O výchově dětí
Kázání na sedmou neděli po Svatém Duchu
Sv. Alfons z Liguori

 

 

Poznámka překladatele: Ačkoli se v tomto kázání sv. Alfonse do jisté míry odráží doba a prostředí, ve kterém žil, přesto v něm nacházíme podstatné myšlenky a zásady, jež zůstávají stále platné. Nakonec člověka možná při četbě překvapí, že se toho příliš nezměnilo. Původně jsem přemýšlel, zda text neopatřit vysvětlujícími poznámkami či z něj nevypustit pasáže, které by dnes už mohly znít cize či by snad dokonce zůstaly nepochopeny. Nakonec jsem ale usoudil, že si čtenáři dokážou dobové rady zevšeobecnit tak, aby se vztahovaly i na dnešní časy. Hovoří-li např. sv. Alfons o tom, že je třeba odstranit z dosahu dětí kytaru či mandolínu, případně jim zakázat maškary, pak je třeba mít na paměti, že varuje před tím, co s nimi v jeho časech souviselo, tedy nevázaností. Jistě to neznamená, že děti či mládež nemají hrát na přenosné hudební nástroje nebo se ve vší počestnosti účastnit maškarní besídky či průvodu. Nezapomínejme rovněž, že se v některých otázkách mohou názory pedagogů rozcházet a že neexistuje jediný, všeobsažný „návod“ na výchovu dětí.

 

 

„Nemůže dobrý strom nésti špatné ovoce, ani špatný strom nésti dobré ovoce.“[1]

 

Evangelium dnešního dne nám říká, že dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom dobré. Vezměte si z toho poučení, že dobrý otec vychovává dobré děti. Jsou-li však rodiče špatní, kterak mohou být děti dobrými? Ve stejném evangeliu stojí: „Copak se sbírají hrozny s trní anebo fíky s bodláčí?“[2] A podobně je nemožné, či přinejmenším nanejvýš těžké, najít děti dobrých mravů, jež by vychovali špatní rodiče. Otcové a matky, poslouchejte pozorně toto kázání, které má veliký význam pro vaši věčnou spásu a spásu vašich dětí. Poslouchejte pozorně, mladí muži a mladé ženy, kteří jste si ještě nevybrali životní stav. Pokud chcete vstoupit do manželství, poznejte dnes své povinnosti, jež se týkají výchovy dětí; vězte rovněž, že pokud je nebudete plnit, přivedete sebe a všechny své děti do zavržení. Rozdělím toto kázání do dvou bodů. Za prvé ukážu, jak je důležité vychovávat děti ke ctnostem; a za druhé zmíním, jak by měli rodiče postupovat při výchově svých dětí.

 

Proč je důležité vychovávat děti ke ctnostem

 

Otec má vůči svým dětem dvě povinnosti: je povinen zajistit jejich hmotné potřeby a vychovávat je k ctnostnému životu. Je nyní zbytečné rozvádět blíže první povinnost, stačí podotknout, že někteří otcové bývají krutější než divoká zvířata, neboť ani ta nezapomínají krmit své děti, zatímco zmínění rodiče projí a ve hrách prohýří veškerý výdělek či majetek, a jejich děti přitom doma umírají hladem. Podívejme se však na výchovu, která je předmětem mého kázání.

 

Je zřejmé, že budoucí dobré nebo špatné mravy dítěte závisejí na tom, zda bylo dobře či špatně vychováno. Sama přirozenost nabádá rodiče k tomu, aby se věnovali výchově svého potomstva, neboť je zajištěním a podporou jejich života. Ovšem Bůh svěřuje rodičům děti nikoli proto, aby doma sloužily, nýbrž aby byly vychovány v bázni Boží a přivedeny na cestu k věčné spáse. Sv. Jan Zlatoústý praví: „V dětech máme velký vklad, dbejme tedy o ně s velkou péčí.“[3] Děti nebyly dány rodičům jako nějaký dárek, se kterým mohou nakládat, jak se jim zlíbí, ale jako vklad; a pokud o něj svou nedbalostí přijdou, budou se z toho Bohu zodpovídat. Písmo nám říká, že když se otec řídí Božím zákonem, pak se povede dobře jemu i jeho dětem. „Aby dobře bylo tobě i synům tvým po tobě, když budeš činiti, co se líbí Hospodinovi.“[4] Zda otec vede dobrý či špatný život, mohou poznat i ti, kteří jej neznají, podle chování jeho dětí. „Neboť strom se poznává po ovoci.“[5] Sírachovec píše, že když otec zemře a opustí své potomky, je to skoro, jako kdyby nezemřel, neboť jeho synové jednají v jeho duchu. „Umře-li otec jeho, bude, jako by neumřel, ježto podobného sobě zůstavil po sobě.“[6] Vidíš-li někoho, kterak se rouhá, mluví sprostě, krade, pak se lze domnívat, že takovým byl i jeho otec. „Neboť po dětech svých poznáván bývá muž.“[7]

 

Órigenés tudíž praví, že o soudném dni rodiče vydají počet ze všech hříchů svých dětí. „Rodiče budou zodpovídat za všechna selhání dětí.“[8] Proto ten, kdo učí svého syna dobrému životu, zemře šťastnou a klidnou smrtí. „Kdo učí syna svého […], při smrti své není zarmoucen, ani zahanben.“[9] A zachrání se prostřednictvím svých dětí, tedy díky tomu, že je vychoval ke ctnostem. „Dojde spásy mateřstvím.“[10] A na druhou stranu, neklidná a nešťastná smrt stihne toho, kdo pracoval toliko na rozmnožení majetku nebo světské slávy své rodiny, případně v životě vyhledával pouze radovánky a nebděl nad mravy svých dětí. Sv. Pavel říká, že takoví rodiče jsou horší než nevěřící. „Nestará-li se někdo o svoje a zvláště o své domácí, zapřel víru a je horší než nevěřící.“[11] A i když otcové nebo matky vedou zbožný život v neustálé modlitbě a každodenně přistupují k přijímání, budou také zatraceni, pokud se nestarají o své děti. Dej Bůh, aby někteří rodiče věnovali svým dětem alespoň tolik pozornosti, kterou věnují svým koním a oslům! Jak úzkostlivě dbají o to, aby se jim včas dostalo píce nebo sena a byli správně cvičeni! Ale je jim jedno, jestli jejich děti chodí na katechismus, na mši nebo ke zpovědi. Sv. Jan Zlatoústý praví: „Staráme se více o své osly a koně než o děti.“[12]

 

Kdyby všichni otcové plnili své povinnosti a věnovali se výchově svých dětí, bylo by jen velmi málo zločinů a poprav. Avšak špatná výchova potomků, říká sv. Jan Zlatoústý, vede k tomu, že páchají neřesti a končí v rukou kata. „Do zla upadají a vydávají se do rukou kata.“[13] Proto byl v Lakónii otec, jakožto příčina všech nezřízeností svých dětí, po právu přísněji trestán za jejich zločiny než ony samy. Velké je neštěstí dětí, jež mají špatné rodiče, neschopné je řádně vychovávat; ti, když vidí, jak se jejich děti zaplétají do nebezpečných známostí a zapojují do šarvátek, místo aby je napomenuli a potrestali, s nimi spíše soucítí a říkají: „Co můžeme dělat? Jsou mladí, musejí si najít svou cestu.“ Vskutku povedené zásady! Ó, jaká skvělá výchova! Myslíte si, že když vaše děti vyrostou, stanou se z nich světci? Poslouchejte, co praví Šalamoun: „S cesty, kterou dá se jinoch, ani když zestárne, se neuchýlí.“[14] Mladý člověk, který si osvojil hřích, jej ani v pozdějším věku neopustí. „Třebaže měl v kostech plno mladistvé síly, ta síla musí s ním do prachu lehnout,“ dodává Jób.[15] Když mladý člověk propadne špatnému životu, jeho kosti nasáknou neřestmi a ponese si je s sebou až do smrti; prostopášnosti, rouhání a nenávist, kterým uvykl v mládí, ho budou doprovázet až do hrobu a budou s ním stále spát, třebaže se jeho kosti rozpadnou v prach a popel.

 

Není zas tak obtížné vštípit dětem, když jsou malé, ctnostné návyky; ovšem v dospívání je těžké cokoli napravovat, pokud si osvojily nectnosti. Přistupme však k druhému bodu, tedy k tomu, jak své děti dobře vychovávat. Otcové a matky, prosím vás, abyste si zapamatovali, co nyní povím, neboť na tom záleží věčná spása vašich duší i duší vašich dětí.

 

O svědomitosti, s níž rodiče mají vychovávat své děti k ctnostnému životu

 

Sv. Pavel několika slovy dostatečně vystihl, v čem spočívá správná výchova dětí. Mluví o učení a kázni. „A vy, otcové, nepopuzujte své děti k hněvu, nýbrž vychovávejte je v učení a kázni Páně.“[16] Kázeň, což není nic jiného než usměrňování mravů dětí, s sebou nese povinnost vychovávat je k ctnosti slovem a příkladem. Pokud jde o slova, tak dobrý otec by měl často mluvit se svými dětmi a vštěpovat jim bázeň Boží. Právě takovým způsobem vychovával Tobiáš svého malého syna. „Učil ho od dětství bát se Boha a vystříhati se všelikého hříchu.“[17] Praví mudrc, že dobře vychovaný syn je podporou a útěchou otce. „Ukázňuj svého syna, i občerství tě, a bude působit rozkoš tvé duši.“[18] Ale jako je vychovaný syn rozkoší otcovy duše, tak je nevychované dítě zdrojem smutku pro jeho srdce, protože neznalost dobrých životních zásad jde vždy ruku v ruce se špatným životem. Tomáš z Cantimpré[19] píše, že na synodě v roce 1248 byl jistý nevzdělaný kněz pověřen promluvou. Zatímco ten byl z celé věci velmi rozrušen, zjevil se mu ďábel a poradil mu, aby řekl: „Rektoři pekelné temnoty zdraví rektory farností a děkují jim za jejich nedbalost v poučování lidu, neboť nevědomost vede k hříšnému životu a zatracení mnohých.“ To samé platí i o nedbalých rodičích. Rodiče mají na prvním místě poučit děti o pravdách víry, zejména čtyřech základních tajemstvích. Za prvé, že je pouze jeden Bůh, Stvořitel a Pán všech věcí; za druhé, že tento Bůh je odplatitel, který v příštím životě odmění dobré věčnou slávou ráje a zlé potrestá peklem; za třetí o tajemství Nejsvětější Trojice, tedy že v Bohu jsou tři osoby, které jsou jedním Bohem, neboť jsou jedné podstaty; za čtvrté o tajemství vtělení božského Slova, Božího Syna a pravého Boha, který se v Mariině lůně stal člověkem, trpěl a zemřel pro naši spásu. Může být snad omluvou, když nějaký otec nebo matka řekne: „Já tato tajemství sám neznám“? Může jeden hřích omlouvat druhý? Pokud tato tajemství neznáte, jste povinni se s nimi seznámit a poučit o nich svoje děti. Nebo alespoň pošlete své děti na katechismus. Jaká to bída, vidět tolik otců a matek, kteří nejsou schopni poučit své děti o těch nejdůležitějších pravdách víry a kteří místo toho, aby alespoň o svátcích poslali svoje syny a dcery na katechismus, je zahrnují bezvýznamnými věcmi a zprávami nebo zaměstnávají zbytečnými činnostmi, a když děti vyrostou, nevědí nic o smrtelném hříchu, pekle nebo věčnosti. Neznají dokonce ani Vyznání víry, Otčenáš nebo Zdrávas Maria, které by měl každý křesťan pod těžkým hříchem umět.

 

Zbožní rodiče nejenže svoje děti seznámí s těmito navýsost důležitými věcmi, ale také je naučí, co se má dělat každého rána po probuzení. Za prvé je naučí děkovat Bohu za to, že je uchoval v noci na živu; za druhé je naučí obětovat Bohu všechny dobré skutky, které vykonají, a všechna příkoří, která onoho dne zakusí; za třetí je naučí prosit Ježíše Krista a Nejsvětější Pannu Marii, aby je onoho dne uchránili ode všeho hříchu. Naučí je zpytovat každého večera svědomí a probouzet v sobě lítost za hříchy. Naučí je rovněž konat každého dne skutky víry, naděje a lásky, modlit se růženec a navštěvovat Svátost oltářní. Někteří dobří otcové rodin pociťují jakési obavy před četbou rozjímavých knih a každodenní půlhodinovou vnitřní modlitbou. Slyšte, k čemu vás nabádá Duch Svatý: „Máš-li syny, ukázňuj je, a ohýbej je z mládí jejich.“[20] Snažte se jim od nejútlejšího dětství vštěpovat tyto náboženské návyky, a když vyrostou, tak v nich přetrvají. Veďte je k tomu, aby každý týden chodily ke zpovědi a svatému přijímání. Dbejte na to, aby ve věku sedmi let přistoupily ke zpovědi a v desíti ke svatému přijímání. Tak radí sv. Karel Boromejský. Jakmile dosáhnou užívání rozumu, ať přijmou svátost biřmování.

 

Je rovněž velmi užitečné vštěpovat dětem od nejranějších let dobré zásady. Ó, jakou zkázu svolává na své děti otec, který je učí zásadám tohoto světa! Někteří lidé svým dětem říkají: „Musíš usilovat o uznání a potlesk světa. Bůh je milosrdný, bude mít pochopení pro některé hříchy.“ Nebozí mladí lidé, kteří hřeší poslušností takovým zásadám. Dobří rodiče učí své děti zásadám zcela odlišným. Královna Blanka, matka francouzského krále sv. Ludvíka, mu říkávala: „Můj synu, raději bych tě viděla mrtvého ve svém náručí nežli ve stavu hříchu.“ Ó, drazí, kéž byste se i vy snažili vštípit dětem některé spásné zásady, jako jsou: „Co nám prospěje, když získáme celý svět, ale ztratíme svou duši? Vše na tomto světě má svůj konec, ale věčnost nikdy neskončí. Nevadí, když vše ztratíme, neztratíme-li Boha.“ Byť by se i jediná z těchto zásad vtiskla do mysli dítěte, uchová ho v milosti Boží.

 

Rodiče mají své děti vést ke ctnostem nejen slovy, ale ještě více vlastním příkladem. Pokud dáváte svým dětem špatný příklad, jak můžete očekávat, že povedou dobrý život? Když je zhýralý mladík napomenut, odpoví: „Proč mě káráte, vždyť můj otec dělal ještě horší věci než já.“ „Na otce bezbožného naříkají synové, že jsou vinou jeho v hanbě.“[21] Jak se může syn honosit vybranými mravy, když měl za příklad otce, který klel a mluvil oplzle, který trávil celé dny v hospodě hraním [karet] a opilstvím, který měl ve zvyku navštěvovat vykřičené domy a okrádat druhé? Čekáte, že váš syn bude chodit často ke zpovědi, když vy sami přistupujete ke zpovědi jenom o Velikonocích? Děti jsou jako opice, napodobují, co vidí u svých rodičů. Vypráví se, že když krab jednoho dne vytkl svým dětem, že chodí křivě, tak mu řekly: „Otče, ukaž nám tedy, jak se chodí.“ Ale otec šel ještě hůře než ony. To je případ rodiče, který dává špatný příklad; a proto své děti ani nenapomíná, když se dopouštějí stejných hříchů jako on.

 

K čemu je nakonec vůbec poučování slovy, když jim jdete špatným příkladem svými skutky? Na biskupské synodě bylo řečeno, že „lidé věří více očím nežli uším“. A sv. Ambrož praví: „Oči mě přesvědčí daleko rychleji, než dojde k mému sluchu, co je minulostí.“[22] Podle sv. Tomáše takoví otcové jistým způsobem nutí své děti ke špatnému životu. „Zavazují je k hříchu, nakolik je v nich samých.“[23] Nejsou otci, říká sv. Bernard, ale vrahy; nezabíjejí těla, nýbrž duše svých dětí. Nic jim nepomůže, budou-li tvrdit: „Moje děti se narodily se špatnými sklony.“ To není pravda, neboť, jak píše Seneca, „mýlíš se, pokud se domníváš, že se nectnosti rodí spolu s námi; jsou vštěpovány“[24]. Nectnosti se nerodí spolu s vašimi dětmi, ale jsou jim předávány špatným příkladem rodičů. Kdybyste šli svým dětem dobrým příkladem, nebyly by zkažené, jak jsou. Ó, drazí, přistupujte ke svátostem, účastněte se kázání, modlete se růženec každý den, vyvarujte se neslušných řečí, nebrblejte, nehádejte se a uvidíte, že vaše děti budou často chodit ke zpovědi, účastnit se kázání, modlit se růženec, mluvit slušně, nebudou brblat a hádat se. Je především nutné vést děti ke ctnostem už od raného věku: „ohýbej je z mládí jejich“; neboť když vyrostou a uvyknou špatným mravům, bude pro vás velmi těžké usměrňovat je slovy.

 

Výchova dětí zahrnuje v zájmu jejich dobra také jejich ochranu před příležitostmi k hříchu. Proto musí otec dětem za prvé zakázat chodit ven po nocích nebo do domů, kde jejich ctnostem hrozí nebezpečí, a přebývat ve špatné společnosti. „Vyvrz tu děvku i jejího syna,“ pravila Sára Abrahámovi.[25] Chtěla vypudit z domu Izmaela, syna otrokyně Hagar, aby její syn Izák nepochytil jeho špatné mravy. Špatná společnost je zkázou mladých lidí. Otec by měl odstranit nejen zlo, které vidí, ale musí rovněž usuzovat z chování svých dětí a zjišťovat od členů rodiny i cizích, jaká místa mimo domov navštěvují, čemu se věnují a v jaké společnosti se pohybují. Za druhé je třeba, aby jim odebral mandolínu či kytaru, se kterými by se potloukaly po nocích, a všechny zbraně, jež by sloužily soubojům a šarvátkám. Za třetí, musí propustit veškeré služebnictvo pokleslých mravů; a když jeho syn dospěje, neměl by v domě zaměstnávat žádnou mladou služebnou. Někteří rodiče tomu nevěnují příliš velkou pozornost, a když se něco stane, stěžují si na své děti, jako kdyby čekali, že koudel hozená do ohně neshoří. Za čtvrté, otce nesmí dovolit svým dětem, aby kdykoli nosily domů kradené věci, jako kuřata, ovoce atp. Když Tobiáš uslyšel ve svém domě mečení kozla, prohlásil: „Hleďte, ať není snad kradený! Je-li, vraťte ho jeho pánům.“[26] Jak často se stává, že když dítě něco ukradne, matka mu řekne: „Přines mi to, můj synu.“ Rodiče by měli svým dětem zakázat veškeré hry, které svolávají neštěstí na jejich dům a jejich vlastní duše, a také maškary, plesy, nestoudné komedie a jisté nebezpečné rozhovory. Za páté, otec musí ze svého domu odstranit knihy šířící zhoubné zásady, knihy oplzlé nebo o světské lásce, neboť takové romány kazí mládež. Za šesté, odstraní z domu všechny nemravné obrazy, které vyvolávají hříšné myšlenky. Za sedmé, nedovolí svým dětem, aby spaly v jeho posteli, ani spát společně v posteli chlapcům a dívkám. Za osmé, nepřipustí, aby byly jeho dcery o samotě s nějakým mužem, ať už mladým či starým. Někdo snad namítne: „Ale on ji učí číst a je to svatý člověk.“ Číst! Svatý člověk! Světci jsou v nebi, ale svatí na tomto světě jsou syny těla a při první příležitosti se mohou stát ďábly. Za deváté, má-li dcery, neměl by dovolit mladým mužům navštěvovat jeho dům. Některé matky ve snaze provdat své dcery zvou do domu mladíky. Rády by je viděly provdané, ale nevadí jim, že je uvidí v hanbě. Takové matky, jak praví David, předhazují své dcery ďáblu. „V oběť podávali syny, jakož i dcery duchům zlým.“[27] A na svou omluvu říkají: „Otče, není v tom nic špatného.“ Nic špatného! Ó, kolik matek uvidíme onoho soudného dne zavržených kvůli jejich dětem! Rodiče by měli brát ohled nejen na lidské řeči, které takové jednání vyvolává, ale také a především na Boha. Otcové a matky, vyznejte všechny hříchy, kterých jste se dopustili, dříve než nastane den vašeho soudu!

 

Další povinností rodičů je opravovat poklesky rodiny, tedy udržovat kázeň a napomínat. Jsou otcové a matky, kteří provinění vidí, ale mlčí. Tak se chovala i jistá matka. Její manžel vzal jednoho dne hůl a začal jí tuze bít, a ona volala: „Nic jsem neudělala! Proč mě biješ?“ Načež manžel odpověděl: „Biju tě, protože vidíš, co děti dělají, a nenapomeneš je. Protože neděláš nic.“ Někteří otcové v obavě, aby se snad neznelíbili svým dětem, je raději nenapomínají. Ale když vidíš svého syna, jak spadne do rybníka a hrozí, že se utopí, copak ho, ač se to může zdát surovým, nechytneš za vlasy a nezachráníš mu život? „Kdo šetří metly, nenávidí syna svého.“[28] Pokud milujete své děti, napomínejte je, a s tím, jak rostou, je i trestejte, dokonce i metlou, bude-li to nutné. Říkám „metlou“, nikoli „holí“, neboť je máte napomínat jako otec, a ne jako vězeňský dozorce. Dávejte si pozor, abyste je nebili ve zlosti, jelikož hrozí, že je ztrestáte příliš přísně a náprava se mine účinkem. Budou si totiž myslet, že trest je výsledkem hněvu, a ne vaší touhy po nápravě jejich života. Řekl jsem také, že je třeba děti napomínat, když rostou, protože až dospějí, už toho příliš neovlivníte. Musíte se zdržet trestání dětí rukou, jinak budou zuřit ještě více a hrozí, že ztratíte jejich úctu. Proč používat k nápravě tolika urážek a tolika klení? Odepřete jim část jídla, vezměte jim nějakou součást šatů nebo je zavřete do pokoje. Ale už jsem toho řekl dost. Moji drazí, odneste si z toho, co jste právě slyšeli, že ti, kteří špatně vychovávali svoje děti, budou přísně potrestáni; a ti, kteří je vedli k ctnostnému životu, obdrží odměnu velikou.

 

 

Převzato z S. Alfonso Maria de Liguori: Opera omnia italiane, Intratext 2003.

Přeložil Ondřej Svitáček.


 

[1] Mt 7, 18

[2] Mt 7, 16

[3] Hom. IX. ad 1 Tim 2, 11–15.

[4] Dt 12, 25.

[5] Mt 12, 33.

[6] Sir 30, 4.

[7] Sir 11, 30.

[8] Lib. II. in Job.

[9] Sir 30, 3 a 5.

[10] 1 Tim 2, 15.

[11] 1 Tim 5, 8.

[12] Hom. X. in Matt.

[13] Serm. XX, de divers.

[14] Přís 22, 6.

[15] Jób 20, 11.

[16] Ef 6, 4.

[17] Tob 1, 10.

[18] Přís 29, 17.

[19] Lib. I. c. 20.

[20] Sir 7, 25.

[21] Sir 41, 10.

[22] Serm. XXIIII,. de S. S.

[23] Ps. XVI.

[24] Ep. XCIV.

[25] Gn 21, 10.

[26] Tob 2, 12.

[27] Žalm 105, 37.

[28] Přís 13, 24.

 

 

 

 

© Te Deum 2014