Kázání Mons. Bohumila Staška
během pouti ke sv. Vavřinečkovi
na Chodsku
dne 13. srpna 1939
Na
pouť ke sv. Vavřinečkovi nad Domažlicemi se 13. srpna 1939 sjelo
podle úředních odhadů na sto dvacet tisíc lidí. Klatovské
gestapo bylo prostřednictvím svých konfidentů v plné činnosti a
v domažlických kasárnách byli připraveni němečtí vojáci se
strojními puškami, ručnicemi a granáty. Kázání Mons. Staška se
pak pro okupanty stalo další záminkou k jeho zatčení. Byť jej
mnozí z jeho přátel přemlouvali, aby odcestoval do ciziny, ten
odpovídal, že ví, co na něho zde čeká, a že je na všechno
připraven. 1. září 1939 byl Mons. Stašek skutečně zatčen,
přičemž K. H. Frank, který ho dal zatknout, prohlašoval: „Pokud
budu živ, Stašek z koncentračního tábora nevyjde.“ Po svém
zatčení byl Mons. Stašek uvězněn na Pankráci, vyslýchán,
následně přemístěn do koncentračního tábora v Oranienburgu, kde
strávil necelý rok. Z Oranienburgu byl odvezen do Dachau, kde
byl vězněn až do osvobození tábora v květnu 1945.
Drazí
přátelé! Jedním z nejdojemnějších míst v
Jiráskových
Psohlavcích jest líčení, v němž se vypráví o starém Chodu
Kryštofu Hrubém, rychtáři z Draženova, kterého navštívil v jeho
pražském žaláři vězeňský lékař. Chtěl již od nemocného a
utrpením sešlého Choda odejiti, když tento ho prosil: „Ešče
něco, prosím, jemnostpane! Kterú stranu je naše město,
Domažlice?“ Doktor udiveně pohlédl na starce. „Nač to chceš?“
„Nu, tak, habych vidíl nebe, co je v naší stranu, nad naším
krajem.“ Doktor se rozhlédl po slunci, mávl rukou a řekl: „Tady
v tu stranu jsou Domažlice a ten Váš nešťastný kraj, hlaváči.“ A
když doktor odešel, starý Chod upřel oči v tu stranu nebes, pod
nímž se vzpínaly šumavské hory, pod nímž se rozkládal jeho
nešťastný domov, pro nějž trpěl a jejž měl stále na mysli.
Moji
drazí, jako tento starý Chod se těšil a posiloval ve svém
utrpení pohledem k Domažlicům, k tomu svému drahému rodnému
kraji, tak i dnes u příležitosti pouti na Vavřinečku se upírají
zraky téměř celého národa ke krásnému, svéráznému kraji
chodskému. Tak ohromné množství účastníků sv. Vavřineček, třeba
již pamatuje mnohé slavné chvíle, ještě neviděl.
To není
již pouhá pouť zbožného Chodska, jak nám ji malovali malíři
chodského kraje, na příklad Malý nebo Mašek, nebo jak nám ji
líčili ve svých skvělých vypravováních Hruška, Baar, Vrba, nebo
jak o ní zpívá znárodnělá píseň chodská:
Ha, ty
svatyj Vavřinečku,
stojíš na
pěkným kopečku,
vycházejí
panny z tebe
jako
handělové z nebe.
Dnešní
pouť je v pravém slova smyslu poutí národní, nejen tím velikým
počtem poutníků, ale též duchem, který ovládá vás všechny, kteří
jste sem až z dalekých krajin českých připutovali. Neboť, proč
jste přišli dnes všichni k sv. Vavřinečku? Nemýlím se jistě,
řeknu-li, že jste připutovali k sv. Vavřinečku, k tomuto srdci
slavného chodského kraje, abyste na tom srdci načerpali sílu,
útěchu, povzbuzení i poučení pro svůj národní život, práci a
úkoly.
To není
zneužívání pouti, jak by snad někdo mohl namítati! Víra
křesťanská a vlastenectví jsou rodnými sestrami, jejichž
společným otcem je sám Syn Boží! On, Spasitel náš, neplakal,
když ho bičovali, neplakal, když ho trním korunovali, neplakal,
když těžký kříž nesl, ani když ho křižovali, ale plakal, když si
vzpomněl na zkázu hlavního města své rodné země a na hrozný
konec svého národa, poněvadž odepřel se
státi
národem křesťanským. Proto Kristus
a jeho evangelium jest nám zároveň vždy zdrojem pravého
vlastenectví i lásky k národu. A do našich chrámů chodíme a na
naše pouti putujeme, abychom nejen ctili a chválili Pána Boha a
utvrzovali se ve své víře, ale abychom také vzpomínali na svůj
národ a utvrzovali se ve vlastenectví. To je také účel dnešní
pouti a vašeho putování ke sv. Vavřinečku a já dovoluji si
pozdraviti Vás zde na chodské půdě slovy starého pozdravu
chodského: Pochválen buď Pán Ježíš Kristus! [Shromáždění
odpovídá: Až na věky věkův!]
Drazí
přátelé, jsou dva světcové, které lid jmenuje zdrobnělými jmény,
jakými jmenujeme obyčejně toho, koho máme upřímně a ze srdce
rádi. Jest to sv. Antoníček a sv. Vavřineček. Oba jsou takoví
milí, lidoví svatí Boží. Oba umřeli v mladém věku, takřka
jinoši. Oba zůstavili památku, jež čím starší, tím živější a
svěžejší. O obou platí slova: Ač umřeli, ještě mluví, příklad
dávají a u Pána Boha za nás orodují.
Nuže, co
k nám mluví sv. Vavřineček? Mluví k nám touto řečí: Hle, já,
mladý jáhen Církve svaté, dosáhl jsem svatozáře světce, protože
jsem ve svém pozemském životě věřil a nebál se. Nebál jsem se
pronásledování tyrana, nezalekl jsem se žaláře a neděsil jsem se
ani největších muk. Když vedli mého pána, svatého papeže Sixta,
na popraviště, sepjatýma rukama jsem prosil katany, aby i mne
vzali do žaláře a na mučení, poněvadž trpí-li pastýř, musí
trpěti i ovečky, pláče-li matka Církev, musí plakati i její
děti.
Ale když
Pán Bůh chtěl, abych ještě počkal s vylitím své krve, vrátil
jsem se ke svým povinnostem jáhenským. Staral jsem se a kříž
bolesti ulehčoval chudým, nemocným, starým, mrzákům, vdovám a
sirotkům. To byly poklady naší Církve, valuty, abych mluvil
dnešním vaším jazykem, kterými se bohatě platilo a platí až
dosud na věčnosti. A proto, když římský tyran pátral po
církevních pokladech, aby je Církvi uloupil a jimi se obohatil,
vyzval jsem ho, aby si pro poklady přišel a je prohlédl. A když
přišel na místo, ukázal jsem mu zástup ubožáků a řekl jsem: „Tu
vidíš poklady naší Církve! Toť je naše zlato a stříbro, perly i
šperky, jež jsem ti slíbil ukázati a dáti. Vezmi tyto naše
poklady, starej se o ně a rozmnožíš slávu města Říma i slávu
Césara.“
Za tuto
řeč, již tyran pokládal za smělou a urážlivou, byl jsem odsouzen
k smrti a k takovému mučení, že hrůza před ním zachvěla i
barbarskými srdci pohanů. Byl jsem na rozpáleném železném roštu
znenáhla za živa pečen. Všichni čekali, když ohnivý žár pronikal
mé tělo, krev i kosti, že budu naříkati, o milost prositi i víry
se odříkati. Ale zůstal jsem pevným a ne-poddajným, a když jsem
prosil, tedy jsem prosil své mučitele: „Dejte mne obrátiti, na
této straně jsem dosti upečen!“
A co mne
sílilo v mém trápení? Co činilo mé tělo necitelným k tělesným
bolestem? Proč jsem se radoval ze svého mučení? Věřil jsem!
Věřil jsem Pánu Ježíši, který slíbil těm, kteří život pro něho
ztratí, že jej na věčnosti naleznou lepší, dokonalejší,
šťastnější a zářivější. Věřil jsem, že ani zuření Césara, ani
jeho legie, ani jeho bohatství, ani celá říše nezastaví příchod
království chudého, pokorného a tichého Krista. Věřil jsem, že
pravda zvítězí nad lží, právo nad bezprávím, láska a soucit nad
násilím. Věřil jsem, že po všem tom utrpení i pronásledování na
konec ovládne svět Kristus, a nikoliv César. Tato víra byla mou
silou, útěchou a hojivým balsámem na mé rány a spáleniny.
A proto,
drazí poutníčkové, kteří jste dnes připutovali k mému chodskému
kostelíčku v takovém množství a z takových dálek, jak toho zde
ani nepamatují, chci vám dáti radu, poučení a zkušenost, kterou
si odnesete od svatého Vavřinečka do svých domovů a kterou tak
hezky vyjádřil váš národní básník Medek, když ve své básni
Advent napsal:
Bud
statečný a věř!
Před
osudem a před věčností
jest víra
a statečnost největší ctností.
Všem, kdo
pevně věří,
vždycky
se v dálce spasné jitro šeří.
Bratři a
sestry, tak jste vyslechli kázání svatého Vavřinečka! Doporoučí
statečnost a víru. A nyní tažme se, v čem máme býti za dnešních
dob statečnými a co máme věřiti? Co máme věřiti? Věřiti máme
především v Pána Boha, v jeho pomoc, prozřetelnost a otcovskou
lásku, která své děti kárá, dopouští, ale nikdy neopouští.
Věřiti máme a musíme, že ať se děje cokoliv, starý Pán Bůh
neumřel, ale stále žije a o nás se stará. Tak mi napadá onen
příběh, který jsem kdysi četl v povídce jednoho českého
spisovatele. Příběh o nešťastné, opuštěné a již téměř zoufající
rodině. Přicházela rána za ranou. A když bylo nejhůře, pravila
manželka svému muži: „Tak jsem měla dnes v noci takový divný
sen, že jsem z něho ještě celá nesvá.“ „A co se ti zdálo?“
„Zdálo se mi, že Pán Bůh umřel. Na pohřbu šli andělé a tolik
plakali.“ I řekl muž: „Bláhová, cožpak Pán Bůh může umříti?“ I
pohlédla manželka svému muži oddaně do očí. „Tedy náš starý Pán
Bůh, který nás po celý život chránil a nám žehnal, jest ještě
živ? A když jest stále živ, proč by nás nyní opouštěl a na nás
zapomněl?“ To dodalo všem důvěry, naděje a síly, vzchopili se a
Pán Bůh je neopustil.
A kde
bychom našli vzácnější a skvělejší příklad víry v Boží
prozřetelnost, spravedlnost a pomoc než zde, v Kozinově kraji?
Sedlák Jan Sladký Kozina umíral proto tak statečně, že věřil.
Věřil, že Pán Bůh neopustí chodský kraj a vrátí mu jeho práva.
Věřil v Boží spravedlnost, že do roka a do dne se setká na Božím
soudu s Lomikarem. A když Lomikar do roka zemřel, starý,
bělovlasý Chod Přibek sepjal ruce, pohlédl k nebesům a vyrazil z
hrdla: „Je spravedlnost, je ešče Pámbů. Níčko hať humřu.“
Je
spravedlnost, je ještě Pán Bůh! Tak máme věřiti a tou vírou se
posilovati, kdykoliv nás potká nějaká životní strast a bolest. A
zvláště v dnešních dobách, které jsou tak těžké a smutné, jak o
tom výstižně zpívá národní chodská píseň:
Zelený
hájové,
byjvaly
ste moje,
byjvaly
ste mýho srdce potěšení;
níčko huž
dlouhyj čas
neslyším
ptactva hlas,
na v
obloze se hukázal smutnyj čas.
Ano,
smutný čas se ukázal na obloze. Černé mraky zahalily tu oblohu.
Nastaly doby, kdy se zdá, že staleté řády světové se pukají,
lámou a trhají, a kdy svírá nás úzkost, aby v tomto světovém
zemětřesení se nerozpadl nás domov, naše drahá země, naše
otčina. V takových dobách musíme především pevně věřit. Věřiti v
sebe, věřiti v národ, věřiti v život, budoucnost a především v
Pána Boha, který, když tisíc let náš národ v nejhroznějších
dobách udržel, zachoval a jemu žehnal, jistě jej vyvede i z
dnešních hrozných nebezpečí a převede jej na cesty, po nichž
bude kráčeti k své lepší a šťastnější budoucnosti. Proto pryč s
defétismem, pryč se sebevražednými myšlenkami o malosti,
slabosti a marnosti naší národní práce! Bylo nám řečeno, že
nikdo nás nechce odnárodniti, že bude respektována a zachována
naše svébytnost národní, náš jazyk, naše vzdělání a naše
vlastenecké uvědomění. Proto stavme na této půdě a s důvěrou v
pomoc Boží budujme na těchto základech naši vlast, aby byla
šťastným domovem a otčinou všech věrných Čechů.
A
statečnými buďme podle příkladu sv. Vavřinečka! V čem máme býti
statečnými v dnešních dobách? Na tu otázku odpověděl ctihodný
patriarcha a otec českého národa František Palacký, když 23.
dubna 1876 sešla se na Žofíně v Praze z Čech a Moravy vzácná
společnost, aby oslavila dokončení Dějin národu českého a
vzdala díky velikému vlastenci a pilnému dělníku na národa roli
dědičné. Tehdy otec národa, jak pravil, „stoje již jednou nohou
v hrobě“ – však za pět neděl potom již zemřel – napomínal,
abychom všichni byli Čechy a vlastenci netoliko slovem, ale
hlavně skutkem, neboť jen prací usilovnou nahradíme, co nám
chybí na počtu a velikosti. Dějiny naše, jak pravil Palacký,
ukazují, že kdykoliv jsme vítězili, vítězili jsme nikoli
převahou hmotnou, nýbrž duchem a mravností.
Stejně
tak doporučil nám i jiný náš šlechetný a velký vlastenec, jejž
národ nazval svým vůdcem, František Ladislav Rieger, když
pravil: „V práci a vědění jest naše spasení!“ A Havlíček řekl to
po havlíčkovsku: „Kdysi lidé pro národ umírali, dnes musíme pro
národ žít a pracovat.“
Drazí
přátelé, poslouchejte tento hlas svých nejvzácnějších a
nejryzejších velikánů a vůdců! Práce, vzdělání, vědění, mravný
život, křesťanský duch, to jest naše cesta, ta pravá dálnice, po
níž rychle budeme spěti k naší šťastnější budoucnosti.
Nespoléhejme, tak jako nespoléhali naši národní vůdcové,
buditelé a vlastenci, na nikoho, ale spoléhejme především sami
na sebe, na svou sílu a dovednost. A při tom nezapomínejme, že
český národ je dnes dále, než byl před padesáti lety. Národ dnes
už nežije jen mateřskou řečí, knihami, básněmi, písněmi a
divadlem, nýbrž také továrnami, dílnami, bankami, laboratořemi a
motory. Národní svébytnost se udržuje nejen národní kulturou,
nýbrž i hospodářstvím, spravedlivým sociálním uspořádáním
národa, vědou, technikou. A proto býti dnes vlastencem neznamená
jenom opakovati vlastenecké fráze, ale znamená tvrdou práci. To
je pravá láska k vlasti, když pracuješ věrně, oddaně a poctivě
na tom místě, na které tě postavil Bůh, ať jako dělníka,
zemědělce, živnostníka, úředníka, kněze nebo učitele. To je
pravá láska k vlasti, když touto prací ztvrdnou tvé ruce a zbělí
tvá hlava, a když je třeba, uděláš z noci den a dřeš až k
nejzazším hranicím síly svých svalů a svého ducha. Tak o tom
zpíval už Čelakovský, jehož jubileum jsme v těchto dnech
slavili, když ve své Růži stolisté napsal:
Ne
horoucnost povalečná
zjedná
duchu potravu,
práce
tichá a společná
získá
vlasti oslavu.
Drazí
přátelé, tento zdravý aktivismus našeho národa kéž se stane
zvláště programem naší mládeže, dorostu našeho národa! Svatý
Vavřineček byl mladík, když umíral za nejvyšší ideály tehdejší
doby. Proto svátek sv. Vavřinečka je zvláště svátkem naší
mládeže. Tenkrát před sedmnácti sty lety se neříkalo sice: mladí
vpřed, ale ti mladí svou statečností, nadšením a prací byli
opravdu vpředu a na předních místech umírali pro příchod nového
světa, nových časů a nové doby.
Mladí
vpřed! Správně! Ale kdo jsou ti mladí, na které vlast naše s
rozevřenou náručí čeká? To nejsou jen ti, jejichž křestní listy
hlásají mládí, ale mladými jsou ti, kteří jsou čistí, jaří,
svěží, mladí ve svém charakteru, ve svém srdci, ve své
poctivosti, ve své mravnosti, ve své věrnosti, ve své lásce k
vlasti a k Bohu, ve své práci, studiu i dření. Z takových
mladých vyroste našemu národu nová budoucnost a šťastný rozkvět,
založený na zdravých, šťastných rodinách, věrném manželství,
usilovné práci, občanské poctivosti a spravedlnosti, křesťanské
mravnosti a víře v Boha, bez níž žádný národ se nestal dosud
velkým a šťastným a nestal by se ani národ český. Taková mládež
jest opravdu budoucností i nadějí našeho národa. To jsou ty
děti, o nichž v Psohlavcích zpívá před svou smrtí Kozina:
Ted jsem
zas doma,
pod naší
střechou,
mé drahé
děti,
vy
jste mou těchou.
Hvězdičkou slední,
která mi
jasně
plát bude
do tmy,
až
všechno zhasne.
Děti mé,
děti,
robátka
zlatá,
Bůh vám
dej dočkat,
zač umřel
váš táta!
Drazí
přátelé! Na právě pořádané výstavě chodských malířů v Praze je
mnoho obrazů, nad nimiž by mohl člověk uvažovati celé hodiny.
Mezi nimi zvláště mě dojal obraz J. Fialy Hlas země české.
Pod obrazem sv. Václava stojí mladá matka se svým dítětem, které
hledí před sebe očima tak dětskýma a důvěry plnýma. Ale zrak
matky je vážný, starostlivý a smutný. Ruka její je pozdvižena k
hlavě, jako by na něco vzpomínala, přemýšlela, mluvila a
napomínala. Tak nám zobrazil malíř českou zemi. Proč její zrak
je tak smutný? O čem přemýšlí? Co k nám mluví?
Jaký je
dnes „hlas země české“?
Drazí
přátelé! Snad se nemýlím, řeknu-li, že země česká mluví k nám,
dnes na sv. Vavřinečku shromážděným, i k celému našemu národu,
těmito slovy:
Mé zlaté,
drahé děti, jak nemám býti smutná, tesklivá a starostlivá, když
jsem zkusila již tolik, kolik nezkusila žádná matka jiného
národa. Kolikráte jsem se podobala Bolestné Matce, chovající na
svém klíně zuboženého syna – národ. Kolikráte i o mně platila
slova Písma:
Ó
vy všichni, kteří jdete cestou,
pozorujte a vizte, je-li bolest vaše jako bolest má!
A z čeho
byla tato bolest a všechno to mé trápení? Pro výstrahu Vám to
povím, moje drahé děti! Měla jsem syny a dcery, kteří často
pohrdli svou prostou matičkou, jejími obyčeji, mravy, zbožností,
krojem i písní. Šli za cizími vzory, cizími příklady a cizími
lidmi. Nechtěli býti čeští, ale evropanští a světoví! Otevřeli
často své srdce pýše, nesvornosti, velikášství a bezbožnosti, a
tak připravili své dnešní konce!
Drahé
děti, Bůh ví, co nám budoucnost přinese. Bůh ví, jaký osud vás
čeká! Pamatujte na slova jednoho z mých nejdražších dětí,
Viktora Dyka, který napsal o matce vlasti: „Opustíš-li mne,
nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.“ Zahyneš, opustíš-li svou
matku vlast, opustíš-li její mrav, její víru, její obyčeje, její
píseň, její řeč, její domov.
Chodský
lid a kraj, ta pevná vlasti hráz, proto nezahynul, že neopustil
a věrným zůstal své české zemi, svému svérázu, svému krásnému
nářečí, svým čistým mravům, víře, náboženství, zvykům, písním,
obyčejům, svému kroji a stroji. Nezahynul a bohdá nezahyne!
Děti moje
drahé, to je pro všechny vás příklad! To je mé napomenutí, to je
můj mateřský hlas. Nechť nikdy neumlkne ve vašich srdcích, až se
od svatého Vavřinečka vrátíte do svých domovů, k své práci a k
svému životu. Pán Bůh provázej vaše kroky a činy a moje mateřské
požehnání nechť vás chrání všeho zlého.
Bratři a
sestry! Takový je hlas země české! Taková je prosba a napomenutí
naší matičky, drahé vlasti a otčiny. Jaký bude náš hlas? Co
slíbíme a řekneme své matce české? Slibme jí a přísahati budeme
v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji
nikdy neopustíme, nezradíme a až do posledního tlukotu srdce
milovati budeme. [Shromáždění volá: „Přísaháme!“] Přísahati
budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou a životem
řízeným podle zásad křesťanské morálky postavíme opět vlast svou
na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v
nejslavnější své minulosti, v dobách slavných českých knížat a
králů a největšího z nich, blahé paměti Karla IV. [Shromáždění
volá: „Přísaháme!“] Tuto slavnou naši přísahu nechť Bůh a svatí
naši patronové požehnáním svým a pomocí svou provázejí a
potvrdí. Amen.
© Te Deum 2011 |