Jan Hus objektivně a bez příkras

Radomír Malý

 

 

Postava Mistra Jana Husa už několik staletí ideologicky rozděluje český národ. Hlavní příčinou je jeho krutá smrt na hranici 6. července r. 1415. Koncil katolické církve konaný v německé Kostnici ho vydal světským orgánům jako kacíře. Podle tehdejších zákonů platil pro heretiky trest smrti upálením.

 

Husova poprava, která byla trestem pouze za jeho přesvědčení, což objektivně nutno kategoricky odmítnout, se stala důvodem k vytváření animozity českého národa vůči katolické církvi. Především konec devatenáctého a první polovina dvacátého století se vyznačovaly zaťatými „husovskými“ spory. V principu v nich šlo o to samé, co je signifikantní i v současných polemikách na téma Jana Husa: Jaký to byl člověk? Autentický světec, za jakého jej považují všichni jeho ctitelé od pravoslavných a protestantů až po ateisty? Mýlila se tehdejší Církev, když prohlásila některé jeho články za bludné? Nebo se jednalo o buřiče a revolucionáře, který má na svědomí nepokoje a násilí, jež způsobily ostatním četná utrpení?

 

To vše je zapotřebí objektivně zvážit na základě staronového studia pramenů. Úmyslně píši „staronového“, protože nikdo dosud nezkompletoval a nepročetl dokumenty týkající se Husova života a díla tak důkladně jako skromný a nenápadný profesor katolického brněnského semináře Jan Sedlák, jenž vydal r. 1915 tak vynikající podrobnou a detailní monografii o Husovi, že ji dosud co do kvality nikdo nepřekonal a pravděpodobně už nikdy nepřekoná. Všechny důležité prameny, jež bylo možno k husovské tématice posbírat, jsou u Sedláka, nic nového už se nejspíš neobjeví.

 

Je zvláštní a také charakteristické, že současní husovští badatelé různých orientací tuto knihu vysoké kvality většinou neberou příliš vážně, ačkoliv v roce 1915, kdy poprvé vyšla, za ni udělila prof. Sedlákovi cenu samotná Evangelická akademie. Proč je dnes tato monumentální práce tolik opomíjena? Proč jsou naopak stále vyzvedávány husovské publikace belgického katolického neomodernisty Paula de Voogta, který označuje proces s Husem přímo za „zločin“ katolické církve? Odpověď je jednoduchá: Protože Sedlák předkládá informace, jež jaksi „nepasují“ do obrazu Husa jako průkopníka „ekumenismu“, který by se tak údajně mohl stát symbolem sjednocení křesťanů bez nutnosti návratu odloučených k jednotě se Svatým stolcem a přijetí katolické nauky.

 

Z reformního kazatele ideolog krutovlády Václava IV.

 

Ale po pořádku: Dřívější spory o to, jestli se Hus narodil (patrně kolem roku 1370) v Husinci u Prachatic nebo u Prahy, jsou dnes bez významu. R. 1393 Hus dosáhl na Karlově univerzitě titulu bakalář, r. 1396 titulu mistr. R. 1400 byl vysvěcen na kněze a dělal rychlou akademickou kariéru, spojenou s kazatelstvím v různých pražských svatyních, r. 1403 se stal definitivně kazatelem v kapli zasvěcené Betlémským neviňátkům.

 

V letech 1401–3 je Hus děkanem fakulty svobodných umění a rektorem univerzity. V této době se odehrává první spor o nauku anglického heterodoxního myslitele Johna Viklefa, kterou hájili zejména Husův učitel Stanislav ze Znojma a přítel Štěpán z Pálče. Viklefovy spisy přinesli do Prahy Čechové studující v Anglii. Hus nepochybně již v téže době sympatizuje s Viklefovými názory, nicméně je opatrný a snaží se příliš nevyčnívat. R. 1401 v diskusi na svatojakubské faře, jak dokumentuje Sedlák, hájí Viklefovu nauku o remanenci, byť v umírněné formě. Zatímco Viklef zcela popíral reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější Svátosti a učil, že se jedná pouze o „obraznou“ přítomnost, Hus, i když tuto tezi anglického reformátora akceptoval, tvrdil, že Bůh přece jen prý „může“ způsobit transsubstanciaci, tzn. že chléb a víno se „mohou“ stát Tělem a Krví Spasitele, i když v principu se tak prý neděje.

 

Teologie v prvních letech patnáctého století nestála ještě v popředí Husova zájmu. Tou byla v té době kritika zlořádů v duchovenstvu, již nutno schvalovat jako oprávněnou. Papežské schizma, kdy vládcové se přidávali k římskému nebo k avignonskému papeži z pouhé politické vypočítavosti a využívali toho k ovlivňování církevního života a prosazování svých stoupenců, často pochybných mravních kvalit, na vedoucí posty, se tak stalo příčinou velkého pohoršení. Začínající renesanční mentalita odmítající askezi a propagující pozemskou rozkoš nalezla svůj ohlas i u kléru, jehož mnozí příslušníci žili v přepychu a ve smilstvu, i když nesmíme podléhat pozdější propagandě, která líčila většinu kněžstva jako mravně zkaženou. Nutno si uvědomit, že příslušníků duchovenského stavu bylo obrovské množství, v Praze jenom u sv. Víta bylo cca tři sta kněží, proto také i těch nemravných byl relativně velký počet, i když procentuálně tvořili menšinu.

 

Objektivně nelze v té době Husovi upřít poctivou snahu o nápravu Církve. Nebyl ale zdaleka sám. Stačí vzpomenout známé reformní kazatele Konrada Waldhausera a Jana Milíče z Kroměříže ještě z doby Karla IV., později dominikána Jindřicha z Bitterfeldu aj., kteří se nikdy nedostali do konfliktu s katolickou pravověrností. I pražští arcibiskupové podporovali reformu, ať už se jednalo o Arnošta z Pardubic, kardinála Jana Očka z Vlašimi nebo Jana z Jenštejna. O nápravu mravů v kléru horlivě usiloval v době Husově též arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka, o němž Sedlák píše na str. 210 s odvoláním na dobové prameny, že „byl muž bezúhonný, dobrého srdce a šlechetných úmyslů…“ Právě on se stal na počátku patnáctého století hlavním protektorem Jana Husa.

 

O upřímnosti reformního zápalu arcibiskupa Zbyňka Zajíce svědčí, že dvakrát Husa pověřil, aby na synodě duchovenstva kázal proti zlořádům v kléru. O tom, jak si Husa cenil, svědčí fakt, že mu dal za úkol vypracovat negativní stanovisko k tzv. zázraku ve Wilsnacku. Tato německá vesnice byla přepadena a zničena loupeživými rytíři, za oběť padl i tamní kostel. V troskách se našla konsekrovaná hostie potřísněná krví, což si lid vyložil jako zázrak. Hus poukazoval na to, že krev se na hostii mohla dostat přirozeným způsobem, když lapkové masakrovali místní obyvatelstvo, není proto žádný důvod k tomu, mluvit o zázraku.

 

Po r. 1405 však začal arcibiskup svůj přátelský vztah k Husovi měnit. Souviselo to s ostrým odsouzením viklefismu v Čechách římským papežem (Čechy se držely římského, nikoli avignonského) Innocencem VII. Hlavní protagonisté těchto bludů Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče byli povoláni do Říma, kde Viklefovy hereze odvolali. Univerzitní mistr Ondřej z Brodu vydal ostrý spis proti viklefismu v Čechách. Současně s tím se zde šířily i nauky heretiků valdenských, zastávané horlivě Mikulášem z Drážďan. Valdenští popírali očistec a hierarchickou strukturu Církve, kterou považovali za „babylónskou nevěstku“ a papeže pokládali za Antikrista. Arcibiskup Zbyněk zahájil proces proti hlasateli valdenství Mikuláši z Velenovic řečenému „Abrahám“, Hus se ale postavil na jeho stranu. Tím definitivně ztratil Zbyňkovu přízeň a vztah obou se stal od r. 1408 krajně napjatý. Hus se otevřeně postavil do čela tábora wicklefistů.   

 

Úspěšně se uchází o podporu krále Václava IV., což mu neslouží ke cti. Václav byl opilec, cizoložník a ukrutník, jenž mj. i kvůli těmto vlastnostem přišel o císařskou korunu. K Církvi se choval nepřátelsky, chtěl ji mít plně pod kontrolou jako svůj poslušný nástroj, proto všude, kde mohl, dosazoval do vedoucích úřadů své milce. To se stalo r. 1393 osudným arcibiskupovi Janu z Jenštejna a jeho generálnímu vikáři sv. Johánkovi (Janovi) z (Ne)Pomuku: první skončil v doživotním exilu, druhý mučednickou smrtí ve Vltavě. To, že Hus ostře napadal – ať už právem, či neprávem – nemravný život části kléru, zato však mlčel k obrovskému pohoršení, jež dával svým životem a násilnými skutky král Václav, nelze nazvat jinak než pokrytectvím a účelovým jednáním.

 

Arcibiskup Zbyněk měl s králem podobně napjatý vztah jako jeho předchůdce. Ten se ještě prohloubil, když Václav r. 1408 přistoupil k obedienci nově zvoleného nepravého papeže Alexandra V., jenž se usadil v Bologni. Kardinálové se totiž ve snaze řešit papežské schizma sešli v Pise, kde prohlásili římského i avignonského papeže za sesazené a zvolili Alexandra. Oba dosavadní ale neposlechli, takže Církev měla v čele nikoli dva, nýbrž tři papeže. Protože Alexander po roce zemřel, zvolili kardinálové jeho nástupcem Balthasara Cosu, hodnostáře nemorálního života zapleteného do četných podvodných finančních afér. Původně sloužil jako námořní důstojník, těm se lidově říkalo „piráti“, odtud pochází pomluva, že byl původně námořním lupičem. Přijal jméno Jan XXIII. Arcibiskup Zbyněk se držel tehdejšího římského papeže Řehoře XII., který je dodnes uznáván jako právoplatný, avignonský Benedikt XIII. a boloňští Alexander V. i Jan XXIII. jsou kvalifikováni jako vzdoropapežové. Bohužel r. 1410 i Zbyněk nakonec podlehl politickým tlakům a uznal za pravého boloňského papeže Jana.

 

S pomocí krále Václava získává Hus v Praze téměř neomezenou moc, vycházející z jeho pozice na univerzitě. Středověké univerzity nebyly jen institucemi pro formaci budoucí inteligence, ale zároveň i orgány se značným ideologickým a potažmo politickým vlivem. Známý Kutnohorský dekret r. 1409 zajistil Čechům na univerzitě tři hlasy, zatímco cizincům pouze jeden. Toto opatření samo o sobě bylo celkem logické, protože v době založení Karlovy univerzity r. 1348 měly na ní početně přibližně stejné zastoupení čtyři národy: český, polský, saský a bavorský. Každý z nich měl jeden hlas. Od té doby ale vznikly univerzity v Krakově, v Erfurtu a ve Vídni, které byly pro cizince přitažlivější, takže jejich počet v Praze rapidně klesl, bylo tedy spravedlivé, aby Čechové měli většinu hlasů. Hus ale nesledoval prioritně tuto praktickou úpravu, nýbrž něco úplně jiného. Čeští univerzitní mistři v čele s ním byli poplatní viklefismu, rovněž tak čeští studenti, zahraniční mu naopak oponovali. Petrifikace většinových tří hlasů pro Čechy tak prospěla nejen Čechům, ale především viklefistům, kteří tak zcela ovládli univerzitu. Hus jako staronový rektor se stal na ní neomezeným pánem a také – není třeba obávat se toto říci – hlavním ideologem režimu nemravného a zločinného krále Václava IV.

 

Tady už nastupuje stinná a neslavná stránka Husovy činnosti. Na kazatelně již nekárá jenom zlořády, ale demagogicky rozeštvává lid a hlavně studentstvo proti duchovenstvu a arcibiskupovi Zbyňkovi, který dal spálit Viklefovy spisy. Husův tábor sahá přímo k nechutné pomluvě, když podsouvá Zbyňkovi analfabetismus. Studenti volali „Zbyněk Zajíc abeceda spálil knihy, nic nevěda, co je v nich napsáno…“ (srov. Sedlák, str. 176). Stárnoucí arcibiskup měl totiž slabý zrak a čtení mu proto dělalo potíže. Je absurdní představa, že by toto Hus a jeho stoupenci nevěděli, neboť analfabet by nikdy nemohl přijmout ani nižší svěcení, jenže v tomto ideologickém boji byla Husovi každá pomluva šlechetného arcibiskupa dobrá, králova krutost a nemravný život byly však pro něho tabu.

 

Hus si počínal fakticky jako nejvyšší církevní představitel České země. Veřejně hlásal Viklefovy bludy z kazatelny i z univerzitní katedry (o Viklefových herezích srov. níže pasáž věnovanou Husovu pobytu v Kostnici). Zvlášť nevybíravě napadal odpustky, a to nikoliv jenom nešvar prodávání odpustkových modliteb, ale odpustky jako takové vůbec, neboť Církev prý nedostala od Krista žádné právo disponovat odpouštěním časných trestů za hříchy. Marně arcibiskup Zbyněk dával Husa do klatby, král ji pokaždé prohlásil za neplatnou, panovník se dokonce velmi energicky ujal Husa i proti rozhodnutí papežské kurie v Bologni, která odsoudila Husovy nauky. Hus byl vyzván, aby se šel osobně do Bologně obhájit, odmítl to ale, neboť měl za sebou mocenskou podporu krále.

 

R. 1411 král Václav zabavil všechny arcibiskupské statky, což Hus nadšeně schvaloval. Sám totiž k tomu již dříve ve svých kázáních vyzýval („psi se o kost hryžú, vezmi ji a přestanú…“). Zbyněk vyhlásil nad Prahou interdikt, dokud Hus bude v Praze, král však nařídil, že nesmí být na to dbáno. Arcibiskup Zbyněk vyčerpán a nemocen téhož roku zemřel.

 

Léta 1411–12 představují eskalaci násilí Husova tábora. Hus ve svých kázáních i univerzitních přednáškách líčí tu část duchovenstva, jež stála na straně arcibiskupově, jako mravně zkaženou bez výjimky. To vedlo k tomu, že luza přepadá duchovní osoby a řeholníky, bývalý Husův přítel a nyní odpůrce Štěpán z Pálče píše, že „mnoho svatých kněží bylo pronásledováno… někteří z nich usmrceni, jiní oloupeni, jiní vyhnáni z vlastních kostelů…“ V Klatovech a Žatci byli někteří duchovní upáleni nebo utopeni. Nevíme nic o jejich počtu, ani neznáme jejich jména s výjimkou klatovského dominikána Jana řečeného Malík. Tato zvěrstva byla přímým důsledkem Husova nenávistného štvaní, on sám se nikdy nezastal uvedených obětí z řad duchovních osob.

 

Nepravý papež Jan XXIII., pod jehož obedienci se tenkrát Čechy hlásily, vyhlásil po zprávách o tomto pronásledování duchovenstva r. 1412 nad Prahou interdikt. Bezprostřední popud dal k tomu spis Husova stoupence Jakoubka ze Stříbra, v němž prohlásil papeže a veškeré duchovenstvo, které ho podporuje, za Antikrista. Tehdy se stal Hus nepohodlným i samotnému králi Václavovi. Reputaci si u něj „pohoršil“ tím, že v kázání velebil jako svaté tří mladé výtržníky Martina, Jana a Staška, kteří vyvolali bouři lidu proti prodávání odpustků a jež král dal zatknout. Konšelé je potom odsoudili k smrti a tajně sťali. Václav, který měl v té době maximální zájem na klidu uvnitř země, zejména v Praze, již poté Husovi nedůvěřoval a obával se jej jako příliš radikálního. Proto ho přiměl k opuštění Prahy a k uchýlení se na venkov, kde kázal ponejvíce na Kozím hrádku a na hradě Krakovci.

 

 

 

Celý článek najdete v Te Deum 2/2013.


 

 

 

© Te Deum 2013