Totalitní dědictví
Krátký přehled legalizace potratů
Oskar Růžička

 

 

Koncem devatenáctého století dochází ke snahám o uvolnění zákonů zakazujících a trestajících umělý potrat. Takové požadavky vycházely z části liberálních kruhů a především z prostředí feministek a socialistů. V první polovině dvacátého století začínají jejich snahy docházet naplnění.

 

Sovětský svaz

 

Vladimír I. Lenin ještě před bolševickou revolucí ve svém článku Dělnická třída a neomalthusiánství napsal, že je třeba „požadovat bezpodmínečné zrušení všech zákonů trestajících umělé potraty“.[1] Není tedy divu, že první zemí, kde došlo k legalizaci potratů, byla Ruská sovětská federativní socialistická republika. 18. listopadu 1920 bylo vydáno „Nařízení ohledně zdravotní péče o ženy“, které dovolovalo provedení potratu v prvním trimestru, a to pouze „na požádání“, tedy bez jakýchkoliv omezení. 5. července 1921 přijala stejný zákon Ukrajinská sovětská socialistická republika a následně další sovětské republiky.

 

Ke zpřísnění předpisů došlo 27. června 1936. Tehdy Stalin kvůli dramatickému stavu porodnosti vydal „Nařízení o zákazu potratů“. Nejednalo se však o zákaz celkový, neboť nařízení připouštělo „vykonání potratu v případech, kdy pokračování těhotenství ohrožuje život těhotné ženy nebo jí v jeho důsledku hrozí vážná zdravotní újma, jakož i tehdy, když může dojít [u dítěte] k vážným dědičným poruchám“. Nařízení však nemělo nějaký větší dopad a bylo častokrát obcházeno.[2]

 

Po Stalinově smrti v roce 1953 bylo nařízení 23. listopadu 1955 zrušeno a potraty se opět staly neomezeně dovolenými.

 

Polsko

 

Druhou zemí, která legalizovala umělé potraty, bylo Polsko za sanační vlády socialisty Józefa Piłsudského.

 

Nový trestní zákoník ze dne 15. července 1932 v čl. 233 dovoloval provedení potratu ve dvou případech: „z přísně daných zdravotních důvodů“ a „došlo-li k otěhotnění následkem znásilnění, krvesmilstva nebo soužití s nezletilou osobou mladší patnácti let“.[3]

 

Během německé okupace Polska za II. světové války byla na území Generálního gouvernementu v letech 1942–1945 zrušena v případě Polek veškerá omezení týkající se potratů.

 

Pozdější legislativa v socialistickém Polsku byla podobná jako v jiných zemích východního bloku.

 

Německo

 

Prvním krokem k legalizaci umělých potratů v Německu bylo zmírnění ustanovení trestního zákoníku z roku 1851, tedy ještě z dob Pruského království. K tomu došlo za tzv. Výmarské republiky. Navzdory odporu poslanců katolické strany Centrum a menších nacionalistických stran hlasovala většina Reichstagu 18. května 1926 pro úpravu paragrafů trestního zákoníku týkajících se potratů. Zmíněná úprava spočívala nejen ve výrazném zmírnění trestů za potrat, ale také v přehodnocení samotného činu na přestupek, pokud se jej dotyčná osoba nedopustila z důvodu obohacení.[4]

 

Přelomem se stalo usnesení německého Ústavního soudu z roku 1927, ve kterém uvedl, že potrat není trestným, pokud se „nelze jinak vyhnout“ ohrožení života ženy. Toto rozhodnutí bylo vykládáno v tom smyslu, že k provedení potratu stačí prohlášení druhého lékaře, který potvrdí, že je zákrok z důvodu ohrožení života ženy nezbytný. Následkem toho začala v každém větším německém městě vznikat potratová střediska.[5]

 

Po nástupu Hitlera a národních socialistů k moci došlo k přehodnocení otázky umělých potratů z hlediska čistoty rasy. 26. května 1933 byly do trestního zákoníku přidány paragrafy, které trestaly veřejné nabízení provedení potratu, ale „zdravotní ohledy“ stanovily výjimku.

 

Národně socialistická vláda schválila 14. července 1933 „Zákon na ochranu před dědičnými nemocemi u budoucích generací“, jímž byly zřízeny zvláštní Soudy na ochranu před dědičnými nemocemi (Erbgesundheitsgericht). 26. června 1935 pak dochází k novelizaci výše zmíněného zákona, která v případě „dědičně zatížených“ žen umožňuje z rozhodnutí soudu „přerušení těhotenství“ do šestého měsíce těhotenství.[6]

 

Jak již bylo řečeno, zákony týkající se potratů v národně socialistickém Německu vycházely ze snah o vytvoření rasově čisté společnosti. Zákaz se tedy v praxi týkal zdravých Němek, ale nevztahoval se „dědičně zatížené“, Židy a „zrádce rasy“, což potvrzují nejen rozhodnutí soudů, ale také směrnice (Informantionsdienst) z března 1939.[7]

 

Tuto politiku prosazovalo Německo i v okupovaných zemích, jejichž obyvatelstvo bylo považováno za dostatečně árijské (Norsku, Dánsku, Nizozemsku nebo Vlámsku). Pokud jde o území obývaná „méněcennými“ národy, řídil se přístup Německa duchem slov Hitlerova osobního tajemníka Martina Bormanna: „Slované jsou od toho, aby pro nás pracovali. Až je nebudeme potřebovat, můžou vymřít. […] Plození Slovanů není žádoucí. Ať užívají antikoncepci nebo dělají výškraby; čím víc, tím líp.“[8] Důkazem toho je již zmiňovaná naprostá liberalizace potratů na území Polska.

 

Česká republika

 

Československo převzalo rakouský trestní zákoník z roku 1852, který kvalifikoval provedení i podstoupení potratu jako trestný čin.

 

Během II. světové války platily v protektorátu Čechy a Morava ve věci potratů předpisy německého práva. Ženy v internačních táborech, které v táboře otěhotněly (často i ty, které do tábora nastoupily těhotné), pak byly nuceny k potratu bez ohledu na stupeň těhotenství.

 

Potraty jsou po válce na našem území legalizovány s přijetím nového trestního zákoníku roku 1950, který v podstatě přebírá tehdejší sovětské právo v této věci (tj. předpisy z roku 1936). K dalšímu výraznému uvolnění dochází 30. prosince 1957, kdy v platnost po vzoru Sovětského svazu vstupuje „Zákon o umělém přerušení těhotenství“, který kromě zdravotních a eugenických důvodů připouští i rodinné podmínky a sociální důvody („z důvodů zvláštního zřetele hodných“).

 

1. ledna 1987 pak nabývá platnosti nový „Zákon o umělém přerušení těhotenství“, který ruší dosavadní tzv. potratové komise, přičemž „ženě se uměle přeruší těhotenství, jestliže o to písemně požádá“. Tento zákon platí dodnes.


 

[1] Правда 6. června 1913.

[2] Viz Виктория Ивановна Сакевич, „Что было после запрета аборта в 1936 году“ in Демоскоп Weekly 7.–20. listopadu 2005.

[3] Polsko se vydáním tohoto trestního zákoníku stalo i prvním státem, který legalizoval homosexuální pohlavní styk. Ten byl dovolen v případě osob starších patnácti let.

[4] Viz Henry P. David, Jochen Fleischhacker a Charlotte Hohnová, „Abortion and Eugenics in Nazi Germany“ in Population and Development Review 1/1988.

[5] Ibidem.

[6] Michael Burleigh a Wolfgang Wippermann, The Racial State: Germany 1933–1945, str. 140–141. Cambridge 1991.

[7] David, Fleischhacker a Hohnová, op. cit.

[8] Cit. in Office of the United States Chief of Counsel For Prosecution of Axis Criminality, Nazi Conspiracy and Aggression, str. 904. Washington 1946.

 

 

 

 

© Te Deum 2015