázal Kopernikovu teorii z šestnáctého století. Podle této teorie je Slunce středem světa a kolem něj v ročních cyklech obíhá Země, která se zároveň točí kolem své osy. Katolická církev, hájící geocentrický model, podle něhož se Země nepohybuje, Galilea odsoudila jakožto heretika. Ten byl mučen, bylo mu vyhrožováno popravou, dokud neodvolal své názory, následně byl na doživotí uvězněn, oslepen a nakonec pohřben bez katolického obřadu. Církev tak opět ukázala svou nesmiřitelnou nenávist k vědě, a až do devatenáctého století, kdy bylo Galileovo dílo Dialogy o dvou největších systémech světa nadobro vyškrtnuto ze seznamu zakázaných knih, nedovolovala heliocentrismu vyučovat.[4]

 

Následky tohoto populárního podání jsou velmi vážné, a to hned z několika důvodů. Za prvé, díváme-li se na věc z apologetického pohledu, tak pokud Církev skutečně slavnostně vyhlásila, že Země neobíhá kolem Slunce, pak se téměř jistě mýlila.[5] Což samozřejmě zpochybňuje její nárok na neomylnost, a tím padá i její tvrzení o božském ustanovení. Kdybychom naopak chtěli bránit neomylnost Církve v dané věci, pak by to vedlo k uznání několika navzájem si odporujících pravd. Jinými slovy, vedlo by to k tvrzení, že něco nám říká víra a něco opačného hlásá věda.[6] Takto bychom připustili, že věda a náboženství jsou vzájemně v rozporu, ale ne nutně neslučitelné. Ale i to je s ohledem na jedinečnost pravdy nepřijatelné. Církev nemůže považovat za pravdu něco, co se příčí vědecké pravdě. Buď jedno, nebo druhé tvrzení musí být mylné, jelikož Bůh je původcem veškeré pravdy, a nemůže si odporovat.

 

Jak ale, ponecháme-li stranou otázky vědy a náboženství, výše uvedený výklad Galileovy kauzy ohrožuje dobrou pověst Církve? Skutečně podjatě odsoudila do vězení člověka jenom proto, aby zabránila šíření vědecky dokázané pravdy? Nebo snad možná měla ještě jiný důvod, kromě touhy hlásat dál své omyly? Co má katolík odpovědět na výtky, které jsou v dané věci vznášeny?

 

V tomto článku se pokusíme na uvedené otázky a výtky nalézt odpovědi, a to: 1. vykreslením dobových historických souvislostí, bez nichž nemůže být žádná významná událost správně pochopena; 2. uvedením na pravou míru omylů a nedorozumění; 3. vyvozením některých závěrů z toho, co jsme se dozvěděli.

 

Člověk Galileo

 

Galileo se narodil roku 1564 v toskánské Pise. Byť je to často přehlíženo, tak byl vychován jako katolík a po celý život zůstal víře věrný, ve věku čtrnácti let dokonce strávil jeden rok v noviciátu vallombrosského řádu.[7] Přestože z finančních důvodů nedosáhl univerzitního titulu, neúnavně pokračoval v samostudiu matematiky a mechaniky. Ve věku kolem pětadvaceti let vynalezl hydrostatickou rovnováhu, napsal všeobecně uznávané pojednání o „těžišti pevných těles“ a získal si pozornost některých předních vědců a duchovních, včetně slavných matematiků, jako byli jezuita Christophorus Clavio a markýz Guidubaldo del Monte, bratr kardinála Francesca Marii del Monte. Navíc roku 1589, tedy stále ve věku pětadvaceti let, dostal místo profesora matematiky na univerzitě v Pise. O tři roky později mu Guidubaldo dopomohl získat stolici profesora matematiky na univerzitě v Padově, kde Galileo strávil následujících sedmnáct let. Později se, hledaje více volnosti pro bádání a méně povinností souvisejících s vyučováním, přestěhoval do Florencie v Toskánsku. Ve snaze vybudovat si zde postavení dokonce po toskánském velkovévodovi Cosimovi II. Medicejském pojmenoval Jupiterovy měsíce „Hvězdy medicejské“ a věnoval mu svou první knihu Sidereus Nuncius („Hvězdný posel“). Nakonec ho Cosimo roku 1610 jmenoval „Prvním matematikem univerzity v Pise a Prvním matematikem a filosofem velkovévody“. Tento úřad Galileo zastával po většinu období svých potíží s církevními úřady.[8]

 

Spor mezi Galileem a Církví se povětšinou přisuzuje vrozenému konfliktu mezi vědou a náboženstvím. Někteří ho dokonce nazývají mučedníkem vědy.[9] Tato tvrzení jsou ale nepravdivá. Věda a náboženství si ani neodporují (byť se jejich metody mohou různit, v pravdě o předmětech svého zájmu se shodují), ani nebyl Galileo odsouzen za hlásání vědecké pravdy. Ve skutečnosti nebylo hlavním důvodem konfliktu poselství, nýbrž posel.

 

Dosud jsme sledovali bleskovou kariéru duchaplného člověka, neviděli jsme ale člověka jako takového. Galileova nátura byla živnou půdou pro nesváry. Jak píše Arthur Koestler: „Galileo měl vzácný dar vyvolávat nevraživost; ne náklonnost smíšenou se vztekem jako Tycho Brahe, ale studené, neúprosné nepřátelství, které u průměrných lidí vzbuzuje génius obohacený arogancí a zbavený pokory.“[10] Byl neomalený, hrubý, pyšný a vyzývavý. Už během prvního působení v Pise si kvůli své „cholerické a hádavé povaze“ vydobyl přezdívku „Hašteřivec“.[11] Kromě otázek souvisejících s heliocentrismem vedl na univerzitě s menším či větším úspěchem spory s tzv. aristoteliky ohledně fyziky a astronomie, s kolegy astronomy se přel, kdo objevil dané nebeské těleso jako první, s jinými o složení komet a se zbytkem o to, co mu zrovna přišlo na mysl. Avšak nejde jen o tyto časté spory, to lze konec konců od zvídavé nálady pozdní renesance očekávat, ale spíše o styl jeho útoků. Galileo byl ohromně působivý spisovatel a řečník, mistrovsky ovládal své publikum. Své pero máčel v jízlivosti a odmítal přiznat i tu nejočividnější porážku, místo toho útočil zuřivě dál na ty, s nimiž nesouhlasil. Will a Ariel Durantové uvádějí: „Byl zaníceným polemikem, vždy připraveným svého nepřítele nabodnout na větu a opékat ho se spalujícím rozhořčením. Na okraj knihy jezuity Antonia Rocca, který hájil ptolemaiovskou astronomii, Galileo připsal: ,Hlupák, osel, vůl, pitomec… kastrát.‘“[12]

 

J. L. Heilborn tvrdí, že „Galileo pro Církev skutečně představoval značné nebezpečí, neboť věděl, jak psát. Vtipný, jízlivý, sdělný a pronikavý – má bezesporu své místo mezi stylisty italské literatury.“[13] A opravdu, Galileo čas od času volil raději italštinu. Místo aby používal latinu, všeobecný jazyk vzdělanců, psal Galileo svá nejkontroverznější díla v italštině, přičemž po očku pomrkával na, byť méně vzdělaný, o to však početnější dav. Byl srozumitelným polemikem a ochotně připouštěl, že nepíše pro malicherné vědátory.[14] A tak místo vědeckého pojednání utápějícího se v číslech a rovnicích tvořil spisy plné vtipů a urážek, které vzdouvaly vášně zástupů. Krátce řečeno, Galileo mohl být nebezpečným člověkem přinášejícím choulostivé poselství.

 

Akce a reakce

 

Galileo žil ve zmateném věku. Narodil se v době, kdy protestantská revoluce, otřásající křesťanstvem a bořící jeho pevnosti, dosáhla své dospělosti. Zemřel v roce 1642, měsíc po svých osmasedmdesátých narozeninách, šest let před koncem třicetileté války, kdy Církev pomalu obnovovala své ztracené varty. Byla to poslední léta renesance a počátek éry občas nazývané „věkem rozumu“.[15] Objevitelům, obchodníkům a osadníkům se otevíraly nové světy a národy budovaly říše v exotických zemích. Říkalo se tomu po právu „věk dobrodružství“,[16] neboť dobrodružství se vyznačuje nejistotou a vzrušením. Právě tyto události narušily katolický řád, který svrchovaně vládl vrcholnému středověku.

 

Avšak nejistota a vzrušení se ukázaly být nebezpečné, neboť hrozilo, že se duše uprostřed nich ztratí. Renesance přispěla k pokroku v mnoha oblastech vědy a umění, ale její humanismus rovněž mnoho lidí odvedl od jejich skutečného cíle, věčné blaženosti v nebi. Protestantská revoluce, která započala na úsvitu šestnáctého století, nejenže narušila pevný společenský řád, jednotu víry a vedla k řadě krvavých povstání a válek, ale také přivedla bezpočet duší do záhuby. Katolická církev, jejímž posláním je dbát o jejich spásu, byla nucena odpovědět. A učinila tak způsobem hodným obdivu. Šestnácté století se stalo svědkem: velikého tridentského koncilu, který jasně vyjádřil mnoho katolických pravd a odsoudil protestantské bludy; katolické reformy, během níž Církev vyčistila svůj vlastní dům; vzniku jezuitského řádu, snad nejvzdělanějšího řádu oné doby a rozhodného obránce pravověří; ustálení mše sv. Piem V.; vydání četných katechismů; nevídaného důrazu na apologetiku, kde ční postava sv. Roberta Bellarmina; a důraznější obrany Písma svatého, které se stalo obětí divokého útoku protestantů. Následkem toho se Církev více soustředila na své duchovní dědictví. Horlivěji bránila svá dogmata, evangelia, svou posvátnou autoritu, tedy vše, co zpochybňovali tzv. reformátoři. Navíc zachovala úřad Svaté inkvizice a v roce 1559 vyhlásila seznam zakázaných knih jakožto prostředek, který má pastýřům napomoci přivést co nejvíce oveček do nebe. Jednoduše řečeno, okolnosti nenahrávaly šíření myšlenek, které by mohly zlehčit autoritu Církve nebo pohoršit věřící.

 

Tři systémy

 

Do takového stavu věcí najednou přišel Galileo se svou bojechtivou náladou a ihned vpadl do sporu, který se odehrával kolem tehdejších tří teorií o vesmíru. Dvě z nich byly geocentrické a třetí heliocentrická. Ve svých podrobnostech nebyla ani jedna z nich zcela pravdivá, nicméně se zdálo, že každá objasňuje to, co bylo pozorovatelné prostým okem. Každá zahrnovala závratný počet epicyklů, kruhů uvnitř kruhů, nutných ke smíření teorie s tím, co bylo jasně viditelné na nebi. Toto úsilí o sladění očividných věcí s teorií vyžadovalo předpokládat řadu spekulativních „přísad“, říkalo se tomu „zachování zdání“. Byla to práce namáhavá a spletitá, nicméně zachování zdání alespoň činilo vesmír předvídatelnějším, byť ne ještě zcela srozumitelným.

 

Nejstarší pohled, který po staletí přežíval, byl směsicí Aristotelových a Ptolemaiových pozorování a dohadů. Tato teorie, známá jako ptolemaiovský model vesmíru, se těšila velké vážnosti, zejména v první polovině druhého tisíciletí, kdy Aristoteles mezi filosofy a teology svrchovaně panoval. Aristotelovo dědictví bylo západnímu světu navráceno ve třináctém století velkým vědcem a teologem sv. Albertem Velikým. Sv. Albert ale hledal důkazy, a pokud to bylo nutné, pokusy opravoval Aristotelova tvrzení, ovšem pozdější vědci měli sklony přebírat Filosofovy závěry i s „chlupama“.[17] V tomto případě podle Aristotelova slova, které vzal za své také Ptolemaios, vesmír se všemi nebeskými tělesy obíhá po dokonalých kruhových drahách kolem nehybné Země. Ale nebylo to jen kvůli vážnosti, jíž se Aristoteles těšil, proč lidé tento model přijímali. James Broderic píše: „Zmíněná teorie dostatečně vysvětlovala jejich každodenní zkušenost. „Skutečně se zdálo, že Země stojí, a každý, kdo vysedával dlouho do noci, mohl na vlastní oči spatřit velkolepý pohyb nebeských těles. Tuto myšlenku rovněž podle všeho potvrzovalo i Písmo svaté, zjevené slovo Boží, přestože svatopisci nikdy o žádném Aristotelovi neslyšeli.“ Církevní otcové však v geocentrickou teorii nevěřili natolik pevně, aby ji považovali za jistou. Ptolemaiovo zpracování Aristotelova názoru dostatečně vysvětlovalo nebeské úkazy, přičemž na jeho základě bylo možné předvídat zatmění Slunce a s velkou přesností navigovat lodě na mořích.“[18]

 

Geocentrický model vesmíru tudíž nebyl po osmnáct století zpochybňován, a zdálo se, že vyhovuje nejen z pohledu filosofie a teologie, ale také každodenní praxe, tedy odpovídal selskému rozumu.

 

Kanovník Mikuláš Kopernik viděl věci jinak. Na základě mnoha starobylých autorů, vlastního pozorování, ale zejména pozorování kardinála Mikuláše Kusánského a dalších badatelů z patnáctého a šestnáctého století vypracoval ucelenou teorii, podle níž mělo být středem vesmíru Slunce. Kopernikovský model vesmíru je nejobsáhleji vysvětlen v jeho díle De revolutionibus orbium coelestium („O obězích nebeských sfér“), vydaném v roce 1543, kdy Kopernik již ležel na smrtelné posteli. Zmíněný model byl znám ve vědeckých kruzích, vyučován jako teorie na univerzitách a někteří v něj věřili, obecně však po téměř padesát let nevzbuzoval většího zájmu. Pojednání samo „bylo a je nejhůře prodejnou knihou všech dob“.[19] Zatímco se myšlenka geocentrismu těšila všeobecné vážnosti, Kopernikův systém byl ještě o poznání složitější než ona, obsahoval více oběžných drah, a to vše bylo zabaleno do knihy, která byla téměř stejně nesrozumitelná jako nečtivá. Kopernikova teorie byla zároveň tak slabě podložená, že se ji z obavy před veřejným ponížením obával vydat.[20] Avšak heliocentrická teorie navzdory tomu všemu začala od počátku sedmnáctého století rychle získávat své stoupence.

 

Posledním ze soupeřících systémů byla teorie vypracována Tychonem Brahem. Tycho, pravděpodobně největší, nejvytrvalejší a nejpřesnější pozorovatel nebeských těles oné doby, ptolemaiovský model odmítal, neboť jej nemohl smířit se supernovou v roce 1572 a Velkou kometou v roce 1577. Zároveň odmítal i Kopernikovu teorii, a to z důvodu nedostatečných důkazů a také proto, že dle jeho mínění odporovala Písmu.[21] V tom druhém následoval své luteránské předchůdce, Martina Luthera a Filipa Melanchtona. Aby zaplnil volné místo, navrhl model, ve kterém Slunce a Měsíc obíhají kolem Země, zatímco planety krouží po oběžných drahách kolem Slunce. Jelikož se tato teorie objevila na scéně jako poslední, dočkala se nejvřelejšího přijetí, zejména mezi jezuitskými astronomy, kteří měli za to, že starý ptolemaiovský systém je tváří v tvář novým objevům těžko udržitelný.

 

Galileo stoupá vzhůru

 

V roce 1608 vynalezl německo-nizozemský optik Hans Lipperhey teleskop. O rok později započal Galileo práci na svém vlastním dalekohledu a roku 1609 už jeho „kukátko“ zvětšovalo pozorované předměty tisíceronásobně. Klid skončil. Propukla bouře. Náhle nebe začalo vypadat zcela jinak a v astronomické debatě zazněly nové argumenty. A jak se ukázalo, nové objevy byly pro aristotelsko-ptolemaiovskou kosmologii zničující. V protikladu k této teorii Galileo viděl, že povrch Měsíce není dokonale hladký, nýbrž „plný nepravidelností, nerovný, hrbolatý […] všude zpestřený vysokými horami a hlubokými údolími“[22], z čehož vyvodil, že je ze stejné látky jako Země. Zpozoroval čtyři měsíce, které obíhaly kolem Jupiteru namísto Země, jakož i fáze Venuše, které do té doby představovaly pro kopernikovský model značnou slabinu, neboť je nebyl schopen dokázat. Rok po zveřejnění těchto objevů si spolu s dalšími povšiml slunečních skvrn, což svědčilo o tom, že látka této hvězdy podléhá proměně, a to opět odporovalo Aristotelovu předpokladu. Suma sumárum, empirické důkazy vypovídaly jasně proti ptolemaiovské teorii vesmíru, která po staletí panovala a těšila se velké úctě.

 

Galileo zveřejnil výsledky svých prvních pozorování v útlé knize Hvězdný posel, vydané roku 1610. Na pouhých čtyřiadvaceti stranách se nacházelo velmi přístupné sdělení, díky čemuž byl celý náklad bleskurychle rozebrán. Účinek byl dramatický. Kosmologická debata se šířila jako požár. Galileo byl „opěvován jako největší astronom své doby“.[23] Přestože to bylo zcela jistě přehnané, dobře to odráží vládnoucí náladu. Tehdy Galileimu věhlasný hlavní matematik a astronom jezuitské Římské koleje otec Christopher Clavius napsal, že astronomové Collegia Romana potvrzují jeho objevy. (Clavius zemřel téměř o rok později, částečně přesvědčen o tom, že objevy dosažené pomocí teleskopu učinily ptolemaiovský systém neudržitelným.) A tak se Galileo vydal do Říma v očekávání, že církevní představitele přesvědčí o přednostech kopernikovského systému.[24] Jezuité, řada vysoce postavených prelátů a kardinálů, a dokonce papež Pavel V., který mu udělil dlouhou audienci, ho nadšeně přivítali. Byl přijat na nově vzniklou Akademii bystrozrakých (Accademia dei Lincei), jejímž hlavním cílem bylo „bojovat proti aristotelismu všemi prostředky“.[25] Napsal: „Všichni mi projevují úžasnou náklonnost, zejména otcové jezuité,“[26] a vítězoslavně se vrátil do Florencie.

 

Galileo má potíže

 

Galileo se nyní pustil na plný plyn do díla. Chtěl pro heliocentrický vesmír dosáhnout uznání, že se nejedná pouze o nějakou teorii, nýbrž o dokázanou skutečnost. Zatímco jeho sebejistota rostla, na obzoru začaly zaznívat projevy nesouhlasu. A první odsouzení heliocentrismu inkvizicí bylo méně než pět pozemských let vzdálené.

 

Italského astronoma začaly sužovat první potíže:

 

1. Co je nejdůležitější, v té době, ani nikdy později, svou teorii nedokázal. Uvedl pouze řadu argumentů, ale žádný z nich nebyl bez kazu. Zároveň odmítl, snad z důvodu pýchy, přijmout či jen připustit myšlenku Johanna Keplera, že oběžné dráhy planet mají elipsovitý tvar. Kdyby tak učinil, jeho tvrzení by byla daleko přijatelnější, neboť by dosáhl toho, co scházelo ostatním modelům, a sice jednoduchosti, jelikož by elipsami nahradil těžkopádné epicykly. Nicméně, knížka navzdory všem nedostatkům jasně odhalila slabiny ptolemaiovského modelu.

 

2. Galileo nikdy nevěnoval dostatečnou a zaslouženou pozornost modelu Tychona Braha. Mohl naprosto smést Aristotelovu a Ptolemaiovu teorii, ale jelikož se nejednalo o jedinou geocentrickou možnost, bylo na hony vzdáleno logice vyvozovat z toho, že heliocentrismus musí být pravdivý. To však přesně Galileo udělal, jako kdyby Brahe s jeho výpočty vůbec neexistoval. Řada jezuitů také tychonský systém přijala, protože novým objevům dosaženým pomocí teleskopu odpovídal stejně dobře jako heliocentrismus a nepřinášel obtíže s výkladem Písma.

 

3. Dalším problémem, kterému musel Galileo čelit, byla prostá skutečnost, že jeho teorie na první pohled odporovala veršům Písma svatého, jako je např. Joz. 10, 12–13, kde Jozue slunci přikazuje, aby se zastavilo nad údolím Ajalon. Nejenže podobná tvrzení najdeme v Písmu, ale církevní otcové je chápali doslovně. Proto se zdálo, že starobylé učení Církve odporuje heliocentrismu.

 

4. Poslední potíž představovala sama Galileova povaha. Tím, že hlásal heliocentrismus, se vydal na poměrně nebezpečnou půdu. Kopernik a další se tomu vyhnuli, neboť heliocentrismus předkládali pouze jako možnou teorii.[27] Tím, že jej prohlásil za pravdu, posunul Galileo hru do úplně nové roviny. A jeho hádavá povaha napjaté situaci příliš na klidu nepřidala.

 

 

Pokračování příště.

 

 

Převzato z The Angelus, říjen 2003.

Přeložil Mikuláš Spurný.


 

[1] George de Santillana, The Crime of Galileo, New York, str. 337.

[2] Ibidem, str. 335.

[3] Ibidem, str. 338.

[4] Většinu z těchto tvrzení najdeme v řadě školních učebnic. Názornou ukázkou může být „vzdělávací“ film Galileo: On the Shoulders of Giants („Galileo: Na bedrech obrů“) z roku 1997. Zmíněný počin, jenž byl odměněn cenou Emmy, šíří neskutečné lži o procesu s Galileem a o tom, co mu předcházelo. Film, který se nachází skoro ve všech veřejných a školních knihovnách, takto v mladých lidech utváří předsudky, někdy i na celý život.

[5] I dnes existují věřící, kteří navzdory zdrcující většině hájí, že Země je středem vesmíru. Přestože se zdá, že je nemožné s konečnou platností určit, kde se onen střed nachází, či zda nějaký vůbec existuje, neboť dle všeho je celý vesmír v pohybu, tak trvat na geocentrismu jakožto článku víry je nezodpovědné právě proto, že se o žádný článek víry nejedná. Hájit jej i přes ostatní důkazy je nemoudré a nepodstatné, a ničemu dobrému to neposlouží. Církev nikdy geocentrismus neprohlásila za dogma zavazující katolíky. Ba co víc, sám papež Urban VIII. pravil, že heliocentrismus nemá být nikdy odsouzen jako hereze. Viz Jerome J. Langford, Galileo, Science, and the Church, 3. vydání, str. 113, Ann Arbor 1992.

[6] Jakkoli to zní nesmyslně, mnozí lidé v tom vidí východisko. Dokonce i velcí arabští filosofové Averroes a Avicenna se k podobnému řešení uchylují, když ve svých filosofických závěrech protiřečí učení svého náboženství, tedy islámu.

[7] Viz Langford, op. cit., str. 17. Galileo rovněž dokázal být velkorysým člověkem a obětavým otcem. Třebaže jeho tři děti pocházely ze sedmnáct let trvajícího nemanželského vztahu s konkubínou, z jeho dvou dcer vyrostly zbožné řeholnice. Sám se značně uskromňoval, aby je podpořil. Sbírku korespondence mezi Galileem a jeho dcerou, která svědčí nejen o jejich vztahu, ale objasňuje okolnosti jeho posledních dnů, najdeme v knize Davy Sobelové Galileo's Daughter: A Historical Memoir of Science, Faith, and Love (Londýn 1999).

[8] Will and Ariel Durant, The Age of Reason Begins (New York 1961), str. 601, 604-605; Arthur Koestler, The Sleepwalkers (New York 1989), str. 359-360, 376; James Brodrick SJ, Robert Bellarmine, Saint and Scholar (Westminster 1961), str. 337-339; Langford, op. cit., str. 17-22.

[9] Viz např. předmluvu překladatele Stillmana Drakea ke knize Galilea Galileie Dialogue Concerning the Two Chief World Systems (New York 2001), str. xxxiv.

[10] Arthur Koestler, op. cit., str. 373.

[11] James Brodrick SJ, Robert Bellarmine, Saint and Scholar, str. 337.

[12] Will and Ariel Durant, op. cit., str. 605.

[13] Z předmluvy J. L. Heilborna k Dialogue Concerning the Two Chief World Systems, str. xx.

[14] Ibidem, str. xxxv.

[15] Viz Will and Ariel Durant, op. cit.

[16] Langford, op. cit., str. 1.

[17] P. Christopher Rengers OFMCap., The 33 Doctors of the Church, (Rockford 2000), str. 322-325.

[18] James Brodrick SJ, op. cit., str. 335.

[19] Koestler, op. cit., str. 194. Toto Kopernikovo dílo se za čtyři století dočkalo čtyř vydání a prvních tisíc tištěných výtisků se nikdy neprodalo.

[20] Ibidem, str. 194-198, 215-218.

[21] Langford, op. cit., str.46-47.

[22] Koestler, op. cit., str. 370.

[23] Will and Ariel Durant, op. cit., str. 603.

[24] Langford, op. cit., str. 45.

[25] De Santillana, op. cit, str. 21.

[26] Brodrick, op. cit, str. 346.

[27] Přestože Kopernik považoval heliocentrismus za pravdivý, tak luteránský teolog Andreas Osiander ve své předmluvě k jeho knize O obězích nebeských sfér napsal, že se jedná toliko o nedokázanou teorii. Dříve než to mohl Kopernik změnit, byl již na pravdě Boží.

 

 

 

© Te Deum 2010