Láska, manželství, rodina, společné štěstí – sotva existuje jiná přirozená oblast, která by v lidském životě hrála podobně důležitou roli, tím spíš pro dospívající mládež. Jak si představuji svou budoucnost? Jak najdu muže či ženu pro život? Budu mít někdy děti? A spokojenou rodinu?…

 

Také rodiče tíží takové otázky, takže přemýšlejí, jak by své děti mohli nasměrovat ke šťastnému životu naplněnému láskou. Pro nás křesťany neexistuje šťastný život bez Boha, jehož přikázání vymezují přirozený řád a pořádek, v rámci něhož musíme a smíme žít, abychom se stali šťastnými a svatými.

 

Co tedy musí (budoucí) rodiče zohlednit, aby své děti vychovali k pravé lásce? Jaký postoj k lásce a sexualitě si musí sami osvojit, aby mohli být později vlastním dětem zářným příkladem?

 

Ale nejen rodiče vychovávají, také stát se samozřejmě pokouší do tohoto procesu zasahovat a podle vlastních představ připravovat mladé lidi na život, což se vzhledem k naší otázce – výchově k lidské lásce – děje především prostřednictvím návrhů ministerstva školství, týkajících se učebního předmětu sexuální výchovy.

 

 

Krátký úvod k textu

 

Pro osvojení základních principů, důležitých k posuzování školské sexuální výchovy, a vyzdvižení pozitivních křesťanských postojů je v I. části nejprve ukázáno, co o křesťanské výchově dětí k cudnosti a pravé lásce říká učení katolické církve. Z těchto základních pojednání k lidské sexualitě, lásce a cudnosti, stejně jako k právu rodičů a roli jiných vychovatelů, vyplývají principy pro křesťanskou sexuální výchovu, od nichž se potom odvozují praktické směrnice pro výchovu, která odpovídá vývojové fázi dítěte.

 

Na tomto místě se pak nabízí otázka po sexuální výchově, která se svým způsobem týká většiny z nás – kněží, učitelů a vychovatelů stejně jako rodičů školou povinných dětí a v neposlední řadě také nás mladých, kteří jsme ze všech stran konfrontováni se soudobým pojetím sexuality a lásky.

 

V II. části je proto objasněno, jaký je původ, idea a cíl školské sexuální výchovy a jaké argumenty proti sexuální výchově vyplývají z principů, jmenovaných v I. části, přičemž jde i o přednesení a zodpovězení námitek.

 

Ve III. části uvádíme několik praktických pokynů a poznámky k citacím uvedeným v textu, které mají všem postiženým nabídnout pomoc a všem zájemcům umožnit podrobný rozbor tématu, tak důležitého pro čistotu a duševní nezranitelnost našich dětí.

 

I.  ČÁST

Vychovat k pravé lásce – ale jak?

 

1) Lidská sexualita a pravý smysl lásky

 

Poslání člověka

 

K tomu, abychom z malého dítěte vychovali dobrého dospělého, musíme ze všeho nejdříve vědět, jaký je smysl života tohoto dítěte – pouze z cíle lze vyvodit cestu a metodu, za pomoci které jej lze dosáhnout. Každá úvaha nad výchovou tedy musí vycházet z pravdy, že člověk byl stvořen jako obraz Boží, aby miloval Boha a lidi. Také lidská sexualita je tím pádem nedílnou součástí „základního a přirozeného poslání člověka k lásce, která není žádostí po objektu uspokojení, ale osobním odevzdáním, je to sebeobětující, od egoismu oproštěná láska“[1]. Lidé se jejím prostřednictvím podílejí na božském tvoření nového života a tato láska je zároveň vyjádřením poslání lidí k vzájemnému darování se.

 

O přirozenosti lidské sexuality

 

Dnešní společnost, sexualizovaná ve všech oblastech, žije podle zcela odlišného, falešného pojetí sexuality a lásky, které má ovšem zničující následky. Abychom to byli schopni správně posoudit, musíme si nejprve sami ujasnit pravdu o lidské sexualitě a její význam.

 

Filosof a katolický myslitel Dietrich von Hildebrand[2] to ve svém postoji k sexuální výchově jasně zdůvodňuje: „Pokud bychom chtěli změřit škody způsobené dětským duším současnou sexuální výchovou ve školách – škody nejen z mravního hlediska, ale také z hlediska neporušitelnosti člověka a duševního zdraví – především platí: pochopit přirozenost sexuality samotné.“ Protože se vyplatí si jeho jasná pojednání v klidu pročíst a do důsledků je promyslet, chtěli bychom na závěr tohoto článku část z jeho díla doslovně v plném rozsahu citovat, takže se prozatím omezíme na shrnutí nejdůležitějších bodů:

 

Filosofickým, ale přece jen snadno srozumitelným způsobem ukazuje Hildebrand, že lidská sexualita se radikálně odlišuje od všech ostatních lidských žádostí, jako je např. hlad nebo žízeň, protože obsahuje zvláštní hloubku a jedinečnou intimitu, která se kvalitativně liší od ostatních instinktů. Protože je od Boha zřízena jako výraz manželské lásky, která má být nejužším osobním spojením dvou lidí ve vzájemném odevzdání a neodvolatelné jednotě, není možné ji jako integrální součást od manželské lásky oddělit, aniž by byla zneužita.

 

Dokonce i v tzv. Prohlášení ulmských lékařů[3] z roku 1964, které adresovalo na 400 signatářů z řad profesorů a lékařů vládě, aby poukázali na problémy související s výraznou sexualizací společnosti, stojí psáno: „Podstatou lidské sexuality je úplné sjednocením dvou lidí v tělesně-duchovně-duševním soužití. Viditelným výrazem nerozlučitelnosti tohoto spojení mezi mužem a ženou je dítě, které svou novou existencí biologicky ztělesňuje nedělitelnou jednotu obou rodičů. Jejím smyslem je proto udržení lidského druhu a utváření společnosti. Jednostranné a sebestředné zneužití zneucťuje a ničí lidskou osobnost i společenství.“

 

Bez cudnosti a sebeovládání není pravé lásky!

 

Lidská sexualita se proto ve své pravé podstatě rozvíjí pouze se zaměřením na dítě a v rámci manželského odevzdávání. Proč ale tato pravá láska předpokládá ctnost čistoty?

 

To proto, že není možný žádný růst této sebeobětující lásky bez ovládnutí vášní a pocitů: „Nikdo nemůže dávat něco, co sám nevlastní. Pokud člověk není sám sobě pánem, pak sám sobě nepatří, a nemůže se tudíž ani (někomu) odevzdávat.“ Čistota tedy není žádným potlačováním, ale naopak osvobozením. Je „tou duševní silou, která chrání lásku před nebezpečími egoismu a agresivity a je schopna ji dovést k plnému rozvoji“. Proto jsou také čistota a schopnost sebeovládání spolu úzce spojeny, neboť „alternativa je jasná: buďto je člověk pánem nad svými pudy a dosáhne tak pokoje, nebo je jejich otrokem, a tudíž nešťastným člověkem. Každý ze zkušenosti ví, že cudnost vyžaduje potlačení a odmítnutí jistých hříšných myšlenek, slov a činů, k čemuž zcela zřetelně na mnoha místech nabádá i svatý Pavel. […] Toto sebeovládání spočívá v tom, že se člověk […] vyhýbá příležitostem, které ke hříchu vyzývají a vedou, […] takže je schopen pudová hnutí vlastní přirozenosti ovládnout.“[4]

 

Cudnost nepřichází sama od sebe…

 

V důsledku dědičného hříchu je ovšem lidská přirozenost natolik oslabená, že ctnosti čistoty (která spadá pod ctnost umírněnosti!) musí být dosaženo nácvikem, ba co víc, musí být v dnešní době dokonce heroicky vybojována, pokud člověk žije v prostředí, které se cudnosti a čistotě vysmívá a tropí si z ní posměch. A přesto je čistota mládí tou nejlepší a nejdůležitější přípravou na povolání dítěte, ať už je to ve stavu manželské čistoty, nebo panenství, resp. panictví, v kněžství či řeholním životě! Z tohoto důvodu je nutné k čistotě a zdrženlivosti vychovávat: „Zůstat čistým v této záplavě pokušení není otázkou zbožných, upřímných přání; je k tomu potřeba opravdové, zdravé a dokonalé výchovy.“[5] Přestože musí děti a mladí lidé tento boj o čistotu v první řadě vést sami, mají nárok na ochranu, formaci a patřičné vybavení od rodičů.

 

2) Kdo smí vychovávat? Právo rodičů a role jiných vychovatelů a institucí

 

Otec a matka jako vychovatelé

 

Jak už se vyjádřil papež Pius XI. ve své velké výchovné encyklice Divini illius magistri ze dne 31. 12. 1929, kterou potvrdily i pozdější církevní texty, je rodičovskou svatou povinností a právem, zakotveným dokonce i v církevním právu, vychovávat vlastní děti. Výchova dětí je přímým pokračováním jejich účasti na Božím tvoření skrze rodičovství, je tudíž nejen nezcizitelným právem a zodpovědným úkolem manželů, ale rodiče tímto získávají i nutné milosti svého stavu, aby tento úkol byli schopni plnit – jejich vychovatelské působení v rodině je do té míry rozhodující, že tam, kde se ho nedostává, ho lze jen sotva nahradit.[6] Zvláště v dnešní době, kdy je výchova dětí stále častěji pokládána za záležitost „profesionálních odborníků“, musí rodiče bezpodmínečně znovu získat důvěru ve své vlastní schopnosti a „s ohledem na učení katolické církve a s její podporou opět vzít do vlastních rukou jim přisouzený úkol.“[7]

 

Výchova skrze jiné osoby?

 

Při tomto úkolu mohou sice být nápomocni i jiní vychovatelé, nemohou však povinnost vychovávat rodičům odebrat; mají jim nabídnout pomoc, pak ale mohou vystupovat jen ve jménu rodičů, na základě jejich souhlasu a do určité míry dokonce z jejich pověření (princip subsidiarity).[8] Své vlastní povinnosti mohou rodiče předat jiným osobám pouze v případě, že to vyžaduje stav nouze.[9] Ale právě náboženská a morální výchova dětí v pravé křesťany a jejich povzbuzování k adekvátnímu jednání je v první řadě zodpovědností rodičů. Musí své děti naučit víře, modlitbě a ctnostem, posledně zmíněnému především skrze vlastní příklad.

 

3) Principy křesťanské sexuální výchovy

 

Na základě předchozích úvah k podstatě sexuality a obecných křesťanských výchovných principů považuje dokument Pravda a význam rodinu za normální a vhodné místo k sexuální výchově, která se – na rozdíl od školské sexuální výchovy – může držet a také se drží následujících čtyř principů:[10]

 

Princip 1: „Každé dítě je jedinečnou a neopakovatelnou osobností a musí mu být poskytnuta individuální výchova“[11]

 

Protože proces zrání probíhá u každého dítěte různě, musí mu být biologické i emocionální aspekty, které se nejvíce dotýkají jeho intimity, předány v osobním rozhovoru. „V rámci dialogu postaveného na lásce a vzájemné důvěře rodiče sdělují postupně každému z dětí (jednotlivě) něco z vlastního sebeodevzdání, což jim umožňuje mluvit o sexualitě spíše z pohledu (po)citového, protože jinak není možné ji dítěti přiblížit.“[12] Tímto způsobem je ze zkušenosti nejvhodnější, když mluví otec se synem a matka s dcerou.

 

Princip 2: „Součástí vysvětlení musí vždy být i mravní rozměr“[13]

 

To znamená, že poukázání na plán a přikázání Boží ani hodnota čistoty nesmí být nikdy z výkladu vypuštěny, aby bylo dítěti od počátku jasné, že v oblasti lásky existují pravidla a hranice, které nepodléhají libovůli názorů. Velmi důležité je též morální odmítnutí určitých způsobů chování, příčících se cudnosti. Ty je potřeba vyložit spolu s dobrým rozumovým a věroučným odůvodněním, vždy však s láskou, která myslí především na blaho dítěte (a nečiní tak třeba jen z falešných ohledů na respekt u jiných lidí).

 

 

Princip 3: „Výchova k čistotě a vhodná poučení o lidské sexualitě musí být sdělovány v širších souvislostech výchovy k lásce“[14], čímž je míněno, že prosté předkládání informací o sexualitě (podle principu 1) a objektivních morálních principů (podle principu 2) ještě nestačí! Musí být podpořen duševní život mladého člověka, aby tělesný i duševní vývoj, stejně jako pudy, které se začínají probouzet, byly provázeny rostoucí láskou k Bohu, jasným povědomím o povolání každého člověka ke svatosti a lásce a kritickým úsudkem vůči duchu doby. Dětem se proto musí dostat pomoci, aby prostřednictvím přirozených a nadpřirozených prostředků mohly překonávat obtíže a pokušení (takovými prostředky jsou např. ukázněnost smyslů, trénování silné vůle, vyvarování se špatných příležitostí, stud v chování i odívání, zdravé odreagování, modlitba a časté přijímání svátostí, mariánská úcta atd. – zvláštní význam se klade na svátost smíření, duchovní vedení a kvalitní četbu, neboť ve výchově ke svatosti a čistotě se nelze obejít bez dobrých vzorů!)

 

Než přejdeme ke čtvrtému principu, který se dotýká otázek, „kdy“ a „jak“ přikročit ke konkrétnímu, individuálnímu poučení, rádi bychom ještě vznesli poznámku k otázce „jestli“, která do této chvíle ještě nebyla přímo zmíněna. V předchozích výkladech již jasně zaznělo, že tato nesmírně důležitá ctnost čistoty může být dětem zprostředkována pouze skrze výchovu. Je ale nutné seznamovat děti s tématem také formou poučných rozhovorů? Mají být dětem zprostředkovány i biologické vědomosti? Nemohl by člověk spíše využít „metody mlčení“, která tajemství života explicitně netematizuje, ať už je to z pohodlnosti, nebo abychom v této tak choulostivé oblasti ještě něco nepokazili?[15]

 

Vsuvka: Mluvit, nebo přece jen raději mlčet?

 

Papež Pius XI. vyslovil v roce 1929 ve své velké výchovné encyklice Divini illius magistri, obsahující prvotřídní, po všechny časy platné učení nejvyššího církevního úřadu, známé varování před škodlivou a nevhodnou sexuální výchovou jakéhokoli druhu.

 

Varování

 

Tím, že vyloučil nejrůznější závažné chyby, jako např. obrat k prostým přirozeným prostředkům bez zohlednění padlé lidské přirozenosti a nadpřirozeného řádu, nebezpečnou, předčasnou sexuální osvětu bez rozdílu pro všechny, ba dokonce konanou veřejně, škodlivé rozebírání detailů nebo jen prosté přehlížení normální dětské slabé vůle, vytyčil důležité principy, které nám budou užitečné především při posuzování školské sexuální výchovy.

 

Povzbuzení

 

To ale rozhodně nevylučuje dobrou, křesťanskou výchovu v otázkách sexuality. Pius XII. se k tomu jasně vyjádřil v projevu k vychovatelům karmelitánského řádu (23. 9. 1951). Přirozeně že jsou zdrženlivost a stud u těchto témat důležité, „ale rozhodně není vhodné uplatňovat takový stud, jako by měl člověk na toto téma zachovat věčné mlčení a morálka mu neumožňovala přistoupit na obezřetný, vážný rozhovor. […] Dospívající mají být o těchto věcech vybaveni vhodnými radami.“ Na dovolenost a nutnost tohoto individuálního poučení klade důraz také v proslovu k matkám rodin (26. 10. 1941): „Díky vaší mateřské a vychovatelské prozíravosti […] budete hledat příležitost a všimnete si okamžiku, kdy budou v duši vašeho dítěte vyvstávat určité skryté otázky a vyvolávat v nich zvláštní smíšené pocity. Bude vaším úkolem […] opatrně a podle míry nutnosti nadzdvihnout závoj pravdy a dát jim na jejich otázky a nepokoje chytrou, správnou a křesťanskou odpověď.“[16]

 

Nutnost dnešní doby

 

Dnešní doba nás ovšem rozhodně nutí k tomu, abychom dětem v oblasti lidské lásky podali jim tolik potřebnou pomoc a vysvětlení, a to zvlášť dnes, kdy sexuální revoluce a amorální výkvěty před očima všech pracují proti zodpovědnému užití sexuality v rodině; propaguje se údajné právo na sexuální žádost jen pro ni samotnou, jak už v roce 1971 tak vhodně konstatoval Mons. McCarthy. V každém případě je důležité, aby v tomto bodě rodiče nikdo (ani školní osvěta, ani osvěta ulice) nepředběhl, neboť „první dojem, ať už je dobrý, nebo špatný, jde vždy nejhlouběji. – Pokud získalo dítě nejdříve obdivu- a úctyhodný dojem z určité tajemné, posvátné věci, pak mu nemohou pozdější oplzlé vtipy nijak uškodit. […] (Včasné) poučení skrze rodiče je proto velmi důležité, protože znázorňování sexuálních záležitostí na veřejnosti je čím dál nestoudnější. Včasný úvod do tajemství života je proto důležitou ochranou proti duševnímu znečištění prostředí.“[17] Odtud tedy nejen právo, ale i naléhavá povinnost rodičů plnit v tomto bodě s láskou své vychovatelské povinnosti. Protože tento delikátní úkol pochopitelně mnoha rodičům nepřipadá právě nejlehčí, nebo si nejsou zcela jisti, jak v této věci správně postupovat, dává papežský dokument Pravda a význam i v tomto ohledu několik rad, o kterých později ještě pojednáme. Teď ale ke čtvrtému principu křesťanské sexuální výchovy.

 

Princip 4: „Rodiče musí poučovat s co možná největším jemnocitem, ale srozumitelně a v pravý čas.“[18]

 

Že rodiče mají povinnost postupovat s největším taktem, je stejně samozřejmé, jako že to vyžaduje značně pokročilou schopnost vcítit se do druhého a najít vhodná slova, aniž bychom zranili jemnocit dítěte a provinili se proti intimnímu charakteru sexuality. Co ale znamená „v pravý čas“ a „srozumitelně“? Jde tu o otázky „kdy“ a „jak“ při rozhovoru s dítětem, o vhodnou chvíli a správnou míru.

 

Kdy?

 

Otázku týkající se vhodné doby považuje prof. Amerio[19] za nejcitlivější bod celého výchovného procesu: „nepřijít moc brzy, ani moc pozdě“. Předčasné uvádění do problému, které předjímá věci, pro které dítě ještě necítí žádnou potřebu, nejen že neodstraní nedostatek, ale naopak vzbudí zneklidňující osten nebo zničí přirozenou (dětskou) nenucenost. Na druhou stranu, tolik Pravda a význam v odstavci 75, „také není chytré příliš se s prvními informacemi opozdit, protože každý člověk pociťuje přirozenou zvědavost a dříve či později klade otázky, zvláště v kultuře, kde je možné dozvědět se příliš mnoho věcí bokem“. Za opatrnou formulací „dozvědět se něco bokem“ se dnes přirozeně schovává všudypřítomná sexualita v reklamě, televizi, na internetu, v časopisech a také v kontaktu se špatnými kamarády.

 

(Na)kolik?

 

K vhodnému okamžiku patří, jak vysvětluje prof. Amerio, samozřejmě i „správná míra, tzn. udělit poučení o nutném, nic víc. V této oblasti se přebytečné rovná škodlivému, nebo přinejmenším nebezpečnému, neboť přebytečné […] vzbuzuje další zvědavost.“ To zdůrazňoval už Pius XI.[20] a dokument Pravda a význam nám to vštěpuje ještě rozhodněji a obecněji: „Celé věci jen uškodí, pokud budeme (v rozhovoru) s dítětem zacházet příliš do detailů.“[21] Tuto zásadu, která má pro otázku školské sexuální výchovy velký význam, si musíme v dnešní době dobře vštípit do paměti. Protože právě ona právem zpochybňuje tak často samozřejmý předpoklad, že by člověk musel být informován o všech biologických detailech (později k otázce zprostředkovávání biologických poznatků školské sexuální výchovy uvedeme ještě několik úvah a argumentů). Není to poznání ani vědomosti o pohlavních pochodech, které dítě chrání, ale pevná vůle – zdůrazňuje Pius XI. ve své encyklice Divini illius magistri (č. 66): „Zvláště u mladých lidí nevzniká zlé jednání ani tak z intelektuální nevědomosti, jako spíše ze slabosti vůle, která je vystavena nebezpečným příležitostem a nemá podporu pomocných prostředků milosti.“

 

Konečně nám přikazuje i nutná opatrnost vést takové rozhovory s klidem, jasností a nenuceností, což jejich tajemnost „zbavuje dramatičnosti a osvobozuje zátěže pocitů neklidu a tajemna, které většinou v mysli mladého člověka vznikají“. Nejlepším prostředkem k tomu je „(neu)stálý návrat k základu, tzn. k rozjímání přirozenosti věcí jako vyjádření božské dobroty. Nemůže být špatné něco, co Bůh vložil do přirozenosti věcí, tím spíš, když sledujeme jejich podivuhodný účel“ (tolik Amerio). Nejsnazším způsobem lze s dítětem vycházet při rozhovoru z jeho zkušeností o světě, ze sledované přírody, všedního dne nebo rodinných událostí, jako je narození nového sourozence, a při tom všem vždy vidět souvislost se zázrakem stvořitelského působení Božího… „Ne opakované ‚hodiny poučování‘ jsou zde ku prospěchu, naopak – mravní zralost a úsudek dítěte může snáze organicky srůstat v souvislosti skrze příklad vyplývající z všednodenního chování a často jen několika poučných slov.“[22]

 

V každém případě – modlit se

 

Aby rodiče dokázali dobře posoudit, jak je třeba s každým z jejich dětí mluvit, měli by „nejprve sami v modlitbě Páně prosit o osvícení a společně si o tom promluvit“[23], pak si ale samozřejmě mohou vzít k srdci doporučení Církve a křesťanských vychovatelů, která vyrůstají ze zkušenosti s lidskou přirozeností.

 

4) Praktické směrnice založené na vývojových fázích dítěte

 

Dokument Pravda a význam v 6. kapitole „Kroky poznání“ zakládá nejdůležitější fáze ve vývoji dítěte a rozlišuje čtyři stupně: 1. Léta nevinnosti, 2. Puberta, 3. Období mladistvého věku a plánování a představ o vlastním životě a 4. Dospělost. Bylo by příliš rozsáhlé zde dopodrobna rozvádět tolik prospěšných a konkrétních pokynů, které jsou pak v 7. kapitole ještě doplněny o další praktické směrnice. Nám postačí krátké nastínění prvních tří fází s důrazem na pubertu.

 

1)   „Léta nevinnosti“ (od cca pátého roku života do puberty, tzn. do prvních tělesných změn chlapce nebo dívky) nemají být v žádném případě rušena informacemi z oblasti pohlavního života a sexuality, proto také dochází jen k nepřímé výchově k cudnosti. O to intenzivnější má být ale výchova ke ctnostem, později v životě tak nepostradatelným (sebeovládání, poslušnost, velkorysost, obětavost…). Je proto nanejvýš důležité snažit se, nakolik to jen bude možné, zabránit každému zranění a narušení tohoto nevinného období klidu a nenucenosti skrze školu, média nebo vrstevníky.

 

2)   Puberta je velmi důležitá a problematická fáze, protože tělesné změny mohou vést ke zmatku a neklidu. Na tyto pocity lze působit potřebnými vysvětleními, která by ale pokud možno měla být dána už před začátkem puberty – zajedno proto, že poskytnutými informacemi před procitnutím pohlavního pudu vzbudíme daleko méně zvědavosti nebo vůbec žádnou. Za druhé nemůžeme „vstup do puberty nikdy přesně odhadnout nebo předpovědět, a tak bychom dítě měli včas připravit, zvláště pokud se musíme obávat vlivu špatných přátel. Tak se dítě ubrání a zachová si čistotu.“[24] U tohoto věku bychom měli vycházet z následujícího principu:

  

„Nejprve je třeba naplnit myšlenkový svět a duši dítěte psychologickými vědomostmi tak, že mu vysvětlíme psychické pochody, které musí prodělat, aby dospělo. Teprve potom máme podávat potřebná vysvětlení k tělesným změnám, a to tak, abychom nezpůsobili žádný zmatek.“[25] V pubertě je potřeba odpovídat na otázky a utvářet svědomí; ne debatovat o nezdravých záležitostech, ale přednášet argumenty pro čistotu. Zvláštní starost bychom měli věnovat u dětí také chování, vyjadřování a oblečení. Pro toho období stále ještě platí Církví připomínaná zdrženlivost týkající se bližších podrobností. Jinak by se – následkem slabosti vyplývající z dědičného hříchu – mohlo stát, že jim dáme příležitost k pokušení. „Mládež v pubertě nepotřebuje vědomosti mladé vdané ženy, nebo dokonce vědomosti gynekologa.“[26]

 

3)   V mladistvém věku potřebuje mládež především podporu rodičů při hledání svého osobního povolání a živý příklad a svědectví rodičů, kteří je naučí životu v čistotě a podle potřeby poskytnou vysvětlení k závazným bodům katolické morálky (sebeuspokojování, homosexualita, nespořádaný sexuální život). Mají své děti naučit vyhledávat dobré přátele a „jít správnou cestou, a když je to nutné, i proti proudu a sociálním zvyklostem, pokud hrozí, že zadusí pravou lásku a úctu k duchovním hodnotám“.[27]

 

Praktické pokyny

 

Pokyny, uvedené v 7. kapitole jako resumé Pravdy a významu, vyvozují z doposud řečeného praktické důsledky a opakovaně zdůrazňují právo rodičů na výchovu. Doporučují rodičům spojit se s dalšími rodiči, zvláště aby „zakročili proti škodlivým formám sexuální osvěty a zajistili svým dětem výchovu podle křesťanských principů a ve shodě s jejich osobním rozvojem“. Dále se rodičům klade na srdce, aby „pozorně sledovali každou formu informace z oblasti sexuality, kterou děti získávají mimo domov, a dítě dostali ze sféry jejího vlivu, pokud neodpovídá jejich vlastním principům a zásadám“.

 

Škodlivé metody a ideologie

 

Při hodnocení jednotlivých postupů v sexuální výchově je zdůrazňována individuální výchova v rodinném kruhu, kterou nelze ničím nahradit (!). Existují ovšem různé možnosti, jak rodičům v jejich zodpovědném úkolu pomoci, zvláště pokud si sami nejsou něčím jisti. Doporučuje se nejen výměna zkušeností s jinými rodiči, ale i duchovními, lékaři nebo vychovateli, dále náboženské vzdělávání rodičů samotných, aby tak stále dokonaleji chápali manželství a lásku v pojetí křesťanské víry. Katecheze k otázkám morálky může být, a často i je vedena, jinými osobami (např. v hodinách náboženství ve škole), ale ani ta „nesmí obsahovat nejintimnější biologické nebo emocionální aspekty sexuality, ty jsou věcí výchovy jednotlivců v rodině“.[28]

 

Pomoc důvěryhodných osob?

 

Jen tehdy, pokud rodiče nejsou schopni dostát svým rodičovským povinnostem, mohou se obrátit na jiné důvěryhodné osoby. Ale i u této „doplňující výchovy“ ohledně lásky platí určité podmínky. Smí být provozována jen v podřízenosti rodičům a tak, aby odpovídala zmíněným zadáním vlastních rodičovských postupů, tzn. v souladu se závaznými body katolické morálky, spojena s modlitbou za milosti potřebné k výchově a prosbou o vhodná slova, bez erotických materiálů, tak aby nestimulovala k pokušení nebo nebyla příležitostí ke hříchu. Naopak má probíhat individuálně, se zdrženlivostí a bez detailů tak, aby vychovávala k cudnosti a sebeovládání.[29] „Kdokoliv by ve škole, farnosti nebo ze společenství mladých atd. přicházel při těchto pomocných výchovných krocích v tom či onom bodě v úvahu, musí s katolickou morálkou ve všem všudy souhlasit, ji učit a sám také životem dosvědčovat.“[30]

 

Za těchto předpokladů se rozumí samo sebou, že papežský dokument na závěr varuje před sekularizovanými a protirodinnými organizacemi, které chtějí uvést do oběhu falešný životní styl a prosadit mentalitu nepřející početí a rodinám, falešné představy o „sexuální hygieně“ a „právech na sexuální vyžití a regulaci plodnosti“ u mladých lidí. Stejně odsouzeníhodní jsou i tzv. „sexuologové a sexuální poradci“. Jak ale po tom všem, co jsme si řekli, hodnotit plošně zavedenou školskou sexuální výchovu? Jak vlastně dnes vypadá, resp. probíhá, a je vůbec možné zavést nebo uzpůsobit ji tak, aby mohla její „pokřesťanštělá“ forma fungovat jako doplňující výchovný prostředek pro rodinnou sexuální výchovu k čistotě a lásce?

 

Pokračování příště.

 

Převzato z Der Gerade Weg 2/2010.
Přeložila Martina Šimková.