Kněžský celibát, tedy svobodný a dobrovolný celoživotní závazek života mimo manželství, který na sebe kněz bere při svěcení, je zase jednou terčem kritiky, a to nejen ze strany nekatolické „veřejnosti“, tentokrát i z řad některých katolických biskupů.

 

S novou sebejistotou zpochybňují někteří němečtí biskupové veřejně celibát, jako např. biskup Schick z Bamberku – nejprve v rozhovoru pro týdeník Spiegel a poté též na Ekumenickém sjezdu v Mnichově.  Nato se připojil i biskup Ackermann z Trevíru s tvrzením, že diskuze o celibátu už by nadále neměla být tabuizovaným tématem. Dokonce i emeritní rakouský biskup Iby z Eisenstattu jim vyjádřil svou podporu.

 

Jaké pozadí a zájmy stojí za těmito požadavky?  Nevíme, co biskupy přimělo k tomu, aby vznesli právě takové požadavky, o nichž zcela jistě vědí, že je veřejná média použijí jako zbraň proti papeži.

 

Jako hlavní argument (proti celibátu) se vždy uvádí současný nedostatek kněží. Kněžská svěcení v Německu skutečně dosáhla neuvěřitelně nízkých, dosud nebývalých hodnot. Ale místo aby se hledala příčina a možné řešení, požadují lidé zrušení celibátu. Opravdu zachráníme Církev tím, že budeme stále více z jejích nároků ustupovat? Jedno je jisté – celibát není kořenem problému, a proto ani jeho řešením!

 

Pokud chce člověk vyřešit nějaký problém, je potřeba začít od kořene, jinak problém neodstraníme, ale spíš přemístíme. A skutečným kořenem nedostatku kněží je bezpochyby krize identity, do které kněžství po II. vatikánském koncilu sklouzlo a kterou se dodnes nepodařilo vyřešit!

 

Ve světě se rozšířil nový obraz kněžství: kněz jako sociální pracovník, kněz jako manažer, kněz jako šéf farního týmu, kterému každý tyká a který se křečovitě snaží dokázat, že je stejný jako všichni ostatní.

 

Pokud vycházíme z tohoto obrazu kněžství, pak je opravdu nepochopitelné, proč by kněz měl žít mimo manželství. Člověk může být šéfem, manažerem nebo se zasazovat v sociální sféře stejně dobře i v rámci manželství. Ale copak není kněz mnohem víc?

 

Místo aby Benedikt XVI. celibát kněží zpochybňoval, dotkl se před rokem skutečného jádra problému a udělal to jediné správné, totiž že slovy svatého faráře z Arsu dal jasné vysvětlení kněžím z celého světa, kdo kněz ve skutečnosti je: „Kněz je láska Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.“

 

Kněz je láska Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, tzn. v knězi a skrze kněze chce Kristus, Syn Boží, který se stal člověkem, nadále působit ve světě pro spásu duší.

 

Kněz – nejen zástupce Kristův, ale někdo, kdo může jednat v osobě Ježíše Krista, kněz – muž Boží, který v lásce Nejsvětějšího Srdce Ježíšova pečuje o věčnou spásu duší jemu svěřených! Takový byl také příklad svatého faráře arského – kněz jako správce duší, kněz jako udělovatel milosti Boží ve svátostech katolické Církve.

 

To je také vlastní tajemství katolického kněžství, ze kterého zcela přirozeně vyplývá závazek celibátu. Kněz nezískává jen úřad, ale svěcení. Biskup na něho vkládá ruce, čímž se vysvěcený stává majetkem Božím. Bůh tak nevlastní jen to, co kněz má, ale i to, čím je, Bohu patří celá jeho osoba.

 

Tím se v kněžském svěcení uskutečňuje akt úplného odevzdání. Neboť když muž přistoupí ke kněžskému svěcení, je si vědom toho, že nedává jen „něco“, ale sebe sama a skrze své „Adsum!“, své „Zde jsem!“, jasně dává najevo, že je připraven Bohu tuto oběť úplného odevzdání přinést.

 

K tomuto kroku není nikdo nucen, je to svobodné rozhodnutí jednotlivce. Pokud ale už jednou k tomuto úplnému odevzdání došlo, není z něj cesta „zpět“. Platí to o odevzdání se při uzavření sňatku před oltářem Božím, platí to právě tak pro odevzdání se Bohu při kněžských svěceních.

 

Člověk má jen jedno srdce, může se pouze jednou úplně odevzdat, a proto zcela přirozeně vyplývá z vkládání rukou při kněžských svěceních celibát, tedy život mimo manželství. Ježíš Kristus nám v tomto způsobu života dal vlastní příklad, byl zcela odevzdán do vůle Otce, a právě tak se kněz zcela odevzdává Bohu a obětuje pro službu Boží. A sice nejenom na způsob jmenování služebníkem Božím. Jde to daleko hlouběji! Fakt, že se kněz stává zcela majetkem Božím, se uskutečňuje vtisknutím nesmazatelného kněžského znamení, kněžského charakteru do duše vysvěceného. Skrze tento kněžský charakter se vysvěcený také bytostně podílí na kněžství Ježíše Krista. Vstupuje v tajemné spojení s naším Pánem Ježíšem Kristem, které je tak niterné, že je tento muž od okamžiku vysvěcení schopen jednat v osobě Ježíše Krista.

 

Neříká při proměňování ve mši svaté: „Toto je tělo Kristovo,“ ale: „Toto je moje tělo! To je kalich mé krve!“ Ve svaté zpovědi neříká: „Kristus ať ti udělí rozhřešení od tvých hříchů!“, ale říká: „Já ti uděluji své rozhřešení…!“ – Tak niterně je tedy vysvěcený kněz spojen s Kristem, že v něm (v jeho osobě) Kristus pokračuje v díle, které sám na zemi započal.

 

To je také skutečné zdůvodnění kněžského celibátu, který je však pochopitelný jen pro ty, kteří si zachovali ponětí o svatých věcech. Svaté je, co bylo obětováno Bohu – kalich, se kterým kněz slouží mši svatou, byl dán Bohu, byl zasvěcen Boží službě. Bylo by tedy profanací, kdyby jej někdo používal ke světským účelům.

 

Stejným způsobem je také kněz jako člověk zasvěcen Bohu, dán Bohu, proto není možné, aby vstoupil do manželského svazku. Z toho důvodu také Církev považuje kněžská svěcení za překážku ke sňatku. Pokud by se chtěl kněz ženit, nebylo by to jen nedovolené, ale také neplatné. Kněžské svěcení je překážkou ke sňatku – pokud už se jednou člověk zcela odevzdal, nemůže se odevzdat podruhé.

 

Kde je třeba hledat řešení současného nedostatku kněží? Lze to vyřešit jen takovým způsobem, jak jej vytyčil papež – že totiž bude znovu zřetelně vyzdviženo, kdo kněz je a kdo není. – Kněz není manažer, není týmový vedoucí ani sociální pracovník!

 

Kněz je naopak někdo, kdo v síle kněžského charakteru, který mu byl Bohem při kněžských svěceních vtisknut do duše, může jednat k osobě Ježíše Krista: tehdy, když slouží mši svatou, tehdy, když uděluje svátosti, když hlásá víru.

 

Je správcem duší. Je láskou Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a tato láska se ukazuje především ve věrném zprostředkování milosti ve svátostech a svátostinách, bez nichž není možný přístup k nebi. Kněz nemusí být všeuměl, musí však udělovat svátosti důstojně, věrně a s láskou k duším a má je také na jejich plodné přijetí připravovat.

 

Jakmile bude opět předkládán k následování tento skutečný katolický model kněžství, a to jak mezi lidmi, tak v seminářích, najde se opět více mladých mužů, kteří se nadchnou pro tento největší úkol, jaký si je na zemi jen možné představit – a to i za cenu života mimo manželství, za cenu života v celibátě.

 

 

Převzato z Kirchliche Umschau 7/8 2010.

Přeložila Martina Šimková.