VZNIK LIDSKÉHO TĚLA Z POHLEDU FILOSOFIE

Mons. Ernesto Ruffini

Metafyzické argumenty, které předložíme, budou stručné, ale doufáme, že z věčné filosofie načerpáme sdostatek, abychom nesporně dokázali platnost následujícího tvrzení:

Tělo prvního člověka nemohlo vzniknout plozením; vzniklo tudíž přímým zásahem Božím.

Pokud by tělo prvního člověka vzniklo plozením, pak by rodičem muselo být sprosté zvíře. Taková je ve skutečnosti teze transformistů.[1] Pročež nějaký jedinec jistého živočišného druhu musel přivést na světlo světa potomka, jehož tělo již mělo potenciál k lidskému životu: jinými slovy, takové uspořádání, které je vlastní lidskému druhu a je schopno od Boha přijmout lidskou duši. Tato hypotéza však odporuje rozumu.

Existence předchází aktu nejen v časovém řádu, nýbrž i v řádu přirozenosti. Tak je pravdou, že z jednání, počínaje jeho účinkem, můžeme odhadnout povahu činitele, a to dle filosofické zásady: Omnes agens agit simile sibi.[2] Ba co více, veškeré stvořené bytosti jsou určeny, determinovány, svou formou.[3] Stejně tak je i jednání, ježto následuje bytí, specificky determinováno a omezeno formou přirozenosti činitele (každý akt je naplněním skutečné možnosti), díky čemuž nejvyšší účinek, který může daná příčina vyvolat, je účinek jí rovný.

Z tohoto pohledu je plození rovněž aktem a ze své přirozenosti směřuje k vyvolání účinku, který je stejně dokonalý jako příčina; jedná se o nejvyšší činnost, jíž je stvoření schopno. Je tudíž mylné předpokládat, že aktem plození může vzniknout organismus vyššího řádu, než je příčina jeho původu, zatímco je nanejvýš jisté, že vše, co nacházíme v účinku, se musí nacházet rovněž v účinné příčině, ať již řádně (totiž dle sobě vlastní přirozenosti), nebo mimořádně (tj. ušlechtilejším způsobem). A to je přesně ona nemožnost, s níž se transformisté potýkají, když tvrdí, že zvíře bylo schopno zplodit tělo uzpůsobené k oduševnění lidskou duší, a to s mohutnostmi převyšujícími jeho vlastní konstituci a odpovídajícími výslovně odlišné přirozenosti: protože lidský druh se neskládá pouze z duše, nýbrž i z těla. Jinými slovy, ruší princip kauzality a popírají, že přirozenost příčiny se pozná dle svého účinku.

Nikdo nebude popírat, že přirozenost vždy a všude působí stejným způsobem, a nikdy nepřekračuje meze sobě vlastního řádu.

Krátce řečeno, pokud přijmeme evoluční teorii lidského těla, musí náš rozum čelit následujícímu dilematu: buďto Bůh vlil lidskou duši do zárodku počatého v lůně zvířete – té z nejšťastnějších matek! –, nebo do zvířete žijícího mimo matku. Připustíme-li první hypotézu, pak máme prvního člověka synem dvou sprostých zvířat. Tato vyvolená zvířata (opice, jakéhokoli druhu si přejete) by na základě přírodního zákona, byť by byl Stvořitelem dán k postupnému přetvoření druhů, zplodila tělo, které by bylo z přirozenosti schopno přijmout lidskou duši; což je přesně to, co dělají rodiče každého člověka, když dle zákona přírody plodí tělo odpovídající rozumové duši. Nuže, kdo by uvěřil tomu, že Adam měl za svého otce a matku dvě sprostá zvířata? Ačkoli byl nevinný a svatý, přišel by bezpochyby na svět za méně vznešených okolností, než jsou naše.

Pokud připustíme druhou hypotézu, upadneme do metafyzické absurdity, že jeden a týž organismus, bez zvláštních změn v uspořádání, může být oživován dvěma substanciálně odlišnými formami – zvířecí a lidskou; ačkoli víme, že každá substanciální forma vyžaduje látku (materii), která je uzpůsobena ji přijmout.

Zde by mohla vnést námitku peripatetická filosofie, podle níž je nutné rozlišovat dvě početí ve vývoji lidského zárodku: početí těla a početí člověka.

Aristotelés[4] učil (a stejně tak Galén) – následován sv. Tomášem[5] a obecně scholastiky až do devatenáctého století –, že v aktu plození představuje matka pasivní princip, otec aktivní, čili, abychom použili jeho obrazu, matka dává půdu, otec nástroj neboli tvořivou sílu. Nicméně pokud jde o skutečný původ zárodku, žádný z výše zmíněných principů látku neuspořádává. Jakmile je zárodek toho dostatečně schopen, je oživován vegetativním principem (forma vegetabilis), díky němuž žije životem rostlin; když je více uspořádán, začíná být oživován smyslovým principem (anima sensitiva), který mu dává živočišný život; čtyřicátého (či pětačtyřicátého) dne, jedná-li se o muže, nebo šedesátého (případně od osmdesátého do devadesátého) dne, v případě ženy, končí početí těla a vlitím rozumové duše dochází k početí člověka.

Mohlo by se tedy zdát, že tato teorie nahrává absolutní evoluci[6] z anorganické hmoty k rostlinnému životu, a od něj později k životu inteligentnímu. Když se však nad tím hlouběji zamyslíme, dojdeme k jinému závěru; nehledě na to, že nikdo v dřívějších dobách, ani Aristotelés, ani sv. Tomáš Akvinský, evoluci druhů nepřipouštěl; naopak, všichni považovali za nezpochybnitelnou stálost druhů v pravém smyslu toho slova, tj. druhů přirozených.[7]

Podle antické fyziologie mužské semeno, ačkoli nebylo samo o sobě uspořádané, potenciálně obsahovalo úplný organismus: jinými slovy, jeho účinnost byla jako taková příčinou vývoje zárodku v „půdě“ dodané matkou až do doby, kdy mohl být oživen nesmrtelnou duší. Nešlo tudíž o přeměnu jedné bytosti v druhou, nýbrž o postupný vývoj, kterým musel zárodek projít, než dosáhl stavu, k němuž semeno od začátku přirozeně směřovalo.

Dnešní fyziologie navíc oproti antické představě dokázala, že jak mužská spermie, tak i ženské vajíčko jsou buňkami, a tudíž uspořádanými organismy. Buňka, jak známo, má všechny životní schopnosti: vyživovací schopnost, zaměřenou k vlastnímu zachování; formativní neboli regenerační schopnost, zaměřenou k přežití buněčného druhu; funkční schopnost, která řídí vztahy s prostředím.

Spojením spermie s vajíčkem při plození vzniká nová živá bytost, která skrze řadu buněčných dělení řízených jedním životním principem pokračuje v růstu, až se utvoří hotový daný jedinec.[8]

A proto drtivá většina teologů a moralistů upustila od rozlišování mezi početím těla a početím člověka a zastává názor, že ve chvíli fekundace, tj. oplodnění, kdy se semenná buňka spojí s vajíčkem, je vlita i lidská duše.

Mínění církevní autority

Papežská biblická komise vydala 30. června 1909 dekret týkající se historické povahy prvních tří kapitol knihy Genese, přičemž Otázka III. zní následovně:

„Jsou přípustné pochybnosti, zejména co do doslovného historického smyslu, pokud jde o skutečnosti líčené v některých kapitolách týkajících se základů křesťanské víry, jako jsou mezi jinými: stvoření veškerenstva Bohem na počátku času; zvláštní stvoření člověka; utvoření první ženy z prvního muže; jednoty lidského rodu; původní štěstí prarodičů ve stavu spravedlnosti, neporušenosti a nesmrtelnosti; příkaz daný Bohem člověku ke zkoušce jeho poslušnosti; přestoupení Božího příkazu po svedení ďáblem v podobě hada; pád prarodičů z prvotního stavu nevinnosti; a příslib budoucího Obnovitele?“

Odpověď je jasně záporná.[9]

Komise tedy výnosem své autority uvádí, že je nutné uznat zvláštní zásah Boží při stvoření člověka; neurčuje však, v čem onen zvláštní zásah spočívá.

Někteří proto míní, že Stvořitel k utvoření lidského těla nepoužil přímo hlínu, nýbrž tělo nějakého zvířete, které zvláštním zásahem učinil schopným přijmout lidskou duši.[10]

Ti, kdož uvedenou hypotézu předkládají, mají zcela jistě nejlepší úmysly, protože nechtějí odporovat učení povolané církevní autority a zároveň usilují o to, najít řešení, které by uspokojilo stoupence transformismu lidského těla.

Biblická komise skutečně hovoří o zvláštním stvoření člověka a nic bližšího neříká, nicméně ve svém výkladu Genese chápe samotné stvoření dle zásad katolické exegeze ve smyslu, jak jej chápali papežové a teologové a jak tomu každým dnem učí Církev ve svém katechismu.

Pokus obhájit, že při aktu vlití duchovní duše Stvořitel přeměnil (transformoval) tělo zvířete takovým způsobem, aby bylo uzpůsobeno k přijetí lidské duše, stačí k odmítnutí evoluce, jak ji zastávají transformisté. Již samotné tvrzení, že k tomu, aby se mohlo stát tělo sprostého zvířete tělem prvního člověka, byl nutný zvláštní zásah Boží, vlastně říká, že dané tělo, jemuž se dostalo oné cti, nemělo a nemohlo dosáhnout takového stupně vývoje (nutného pro rozumovou duši) dle zákona přírody, což přesně útočí na základy evolucionismu.

Nyní se můžeme ptát, proč, je-li nutný přímý Boží zásah, je za hmotu ke stvoření považováno zvíře, a ne prach země, o kterém hovoří Písmo? Pro Všemohoucího jistě není o nic těžší utvořit Adamovo tělo přímo z hlíny, než kdyby k tomu použil zvířecího těla.

Úryvek z knihy The Theory of Evolution Judged by Reason and Faith, New York 2008.

Přeložil Edmund Kříž.