PÝCHA ŠKODÍ DUŠI I VĚDĚ

Martin R. Čejka

„Co je mi k čertu po sluneční soustavě? Říkáte, že obíháme kolem Slunce. Kdybychom obíhali kolem Měsíce, pro mě a pro mou práci by v tom nebyl žádný rozdíl.“

Sherlock Holmes

Je dobré začít zajímavým citátem. Přitáhne čtenářovu pozornost, a vy se nemusíte namáhat s vymýšlením úvodní věty, která, jak tvrdí autoři románů, je zpropadeně těžká. Přiznávám, agnostika a kokainistu z Baker Street 221B mám rád ještě z dob, kdy jsem coby malý člověk četl tajně pod dekou o jeho neskutečných dobrodružstvích a geniálních řešeních zapeklitých případů. Ale to není jediný důvod, proč zde jeho poněkud břitký soud uvádím. Sv. Tomáš Akvinský „pokřtil“ Aristotela, pokusme se udělat to samé s výrokem Sherlocka Holmese. Katolická verze by zněla asi takto: „Co je mi do paďous [čerta vynecháme] po sluneční soustavě? Říkáte, že obíháme kolem Slunce. Kdybychom obíhali kolem Měsíce, pro spásu mé duše by v tom nebyl žádný rozdíl.“

Aby mi bylo správně rozuměno. Nechci tím říct, že vědecké poznatky nemají žádný smysl. Naopak, jejich přínos v přirozené rovině je úžasný, stejně jako je zajisté úžasné a dobrodružné vědecké bádání, které není nepodobné Holmesově honbě za zločincem. Věda nám odkrývá nové světy, které vypravují onen nekonečný úchvatný příběh o díle Hospodinových rukou. Příběh, který učí člověka pokoře a lásce. V této souvislosti vzpomínám na jistého starého pána ze severních Čech, kterému jsem kdysi přes léto pomáhal na jeho opětovně nabytém statku. Jednoho krásného rána vyšel v oblíbených holinkách (mám podezření, že je nesundával, ani když šel spát) před chalupu, zapálil si nezbytnou startku, rozhlédl se kolem po zahradě, stromech a nedalekém potoku, přičemž rozkošnicky vyfukoval kouř, a zadumaně mi pravil: „Jak může někdo nevěřit v Boha? Ty lidi musejí být úplně blbí.“ Bohužel, i tací jsou mezi námi, a nemálo z nich se honosí celou řadou titulů. Jak je to možné? Proč tolik lidí, kteří odkrývají tajemství stvoření, popírá Stvořitele, a přitom se dokonce zaštiťuje vědou?

Myslím, že by nám mohla napovědět jedna zajímavá skutečnost, o které jsem nedávno četl. Víte, mezi jakými vědci je nejvíce věřících lidí? Mezi astronomy. A nejméně? Mezi biology. Mám za to, že pohled na (ne)konečný vesmír, zástupy hvězd a kosmický řád vede ty, kteří mají oči k vidění, k úžasu a následně k pokoře. Astronom se nemůže chopit vesmíru a začít s ním manipulovat dle svého. Jinak je tomu u biologů, tedy alespoň někteří z nich si to patrně myslí. Když se oddáváte životovědě, může se vám stát, že se najednou cítíte být vládcem nad životem: vezmete bezmocnou žábu, rozkucháte ji, něco na ní vyzkoušíte, zvážíte, změříte a zapíšete. A co teprve, když děláte pokusy na lidských zárodcích! To musí být teprve pocit! Ničím neomezený pán nad životem a smrtí, který míchá chromozómy jako nějaký mýtický Demiurg. Tací vědci k tomu ale nebyli předurčeni osudovostí svého oboru, dali se svést lákavým pokušením, které člověku našeptává: „Otevřou se vám oči a budete jako Bůh.“ Mohli se vydat jinou cestou. Mohli své oči skutečně otevřít a spatřit vesmír ukrytý ve stvoření na naší planetě a naslouchat příběhu, který vypravuje o svém Stvořiteli. Ale mám obavy, že vidět a slyšet nechtějí, protože jsou pyšní. Moderní empirické vědy mají sklon říkat: „To, co nezměříme a nezvážíme, neexistuje.“ A zvažte takovou lásku. Ani rentgenem ji nevidíte. „Hm, pak neexistuje. Je to jen chemická reakce v mozku.“ Ale nechce se mi věřit, že si tito biologové berou své manželky (mají-li nějaké) „z chemické reakce v mozku, dokud nás konec chemických reakcí nerozdělí“.

U některých moderních vědců lze vypozorovat ještě jeden druh pýchy, a to nechutnou dějinnou nafoukanost. Jak rádi se posmívají svým starodávným předchůdcům. „Oni si mysleli, že je Země placatá! Cha cha cha!“ „Prý kolem ní obíhá Slunce! Che che che!“ To se to posmívá, když má člověk k dispozici skvělé přístroje, které nota bene většinou ani sám nevynalezl. Co by asi vymyslel dnešní astronom, kdyby měl k pozorování hvězd jenom svoje oči. Panečku, to by byly teorie RNDr. Josefa Chytráka, CSc.! Být jimi, byl bych v tomto směru velmi opatrný. Konec konců, dějiny vědy jsou sledem vyvracení jedné teorie druhou. Mohlo by se jim snadno stát, že za pár let budou terčem posměchu oni. Už v roce 1899 tvrdil komisař amerického patentového úřadu Charles H. Duell: „Všechno již bylo vymyšleno a vynalezeno.“ To byla pýcha slavného století páry. Vědecký pokrok našich století svádí k něčemu podobnému. Byla by chyba těmto svodům podlehnout. A to hned ze dvou důvodů: za prvé, za naše poznání vděčíme také bádání a práci předchozích pokolení, přičemž po nás přijdou další; za druhé, s lidskou přirozeností a hříšností to ani nehnulo. Je sice hezké, že nám po oběžné dráze obíhá Hubbleův vesmírný teleskop, že v Ženevě urychlujeme částice a skotští vědci napodobili černou díru, ale krást, vraždit, smilnit, lhát se bude pořád, což je naše jistota v nejisté době plné převratných vědeckých objevů.

Buďme tedy pokorní, a platí to i pro vědce. Jediné poznání, které totiž spáse duše prospívá, je:

CO BŮH? ČLOVĚK?
Kdokolivěk?
Co já? Co ty?
Bože svatý?
Já hřích, pych, lest:
Tys sláva, čest.
Já hnis, vřed, puch:
Tys čistý duch.

Bedřich Bridel