Lidé k válce zaujímají různorodé postoje, které mnohdy ústí až do krajních názorů. Jeden pohled pokládá válku za naprosté zlo a zdůrazňuje pouze bolest a utrpení, které přináší. Válka je považována za dílo ďáblovo, přičemž žádná pohnutka, žádný úmysl prý nemůže ospravedlnit tak velké utrpení a zkázu. Generál Sherman, který z vlastní zkušenosti velmi dobře věděl, co válka obnáší, prohlásil: „Po krvi, větší pomstě, větším zpustošení volají halasně jenom ti, kteří nikdy nevystřelili ani ránu, ani neslyšeli křik a sténání raněných. Válka je peklo.“

 

Druhý krajní pohled vidí válku jako nejvznešenější a nejvíce vzrušující věc, které je člověk schopen. V tomto chápání je válka, a to dokonce i se vším násilím, smrtí a zkázou, které s ní souvisejí, vytouženým cílem a každá příležitost k boji je dobrá.

 

Je zde ale také třetí pohled: křesťanské pojetí války.

 

Válka zůstává hmotným zlem, které vede k utrpení a ztrátám na životech i pozemských dobrech, a nezřídka se stává i příčinou mravního zla: duše předstupují před Boží soudnou stolici, aniž by byly připraveny, nebo jsou povolávány v opojení proléváním krve či v nenávisti vůči nepříteli. Válka jako taková je důsledkem dědičného hříchu, projevem našeho současného upadlého stavu.

 

V Litanii ke všem svatým se modlíme: „Od moru, hladu a války vysvoboď nás, Pane.“ Mor a hlad jsou přírodní pohromy, které můžeme jen těžko ovlivnit, pročež je jasné, že je Bůh ve své prozřetelnosti dopouští s jistým záměrem, který je v úplnosti znám jenom jemu samému. K těmto pohromám je přidána i válka, tedy zlo, které je naším dílem. Církev nám tímto připomíná, že Bůh jako nástroje své prozřetelnosti používá nejen ctnostné skutky, ale nakonec i hříchy lidí, které s ohledem na lidskou svobodu dopouští.

 

Papež Pius XII. v rozhlasovém projevu ze dne 29. června 1942 uvedl:

 

„Co znamená důvěřovat Bohu? […] To znamená věřit, že nic na tomto světě nemůže uniknout jeho prozřetelnosti, ať už se jedná o všeobecný řád, nebo jednotlivosti; že se nemůže udát nic velkého či malého, co by nepředvídal, nechtěl či nedopustil; že prozřetelnost řídí vše k vyšším cílům, které na tomto světě vždy vycházejí z lásky k lidem. Znamená to věřit, že Bůh může občas dopustit, aby zde na zemi po jistou dobu převládaly ateismus a bezbožnost, politováníhodné zatemnění smyslu pro spravedlnost, porušování zákona, soužení nevinných, pokojných, bezbranných lidí. Znamená to věřit, že Bůh občas dopouští, aby na jednotlivce a národy dopadaly zkoušky, zkoušky, kdy je lidská zloba nástrojem sloužícím spravedlnosti k potrestání hříchů, k očištění lidí a národů skrze nápravu v tomto životě, aby se navrátili zpět k Bohu; zároveň to ale znamená věřit, že tato spravedlnost zde na zemi nepřestává být spravedlností Otcovou, která vychází z lásky a je láskou vedena. […] A nakonec to znamená věřit, že bolestná síla zkoušky, jako je vítězství zla, má dokonce i zde na zemi jen omezenou dobu trvání a o nic delší; že nadejde hodina Páně, hodina slitování, hodina svaté radosti, hodina nového chvalozpěvu svobody, hodina jásotu a štěstí, hodina, kdy všemocná ruka nebeského Otce téměř nepostřehnutelným pohybem zadrží a utiší uragán, jemuž bylo lidstvo na okamžik vystaveno, a způsobem málo známým lidské mysli a nadějím obnoví národům spravedlnost a mír.“[1]

 

Křesťan má tedy ve válce vidět tajemství Boží prozřetelnosti: „Budete slyšeti boje a pověsti o bojích. Hleďte, ať se nezalknete; neboť musí to nastati…“

 

Válka je za prvé prostředkem seslaným prozřetelností k pokání za naše hříchy, abychom si uvědomili naše chyby, a může dokonce vést i k obrácení.

 

Anglický katolický list The Tablet napsal v roce 1940:

 

„Nepochybujeme, že v tom je i požehnání: válka se může stát pobídkou k bezodkladnému smíření člověka s Bohem; splnění dlouho odkládaných povinností, jako je sepsání závěti, splacení dluhů, odpuštění druhým; uvědomení si vlastní nedostatečnosti a nabytí pokory; získání nového, jasného pohledu na poslední věci člověka; usilování o jedinou věc, která má skutečný význam, tedy o spásu duše. Je možné, že Bůh sesílá tato strohá požehnání z velmi vážného důvodu, třeba jsme jako katolíci propadli lhostejnosti a nežijeme, jak bychom měli, a proto nás chce probudit a vyburcovat k většímu duchovnímu úsilí. Hora est iam nos de somno surgere. [Jest totiž hodina, abychom již ze spánku povstali.].“[2]

 

Válka je také prostředkem prozřetelnosti k odčinění a nápravě hříchů společností, které nebudou odčiněny na onom světě, nýbrž zde na zemi.

 

Za druhé, válka je rovněž příležitostí k prokazování ctností v hrdinském stupni, a na předním místě lásky k vlasti, jak to krásně vyjádřil básník Charles Péguy:

 

„Blaženi ti, kdo směli za vlast padnouti, / když v boji spravedlivém lán svůj bránili. / Ti kteří zemřeli za rodné zákoutí. / Blaženi padlí ve slavném úsilí. // Blaženi, kteří padli za měst valy, / neb z útrob města zářívá Duch svatý. / Blaženi, kteří za krby své umírali, / za chudobnou čest rodné chaty. // Jsou rodné domy počátkem a závětí, / a temným obrazem, pokusem archy Boží. / Blaženi, kteří skonali v tomto objetí, / v sevření cti a v země loži. // Cti přiznání je jako zahájení / a prvý vzestup k odvěkému cíli. / Blaženi mrtví, kteří byli rozdrceni, / až touhu země naplnili. // Ta touha zemitá jako zahájení / a pronikání se do věrnosti. / Blaženi zemřeli v tomto ověnčení, / v té pokoře a poslušnosti. // Blažení mrtví, neb se vrátili / do hlíny prvostní a země holé. / Blaženi ti, jež v boji čestném zabili. / Blaženy zralé klasy, snopy ve stodole.“[3]

 

A nakonec, křesťan nečeká s mravním hodnocením určité války do doby, až je vyhlášena, kdy o její spravedlnosti či nespravedlnosti, tedy zda je mravně dobrá, nebo zavrženíhodná, a tudíž dovolená, či nedovolená, rozhodují propaganda, vášně a hesla. Je veden zásadami spravedlnosti, které vycházejí z věčné moudrosti Boží.

 

Ovšem i křesťanovi hrozí nebezpečí, že bude velebit válku jako takovou. Avšak válka jako taková je vždy pohromou a zločinem, a to alespoň hmotně a přinejmenším na jedné z válčících stran. Účelem tohoto článku tedy není oslavovat válku, nýbrž objasnit okolnosti, za nichž se jí může katolík různým způsobem účastnit, aniž by zhřešil.

 

VÁLKA

 

Sv. Tomáš vymezuje válku jako „boj ve jménu veřejné moci proti vnějším nepřátelům“.[4]

 

Mezinárodní právo (Haagská úmluva z roku 1907) toto pojetí rozvádí a označuje válku za „stav ozbrojeného boje mezi dvěma či více národy snažícími se silou zbraní dosáhnout, co nemohou dosáhnout vyjednáváním, ať už prosazují své požadavky nebo se brání proti prosazení požadavků druhých“. Z toho vyplývá, že „válka“ obnáší „stav boje“, nikoli ojedinělý střet, přičemž onen stav může panovat i tehdy, nedochází-li zrovna k žádným střetům. Válka probíhá mezi „nezávislými národy“, nikoli mezi jednotlivými občany daných národů, ať už osamocenými či sdruženými, nýbrž pouze mezi samotnými státy jakožto veřejnými politickými uskupeními.

 

Obranná a útočná válka

 

Spravedlivá obranná válka je ta, která je vedena ve snaze odrazit nespravedlivé napadení, a je vždy dovolena. Ovšem pojem „obranná“ je nutno chápat v širším smyslu. Země se může válkou bránit z různých důvodů. Za prvé, může bojovat, aby zabránila bezprostředně hrozícímu porušení práv nebo narušování, které již nastalo, třebaže se nepřítel ještě přímo neuchýlil ke zbraním. Za druhé, může bojovat, aby dosáhla odškodnění nebo náhrady za hmotné či nehmotné škody, které jí druhá země způsobila. A za třetí, může bojovat, aby zajistila trvalejší a pevnější mír, pokud čelí nestálému nepříteli, který by ji jinak neustále ohrožoval. Ve výše popsaných případech to, co se na první pohled jeví jako útok, není ve skutečnosti ničím jiným než dovolenou obranou.[5]

 

Obranná válka je vždy ze zásady spravedlivá. Útočná válka může a nemusí být spravedlivá.[6]

 

Spravedlivá útočná válka je ta, která není vedena z důvodu přítomného ohrožení, nýbrž pro dosažení zadostiučinění nebo odplaty za předchozí agresi nepřítele. Taková válka je spravedlivá, pokud je jisté, že v minulosti skutečně došlo k újmě, tedy nespravedlivé škodě. Uvedený druh války je teoreticky dovolený, ale vztažení této teorie na určitou situaci není vždy jednoduché. Takováto válka nebývá povětšinou dovolená, protože její důvody jsou zpravidla nedostatečné v porovnání se zlem, které s sebou nese.

 

Na druhou stranu, nespravedlivé útočné války se dopouští strana, jejíž kroky bez jakékoli předchozí oprávněné záminky směřují nevyhnutelně k válce, třebaže ještě nepřistoupila k otevřenému vojenskému útoku.

 

Ius ad bellum a ius in bello

 

Podmínky určující, zda je nějaká válka spravedlivá, se dělí do dvou skupin, které moralisté zpravidla označují jako jus ad bellum („právo na válku“, tj. příčina války) a jus in bello („právo ve válce“, tj. způsob vedení války).

 

Ius ad bellum

 

Ius ad bellum se tedy týká důvodů, které ospravedlňují vstoupení země do války. Jak učí katolická tradice a jak to také nacházíme v díle sv. Tomáše Akvinského, jedná se o základní mravní podmínky, které jsou nutné k ospravedlnění války, přičemž všechny tyto podmínky spolu navzájem úzce souvisejí.

 

První podmínkou je spravedlivá příčina, např. ochrana a zachování národa a jeho hodnot. Je to obrana sebe nebo druhých, jejímž cílem je ochránit nevinné proti nespravedlivému útoku. Spravedlivou příčinou může být znovunabytí toho, co bylo nespravedlivě vzato, nebo potrestání jiného národa za způsobené těžké zlo.

 

Za druhé je nutné, aby užití síly schválila a stav války vyhlásila oprávněná autorita. Ať už je touto autoritou jeden člověk, nebo nějaká skupina lidí, musí se jednat o uznanou autoritu, která má právo svrchovaný národ zastupovat. To je zcela zřejmé, neboť schválení užití síly vyžaduje, aby dotyčná autorita byla dané užití síly schopna řídit a ukončit. V posledku je tedy rozhodnutí o užití síly vyhrazeno osobám či skupinám, nad nimiž nestojí žádná jiná nadřízená autorita.

 

Třetí vyžadovanou podmínkou je správný úmysl, tzn. že záměr odpovídá spravedlivé příčině. Úmysl nesmí být veden pouze snahou získat nová území, zastrašit nebo vytvořit nátlak. Je nutné se vyvarovat veškeré nenávisti k nepříteli, nesmiřitelné nevraživosti, touhy po pomstě a ovládnutí. Ti, kteří vedou mravnou válku, by neměli nikdy říkat vae victis, „běda poraženým“. Cílem vedení války má být dosažení míru. Takovýto výslovný a skutečný cíl je kladným ukazatelem správného úmyslu bojující strany: dosáhnout lepší jistoty, bezpečnosti a pokojných vztahů, kterých nelze dojít jinou cestou.

 

Je zde ještě otázka rozumného zvážení, kterým je nutné posoudit ius ad bellum.[7] Za prvé je třeba se ujistit, zda jsou použité prostředky přiměřené danému cíli. Celkové dobro dosažené užitím síly musí přesahovat škody, které válka společnosti způsobí. Musí existovat také rozumný předpoklad, že použité prostředky budou odpovídat požadovanému cíli. Jelikož celým důvodem vstupu do války je zachování obecného dobra, tak pokud válka toto dobro nepřiměřeně ohrožuje, má se od ní ustoupit. Veškeré odhodlání se má řídit rozvážností, spravedlností a láskou k poddaným či občanům. Za druhé, válka musí být až posledním krokem. K válce lze přistoupit teprve tehdy, když je bezpochyby zřejmé, že požadovaného cíle nelze dosáhnout jinou cestou. A nakonec, musí zde být oprávněná naděje čili pravděpodobnost úspěchu ve válce, neboť porážka přináší společnosti velká zla.

 

Opomenutí jednoho z těchto rozumných zvážení ještě samo o sobě neruší mravní dovolenost války vyplývající ze tří výše uvedených podstatných podmínek. Vyskytují se mimořádné případy, kdy může být mravné jednání považováno za „nerozumné“, jak tomu bylo v případě polského nebo belgického protiněmeckého odboje během II. světové války, který byl předem odsouzen k nezdaru.[8]

 

Ius in bello

 

Pojmem ius in bello myslíme způsob vedení dané války. Zde opět platí řada měřítek uznávaných i mezinárodním právem, jež samo o sobě obvykle vychází z přirozeného práva.

 

Za prvé se vyžaduje oficiální vyhlášení války, kterému předchází patřičné ultimátum. Za druhé je třeba při vedení války dbát na to, aby byly použité prostředky přiměřené. To znamená, že se stát nesmí uchýlit k větší síle, než je nutná k obhájení spravedlivé věci. A nejen to, měl by se vyvarovat všech prostředků, které by nepříteli způsobily zbytečné škody. Za třetí je nutné rozlišovat mezi vojáky a civilisty. Válka se vede proti „právnické osobě“, tedy nepřátelskému státu, nikoli proti jednotlivcům jako takovým. Není tedy dovoleno přímo a záměrně útočit na civilisty, je naopak třeba se snažit, nakolik je to možné, je ochránit.

 

A nakonec, jelikož je cílem války mír, nemělo by se trvat na bezvýhradném splnění všech požadavků a pokračování v boji, pokud nepřítel nabízí příměří nebo je ochoten vyhlásit kapitulaci. Také v případě později uvalených sankcí a reparací by měla vládnout rozumná umírněnost. Je však oprávněné vyžadovat nápravu stavu, jehož narušení bylo příčinou války, a náhrady za způsobené škody. Lze rovněž učinit přiměřená preventivní bezpečnostní opatření do budoucna. Nejdůležitější ale je, aby došlo k obnově a zajištění řádu spravedlivou spoluprací mezi národy, což se většinou neobejde bez jisté velkodušnosti vítěze, který by neměl poraženého tlačit do beznadějného postavení a ponížení.

 

SPRAVEDLIVÁ VÁLKA

 

Je nezpochybnitelné, že za některých okolností je válka dovolená, ba někdy i nezbytná. Z dějin známe nemálo případů, kdy židovský národ obdržel přímo od Boha příkaz vést válku proti svým sousedům. Tradice Církve vždy udržovala, že za určitých podmínek je dovoleno pozvednout zbraně. Dokonce i Pius XII., který jinak ostře odsuzoval hrůzy novodobých válek, toto základní právo národů uznává, právo, bez něhož by jejich národní svrchovanost byla ve skutečnosti pouze mezinárodní fraškou, závislou zcela na rozmarech okolních národů.

 

Je to zřejmé. Pokud by vládnoucí autorita ve svrchovaném státě postrádala prostředky nutné k zachování daného státu a obecného dobra, pak by takováto autorita byla v podstatě vadná. U některých národů se sice s tímto nedostatkem setkáváme (nemají vojenskou sílu), ale říci, že tato vada je zamýšlená, by bylo zpochybňováním moudrosti samotného Boha, od něhož veškerá autorita pochází. Proto válka, která je občas jediným způsobem, jak ochránit obecné dobro, musí být dovolená v očích Božích.

 

Právě z tohoto mravního pohledu (hřích, nebo ctnost) přistupuje k otázce sv. Tomáš Akvinský. Dostalo se národu k válce Božího požehnání, nebo si zasloužil odsouzení? Sv. Tomáš se tomu věnuje ve svém pojednání o lásce, neboť válka je pochopitelně protikladem jednoho z plodů lásky, tedy míru.[9] Přímé zničení míru a nepřímý útok na lásku ukazují na zlo války. Tohoto zla se lze vyvarovat pouze tehdy, pokud je válka v posledku zaměřena k míru, jak tomu bylo např. při povstání ve Vendée za francouzské revoluce, kdy katoličtí rolníci usilovali o oprávněný návrat krále na trůn, zajištění svobody víry a ukončení hrůzovlády revolucionářů.

 

Nicméně, vést válku kvůli míru vypadá jako poněkud nejasná zásada. Proto sv. Tomáš v posuzování, zda je válka hříšná, či nikoli, nahlíží dále celou věc z pohledu spravedlnosti. Válka je dovolená, tj. lze ji vést, aniž by tím došlo k hříchu, je-li spravedlivá, a jenom tehdy. Pokud jsou splněny podmínky spravedlnosti, pak se může užití ozbrojené síly stát skutečně nástrojem míru. Andělský učitel v jednom článku[10] odpovídá na výhradu, kterou občas používají tzv. pacifisté, že Kristus zakazuje používání meče. Na stejném místě také uvádí podmínky, které nám poslouží jako zásady pro rozlišení, co je a co není spravedlivá válka.

 

Tyto zásady jsou do značné míry obecné. Naše „raz-dva“ smýšlení je možná shledá až příliš obecnými, protože vyžadují trpělivost, studium a schopnost rozlišování. Lze je ovšem, jak už to u obecných zásad bývá, vztáhnout na řadu různých případů. V tomto případě vycházejí podmínky z neměnných mravních zásad a je tedy možné použít je na všechny války.

 

Oprávněná autorita

 

Středověcí teologové při svém rozvažování o mravních otázkách války narazili hned zkraje na jednu potíž. Jelikož v roztříštěné feudální společnosti měla svoje ozbrojené síly řada místních autorit, ať už světských, či církevních, nebylo lehké určit, kdo má právo použít ozbrojené síly proti svým protivníkům. To už dnes neplatí (tedy s výjimkou Afghánistánu, střední Asie a Afriky, kde navzdory demokratickému snění stále drží skutečnou moc nespočet kmenových vůdců), a tak je odpověď sv. Tomáše pro nás zřejmější, než byla pro jeho současníky. Sv. Tomáš říká, že jedinou autoritou, která je oprávněna vést národ do války, je veřejná autorita, „vladař“, čímž myslí hlavu svrchované politické společnosti. Je samozřejmě jasné, že toto právo nenáleží politickému představiteli jakožto soukromé osobě, nýbrž jako držiteli veřejné moci sloužící k zajištění obecného dobra.

 

Jelikož úkolem veřejné autority je zachovávat směřování společnosti k obecnému dobru, tak výkon vládnoucí moci je oprávněný, kdykoli skutečně směřuje k tomuto cíli. Proto může vladař s ohledem na obecné dobro použít sílu proti všem, kteří usilují narušit řád ve státě, ať už tito nepřátelé pocházejí z vnitřku, nebo z vnějšku. To potvrzuje i sv. Pavel, jenž říká, že představitelé státu jsou služebníky Božími pro dobro lidí a jako Boží služebníci „vylévají hněv na toho, kdo páše zlé“.[11]

 

Velcí teologové šestnáctého století, jako Vitoria, sv. Kajetán a Suárez, věnovali této otázce nemálo času a vysvětlovali důvody, proč tomu tak je.[12]

 

Základním pravidlem je, že státní autorita není odvozena z žádné smlouvy mezi lidmi, třebaže takovéto smlouvy mohou určovat, kdo bude držitelem autority. Autorita jako taková, s jejím následným právem trestat, pochází jenom od Boha. Význam této zásady o zdroji autority si vyžaduje podrobnější vysvětlení. Jelikož je člověk ze své přirozenosti stvořen pro život ve společnosti s druhými, tak Bůh obdařil společnost všemi nutnými prostředky k jejímu přežití. Nejdůležitějším z nich je existence a výkon autority, jež slouží k souladu jednání jednotlivců k dosažení cíle společnosti, tj. obecnému dobru, donucení těch, kteří se mu protiví, a potrestání těch, kteří ho narušují. Žádný jednotlivec však nemá přirozeně sám ze sebe moc nad jinými lidmi, ani mu nepřísluší jakožto jednotlivci právo trestat. O to víc nemá právo trestat smrtí. Moc státu zabíjet tudíž nemůže pocházet z lidí. Státu je tato moc dána Božím právem.[13]

 

Právo trestat je v první řadě zaměřeno proti zločincům uvnitř státu. Nicméně stejnou moc lze vztáhnout i na případy, kdy páchají zlo cizinci. V takových případech je prvním kokem požádat příslušnou autoritu, aby zjednala nápravu a zločince potrestala. Pokud to však cizí autorita neučiní, nebo je dokonce za zločiny sama zodpovědná, co pak? Není proti spravedlnosti, když autorita státu, z jehož strany došlo k narušení spravedlnosti, přejde na autoritu poškozeného státu, a tomu se z moci této dočasné autority dostane práva zločince potrestat. Válka z tohoto pohledu není ničím jiným než výkonem „soudního rozhodnutí“; tj. úkonem trestající spravedlnosti.

 

To znamená, že stát, který vyhlašuje válku, jedná jako soudce svých nepřátel. A třebaže se souzení vlastních nepřátel může zdát samo o sobě poněkud nespravedlivé (a, jak svědčí dějiny, svádí ke zneužívání), tak je nesporně nutné. Víme, že jednotlivci je v běžném životě dovoleno odpovědět na sílu silou, a nic víc. Jak to, že stát může nejen to, ale navíc trestat nespravedlnost, jejíž se stal obětí? Důvodem je, že každý stát musí být soběstačný. Pokud by nemohl potrestat cizí zločince, pak by byl nedokonalý. Vždyť kdyby bylo všem cizím zločincům dovoleno uniknout trestu, jednalo by se o nanejvýš závažný nedostatek v přirozeném řádu věcí.[14] K udržení míru ve společnosti musí existovat moc oprávněná trestat zločiny obyvatel. Stejně tak k udržení míru ve světě zde musí být moc, která trestá porušení spravedlnosti mezi státy. Jelikož nad samotnými státy není žádná nadřízená moc, tak tato moc trestat musí náležet svrchované autoritě, jíž svojí vlastní vinou podléhá nespravedlivá strana. Takováto válka je vlastně rozsudkem trestající spravedlnosti.[15]

 

Zachování obecného dobra je v posledku jádrem zásady, která rozhoduje, zda je užití síly dovoleno. A platí to i v dnešním mezinárodním právu, které přiznává, že v případech obrany je použití síly přípustné. Dále uznává, že se v zájmu mezinárodního obecného dobra lze uchýlit k vojenské síle, např. proti mezinárodnímu terorismu, mezinárodnímu obchodu s drogami, soustavnému porušování uznávaných lidských práv atd.[16]

 

To však může rovněž vyvolávat řadu značně sporných otázek, jako je vměšování se pod mezinárodní záštitou (např. OSN) do záležitostí národů, které se ve skutečnosti nedopouštějí žádných zločinů. Události posledních let nutí k hlubšímu zamyšlení nad morální otázkou, zda lze svrchovaný národ posuzovat pouze „ve vztahu“ (tj. jako by byl podřízen) k obecnému dobru společenství národů.

 

 

Celý text najdete v Te Deum 2/2012.