BLAHOSLAVENÝ NIELS STENSEN, GEOLOG, ANATOM A BISKUP

Pavel Zahradník

Niels Stensen (uváděný též pod latinskou formou jména jako Nicolaus Stenonis či – méně správně, ale častěji – Nicolaus Steno) se narodil v Kodani 1. ledna 1638 podle juliánského kalendáře (11. ledna podle kalendáře gregoriánského) jako potomek tří generací luteránských pastorů z jihošvédského kraje Skåne, náležejícího tehdy k Dánskému království. Teprve Nielsův otec Sten Pedersen se na rozdíl od obou svých bratří nestal pastorem, vyučil se zlatníkem, opustil Skåne a usadil se v hlavním městě království, kde dostával četné zakázky pro královský dvůr.

Niels v letech 1648–1656 navštěvoval ve svém rodném městě renomovanou latinskou školu při kostele Panny Marie, založenou ještě v katolickém středověku slavným dánským biskupem a státníkem Absolonem. Za Nielsových studií byla už ovšem škola vedena v přísně luteránském duchu; výuka náboženství začínala pilným studiem latinsko-dánského vydání Lutherova Malého katechismu, jehož zadní strana titulního listu byla ozdobena tímto Lutherovým vyhlášením války katolictví: Pestis ero vivens, moriens tua mors ero, Papa, ipse Lutherus est, credite, Papicolae! („Za svého života budu na tebe, papeži, mor, coby umírající budu tvou smrtí; sám Luther tu stojí, věřte, papeženci!“) Poté, co absolvoval školu při kostele Panny Marie, Niels v letech 1656–1659 studoval medicínu na kodaňské univerzitě. Doba jeho univerzitního studia připadla na těžké období válek se Švédy, kteří právě tehdy připravili Dánsko o rodný kraj Stensenů, Skåne. Také Niels se – obdobně jako nedlouho předtím pražští univerzitní studenti – coby člen akademické gardy aktivně účastnil obrany Kodaně před švédským vojskem.

Po ukončení studií v Kodani se dvaadvacetiletý Stensen vypravil na zahraniční studijní cestu, jež byla v té době pro studenta medicíny zcela nezbytná. Léta 1660–1664 strávil v Nizozemí. Po krátkém pobytu v Amsterdamu se v červenci 1660 imatrikuloval na univerzitě v Leidenu, kde studoval až do počátku roku 1664; o vysokoškolských prázdninách každého ze tří leidenských let putoval s přáteli po Holandsku a Belgii. V Leidenu se Stensen věnoval bádání o svalech a srdci, zvláště pak o slinných a slzných žlázách lidského těla, které jako první popsal, ale také matematice, která byla vždy jeho velkou láskou. V roce 1664 se nakrátko vrátil do vlasti, ale ještě téhož roku ji znovu opustil a vydal se do Francie, kde se v Paříži – stejně jako v Holandsku – pohyboval hlavně v kruzích lékařů, ale opět i matematiků, a pokračoval v anatomickém bádání. V Paříži a na cestách po Francii tak strávil zbytek roku 1664 a celý rok 1665. Za pobytu v Holandsku a Francii Stensen vydal tiskem několik anatomických děl, která mu spolu s jeho přednáškami a anatomickými demonstracemi přinesla celoevropskou slávu.

Na počátku roku 1666 Stensen opustil Francii a odjel do Itálie, kde vstoupil do služeb toskánského velkovévody Ferdinanda II. Medicejského, známého mecenáše vědy i umění, sídlícího ve Florencii, který ho jmenoval svým osobním lékařem a velkoryse podporoval jeho vědecké bádání. V této době se už Stensen nevěnoval pouze anatomii, ale své vědecké výzkumy soustředil i na geologii, zvláště paleontologii a mineralogii, kde se měl proslavit neméně než v anatomii.

Pobyt ve Florencii přinesl Stensenovi nejdůležitější změnu v jeho životě, totiž jeho konverzi ke katolickému náboženství. O motivech, jež Stensena vedly k opuštění luteránské konfese, ve které byl vychován, vypráví sám ve svém „Listě o vlastním obrácení“ (Epistola de propria conversione), napsaném asi o čtyři roky později, a jeho líčení doplňují i některé další prameny, takže celou událost známe do největších podrobností.

Za svých středoškolských a vysokoškolských studií Stensen žil v luteránském prostředí a o pravdivosti luteránského náboženství ani v nejmenším nepochyboval. Z jeho poznámek sice víme, že už za vysokoškolských studií četl knihu německého jezuity a konvertity z protestantismu Jeremiase Drexela, ze které si činil hojné výpisky, ale zmíněnou knihou byl asketický traktát, který mohli i věřící luteráni číst bez nějakých výhrad. Jistou změnu v dosavadní bezvýhradné Stensenově identifikaci s luteránstvím přinesl až několikaletý pobyt v Nizozemí, který poskytl Stensenovi několik nových zkušeností.

První z nich bylo seznámení s tehdy moderní karteziánskou filosofií (později Stensenem vícekrát kritizovanou), která posílila Stensenův přírodovědecký kriticismus, druhou pak bylo poznání velkého množství protestantských sekt, jež se v oficiálně kalvinistickém Nizozemí svobodně rozvíjely; pronásledován byl jen katolicismus, ale ani ten nebyl zcela zakázán, protože jeho vyznávání zaručil nizozemským katolíkům vestfálský mír. Stensen postupně na základě holandských zkušeností dospěl k poznání, že to byl právě základní princip protestantismu, ona slavná zásada „sola Scriptura“ spojená se zavržením Tradice, jenž se stal hlavním pramenem nových a nových bludů a ustavičného dalšího štěpení protestantismu; v jednom ze svých pozdějších polemických spisů o tom psal: „Oddělili se od Církve, která je vychovala, i od současně vzniklých společností, které stejně jako oni sami slibovaly reformaci na základě téhož principu, takže jedna katecheze odporuje jiným a ten, kdo přistupuje k oltáři jedněch, nesmí přistupovat k oltářům ostatních.“ Třetí důležitou zkušeností nizozemského pobytu posléze byla setkání s přívrženci Spinozovy a Hobbesovy filosofie, kteří již více či méně otevřeně opustili samo křesťanství. Tyto holandské zkušenosti jen prohloubily Stensenovu křesťanskou víru, hlavně víru v Prozřetelnost, zato však poněkud oslabily jeho dosavadní samozřejmé luteránství.

Pobyt ve Francii pak umožnil Stensenovi blíže se seznámit s rozkvětem tamního náboženského života v duchu katolické reformace, v duchu sv. Františka Saleského a sv. Vincence Paulánského, i když před ním nezůstaly skryty ani některé nezcela pravověrné proudy ve francouzském katolicismu, jakými byly například jansenismus či galikanismus. Přesto však z Francie do Itálie přišel Stensen stále ještě jako přesvědčený luterán, byť už zbavený dřívějších předsudků vůči katolické Církvi.

Událostí, která se pro Stensenův náboženský vývoj měla stát přelomovou, bylo procesí na svátek Božího Těla, kterému Stensen přihlížel 24. června 1666 v toskánském Livornu. O dojmu, kterým na něj tato velkolepá slavnost zapůsobila, sám napsal: „O svátku Božího těla jsem se ocitl v Livornu, a když jsem viděl, jak je hostie s takovou nádherou nesena městem, napadla mě tato myšlenka: Buď je tato hostie jen prostým kusem chleba a ti, kteří jí prokazují tolik úcty, jsou blázni, anebo je to pravé Kristovo tělo, a proč je tedy já sám neuctívám?“ S touto pochybností se Stensen vrátil z Livorna do Florencie a následující měsíce ve slavné florentské knihovně Biblioteca Laurenziana horlivě studoval Písmo a spisy církevních otců, snaže se dobrat pravdy v otázce, která ho nepřestávala znepokojovat.

Současně se ovšem stále věnoval i přírodovědeckým bádáním a snad v souvislosti s nimi navštívil i lékárnu tzv. Annalenina kláštera (zvaného tak podle zakladatelky Annaleny de Malatesti), kde se seznámil s tamní lékárnicí, sestrou Marií Flavií, která začala horlivě usilovat o Stensenovo obrácení. Sestra Maria Flavia přivedla Stensena do servitského kostela SS. Annunziata s milostným obrazem Zvěstování Panně Marii, kde jej vyzvala k častým modlitbám. O Stensenovu konverzi usilovali i další florentští Stensenovi přátelé a známí, mezi nimi zvláště paní Lavinie Arnolfiniová, manželka vyslance města Lucca, ale Stensen zůstával stále nerozhodnut.

Rozhodující chvíle nastala na Dušičky roku 1667, v den, o kterém později Stensen psal jako o „dni zesnulých, dni mého života v Duchu“. Na obědě u paní Arnolfiniové se znovu mluvilo o konverzi, ale Stensen i nadále váhal. Nakonec paní Arnolfiniová „s jistou svatou nevolí“ (jak píše její barokní životopisec) Stensenovi rezolutně řekla: „Můj pane. Návštěvy a rozhovory, ke kterým Vám proti svému obyčeji dovoluji přicházet, nemají žádný jiný důvod než horlivost pro Vaši věčnou spásu a jsou jen projevem lásky, která by Vás chtěla získat pro víru. Jelikož se však nechcete podrobit poznané pravdě, nemohu už marnit svůj čas. Už tedy ke mně nechoďte, pokud se nerozhodnete, že budete katolíkem.“

Stensen odešel od paní Arnolfiniové rozhodnut, že půjde navštívit známého jezuitu P. Emilia Savignaniho, tehdejšího rektora jezuitské koleje ve Florencii. Náhodou jej potkal již na ulici, načež se oba společně odebrali do jezuitské koleje. O tom, co se odehrálo v následujících minutách, barokní životopisec píše: „Zatímco P. Savignani, který Stensena také chtěl přesvědčit, šel do svého pokoje, aby přinesl vhodné autory, Stensen zůstal sám. Tu ucítil, že jeho srdce bylo milostí Boží najednou tak silně přeměněno, že páterovi, který se vrátil s knihami v ruce, oznámil, že už nepotřebuje žádné svědky ani důkazy, jež by ho přesvědčily o Pravdě, která mu byla jasně odhalena vnitřním Božím osvícením.“ P. Savignani Stensena objal, načež Stensen pospíšil k paní Arnolfiniové, která se hned odebrala do kaple, kde se pomodlila Te Deum laudamus, ke kterému se připojil i Stensen.

Nyní už zbývalo jen doplnit to, co bylo třeba. 4. listopadu se Stensen představil františkánskému inkvizitorovi P. Jeronýmu Baronimu da Lugo, načež 7. listopady odpřisáhl luterské bludy a byl přijat do katolické církve. O měsíc později, na svátek Neposkvrněného početí roku 1667, potvrdil své odpřisáhnutí před papežským nunciem a obdržel svátost biřmování.

Ke Stensenově obrácení došlo tedy v jediném okamžiku; předcházely mu ovšem jednak usilovné studium Písma a církevních autorů a dlouhé horlivé modlitby samotného konvertity, jednak přesvědčování a modlitby jeho italských přátel a příznivců. Jak rozjímání teologických argumentů, tak i studium dějin Církve a pozorování katolické praxe v soudobé Itálii pak Stensenovi ukázaly jedinečnost a svatost Církve, jak o tom výstižně píše dánský historik devatenáctého století a autor klasické Stensenovy biografie Adolph Ditlev Jørgensen: „Stensenovy teologické polemické spisy nám v úplnosti a jasně ukazují, co jej tak silně zaujalo pro tuto Církev; aby dokázal její historické právo, stále znova poukazuje na její vnitřní harmonii a důslednost, na její velkolepou kontinuitu v průběhu věků, na její poklad velkých mužů ducha, světců, apoštolů, mučedníků a církevních otců, na přísnou vážnost jejích požadavků, na laskavost a milosrdenství v její péči o jednotlivce, na upokojení a smíření, jež poskytují její svátosti, na její přímluvy a na její díla lásky. To byl obraz, který se utvářel v jeho duši a vyžadoval buď podrobení, nebo odmítnutí. Co mohl proti tomu postavit protestantismus?“

I po svém obrácení Stensen pokračoval v intenzivním geologickém bádání. Roku 1669 vydal své zásadní geologické dílo De solido intra solidum naturaliter contento dissertationis prodromus („Předchůdce pojednání o pevném, jež je v přírodě obsaženo v pevném“), ve kterém jako první předložil vědeckou teorii o vzniku sedimentárních hornin. Kvůli tomuto a dalším geologickým objevům (Stensen mimo jiné položil základy k moderní krystalografii a objasnil vznik fosilií) později Wilhelm von Humboldt nazval Stensena otcem geologie. V letech 1668–1670 pak Stensen podnikl velkou geologickou výzkumnou cestu po jižní a střední Evropě. Nejprve v roce 1668 procestoval Itálii, načež se v roce 1669 vypravil do střední Evropy. Přes Tyroly, Norimberk a Řezno dospěl do Vídně a odtud směřoval do Uher, kde jeho hlavním cílem byla Banská Štiavnica; navštívil však i Banskou Bystrici a Kremnici. Z Uher se vrátil do Vídně, odkud odjel do Čech. Sám se zmiňuje o návštěvě Prahy a z jeho mineralogické sbírky poznáváme, že navštívil také Kutnou Horu, Jáchymov a Karlovy Vary. Po dokončení výzkumů ve střední Evropě navštívil Stensen ještě v roce 1670 znovu Nizozemsko, kde již vystupoval jako apologeta katolického náboženství; odtud se konečně vrátil do Florencie.

Ve Florencii krátce před Stensenovým návratem zemřel velkovévoda Ferdinand II., po němž nastoupil na trůn jeho syn Cosimo III. I ten byl Stensenovi příznivě nakloněn; Stensen na jeho dvoře působil jako dvorní geolog, ale zároveň zde vznikaly i jeho první teologické spisy. Konec tomuto dvouletému pobytu ve Florencii udělalo povolání do vlasti, které Stensen obdržel o Vánocích roku 1671. V roce 1672 se tedy na pozvání mladého dánského krále Kristiána V. vrátil do Kodaně, kde měl pracovat jako královský anatom a univerzitní učitel.

Král Kristián nebyl osobně nepřátelsky zaujat vůči katolíkům a i jeho rádci z ekonomických důvodů doporučovali zmírnění přísných zákonů proti jinověrcům, takže se zprvu zdálo, že Stensen bude moci ve své vlasti působit v ovzduší větší volnosti pro katolíky. Proti záměrům krále a jeho rádců však vystoupila nesmiřitelná část luteránského duchovenstva, vedená biskupem Hansem Wandalem, jíž se zdálo, že nepatrná obec dánských katolíků, kteří byli nadto ještě z větší části cizozemského původu, představuje pro vládnoucí luteránství smrtelné nebezpečí. Obavy dánských luteránů byly tím větší, že luterské náboženství, vzniklé z pouhého protestu, již v této době vyčerpalo svoji revoluční dynamiku a ve Skandinávii stejně jako v Německu se ukazovalo být zcela neschopným čelit vzdělaným a horlivým představitelům katolické reformace; skutečnost, že například jediný dominikán Hermann Krattmann obrátil v Paříži na katolickou víru na dvě stě dánských luteránů, ukazovala znepokojeným vedoucím představitelům dánského luteránství možné důsledky Stensenova delšího působení v Kodani.

Stensen byl tedy posléze nucen v červenci 1674 opustit Kodaň a vrátit se do Florencie, kde měl nadále působit jako vychovatel prince Ferdinanda, syna velkovévody Cosima. Už po nějakou dobu však pomýšlel na to, že zanechá světského působení, a to včetně anatomie a geologie, které dosud tak intenzivně pěstoval, a věnuje se plně službě Bohu jako kněz. Požádal proto, aby mu bylo uděleno kněžské svěcení, a získal k tomu potřebný souhlas florentského arcibiskupa, jenž v odůvodnění, ve kterém vysvětloval, proč umožňuje, aby byl Stensen vysvěcen na kněze s tak neobvyklou rychlostí (pouhého čtvrt roku po návratu do Florencie!), poukazoval na jeho ctnosti, vzdělání i náboženskou horlivost. Zřejmě na Bílou sobotu roku 1675 byl Stensen ve Florencii vysvěcen a následujícího dne, tedy o velikonoční neděli, sloužil v kostele SS. Annunziata před milostným obrazem, ke kterému jej kdysi zavedla sestra Maria Flavia, svoji první mši svatou; od té doby působil na medicejském dvoře jako domácí kaplan a zpovědník.

Stensenovo vysvěcení na kněze způsobilo v jeho vlasti stejný rozruch jako už předtím jeho konverze; jeho starý přítel a učitel Ole Borch proto někdy na podzim roku 1675 napsal Stensenovi dopis, ve kterém mu vytkl, že se tak zřekl své vlasti, rodiny i přátel, a vyzval jej k odvolání a napravení tohoto nerozvážného kroku. Stensen příteli odpověděl dopisem, napsaným neobvyklou směsí latiny a dánštiny, která již sama o sobě prozrazuje vzrušení, ve kterém jej psal. Stensen v dopise děkuje Bohu, který jej přivedl do nejstarší Církve, která jako jediná má známky pravé Církve Kristovy a „ve které také naši předkové po sedm staletí nacházeli svoji spásu“; ohledně své rodiny a přátel pak píše: „Takřka denně v memento pro mortuis odporučuji Bohu svoji zesnulou rodinu a svoje přátele, aniž bych kohokoliv odsuzoval, ne snad jako bych věřil, že by někdo mohl být spasen mimo Církev, ale přesto v naději, že z nedostatku příležitosti explicitně vyznávat katolickou pravdu snad věřili implicitní věrou v to, v co věří svatá katolická církev, a že v hodince smrti mohli dostat od Boha milost k aktu lítosti.“ Pokud jde o odvolání, odvolat může ovšem jen filosofické či luterské bludy, jež v počátcích svého života sám také zastával.

Otázka věčné spásy heretiků, o níž se Stensen, pocházející z luteránského prostředí, ve kterém měl poté působit i jako biskup, zmiňoval v této odpovědi Borchovi, mu ležela z pochopitelných důvodů obzvlášť na srdci. O něco později o tomto problému ve vztahu k severoněmeckým luteránům psal: „Ostatně věřím, že většina z nich je materialiter katolická. Ano, všechny, kteří umírají po křtu, aniž by dosáhli schopnosti rozlišování, pokládám za pravé členy Církve. O ostatních věřím, že Bůh těm, kteří se podle svých sil odpírají hříchům, ve zbožném úmyslu činí dobré skutky, při čtení bible nenásledují vlastního výkladu, nýbrž dechu Ducha Svatého a podle eunuchova příkladu pokorně vyznávají, že nerozumějí smyslu přečteného [Skut 8, 31], ale vždy z celého srdce touží milovat Boha tím nejlepším způsobem, že Bůh jim před smrtí daruje vnější vyznání víry anebo přinejmenším při chybějící vnější příležitosti je vezme k sobě smířené aktem lítosti, jen když byli věrní v naslouchání vnitřním Božím vnuknutím a v jejich uskutečňování. Věřil bych také, že nikdo nebude tak snadno zatracen jen z nedostatku víry, nýbrž většinou a prakticky proto, že setrvávaje v hříchu, klade překážky Boží milosti, která ho volá k poznání pravdy.“

Ve Florencii působil Stensen jako kněz něco přes dva roky. Kromě činnosti na medicejském dvoře se i zde snažil podle svých sil přispívat k obrácení jinověrců mezi návštěvníky města, což pokládal za své vlastní misionářské povolání; sám o tom psal, že chce „podporou obrácení jiných vzdávat Bohu díky za to, že mě obrátil ke své svaté víře“. Podstatně větší možnosti v tomto směru mu však přinesl rok 1677, který se stal dalším důležitým mezníkem v životě dánského konvertity, jenž tehdy opustil milované Toskánsko a vrátil se na sever Evropy, kde měl strávit zbytek svého života.

V Hannoveru tehdy vládl vévoda brunšvicko-lüneburský Jan Fridrich, který se už roku 1651, jako šestadvacetiletý, obrátil v Assisi pod vlivem sv. Josefa Kupertinského na katolickou víru. Takovýchto konvertitů bylo ve druhé polovině sedmnáctého století mezi vládci jednotlivých německých luteránských vévodství či knížectví více; i tyto konverze tak dokládají nejen vzrůstající přitažlivost potridentského katolictví, ale i postupující úpadek luteránského náboženství (jedinou výjimkou byli pruští Hohenzollernové, kteří se sice rovněž zřekli luterské víry, avšak nikoli ve prospěch katolictví, nýbrž kalvinismu). Obrácení těchto panovníků s sebou nepřinášelo obrácení obyvatelstva, kterému vládli, neboť na tuto situaci pamatoval vestfálský mír, který ustanovil, že v případě konverze panovníka k jinému vyznání zůstane obyvatelstvo při stejném náboženství jako předtím. Přesto ovšem takováto panovníkova konverze představovala jisté zlepšení situace hrstek katolíků, roztroušených v rozsáhlých luteránských oblastech, jimž byla jinak (kromě těch katolíků, kteří žili v několika malých uznaných katolických enklávách kolem klášterů, jež zázrakem přežily luterskou potopu) upírána veškerá práva; přinejmenším v sídlech nových konvertitů byla poté, obvykle poprvé od dob protestantské reformace, pravidelně sloužena mše svatá.

Vévoda Jan Fridrich zval Stensena k sobě již roku 1674 a znovu na podzim roku 1676, po smrti apoštolského vikáře P. Valeria Maccioniho. Vévodovu žádost podpořil nuncius v Kolíně nad Rýnem, souhlas vyjádřila i Kongregace de Propaganda fide a v roce 1677 se papež, jímž byl tehdy blahoslavený Inocenc XI., rozhodl vyslat Stensena do Hannoveru, a to jako apoštolského vikáře nordických misií, pod jehož pravomoc měly spadat rozptýlené zbytky katolických obcí v severním Německu, ale i ve Skandinávii. Dne 19. září 1677 byl Stensen v Římě vysvěcen na biskupa. Světitelem byl sv. Řehoř Barbarigo, kardinál a padovský biskup; Stensen se stal titulárním biskupem v Titiopolis. Jako biskupský znak si zvolil emblém srdce a kříže, který již předtím používal na svých dopisech, a za vzor, jemuž se chtěl alespoň přiblížit, si před sebe postavil osobu sv. Karla Boromejského.

V Hannoveru Stensen poznal slavného, byť tehdy ještě mladého filosofa Gottfrieda Wilhelma Leibnize, kterého vévoda Jan Fridrich krátce před Stensenem také pozval na svůj dvůr, kde jej zaměstnal jako dvorního historiografa a knihovníka. Leibniz obdivoval Stensena jako přírodovědce a snažil se jej přesvědčit, aby se vrátil ke svým geologickým výzkumům, střetl se s ním však v polemice o závažné náboženské otázce té doby. Leibniz byl totiž jedním z předních stoupenců unijních snah, jejichž cílem bylo dosáhnout usmíření a poté i sjednocení katolictví a protestantismu. Tyto snahy vznikly mezi těmi z luteránských teologů, kteří byli příznivě nakloněni katolické církvi a kteří vypracovali teorii, zvanou tehdy synkretismus (dnes bychom spíše řekli ekumenismus), podle níž měly jednotlivé křesťanské konfese ponechat stranou otázky, které je rozdělují, a sjednotit se na fundamentálních článcích víry, jež jim jsou společné a jež vycházejí z učení křesťanstva prvních pěti století. Tyto názory, jejichž původci byli na rozdíl od dnešních protagonistů ekumenismu nepochybně vedeni čistými úmysly, hájil i Leibniz v polemice se Stensenem, k níž dal podnět spis, jehož autorem byl vestfálský baron Johann von Reck, luterán, který konvertoval ke katolictví. Stensen ovšem zastával postoj, který sám Leibniz pokládal za neústupný – Církev se podle Stensena nemůže zříci ani malého zlomku pravdy, která jí byla svěřena, nemůže vzbudit ani zdání toho, že je pouze jednou z mnoha sekt, jednoty pak nemůže být dosaženo jednáními a kompromisy. Leibnize Stensen upozorňoval na chybnost jeho postoje, podle něhož v téměř každém náboženství lze najít pravou víru, a varoval ho před nebezpečím, že v oprávněné snaze uniknout Skylle skepticismu, jenž se tehdy začínal mezi vzdělanci vyskytovat, upadne do Charybdy indiferentismu. Vcelku pokládal Stensen unijní snahy za marnění času a veškeré své úsilí věnoval individuálním konverzím. Stensena můžeme tedy pokládat za jednoho z prvních odpůrců ekumenismu, jenž měl později, po třech staletích, proniknout i do katolické Církve a způsobit katolickému náboženství nedozírné škody.

Stensenovo působení v Hannoveru trvalo bohužel jen něco málo přes dva roky. 28 prosince 1679 vévoda Jan Fridrich zemřel, a jelikož nezanechal žádné mužské potomky, vládu po něm převzal jeho bratr, který zůstal luteránem; apoštolský vikariát tedy ztratil dosavadní oporu i sídlo ve městě. Novým Stensenovým působištěm se poté stal vestfálský Münster.

Biskupem a zároveň i světským vládcem v Münsteru byl tehdy Ferdinand z Fürstenberga, který byl zároveň biskupem v Paderbornu, jenž byl jeho hlavním sídlem. Kníže biskup Fürstenberg byl jednou z nejvýraznějších postav barokního katolicismu v Německu; známý byl jako historik, mecenáš a velký podporovatel misií jak ve svých diecézích, tak i na Dálném Východě a v severní Evropě. Jelikož nebyl s to zodpovědně sám spravovat obě své diecéze, požádal Řím o vyslání Stensena do Münsteru, kde měl Stensen působit jako světící biskup. V letech 1680–1683 byl tedy Stensen činný v Münsteru; z protestantského Hannoveru přešel do bašty katolické víry v severozápadním Německu.

V Münsteru Stensen vykonával všechny povinnosti světícího biskupa, vizitoval diecézi a snažil se uspořádat život duchovenstva i laiků; nadto i z Münsteru pečoval o svůj apoštolský vikariát. Stejně jako na svých předešlých působištích i zde žil přísným asketickým životem. Očitý svědek, konvertita Johannes von Rosen, popisuje Stensenův život v Münsteru takto: „Když přišel do Münsteru, rozmnožil svá přísná asketická cvičení. Nyní se postil v pondělí, ve středu, v pátek i v sobotu až do večera. V těchto dnech sestávala jeho večeře jen ze suchého chleba a piva. Když měl učinit důležité rozhodnutí, připravoval se na to tři dny po sobě postem. Masité pokrmy, jež mu byly v těchto dnech určeny, dával svým almužníkem potají rozdělit mezi chudé. Vizitační cesty po diecézi konal pěšky, obvykle sedm hodin denně. To, co mohl dostat, dával chudým. Když nemohl ušetřit více, prodal, aby jim pomohl, svůj drahocenný prsten a svůj vůz.“

Péče o chudé představovala důležitou část aktivit světícího biskupa, obzvláště pak v zimním období, jak to poznáváme z četných míst Stensenovy korespondence. Tak v dopise z 9. ledna 1681 si stěžuje na to, že almužna od knížete biskupa ještě do města nedorazila, a dodává: „Chudina běduje. Bůh ať se slituje nad tím, kdo je tím vinen.“ Pomocí chudým se zabývají i zvláštní směrnice, jež Stensen vypracoval a ve kterých se praví: „Ať se dává 1. skutečným chudým, 2. z vlastního, nikoli z cizího majetku, 3. ostýchavým chudákům spíše než veřejně známým, 4. nemocným spíše než zdravým, 5. bez rozruchu, 6. skuteční chudí nechť jsou vyhledáváni, 7. almužny nechť jsou pokládány za důležitější než nákladné stavby a kostelní náčiní. Dávat se má bez žalu a pro chudé má člověk sám žebrat, má se jim také nabízet příležitost k práci. Kostel nechť je stále otevřen a chudí nechť jsou jeho strážci. Každému bohatému farníkovi se má přikázat jeden chudý. Ať nepomine den, v němž by křesťan nenavštívil Krista v chudákovi.“

Stejně jako v Hannoveru, i v Münsteru ukončila Stensenovo působení smrt jeho podporovatele. Biskup Fürstenberg zemřel 26. června 1683; o nástupnictví po něm v Münsteru usiloval Maxmilián Jindřich, vévoda bavorský, jenž spravoval už několik dalších biskupství. Pomocí úplatků se mu podařilo dosáhnout toho, že byl zvolen i münsterským biskupem. Stensen proti tomuto postupu protestoval a označil jej za simonii; kvůli Stensenovu protestu také papež Inocenc XI. tuto volbu nepotvrdil, takže Maxmilián Jindřich se stal pouze světským vládcem münsterského biskupství (jež ostatně nikdy nenavštívil), nikoli však biskupem. Stensen ovšem musel 1. září 1683 Münster opustit, načež se odebral do Hamburku, aby sloužil tamní katolické obci.

V hanzovním městě Hamburku, velkém luteránském městě s pouhými několika stovkami katolíků, Stensen žil v domě toskánského rezidenta, v jehož kapli také pravidelně sloužil mše svaté. Během svého hamburského pobytu, poznamenaného velkým požárem města 23. června 1684, Stensen řešil nejen problémy, jež se vyskytly mezi hrstkou místních katolíků, ale opět věnoval pozornost celému svému apoštolskému vikariátu, napsal také několik apologetických prací a nakrátko se vrátil i k vědecké práci, neboť v Hamburku byly napsány jeho zápisky o nervovém systému. I zde se aktivně věnoval misijní činnosti mezi luterány; velkou radost mu přineslo obrácení Jense Alexandersena Hoppenera, bývalého starosty Kristianie (dnešního Osla) a Stensenova krajana, neboť Norsko bylo tehdy součástí Dánského království. Poprvé po jedenácti letech se mu v srpnu 1685 podařilo na deset dní navštívit rodnou Kodaň, kde tak byla prvně od dob Lutherových udílena svátost biřmování.

V prosinci 1685 Stensen Hamburk opustil a odebral se na východ, do meklenburského Schwerinu, jehož panovník, meklenburský vévoda Kristián Ludvík I., již roku 1663 také konvertoval ke katolické víře. Během ročního pobytu ve Schwerinu se Stensen musel potýkat s velkou opatrností vévody, pobývajícího ostatně většinou v Paříži. Stensen proto nevystupoval jako biskup či apoštolský vikář, ale jako prostý kněz, neužívající biskupských insignií; ostatně i jeho krajně asketický způsob života nijak nenaznačoval, že jde o vysokého církevního hodnostáře.

Stensenovo schwerinské působení však netrvalo dlouho – po krátké nemoci (podle novějších bádání šlo nejspíše o uzavření střeva) Stensen zemřel ve Schwerinu 25. listopadu 1686 podle juliánského kalendáře (5. prosince podle gregoriánského kalendáře), a to bez přítomnosti kněze, jelikož druhý katolický kněz ve Schwerinu zemřel krátce před Stensenovou smrtí. Umírající biskup tedy vzbudil akt dokonalé lítosti a učinil toto vyznání: „Vyznávám se před Tebou, Bože, před Nejsvětější Pannou Marií a přede všemi svatými v ráji, že jsem Tě nesčíslněkrát urazil. Častokrát jsem sloužil mši svatou bez zbožnosti, která náleží tak velkému tajemství. Častokrát jsem se nedbale modlil svůj breviář. Častokrát jsem ruce kladl na nehodné, kteří jistě poskvrnili Tvé svaté oltáře a Tvou Církev naplnili pohoršením. Ach, jaký žal mně způsobuje toto vzkládání rukou! Pokorně prosím všechny, kterým jsem ublížil, o odpuštění a z celého srdce odpouštím všem, kteří ublížili mně. Vzdávám Ti, Bože, svůj pokorný dík za Tvé velké milosrdenství, které jsi mi prokázal, když jsi mně povolal ke katolické víře a přivedl jsi mě do lůna Tvé svaté Církve, mimo niž není spásy. Cítím hluboký zármutek nad tím, že musím zemřít bez posledních svátostí, a vyznávám před celým světem, že umírám v upřímném smýšlení katolického křesťana a v plné podrobenosti svaté Církvi.“ Poslední slova umírajícího biskupa zněla: „Jesus, sis mihi Jesus!“ (Ježíši, buď mým Spasitelem!)

Na žádost Stensenova velkého příznivce, toskánského velkovévody Cosima III., byly Stensenovy ostatky převezeny do Florencie, kde byly 13. října 1687 pohřbeny v hrobní kapli baziliky San Lorenzo. Na mramorové desce náhrobku čteme nápis, jehož autorem je holandský konvertita Jakob Tollius: „Zde odpočívá to, co je smrtelné na Nielsi Stensenovi, biskupovi titiopolském, muži plném Boha. Dánsko ho zrodilo jako jinověrce, Toskánsko jako pravověrného, Řím ho jako vyzkoušeného v ctnostech ozdobil svatými insigniemi, Dolní Sasko v něm poznalo mocného hlasatele evangelia. Nakonec ho znaveného svízelemi a každodenními pracemi pro Krista ztratil Schwerin, Církev ho oplakala, Florencie chtěla alespoň jeho popel získat zpět.“

Niels Stensen zemřel v pověsti svatosti; za muže svatého života ho považovali nejen katolíci, ale i jeho luteránští současníci. Současníky i dalšími generacemi byl vysoce oceňován i jeho významný přínos hned pro dva vědní obory, totiž geologii a anatomii. Ve dvacátém století byly konečně souborně vydány jak jeho teologické, tak i přírodovědné spisy; o Stensenově stálé vědecké prestiži pak svědčí i skutečnost, že po něm byly pojmenovány krátery na Marsu a na Měsíci. Snahy o Stensenovu beatifikaci ožily v souvislosti se vzpomínkovými slavnostmi třístého výročí jeho narození a dvoustého padesátého výročí jeho smrti. První kroky k beatifikaci tehdy učinil osnabrücký biskup Wilhelm Berning, jenž k tomu účelu v roce 1937 vytvořil komisi, sestávající ze zástupců různých diecézí, ve kterých Stensen působil. Beatifikován byl Stensen 23. října 1988; jeho svátek byl stanoven na den 25. listopadu.