BLAHOSLAVENÝ NIELS STENSEN,
GEOLOG, ANATOM A BISKUP
Pavel Zahradník
Niels Stensen (uváděný též pod latinskou formou
jména jako Nicolaus Stenonis či – méně správně, ale častěji –
Nicolaus Steno) se narodil v Kodani 1. ledna 1638 podle
juliánského kalendáře (11. ledna podle kalendáře gregoriánského)
jako potomek tří generací luteránských pastorů z jihošvédského
kraje Skåne, náležejícího tehdy k Dánskému království. Teprve
Nielsův otec Sten Pedersen se na rozdíl od obou svých bratří
nestal pastorem, vyučil se zlatníkem, opustil Skåne a usadil se
v hlavním městě království, kde dostával četné zakázky pro
královský dvůr.
Niels v letech 1648–1656 navštěvoval ve svém
rodném městě renomovanou latinskou školu při kostele Panny
Marie, založenou ještě v katolickém středověku slavným dánským
biskupem a státníkem Absolonem. Za Nielsových studií byla už
ovšem škola vedena v přísně luteránském duchu; výuka náboženství
začínala pilným studiem latinsko-dánského vydání Lutherova
Malého katechismu, jehož zadní strana titulního listu byla
ozdobena tímto Lutherovým vyhlášením války katolictví: Pestis
ero vivens, moriens tua mors ero, Papa, ipse Lutherus est,
credite, Papicolae! („Za svého života budu na tebe, papeži,
mor, coby umírající budu tvou smrtí; sám Luther tu stojí, věřte,
papeženci!“) Poté, co absolvoval školu při kostele Panny Marie,
Niels v letech 1656–1659 studoval medicínu na kodaňské
univerzitě. Doba jeho univerzitního studia připadla na těžké
období válek se Švédy, kteří právě tehdy připravili Dánsko o
rodný kraj Stensenů, Skåne. Také Niels se – obdobně jako
nedlouho předtím pražští univerzitní studenti – coby člen
akademické gardy aktivně účastnil obrany Kodaně před švédským
vojskem.
Po ukončení studií v Kodani se dvaadvacetiletý
Stensen vypravil na zahraniční studijní cestu, jež byla v té
době pro studenta medicíny zcela nezbytná. Léta 1660–1664
strávil v Nizozemí. Po krátkém pobytu v Amsterdamu se v červenci
1660 imatrikuloval na univerzitě v Leidenu, kde studoval až do
počátku roku 1664; o vysokoškolských prázdninách každého ze tří
leidenských let putoval s přáteli po Holandsku a Belgii.
V Leidenu se Stensen věnoval bádání o svalech a srdci, zvláště
pak o slinných a slzných žlázách lidského těla, které jako první
popsal, ale také matematice, která byla vždy jeho velkou láskou.
V roce 1664 se nakrátko vrátil do vlasti, ale ještě téhož roku
ji znovu opustil a vydal se do Francie, kde se v Paříži – stejně
jako v Holandsku – pohyboval hlavně v kruzích lékařů, ale opět i
matematiků, a pokračoval v anatomickém bádání. V Paříži a na
cestách po Francii tak strávil zbytek roku 1664 a celý rok 1665.
Za pobytu v Holandsku a Francii Stensen vydal tiskem několik
anatomických děl, která mu spolu s jeho přednáškami a
anatomickými demonstracemi přinesla celoevropskou slávu.
Na počátku roku 1666 Stensen opustil Francii a
odjel do Itálie, kde vstoupil do služeb toskánského velkovévody
Ferdinanda II. Medicejského, známého mecenáše vědy i umění,
sídlícího ve Florencii, který ho jmenoval svým osobním lékařem a
velkoryse podporoval jeho vědecké bádání. V této době se už
Stensen nevěnoval pouze anatomii, ale své vědecké výzkumy
soustředil i na geologii, zvláště paleontologii a mineralogii,
kde se měl proslavit neméně než v anatomii.
Pobyt ve Florencii přinesl Stensenovi
nejdůležitější změnu v jeho životě, totiž jeho konverzi ke
katolickému náboženství. O motivech, jež Stensena vedly
k opuštění luteránské konfese, ve které byl vychován, vypráví
sám ve svém „Listě o vlastním obrácení“ (Epistola de propria
conversione), napsaném asi o čtyři roky později, a jeho
líčení doplňují i některé další prameny, takže celou událost
známe do největších podrobností.
Za svých středoškolských a vysokoškolských studií
Stensen žil v luteránském prostředí a o pravdivosti luteránského
náboženství ani v nejmenším nepochyboval. Z jeho poznámek sice
víme, že už za vysokoškolských studií četl knihu německého
jezuity a konvertity z protestantismu Jeremiase Drexela, ze
které si činil hojné výpisky, ale zmíněnou knihou byl asketický
traktát, který mohli i věřící luteráni číst bez nějakých výhrad.
Jistou změnu v dosavadní bezvýhradné Stensenově identifikaci
s luteránstvím přinesl až několikaletý pobyt v Nizozemí, který
poskytl Stensenovi několik nových zkušeností.
První z nich bylo seznámení s tehdy moderní
karteziánskou filosofií (později Stensenem vícekrát
kritizovanou), která posílila Stensenův přírodovědecký
kriticismus, druhou pak bylo poznání velkého množství
protestantských sekt, jež se v oficiálně kalvinistickém Nizozemí
svobodně rozvíjely; pronásledován byl jen katolicismus, ale ani
ten nebyl zcela zakázán, protože jeho vyznávání zaručil
nizozemským katolíkům vestfálský mír. Stensen postupně na
základě holandských zkušeností dospěl k poznání, že to byl právě
základní princip protestantismu, ona slavná zásada „sola
Scriptura“ spojená se zavržením Tradice, jenž se stal hlavním
pramenem nových a nových bludů a ustavičného dalšího štěpení
protestantismu; v jednom ze svých pozdějších polemických spisů o
tom psal: „Oddělili se od Církve, která je vychovala, i od
současně vzniklých společností, které stejně jako oni sami
slibovaly reformaci na základě téhož principu, takže jedna
katecheze odporuje jiným a ten, kdo přistupuje k oltáři jedněch,
nesmí přistupovat k oltářům ostatních.“ Třetí důležitou
zkušeností nizozemského pobytu posléze byla setkání s přívrženci
Spinozovy a Hobbesovy filosofie, kteří již více či méně otevřeně
opustili samo křesťanství. Tyto holandské zkušenosti jen
prohloubily Stensenovu křesťanskou víru, hlavně víru
v Prozřetelnost, zato však poněkud oslabily jeho dosavadní
samozřejmé luteránství.
Pobyt ve Francii pak umožnil Stensenovi blíže se
seznámit s rozkvětem tamního náboženského života v
duchu katolické reformace, v duchu sv. Františka Saleského a sv.
Vincence Paulánského, i když před ním nezůstaly skryty ani
některé nezcela pravověrné proudy ve francouzském katolicismu,
jakými byly například jansenismus či galikanismus. Přesto však z
Francie do Itálie přišel Stensen stále ještě jako přesvědčený
luterán, byť už zbavený dřívějších předsudků vůči katolické
Církvi.
Událostí, která se pro Stensenův náboženský vývoj
měla stát přelomovou, bylo procesí na svátek Božího Těla,
kterému Stensen přihlížel 24. června 1666 v toskánském Livornu.
O dojmu, kterým na něj tato velkolepá slavnost zapůsobila, sám
napsal: „O svátku Božího těla jsem se ocitl v Livornu, a když
jsem viděl, jak je hostie s takovou nádherou nesena městem,
napadla mě tato myšlenka: Buď je tato hostie jen prostým kusem
chleba a ti, kteří jí prokazují tolik úcty, jsou blázni, anebo
je to pravé Kristovo tělo, a proč je tedy já sám neuctívám?“
S touto pochybností se Stensen vrátil z Livorna do Florencie a
následující měsíce ve slavné florentské knihovně Biblioteca
Laurenziana horlivě studoval Písmo a spisy církevních otců,
snaže se dobrat pravdy v otázce, která ho nepřestávala
znepokojovat.
Současně se ovšem stále věnoval i přírodovědeckým
bádáním a snad v souvislosti s nimi navštívil i lékárnu tzv.
Annalenina kláštera (zvaného tak podle zakladatelky Annaleny de
Malatesti), kde se seznámil s tamní lékárnicí, sestrou Marií
Flavií, která začala horlivě usilovat o Stensenovo obrácení.
Sestra Maria Flavia přivedla Stensena do servitského kostela SS.
Annunziata s milostným obrazem Zvěstování Panně Marii, kde jej
vyzvala k častým modlitbám. O Stensenovu konverzi usilovali i
další florentští Stensenovi přátelé a známí, mezi nimi zvláště
paní Lavinie Arnolfiniová, manželka vyslance města Lucca, ale
Stensen zůstával stále nerozhodnut.
Rozhodující chvíle nastala na Dušičky roku 1667,
v den, o kterém později Stensen psal jako o „dni zesnulých, dni
mého života v Duchu“. Na obědě u paní Arnolfiniové se znovu
mluvilo o konverzi, ale Stensen i nadále váhal. Nakonec paní
Arnolfiniová „s jistou svatou nevolí“ (jak píše její barokní
životopisec) Stensenovi rezolutně řekla: „Můj pane. Návštěvy a
rozhovory, ke kterým Vám proti svému obyčeji dovoluji přicházet,
nemají žádný jiný důvod než horlivost pro Vaši věčnou spásu a
jsou jen projevem lásky, která by Vás chtěla získat pro víru.
Jelikož se však nechcete podrobit poznané pravdě, nemohu už
marnit svůj čas. Už tedy ke mně nechoďte, pokud se nerozhodnete,
že budete katolíkem.“
Stensen odešel od paní Arnolfiniové rozhodnut, že
půjde navštívit známého jezuitu P. Emilia Savignaniho,
tehdejšího rektora jezuitské koleje ve Florencii. Náhodou jej
potkal již na ulici, načež se oba společně odebrali do jezuitské
koleje. O tom, co se odehrálo v následujících minutách, barokní
životopisec píše: „Zatímco P. Savignani, který Stensena také
chtěl přesvědčit, šel do svého pokoje, aby přinesl vhodné
autory, Stensen zůstal sám. Tu ucítil, že jeho srdce bylo
milostí Boží najednou tak silně přeměněno, že páterovi, který se
vrátil s knihami v ruce, oznámil, že už nepotřebuje žádné svědky
ani důkazy, jež by ho přesvědčily o Pravdě, která mu byla jasně
odhalena vnitřním Božím osvícením.“ P. Savignani Stensena objal,
načež Stensen pospíšil k paní Arnolfiniové, která se hned
odebrala do kaple, kde se pomodlila Te Deum laudamus, ke
kterému se připojil i Stensen.
Nyní už zbývalo jen doplnit to, co bylo třeba. 4.
listopadu se Stensen představil františkánskému inkvizitorovi P.
Jeronýmu Baronimu da Lugo, načež 7. listopady odpřisáhl luterské
bludy a byl přijat do katolické církve. O měsíc později, na
svátek Neposkvrněného početí roku 1667, potvrdil své
odpřisáhnutí před papežským nunciem a obdržel svátost biřmování.
Ke Stensenově obrácení došlo tedy v jediném
okamžiku; předcházely mu ovšem jednak usilovné studium Písma a
církevních autorů a dlouhé horlivé modlitby samotného
konvertity, jednak přesvědčování a modlitby jeho italských
přátel a příznivců. Jak rozjímání teologických argumentů, tak i
studium dějin Církve a pozorování katolické praxe v soudobé
Itálii pak Stensenovi ukázaly jedinečnost a svatost Církve, jak
o tom výstižně píše dánský historik devatenáctého století a
autor klasické Stensenovy biografie Adolph Ditlev Jørgensen:
„Stensenovy teologické polemické spisy nám v úplnosti a jasně
ukazují, co jej tak silně zaujalo pro tuto Církev; aby dokázal
její historické právo, stále znova poukazuje na její vnitřní
harmonii a důslednost, na její velkolepou kontinuitu v průběhu
věků, na její poklad velkých mužů ducha, světců, apoštolů,
mučedníků a církevních otců, na přísnou vážnost jejích
požadavků, na laskavost a milosrdenství v její péči o
jednotlivce, na upokojení a smíření, jež poskytují její
svátosti, na její přímluvy a na její díla lásky. To byl obraz,
který se utvářel v jeho duši a vyžadoval buď podrobení, nebo
odmítnutí. Co mohl proti tomu postavit protestantismus?“
I po svém obrácení Stensen pokračoval
v intenzivním geologickém bádání. Roku 1669 vydal své zásadní
geologické dílo De solido intra solidum naturaliter contento
dissertationis prodromus („Předchůdce pojednání o pevném,
jež je v přírodě obsaženo v pevném“), ve kterém jako první
předložil vědeckou teorii o vzniku sedimentárních hornin. Kvůli
tomuto a dalším geologickým objevům (Stensen mimo jiné položil
základy k moderní krystalografii a objasnil vznik fosilií)
později Wilhelm von Humboldt nazval Stensena otcem geologie. V
letech 1668–1670 pak Stensen podnikl velkou geologickou
výzkumnou cestu po jižní a střední Evropě. Nejprve v roce 1668
procestoval Itálii, načež se v roce 1669 vypravil do střední
Evropy. Přes Tyroly, Norimberk a Řezno dospěl do Vídně a odtud
směřoval do Uher, kde jeho hlavním cílem byla Banská Štiavnica;
navštívil však i Banskou Bystrici a Kremnici. Z Uher se vrátil
do Vídně, odkud odjel do Čech. Sám se zmiňuje o návštěvě Prahy a
z jeho mineralogické sbírky poznáváme, že navštívil také Kutnou
Horu, Jáchymov a Karlovy Vary. Po dokončení výzkumů ve střední
Evropě navštívil Stensen ještě v roce 1670 znovu Nizozemsko, kde
již vystupoval jako apologeta katolického náboženství; odtud se
konečně vrátil do Florencie.
Ve Florencii krátce před Stensenovým návratem
zemřel velkovévoda Ferdinand II., po němž nastoupil na trůn jeho
syn Cosimo III. I ten byl Stensenovi příznivě nakloněn; Stensen
na jeho dvoře působil jako dvorní geolog, ale zároveň zde
vznikaly i jeho první teologické spisy. Konec tomuto dvouletému
pobytu ve Florencii udělalo povolání do vlasti, které Stensen
obdržel o Vánocích roku 1671. V roce 1672 se tedy na pozvání
mladého dánského krále Kristiána V. vrátil do Kodaně, kde měl
pracovat jako královský anatom a univerzitní učitel.
Král Kristián nebyl osobně nepřátelsky zaujat
vůči katolíkům a i jeho rádci z ekonomických důvodů doporučovali
zmírnění přísných zákonů proti jinověrcům, takže se zprvu zdálo,
že Stensen bude moci ve své vlasti působit v ovzduší větší
volnosti pro katolíky. Proti záměrům krále a jeho rádců však
vystoupila nesmiřitelná část luteránského duchovenstva,
vedená biskupem Hansem Wandalem, jíž se zdálo, že nepatrná obec
dánských katolíků, kteří byli nadto ještě z větší části
cizozemského původu, představuje pro vládnoucí luteránství
smrtelné nebezpečí. Obavy dánských luteránů byly tím větší, že
luterské náboženství, vzniklé z pouhého protestu, již v této
době vyčerpalo svoji revoluční dynamiku a ve Skandinávii stejně
jako v Německu se ukazovalo být zcela neschopným čelit vzdělaným
a horlivým představitelům katolické reformace; skutečnost, že
například jediný dominikán Hermann Krattmann obrátil v Paříži na
katolickou víru na dvě stě dánských luteránů, ukazovala
znepokojeným vedoucím představitelům dánského luteránství možné
důsledky Stensenova delšího působení v Kodani.
Stensen byl tedy posléze nucen v červenci 1674
opustit Kodaň a vrátit se do Florencie, kde měl nadále působit
jako vychovatel prince Ferdinanda, syna velkovévody Cosima. Už
po nějakou dobu však pomýšlel na to, že zanechá světského
působení, a to včetně anatomie a geologie, které dosud tak
intenzivně pěstoval, a věnuje se plně službě Bohu jako kněz.
Požádal proto, aby mu bylo uděleno kněžské svěcení, a získal
k tomu potřebný souhlas florentského arcibiskupa, jenž
v odůvodnění, ve kterém vysvětloval, proč umožňuje, aby byl
Stensen vysvěcen na kněze s tak neobvyklou rychlostí (pouhého
čtvrt roku po návratu do Florencie!), poukazoval na jeho
ctnosti, vzdělání i náboženskou horlivost. Zřejmě na Bílou
sobotu roku 1675 byl Stensen ve Florencii vysvěcen a
následujícího dne, tedy o velikonoční neděli, sloužil v kostele
SS. Annunziata před milostným obrazem, ke kterému jej kdysi
zavedla sestra Maria Flavia, svoji první mši svatou; od té doby
působil na medicejském dvoře jako domácí kaplan a zpovědník.
Stensenovo vysvěcení na kněze způsobilo v jeho
vlasti stejný rozruch jako už předtím jeho konverze; jeho starý
přítel a učitel Ole Borch proto někdy na podzim roku 1675 napsal
Stensenovi dopis, ve kterém mu vytkl, že se tak zřekl své
vlasti, rodiny i přátel, a vyzval jej k odvolání a napravení
tohoto nerozvážného kroku. Stensen příteli odpověděl dopisem,
napsaným neobvyklou směsí latiny a dánštiny, která již sama o
sobě prozrazuje vzrušení, ve kterém jej psal. Stensen v dopise
děkuje Bohu, který jej přivedl do nejstarší Církve, která jako
jediná má známky pravé Církve Kristovy a „ve které také naši
předkové po sedm staletí nacházeli svoji spásu“; ohledně své
rodiny a přátel pak píše: „Takřka denně v memento pro mortuis
odporučuji Bohu svoji zesnulou rodinu a svoje přátele, aniž bych
kohokoliv odsuzoval, ne snad jako bych věřil, že by někdo mohl
být spasen mimo Církev, ale přesto v naději, že z nedostatku
příležitosti explicitně vyznávat katolickou pravdu snad věřili
implicitní věrou v to, v co věří svatá katolická církev, a že
v hodince smrti mohli dostat od Boha milost k aktu lítosti.“
Pokud jde o odvolání, odvolat může ovšem jen filosofické či
luterské bludy, jež v počátcích svého života sám také zastával.
Otázka věčné spásy heretiků, o níž se Stensen,
pocházející z luteránského prostředí, ve kterém měl poté působit
i jako biskup, zmiňoval v této odpovědi Borchovi, mu ležela
z pochopitelných důvodů obzvlášť na srdci. O něco později o
tomto problému ve vztahu k severoněmeckým luteránům psal:
„Ostatně věřím, že většina z nich je materialiter
katolická. Ano, všechny, kteří umírají po křtu, aniž by dosáhli
schopnosti rozlišování, pokládám za pravé členy Církve. O
ostatních věřím, že Bůh těm, kteří se podle svých sil odpírají
hříchům, ve zbožném úmyslu činí dobré skutky, při čtení bible
nenásledují vlastního výkladu, nýbrž dechu Ducha Svatého a podle
eunuchova příkladu pokorně vyznávají, že nerozumějí smyslu
přečteného [Skut 8, 31], ale vždy z celého srdce touží milovat
Boha tím nejlepším způsobem, že Bůh jim před smrtí daruje vnější
vyznání víry anebo přinejmenším při chybějící vnější
příležitosti je vezme k sobě smířené aktem lítosti, jen když
byli věrní v naslouchání vnitřním Božím vnuknutím a v jejich
uskutečňování. Věřil bych také, že nikdo nebude tak snadno
zatracen jen z nedostatku víry, nýbrž většinou a prakticky
proto, že setrvávaje v hříchu, klade překážky Boží milosti,
která ho volá k poznání pravdy.“
Ve Florencii působil Stensen jako kněz něco přes
dva roky. Kromě činnosti na medicejském dvoře se i zde snažil
podle svých sil přispívat k obrácení jinověrců mezi návštěvníky
města, což pokládal za své vlastní misionářské povolání; sám o
tom psal, že chce „podporou obrácení jiných vzdávat Bohu díky za
to, že mě obrátil ke své svaté víře“. Podstatně větší možnosti
v tomto směru mu však přinesl rok 1677, který se stal dalším
důležitým mezníkem v životě dánského konvertity, jenž tehdy
opustil milované Toskánsko a vrátil se na sever Evropy, kde měl
strávit zbytek svého života.
V Hannoveru tehdy vládl vévoda
brunšvicko-lüneburský Jan Fridrich, který se už roku 1651, jako
šestadvacetiletý, obrátil v Assisi pod vlivem sv. Josefa
Kupertinského na katolickou víru. Takovýchto konvertitů bylo ve
druhé polovině sedmnáctého století mezi vládci jednotlivých
německých luteránských vévodství či knížectví více; i tyto
konverze tak dokládají nejen vzrůstající přitažlivost
potridentského katolictví, ale i postupující úpadek luteránského
náboženství (jedinou výjimkou byli pruští Hohenzollernové, kteří
se sice rovněž zřekli luterské víry, avšak nikoli ve prospěch
katolictví, nýbrž kalvinismu). Obrácení těchto panovníků s sebou
nepřinášelo obrácení obyvatelstva, kterému vládli, neboť na tuto
situaci pamatoval vestfálský mír, který ustanovil, že v případě
konverze panovníka k jinému vyznání zůstane obyvatelstvo při
stejném náboženství jako předtím. Přesto ovšem takováto
panovníkova konverze představovala jisté zlepšení situace hrstek
katolíků, roztroušených v rozsáhlých luteránských oblastech,
jimž byla jinak (kromě těch katolíků, kteří žili v několika
malých uznaných katolických enklávách kolem klášterů, jež
zázrakem přežily luterskou potopu) upírána veškerá práva;
přinejmenším v sídlech nových konvertitů byla poté, obvykle
poprvé od dob protestantské reformace, pravidelně sloužena mše
svatá.
Vévoda Jan Fridrich zval Stensena k sobě již roku
1674 a znovu na podzim roku 1676, po smrti apoštolského vikáře
P. Valeria Maccioniho. Vévodovu žádost podpořil nuncius v Kolíně
nad Rýnem, souhlas vyjádřila i Kongregace de Propaganda fide a
v roce 1677 se papež, jímž byl tehdy blahoslavený Inocenc XI.,
rozhodl vyslat Stensena do Hannoveru, a to jako apoštolského
vikáře nordických misií, pod jehož pravomoc měly spadat
rozptýlené zbytky katolických obcí v severním Německu, ale i ve
Skandinávii. Dne 19. září 1677 byl Stensen v Římě vysvěcen na
biskupa. Světitelem byl sv. Řehoř Barbarigo, kardinál a padovský
biskup; Stensen se stal titulárním biskupem v Titiopolis. Jako
biskupský znak si zvolil emblém srdce a kříže, který již předtím
používal na svých dopisech, a za vzor, jemuž se chtěl alespoň
přiblížit, si před sebe postavil osobu sv. Karla Boromejského.
V Hannoveru Stensen poznal slavného, byť tehdy
ještě mladého filosofa Gottfrieda Wilhelma Leibnize, kterého
vévoda Jan Fridrich krátce před Stensenem také pozval na svůj
dvůr, kde jej zaměstnal jako dvorního historiografa a
knihovníka. Leibniz obdivoval Stensena jako přírodovědce a
snažil se jej přesvědčit, aby se vrátil ke svým geologickým
výzkumům, střetl se s ním však v polemice o závažné náboženské
otázce té doby. Leibniz byl totiž jedním z předních stoupenců
unijních snah, jejichž cílem bylo dosáhnout usmíření a poté i
sjednocení katolictví a protestantismu. Tyto snahy vznikly mezi
těmi z luteránských teologů, kteří byli příznivě nakloněni
katolické církvi a kteří vypracovali teorii, zvanou tehdy
synkretismus (dnes bychom spíše řekli ekumenismus), podle níž
měly jednotlivé křesťanské konfese ponechat stranou otázky,
které je rozdělují, a sjednotit se na fundamentálních článcích
víry, jež jim jsou společné a jež vycházejí z učení křesťanstva
prvních pěti století. Tyto názory, jejichž původci byli na
rozdíl od dnešních protagonistů ekumenismu nepochybně vedeni
čistými úmysly, hájil i Leibniz v polemice se Stensenem, k níž
dal podnět spis, jehož autorem byl vestfálský baron Johann von
Reck, luterán, který konvertoval ke katolictví. Stensen ovšem
zastával postoj, který sám Leibniz pokládal za neústupný –
Církev se podle Stensena nemůže zříci ani malého zlomku pravdy,
která jí byla svěřena, nemůže vzbudit ani zdání toho, že je
pouze jednou z mnoha sekt, jednoty pak nemůže být dosaženo
jednáními a kompromisy. Leibnize Stensen upozorňoval na chybnost
jeho postoje, podle něhož v téměř každém náboženství lze najít
pravou víru, a varoval ho před nebezpečím, že v oprávněné snaze
uniknout Skylle skepticismu, jenž se tehdy začínal mezi
vzdělanci vyskytovat, upadne do Charybdy indiferentismu. Vcelku
pokládal Stensen unijní snahy za marnění času a veškeré své
úsilí věnoval individuálním konverzím. Stensena můžeme tedy
pokládat za jednoho z prvních odpůrců ekumenismu, jenž měl
později, po třech staletích, proniknout i do katolické Církve a
způsobit katolickému náboženství nedozírné škody.
Stensenovo působení v Hannoveru trvalo bohužel
jen něco málo přes dva roky. 28 prosince 1679 vévoda Jan
Fridrich zemřel, a jelikož nezanechal žádné mužské potomky,
vládu po něm převzal jeho bratr, který zůstal luteránem;
apoštolský vikariát tedy ztratil dosavadní oporu i sídlo ve
městě. Novým Stensenovým působištěm se poté stal vestfálský
Münster.
Biskupem a zároveň i světským vládcem v Münsteru
byl tehdy Ferdinand z Fürstenberga, který byl zároveň biskupem
v Paderbornu, jenž byl jeho hlavním sídlem. Kníže biskup
Fürstenberg byl jednou z nejvýraznějších postav barokního
katolicismu v Německu; známý byl jako historik, mecenáš a velký
podporovatel misií jak ve svých diecézích, tak i na Dálném
Východě a v severní Evropě. Jelikož nebyl s to zodpovědně sám
spravovat obě své diecéze, požádal Řím o vyslání Stensena do
Münsteru, kde měl Stensen působit jako světící biskup. V letech
1680–1683 byl tedy Stensen činný v Münsteru; z protestantského
Hannoveru přešel do bašty katolické víry v severozápadním
Německu.
V Münsteru Stensen vykonával všechny povinnosti
světícího biskupa, vizitoval diecézi a snažil se uspořádat život
duchovenstva i laiků; nadto i z Münsteru pečoval o svůj
apoštolský vikariát. Stejně jako na svých předešlých působištích
i zde žil přísným asketickým životem. Očitý svědek, konvertita
Johannes von Rosen, popisuje Stensenův život v Münsteru takto:
„Když přišel do Münsteru, rozmnožil svá přísná asketická
cvičení. Nyní se postil v pondělí, ve středu, v pátek i v sobotu
až do večera. V těchto dnech sestávala jeho večeře jen ze
suchého chleba a piva. Když měl učinit důležité rozhodnutí,
připravoval se na to tři dny po sobě postem. Masité pokrmy, jež
mu byly v těchto dnech určeny, dával svým almužníkem potají
rozdělit mezi chudé. Vizitační cesty po diecézi konal pěšky,
obvykle sedm hodin denně. To, co mohl dostat, dával chudým. Když
nemohl ušetřit více, prodal, aby jim pomohl, svůj drahocenný
prsten a svůj vůz.“
Péče o chudé představovala důležitou část aktivit
světícího biskupa, obzvláště pak v zimním období, jak to
poznáváme z četných míst Stensenovy korespondence. Tak v dopise
z 9. ledna 1681 si stěžuje na to, že almužna od knížete biskupa
ještě do města nedorazila, a dodává: „Chudina běduje. Bůh ať se
slituje nad tím, kdo je tím vinen.“ Pomocí chudým se zabývají i
zvláštní směrnice, jež Stensen vypracoval a ve kterých se praví:
„Ať se dává 1. skutečným chudým, 2. z vlastního, nikoli z cizího
majetku, 3. ostýchavým chudákům spíše než veřejně známým, 4.
nemocným spíše než zdravým, 5. bez rozruchu, 6. skuteční chudí
nechť jsou vyhledáváni, 7. almužny nechť jsou pokládány za
důležitější než nákladné stavby a kostelní náčiní. Dávat se má
bez žalu a pro chudé má člověk sám žebrat, má se jim také
nabízet příležitost k práci. Kostel nechť je stále otevřen a
chudí nechť jsou jeho strážci. Každému bohatému farníkovi se má
přikázat jeden chudý. Ať nepomine den, v němž by křesťan
nenavštívil Krista v chudákovi.“
Stejně jako v Hannoveru, i v Münsteru ukončila
Stensenovo působení smrt jeho podporovatele. Biskup Fürstenberg
zemřel 26. června 1683; o nástupnictví po něm v Münsteru
usiloval Maxmilián Jindřich, vévoda bavorský, jenž spravoval už
několik dalších biskupství. Pomocí úplatků se mu podařilo
dosáhnout toho, že byl zvolen i münsterským biskupem. Stensen
proti tomuto postupu protestoval a označil jej za simonii; kvůli
Stensenovu protestu také papež Inocenc XI. tuto volbu
nepotvrdil, takže Maxmilián Jindřich se stal pouze světským
vládcem münsterského biskupství (jež ostatně nikdy nenavštívil),
nikoli však biskupem. Stensen ovšem musel 1. září 1683 Münster
opustit, načež se odebral do Hamburku, aby sloužil tamní
katolické obci.
V hanzovním městě Hamburku, velkém luteránském
městě s pouhými několika stovkami katolíků, Stensen žil v domě
toskánského rezidenta, v jehož kapli také pravidelně sloužil mše
svaté. Během svého hamburského pobytu, poznamenaného velkým
požárem města 23. června 1684, Stensen řešil nejen problémy, jež
se vyskytly mezi hrstkou místních katolíků, ale opět věnoval
pozornost celému svému apoštolskému vikariátu, napsal také
několik apologetických prací a nakrátko se vrátil i k vědecké
práci, neboť v Hamburku byly napsány jeho zápisky o nervovém
systému. I zde se aktivně věnoval misijní činnosti mezi
luterány; velkou radost mu přineslo obrácení Jense Alexandersena
Hoppenera, bývalého starosty Kristianie (dnešního Osla) a
Stensenova krajana, neboť Norsko bylo tehdy součástí Dánského
království. Poprvé po jedenácti letech se mu v srpnu 1685
podařilo na deset dní navštívit rodnou Kodaň, kde tak byla prvně
od dob Lutherových udílena svátost biřmování.
V prosinci 1685 Stensen Hamburk opustil a odebral
se na východ, do meklenburského Schwerinu, jehož panovník,
meklenburský vévoda Kristián Ludvík I., již roku 1663 také
konvertoval ke katolické víře. Během ročního pobytu ve Schwerinu
se Stensen musel potýkat s velkou opatrností vévody,
pobývajícího ostatně většinou v Paříži. Stensen proto
nevystupoval jako biskup či apoštolský vikář, ale jako prostý
kněz, neužívající biskupských insignií; ostatně i jeho krajně
asketický způsob života nijak nenaznačoval, že jde o vysokého
církevního hodnostáře.
Stensenovo schwerinské působení však netrvalo
dlouho – po krátké nemoci (podle novějších bádání šlo nejspíše o
uzavření střeva) Stensen zemřel ve Schwerinu 25. listopadu 1686
podle juliánského kalendáře (5. prosince podle gregoriánského
kalendáře), a to bez přítomnosti kněze, jelikož druhý katolický
kněz ve Schwerinu zemřel krátce před Stensenovou smrtí.
Umírající biskup tedy vzbudil akt dokonalé lítosti a učinil toto
vyznání: „Vyznávám se před Tebou, Bože, před Nejsvětější Pannou
Marií a přede všemi svatými v ráji, že jsem Tě nesčíslněkrát
urazil. Častokrát jsem sloužil mši svatou bez zbožnosti, která
náleží tak velkému tajemství. Častokrát jsem se nedbale modlil
svůj breviář. Častokrát jsem ruce kladl na nehodné, kteří jistě
poskvrnili Tvé svaté oltáře a Tvou Církev naplnili pohoršením.
Ach, jaký žal mně způsobuje toto vzkládání rukou! Pokorně prosím
všechny, kterým jsem ublížil, o odpuštění a z celého srdce
odpouštím všem, kteří ublížili mně. Vzdávám Ti, Bože, svůj
pokorný dík za Tvé velké milosrdenství, které jsi mi prokázal,
když jsi mně povolal ke katolické víře a přivedl jsi mě do lůna
Tvé svaté Církve, mimo niž není spásy. Cítím hluboký zármutek
nad tím, že musím zemřít bez posledních svátostí, a vyznávám
před celým světem, že umírám v upřímném smýšlení katolického
křesťana a v plné podrobenosti svaté Církvi.“ Poslední slova
umírajícího biskupa zněla: „Jesus, sis mihi Jesus!“
(Ježíši, buď mým Spasitelem!)
Na žádost Stensenova velkého příznivce,
toskánského velkovévody Cosima III., byly Stensenovy ostatky
převezeny do Florencie, kde byly 13. října 1687 pohřbeny
v hrobní kapli baziliky San Lorenzo. Na mramorové desce náhrobku
čteme nápis, jehož autorem je holandský konvertita Jakob
Tollius: „Zde odpočívá to, co je smrtelné na Nielsi Stensenovi,
biskupovi titiopolském, muži plném Boha. Dánsko ho zrodilo jako
jinověrce, Toskánsko jako pravověrného, Řím ho jako vyzkoušeného
v ctnostech ozdobil svatými insigniemi, Dolní Sasko v něm
poznalo mocného hlasatele evangelia. Nakonec ho znaveného
svízelemi a každodenními pracemi pro Krista ztratil Schwerin,
Církev ho oplakala, Florencie chtěla alespoň jeho popel získat
zpět.“
Niels Stensen
zemřel v pověsti svatosti; za muže svatého života ho považovali
nejen katolíci, ale i jeho luteránští současníci. Současníky i
dalšími generacemi byl vysoce oceňován i jeho významný přínos
hned pro dva vědní obory, totiž geologii a anatomii. Ve dvacátém
století byly konečně souborně vydány jak jeho teologické, tak i
přírodovědné spisy; o Stensenově stálé vědecké prestiži pak
svědčí i skutečnost, že po něm byly pojmenovány krátery na Marsu
a na Měsíci. Snahy o Stensenovu beatifikaci ožily v souvislosti
se vzpomínkovými slavnostmi třístého výročí jeho narození a
dvoustého padesátého výročí jeho smrti. První kroky
k beatifikaci tehdy učinil osnabrücký biskup Wilhelm Berning,
jenž k tomu účelu v roce 1937 vytvořil komisi, sestávající ze
zástupců různých diecézí, ve kterých Stensen působil.
Beatifikován byl Stensen 23. října 1988; jeho svátek byl
stanoven na den 25. listopadu.
© Te Deum 2010 |