Přátelství. Je to
běžné slovo, kterým různí lidé označují různé vztahy. Ale kolik
z nich si uvědomuje jeho skutečný, jedinečný význam? Špatní i
dobří tvrdí, že ho znají, a užívají ono slovo ve vztahu vůči
svým známým, spolupracovníkům, druhům ve zločinu, či dokonce
konkubínám a milencům.
Takovýmto nerozlišujícím používáním ztratilo
slovo „přátelství“ v očích lidí hodnotu. Ne, že by jím
opovrhovali, spíše mu přisoudili nedůležitou roli v řádu věcí.
Jiní, pokud přátelství přikládají nějakou cenu,
kladou jej ve svém smýšlení hluboko pod manželskou lásku a
tvrdí, že jediné skutečné přátelství, které si zaslouží jména
láska, může být jen mezi manželi. Tací lidé rovněž přijali za
své, že na myšlence o skutečné lásce mezi lidmi stejného pohlaví
je něco špatného.
Oba pohledy se míjejí s opravdovou povahou a
důstojností přátelství a mají vážné následky. Kolika lidem se
dnes např. při myšlence na lásku mezi muži ihned vybaví
homosexualita. Neuvědomují si, že takováto zvrácenost není vůbec
láskou, nýbrž jejím hrůzným znetvořením. Homosexualita je opicí
přátelství, antipřátelstvím, jímž ďábel lidem namlouvá, že našli
podobu lásky. Zpotvořeninou lásky jsou rovněž afektované a
nezdravé city k domácím mazlíčkům. Nemám nic proti domácím
mazlíčkům, ale v lidských citech musí panovat řád. To, co má
vyšší hodnotu, by mělo mít přednost před tím, co má hodnotu
menší. Vyhnání pravého přátelství z našich životů je velkým
vítězstvím nepřítele, protože osamocený člověk je pro něj
snadnější kořistí.
Účelem tohoto článku je vrátit přátelství zpět
z jeho vyhnanství a vybídnout lidi, aby opět našli velké pouto
skutečného přátelství.
Nejprve se musíme podívat na lásku jako takovou,
neboť někteří mylně tvrdí, že je v případě všech vztahů stejná.
To není přesné. Ti, kteří toto zastávají, většinou rozlišují
lásku podle její hloubky, čímž popírají různé druhy lásky.
Z jejich pohledu se např. liší romantická láska od přátelství
pouze svou měrou, a proto se bojí milovat přítele příliš mnoho,
aby se přátelství nepřeměnilo v romantickou lásku. Takovýto
postoj se nezakládá ani na zkušenosti, ani na rozumu. Musíme
rozlišovat různé druhy lásky ne podle jejich hloubky, ale podle
předmětu jednotlivé lásky. Láska se například liší
tím, zda se týká přítele, manželky, dítěte, bratra nebo rodičů.
Nikdo snad nebude tvrdit, že mezi manželskou láskou a láskou
matky k dítěti není žádný rozdíl. Zde samozřejmě existují
rozdíly. Tyto lásky se neliší pouze hloubkou, přestože vidíme,
že někdo miluje více své přátele než bratra nebo sestru a jiný
ne, někdo miluje více svou manželku než děti, a jiný zase své
děti než svou ženu. Lidé si různě uspořádávají ty, které milují.
Je to tím, že každá láska je schopna větší či menší hloubky,
nezávisle na ostatních láskách. Pokud by se každá láska lišila
pouze stupněm, tak jako rozlišujeme teplotu, tak by k výše
zmíněným případům nemohlo nikdy docházet, a pokud ano, pak by to
bylo v důsledku změny jediné lásky v jiný druh lásky, což je
nesmysl. Znamenalo by to například, že žena, která by milovala
své děti více než svého muže, by je milovala manželskou láskou.
Ale ze zkušenosti víme, že tomu tak není.
To neznamená, že některým druhům lásky není
z jejich přirozenosti vlastní vyšší míra dokonalosti než jiným.
Nejdokonalejší láskou je pro člověka láska k Bohu, a to s
ohledem na předmět lásky, tedy Boha samotného. Předmětem naší
lásky je to, co považujeme za dobré, avšak Bůh je nejvyšším
dobrem, jemuž ostatní dobra vděčí za své bytí, a dosáhnout jej
představuje dokonalou blaženost. Níže vzhledem k této lásce se
nachází přátelství a další lidské lásky, a ještě níže od ní naše
náklonnost k jiným tvorům.
Druhy lásky
Podívejme se, jaké různé hodnoty mají tyto lásky
společné. Sv. Petr Eymard napsal: „Přirozená láska, kterou Bůh
vložil do našich srdcí, vyžaduje tři věci: vzájemnou blízkost,
sdílení majetku a dokonalou jednotu.“
Tím je láska dokonalejší, čím více jsou zmíněné
principy naplňovány. Nicméně, nejsou v každém druhu lásky
uskutečňovány stejně. Dokonalá jednota je u těchto tří zásad
nadřazena zbylým dvěma. V čem spočívá ona dokonalá jednota? Ti,
kteří považují pouze manželskou lásku za lásku skutečně hodnou
svého jména, budou tvrdit, že jenom manželská láska si může
nárokovat hodnotu dokonalé jednoty, neboť manželským aktem se
dva stávají jedním. Na to je nutné odpovědět, že se musí
rozlišovat dva druhy jednoty: tělesná jednota a jednota duší.
Jelikož má duše větší důstojnost než tělo, tak má i jednota duší
daleko větší hodnotu než tělesná jednota. Kromě toho, tak jako
musí být tělo podrobeno duši spíše než duše tělu, tak je i
tělesná jednota, nakolik souvisí s láskou manželského stavu,
v daném smyslu prostředkem k jednotě duší. Říkám „nakolik
souvisí s láskou manželského stavu“, protože prvotním účelem
manželského aktu není prohlubování lásky mezi manželi, nýbrž
plození potomstva. Prostředkem k prohlubování jejich lásky je
jen druhotně a je podřízen prvotnímu účelu. Ze zkušenosti víme,
že někdo může dosáhnout tělesné jednoty, aniž by jejím výsledkem
byla jednota duší. Ale nikdo nemůže dosáhnout jednoty duší bez
lásky; a ta je tudíž nadřazena tělesné jednotě.
Musíme si nyní položit otázku, zda je tělesná
jednota nutným prostředkem k dosažení jednoty duší. Společným
hlasem antiky, Písma svatého, církevních otců, sv. Tomáše
Akvinského odpovídáme: „Ne!“ Neboť co vytváří jednotu duší? Je
to více než pouhý cit; je to jednota ve ctnosti a shoda
v pravdě. To, a více než to. Je výsledkem naprosté důvěry a
„sebedávání“. Toto dávání sebe lze hlavně nalézt ve sdílení
vniterných věcí, věcí spíše duchovních než tělesných. Tělesná
jednota není nutným prostředkem k dosažení jednoty v oblasti
ducha. Je proto možné, aby dva lidé, kteří jsou přáteli,
milovali jeden druhého stejně, jako se milují manželé, třebaže
zde schází tělesná jednota manželského aktu.
Podívejme se na přátelství, jak je chápali velcí
řečtí a římští filosofové, na zmínky o přátelství v Písmu svatém
a u církevních otců, ve středověku u sv.
Aelreda z Rievaulx,
a nakonec si ukážeme, že stejnou nauku najdeme i ve spisech sv.
Tomáše Akvinského.
Přátelství u Řeků a Římanů
Řecká legenda vypráví příběh o Orestovi a
Pyladovi, dvou mužích, jejichž přátelství se stalo pro Řeky a
Římany doslova příslovečným. Oba byli řeckými princi a pojilo je
pouto doživotního věrného přátelství. Eurípidés na začátku hry
Orestés, napsané kolem roku 413 př. Kr., vkládá Orestovi
do úst tato slova: „Jak vítaný to pohled! Zde přichází Pyladés,
můj nejlepší přítel! […] Zřít věrného druha je milejší než
bezvětří pro mořeplavce.“
A dále Orestés vyznává: „Nic není nad věrného
přítele, ni bohatství, ni moc. Bláhovostí je, stavět je vzácnému
příteli naroveň.“
V jiném podání mýtu jsou oba přátelé zajati a
jeden z nich má být obětován. Následuje rozhovor, v němž chce
jeden položit život za toho druhého. Takový byl ideál přátelství
pro Řeky a Římany.
Přátelství a filosofové
Z filosofů se hodnotě přátelství věnoval
Aristotelés ve své Etice Níkomachově (knihy IX. a X.).
V tomto díle rozlišuje tři druhy přátelství: přátelství
prospěchu, přátelství k potěšení a přátelství
založené na ctnosti. Příkladem prospěšného přátelství je
obchodní spolupráce, kde je předmětem přátelství hmotný užitek.
Není-li přítel již déle platným, přátelství končí. U přátelství
k potěšení je přátelství samo svým předmětem, z něhož pramení
potěšení. A proto když přítel přestane být zdrojem potěšení,
přestává i přátelství. V třetím případě je přátelství založeno
na ctnosti, lidé milují dobro, které vidí v druhém, a tak se sám
přítel stává tím, kdo je milován, ne kvůli výhodám, nýbrž kvůli
němu samému. Aristotelés popisuje přítele následovně: „Přítelem
nazýváme toho, kdo bude vždy v náš prospěch dělat to, co pro nás
považuje za dobré“ (Rétorika, kniha I.).
Ve skutečném přátelství myslí jeden méně na sebe
a více na druhého, což se projevuje tím, že hledá, co je pro
jeho přítele nejlepší. Toto přátelství, které je založeno na
ctnosti, je ze své povahy trvalé, na rozdíl od přechodných,
vycházejících z prospěchu nebo potěšení.
Pokud se vrátíme k dříve zmíněným třem znakům
přirozené lásky dle sv. Petra Eymarda, tedy vzájemné blízkosti,
sdílení majetku a dokonalé jednotě, tak je najdeme i u
Aristotelova popisu přátelství: „Přátelství je ve skutečnosti
společenstvím. A tak jako se má člověk k sobě samému, má se i ke
svému příteli. Ale vědomí jeho vlastního bytí se touží sdílet,
stejně tak bytí jeho přítele. […] Každý člověk touží se svými
přáteli sdílet vše, co utváří jeho bytí nebo činí jeho život
hodným žití.“
V uvedeném popisu nalézáme jak vzájemnou
blízkost, tak i společné sdílení dober, které tvoří samo bytí.
Toto sdílení se především zakládá na sdílení myšlenek, radostí a
starostí; a následně na sdílení ostatních dober, např. majetku.
O třetí hodnotě mluví Aristotelés na jiném místě: „Chceme-li
vyjádřit, jak moc milujeme své přátele, říkáme, že duše druhého
a moje duše jsou jedním.“
Z římských filosofů, kteří se šířeji zaobírali
přátelstvím, stojí za zmínku Cicero (160–43 př. Kr.) a Seneca (3
př. Kr. – 65 po Kr.). Cicero ve svém díle De Amicitia („O
přátelství“) podává výklad přátelství a líčí povahu vztahu mezi
přáteli pomocí dialogu několika postav. Píše, že přátelství je
„naprostý soulad ve všech věcech, lidských i božských, spojený
s oboustrannou dobrou vůlí a zalíbením. V tomto popisu vidíme
dokonalou jednotu mezi přáteli (neboť zde panuje plný soulad),
touhu činit příteli dobro (dobrá vůle) a také zalíbení.“
Dále uvádí, že podstatou přátelství je, „že dvě
mysli jsou jako jedna“. Pravý přítel je pro Cicera druhé „já“,
tedy to, co před ním tvrdili už staří Řekové. Píše: „V tváři
přítele člověk vidí jakoby svoje druhé já. A tak kde je přítel,
tam je i on.“
Jinými slovy, jednota mezi přáteli je tak velká,
až můžeme říci, že člověk je „zdvojen“ ve svém příteli. Mít
přítele je jako být na dvou místech zároveň, neboť přítel bude
sledovat také naše zájmy, ať už je kdekoliv. Proti myšlence
přátelství založeného jenom na prospěchu Cicero píše: „Neboť od
přítele, který dává potěšení, nedostává se zas tak příliš […]; a
my se pak staráme pouze o vnější pomoc příteli, pobízí-li nás
k tomu vnitřní zalíbení.“
Zde vidíme, že je to spíše láska přítele, co nám
dává potěšení, než čistě hmotný prospěch, a bez této lásky je
vnější služba bezcenná. Dále říká, že skutečné přátelství je
trvalé a jeho stálost spočívá ve věrnosti, neboť „nic, čemu
schází, nemůže být pevné“. Skutečným přátelstvím myslí
přátelství založené na ctnosti, a proto může existovat pouze
mezi ctnostnými lidmi. Cicero, stejně jako Aristotelés, poznává,
že člověk je společenská bytost, a přátelství je tudíž láskou,
jež plyne z lidské společenské přirozenosti. Píše: „Přirozenost
si oškliví odloučení, a vždy tíhne k něčemu pevnému, o co by se
mohla opřít; a to lze nalézt v nejútěšnější podobě v našem
nejbližším příteli.“
Bylo by chybou myslet si, že zde Cicero hovoří o
nějakém lidském slabošství. Zdůrazňuje, že se jedná o jiný druh
závislosti, než je závislost ženy na muži. Neboť přátelství
spojuje ty, kteří milují své přátele ne proto, že by byli citově
nepevní, ale spíše kvůli ctnosti, kterou v sobě vidí navzájem
bez ohledu na hmotný prospěch. To lze ukázat na několika
citátech.
O přátelství říká, že „je nejúžasnější věcí na
světě“ a že „člověku nebylo dáno nic lepšího“. Jde dokonce dále
a tvrdí: „Odstranit ze života přátelství by bylo stejné jako
svrhnout z oblohy slunce; neboť nesmrtelní bohové nám nedali nic
lepšího, nic nádhernějšího.“ „Jelikož panuje přátelství pouze
mezi ctnostnými lidmi, má ctnost přednost před přátelstvím jako
takovým, avšak samo přátelství je ze všech věcí, po kterých máme
dychtit, ihned za ní.“
Poněvadž je tak cenné, není překvapením, že
člověk nemá příliš přátel. Najít člověka hodného takové lásky je
těžké, a pokud ho nalezneme, vyžaduje to mnoho úsilí stvořit a
udržet jednotu duší, kterou nalézáme v pravém přátelství. Cicero
si je toho vědom a píše, že „náklonnost [přátelství] sdílejí
vždy jen dvě osoby, či nanejvýš několik málo“.
Seneca v Listech Luciliovi hovoří o
požehnání plynoucím z přátelství: „Ze všech blažeností je
nejnádhernější pevné a vznešené přátelství. Zpříjemňuje všechny
naše starosti, rozhání smutky a radí ve všech úskalích.“
Praví, že skutečné přátelství je založeno na
ctnosti a má svůj trvalý dosah: „Takové přátelství, kde jsou
lidské city stmeleny rovnou a společnou láskou k dobrému, nemůže
ani naděje, ani strach, ani soukromý zájem nikdy zničit: vždyť
si je s sebou odnášíme do hrobu a ochotně za ně pokládáme své
životy.“
„Pokládáme za ně své životy…“ V těchto silných a
vznešených slovech jako ozvěnou zaznívá učení toho, který v
Senecově době prolil svou krev – našeho Spasitele Ježíše Krista.
Milovat přítele do té míry, že jsme za něj ochotni zemřít… může
mezi lidmi existovat větší přirozená láska?
Seneca přiznává, že v době, než někdo najde svého
přítele, tedy když hledá pravého přítele, je nutná jistá poučená
obezřetnost. Jinými slovy, dříve než z někoho učiníš svého
přítele, musíš být zdrženlivý v tom, co mu svěříš, a do jaké
míry mu prokážeš důvěru. Nicméně, poté co se rozhodneš přijmout
jej za svého přítele, není podobný odstup na místě, neboť „v
přátelství nemá být tajností“. Vykládá to následovně: „Rozvážit
přátelství vyžaduje čas, ale jednou uskutečněným rozhodnutím mu
dávám celé své srdce. Své myšlenky považuji za bezpečné v jeho
hrudi stejně jako ve své: Bez zábran ho mohu učinit důvěrníkem
svých skrytých obav a záměrů. […] Když jsem se svým přítelem,
zdá se mi, že jsem sám, a jsem natolik svobodný, že mohou
hovořit o všem, jak o tom smýšlím; a jako jsou naše srdce
jedním, tak musí být i naše zájmy i potřeby, neboť přátelství
pokládá všechny věci za společné, a nic nemůže být dobrým pro
jednoho, co je špatným pro druhého.“
Povšimněte si, že přátelé vše sdílejí jeden
s druhým, čili jeho slovy, „pokládají všechny věci za společné“.
Toto je nejdokonalejší známkou společného majetku, protože to,
co je v nás, jako myšlenky, radosti a starosti, je nám
vlastnější než vnější dobra; a tak jsou sdíleny a stávají se
vlastnictvím obou. Není snad pravda, že se přítel trápí
zármutkem přítele a raduje se z jeho štěstí? To shrnuje i Seneca
slovy: „Avšak cílem mého přátelství je mít kohosi dražšího než
sebe sama a k záchraně jeho života být připraven ochotně položit
svůj život.“
Přátelství v Písmu svatém
Dříve než se budeme věnovat Písmu svatému, bylo
by dobré opět zdůraznit, jak velmi si Řekové a Římané vážili
čistě přirozené přátelské lásky. Avšak člověk nebyl stvořen
pouze k přirozenému životu, nýbrž k nadpřirozenému. Nadpřirozený
život milosti byl pro člověka ztracen Adamovým hříchem, ale díky
nekonečnému Božímu milosrdenství jej mohou skrze utrpení našeho
Spasitele opět získat ti, kteří se křtem stanou údy jeho
mystického těla. Ve světle svaté víry člověk vidí, že veškerá
přirozená láska musí být zdokonalována láskou křesťanskou. A to
se týká i spravedlivých Starého zákona, neboť byli ospravedlněni
vírou v nadcházejícího Mesiáše a dodržováním Božích zákonů, a to
s ohledem na předpovězené Kristovy zásluhy. Ve všech přátelských
vztazích, jež spravedliví sdíleli, jsou přátelé spojeni jak
nadpřirozeným, tak také přirozeným poutem. Nadpřirozeným poutem
je jejich víra, naděje a Boží láska. V Božím slově vidíme
přátelství z Boží perspektivy, a ne pouze z lidského pohledu.
Nejprve v Deuteronomiu 13, 6 nalézáme rozlišení
lidské lásky. Čteme tam varování před nasloucháním milovanému
člověku, pokud se nás snaží odvrátit z cesty Bohem zjeveného
náboženství. Verš praví: „Bude-li bratr tvůj, syn matky tvé,
nebo tvůj syn, nebo dcera, nebo manželka, která bývá ve tvém
klíně, nebo přítel, jehož miluješ jako sebe samého, chtít tebe
přemluvit…“
Zde se jasně rozlišuje mezi manželkou a přítelem.
Obě lásky mají svůj velký význam, ale je to přítel, a ne žena,
koho člověk miluje jako sebe samého. Nepravil snad už
Aristotelés, že duše muže a jeho přítele jsou jedním? Vidíme tu
nadpřirozenou a přirozenou pravdu v naprostém souladu. Nemělo by
nás to překvapovat, cožpak není původcem obou sám Bůh?
Bůh nám přikazuje [Lev 19, 18]: „Milovat budeš
přítele svého jako sám sebe.“ Je náhoda, že nám Bůh velí milovat
jako sebe sama osobu, již staří antičtí filosofové nazývali
druhým já? Zdá se, že Bůh potvrzuje myšlenku, že náš přítel je
jiné či druhé já, neboť nám přikazuje milovat ho stejným
způsobem. O stálosti lásky mezi přáteli a věrnosti, která z toho
vyplývá, hovoří Kniha přísloví: „Každého času miluje pravý
přítel; zdali však bratrem je, v neštěstí se pozná“ [17, 17]. Za
prvé vidíme, že přítel „miluje“; za druhé, že pokud je přítelem,
miluje „každého času“, čímž dokazuje trvalost přátelství; a za
třetí, že se jeho láska „pozná v neštěstí“.
Jedny z nejpůsobivějších veršů o přátelství
v Písmu svatém uvádí Kniha Sírachovcova: „Přítel věrný jest
záštita mocná, a kdo ho nalezl, nalezl poklad. Přítele věrného
nelze dokoupiti, nelze dosti odvážiti zlata ni stříbra za
dobrotu věrnosti jeho. Přítel věrný jest koření života a
nesmrtelnosti, a kteří se bojí Pána, naleznou ho. Kdo se bojí
Boha, bude míti také přátelství dobré, neboť jaký sám, takový
bude i přítel jeho“ [6, 14–17].
Nejprve se říká, že přítel je „mocná záštita“.
Máme řadu příkladů fyzické ochrany ze strany přítele, ale jde o
mnohem víc. Přítel je záštitou svou radou a láskou, čímž nás
chrání před nástrahami ďáblovými. Vulgáta používá latinské
sousloví protectio fortis. Je útočištěm, k němuž se
můžeme uchýlit v našem neštěstí, útočištěm, kde jsme posilováni
slovy útěchy a povzbuzení. Dále je nám řečeno, že ten, kdo našel
věrného přítele, „nalezl poklad“. Je nazýván pokladem, protože
má velkou cenu; ne jako ti, kteří přinášejí hmotný zisk, nýbrž
pro svou dobrou radu a velkou lásku. Hodnota skutečného přítele
je tak veliká, že ji nelze ani vyčíslit. Jak praví následující
verš, „zlatem ni stříbrem“ nelze vyvážit „dobrotu“ přítelovy
věrnosti. Oddaný přítel je nazýván „kořením [ve smyslu bylin,
léku či elixíru] života a nesmrtelnosti“. Sv Aelred později
napíše: „Lék není mocnější či účinnější na všechny naše rány
v dočasných strastech nad přítele, jenž radostně čelí neštěstí,
a tak, jak píše apoštol, bok po boku nesou břímě jeden druhého.“
Je lékem, neboť jeho slova pomáhají léčit
zklamání života; jeho ruce pečlivě ovinují naše rány, když nás
sklátí nemoc. Je lékem nesmrtelnosti, protože nám dodává odvahu
poslouchat Boží přikázání a varuje nás před hříchem. Jenom ti,
kdo se bojí Pána, najdou takového přítele. Staří myslitelé, ač
byli pohany, věděli, že přátelství je dar. My, kteří uctíváme
pravého Boha, si toto musíme ještě více uvědomovat. Pouze tomu,
kdo je přítelem Božím, se dostane tohoto daru – pravého přítele.
Ten, kdo se bojí Boha, bude mít skutečné
přátelství, neboť dva přátelé jsou jedno v duši, musejí sdílet
stejnou víru a ctnosti. Pokud by byli sjednoceni jakožto zlí
lidé, byli by jedno ve zlu (můžeme-li hovořit o skutečné jednotě
mezi zlými lidmi). Jelikož je přítel druhým já, jsme do jisté
míry jako naši přátelé. Proto je dobré přátelství možné pouze
mezi dobrými, a dobří jsou ti, kteří se bojí Boha.
Stejná kniha později uvádí: „Šťastný je ten, kdo
našel pravého přítele“ [25, 12]. Latinské slovo, které je zde
pro „šťastný“ použito, zní beatus, tedy blažený,
blahoslavený. Jsme blažení, když vlastníme dobro a záleží nám na
něm; zde je oním dobrem skutečný přítel. Tato láska přátelství
je natolik dokonalá, že sám Pán Ježíš používá slovo „přítel“,
aby vyjádřil náš vzájemný vztah s ním. Manželská láska je
obrazem Kristovy lásky k jeho Církvi, ale přátelství je
skutečností. Při poslední večeři učedníkům pravil: „Již více
nenazývám vás služebníky, neboť služebník neví, co činí pán
jeho, ale nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám oznámil
všecko, co jsem slyšel od Otce svého“ [Jan 15, 15].
Náš Spasitel poukazuje na jednotu srdce a duše,
jíž se vyznačuje přátelství. Přítel před svým přítelem nic
neskrývá, ale vše s ním sdílí. To má náš Pán na mysli, když je
nazývá přáteli, neboť jim zjevil všecko, co slyšel od svého
Otce.
Žádné pojednání o přátelství by nebylo úplné,
kdyby opomenulo zmínit přátelství Davida a Jonatána. Toto
přátelství je příkladem skutečného přátelství mezi katolickými
přáteli. P. Michael O'Kane OP v článku Ježíšovo přátelství
píše: „Ve Starém zákoně najdeme vzor přátelství v dojemném
příběhu o tom, kterak Jonatán miloval Davida jako svou duši – o
tom, kterak David miloval Jonatána více, než je s to milovat
matka či žena být milována; ve slibech a slzách a objetích,
které zpečetily pouto mezi synem krále a synem pastýře.“
Písmo tímto přátelstvím odpovídá na zvrácené
myšlenky dnešních lidí, kteří převrátili podstatu přátelství a
oloupili je o jeho obsah. Je to Boží „ne“ směšnému a dokonce
nebezpečnému názoru, že jedinou skutečnou láskou je romantická
láska mezi mužem a ženou, a Boží „ano“ starobylému a biblickému
pojetí přátelství.
O zmíněném přátelství se nejdříve praví, že „duše
Jonatánova přilnula k duši Davidově, a miloval ho Jonatán jako
sebe sama“ [1 Král 18, 1]. Je vpravdě podivuhodné, že člověk
může milovat svého přítele jako vlastní duši. Oba stvrzují
vzájemné pouto slibem věčného přátelství: „Učinili pak David a
Jonatán smlouvu, neboť miloval ho jako sebe sama“ [1 Král 18,
3]. Že je tato smlouva trvalá, je jasně zřejmé z události, kdy
se David a Jonatán setkávají, ještě než David uteče před zlobou
krále Saula. Tato scéna ukazuje hloubku jejich přátelství,
stejně jako váhu jejich slibu: „Když služebník odešel, vstal
David z místa, které bylo na jihu, padl na tvář k zemi, poklonil
se třikrát, a políbivše se vespolek, plakali druh nad druhem,
zejména David. A řekl Jonatán Davidovi: ,Jdi v pokoji! Cokoli
jsme si oba přísahali ve jménu Hospodinově, řkouce: Hospodin buď
svědkem mezi mnou a tebou, i mezi potomstvem mým a potomstvem
tvým, až na věky platiž!‘“ [1 Král 20, 41–42]
Za prvé, byl to slib věčného přátelství. Za
druhé, byl učiněn „ve jménu Hospodinově“. To druhé odkazuje na
Boha jakožto původce a ochránce onoho přátelství. David
Jonatánovi praví: „Prokaž tedy milosrdenství služebníku svému,
neboť jsi dovolil, by služebník tvůj učinil s tebou smlouvu
Hospodinovu“ [1 Král 20, 8]. Zde vidíme, že trvalé pouto obou je
svázáno nadpřirozenou láskou a směřuje k Bohu, který je
posledním cílem člověka. Myšlenka „slibu přátelství“ je cizí
těm, kteří nepoznávají vznešenost pravého přátelství. Příteli
nelze prokázat větší čest než slovy, která David pronesl, když
se doslechl o Jonatánově smrti na bitevním poli: „Žalost mám nad
tebou, bratře můj, Jonatáne! Tys měl půvabu mnoho, velmi mnoho;
tvoje láska byla mi nad lásku žen. Jak matka miluje svého
jedináčka, tak jsem miloval já tebe!“ [2 Král 1, 26]
Není zde žádná stopa zženštilosti v onom muži,
jenž byl „mužem dle srdce Hospodinova“. V popsaném přátelství se
zcela naplňují již zmíněné tři znaky přirozené lásky. Vidíme
vzájemnou blízkost, neboť oba přebývali jako bratři v paláci
krále Saula. Dále sdílení vlastnictví, neboť se dělili o své
radosti i strasti. Dělili se rovněž o hmotná dobra, neboť víme,
že při uzavírání smlouvy věnoval Jonatán Davidovi své roucho,
meč a luk. To je bezpochyby obrazem naprostého odevzdání sebe
sama, které bylo právě stvrzeno. A nakonec zde nacházíme
dokonalou jednotu, neboť Jonatán miloval Davida jako svou duši,
a stejně tak David Jonatána. Jednota srdcí, jíž se přátelství
vyznačuje, je samozřejmě duchovní povahy, není však zcela prosta
hmotné roviny, jelikož ani sám člověk není ze své přirozenosti
čistě duchovní. Člověk se skládá z těla a duše; jeho láska
nebude netělesná, jak by si mohli myslet platonisté. Tím ale
není řečeno, že bude sexuální povahy. Bude odpovídat lidské
přirozenosti, tj. zahrnovat duši i tělo; proto se například
niterná láska projevuje navenek. Je to zcela logické. Vidíme to
v objetích dětí a rodičů, bratrů a sester, manželů. Přátelství
Davida a Jonatána je toho názorným příkladem. Přátelství jednoho
k druhému se projevovalo objetím, které bylo v dávných dobách
naprosto běžné. V dávných dobách lidé neoddělovali přátelství od
vnějších projevů.
A nejen v dávných dobách, ale také v katolických
zemích. Je zajímavé, že toto oddělení najdeme zejména v zemích,
které padly za oběť protestantskému bludu nemírně zdůrazňujícího
rozlišení duše a těla v člověku. Nechci tím urazit Angličany;
mají bezpochyby své přednosti. Ale kdyby zůstali katolíky,
neměli by tento problém. Není nic zženštilého na tom, když si
muži, je-li k tomu důvod, projeví navzájem své city. O čemž
svědčí i příběh Davida a Jonatána.
Pokračování příště.
Převzato z The Angelus, srpen 1995.
Přeložila Lucie
Hailandová.
