Vzpoura proti rozumu a její důsledky
Raphael T. Waters

 

 

Dějiny vzpoury

 

Počátky sklonů ke zpochybňování poznávacích schopností rozumu musíme hledat u raných řeckých filosofů. První velký filosofický spor se odehrál mezi Parmenidem a Hérakleitem. Oba se potýkali s otázkou, jak vysvětlit změny, které se odehrávají ve světě kolem nich. Zatímco jejich smysly vnímaly změnu ve všech oblastech, jejich rozum jim podle všeho říkal, že se jsoucno nemohlo stát jsoucnem, tedy že už jsoucnem je. Parmenidés ve snaze zachovat řád rozumu odmítl smyslové poznání. Hérakleitos, jenž nechtěl zpochybnit své smysly, přehlížel důkazy rozumu a tvrdil, že „vše plyne“, přičemž pouze smysly jsou podle něj zdrojem lidského poznání. Jednalo se o první, byť nepřímé, odmítnutí řádu rozumu.

 

Skutečná vzpoura proti rozumu se odehrála v posledních třech stech letech. Thomas Neill je toho názoru, že „celé moderní intelektuální dějiny se vzdalují rozumu. Začal s tím už Luther, který na něj zaútočil“.[1]

 

Po Descartesovi, který povětšinou přehlížel filosofický přínos svých předchůdců, přišlo Lockeovo bagatelizování metafyziky, a pak Humeův skepticismus. Jejich nepochopení patřičné činnosti lidského rozumu a jeho schopnosti zobecňovat povahu věcí zavedlo moderní svět do filosofického chaosu se všemi jeho hroznými důsledky.

 

Kant připravil cestu modernismu, z něhož se zrodila řada nám dnes známých omylů. Podle Kanta rozum není schopen poznat vnější skutečnost jako takovou, jelikož to, co poznává, je idea stromu (což je názor sdílený většinou současných filosofů), nikoliv strom sám. Tato idea je jakousi složeninou úkonu lidského rozumu a stromu, přičemž nevíme, do jaké míry vychází ze samého stromu. Poněvadž rozum zkresluje všechny naše soudy, nemusí tedy to, co platí o soudu, platit o stromu.

 

Kantova snaha o jistotu poznání vyústila ve velkou nejistotu naší doby. Pro Kanta a jeho intelektuální dědice modernisty se stal nadpřirozený svět nepoznatelným nebo se při nejlepším omezuje na čistě přirozené poznání.

 

Církev tyto pošetilé závěry kantismu zahrnula do sylabu omylů [modernistických][2]. Omezování nadpřirozeného řádu na to, co je člověk schopen pojmout pouze svým rozumem, bylo církevním učením a zdravě uvažující filosofií odsouzeno. Kant, stejně jako většina moderních filosofů, vznášel některé neopodstatněné domněnky, z nichž odvozoval závěry ohledně metafyziky. Další tuto nesmyslnou metafyziku převzali.

 

K otevřené vzpouře proti patřičně pojaté úloze rozumu v poznání pak došlo v dvacátém století. Je třeba podotknout, že údajně jenom jeden člověk z dvaceti je schopen myslet abstraktně. Většina se řídí představivostí, a když se to v některých situacích ukáže jako nedostačující, pak jejich soudy ovlivňuje vůle [přání se stává otcem myšlenky]. Nerozumná touha po chtěném dobru vede člověka k chtěným závěrům.

 

Tento duch převládá právě dnes, kdy mnozí zdůrazňují význam smyslového poznání (empiristé) a přehlížejí patřičnou úlohu rozumu, který snižují na úroveň jakéhosi vyššího smyslu. Subjektivisté a idealisté (např. Hegel) sice uznávají hodnotu rozumového poznání, ale zas ji přehnaně zveličují na úkor poznání smyslového.

 

V současné době sklízíme plody vzpoury proti rozumu. Moderní člověk se navzdory obrovskému pokroku v oblasti matematicko-fyzikálních věd stále více vzdaluje rozumovosti minulých staletí. Je to jednoduše důsledek přehlížení metafyziky. Naši současníci se bojí přiznat, že můžeme poznat podstatu věcí. Příkladem toho je, s jakými potížemi se potýkají soudy, mají-li určit, co znamená „nemravné“.

 

Zpochybnění schopnosti rozumu odvozovat obecniny se neblaze promítá na úrovni jednotlivců i rodin. Katastrofální organizace a fungování hospodářského, politického a kulturního života je právě výsledkem popření přirozeného mravního zákona (poznatelného lidským rozumem), který je základem veškerého mravního řádu.

 

Kulturní zmatení

 

Krize logického myšlení vedla k všeobecnému intelektuálnímu zmatení a jistému odlidštění člověka. Ten však nepřestal být bytostí obdařenou rozumem, který se dožaduje vlády nad ostatními mohutnostmi. Tuto vládu ale převzala vůle, o čemž svědčí voluntaristické sklony naší doby. Avšak každá žádostivá mohutnost (smyslnost a hnutí vůle) je zdokonalována jednou z mravních ctností: vůle spravedlností, touha po slasti zdrženlivostí a násilné sklony statečností. A každá z nich pak musí být řízena rozumem zdokonaleným klíčovou mravní ctností, tj. moudrostí. Bez moudrosti nelze mít žádné ctnosti; ona činí všechny ctnosti rozumnými a spojuje mravní život s životem rozumným.

 

Není těžké si povšimnout, že nadvláda vůle, chabě osvěcované rozumem, vede k mravně neuspořádanému životu. To se týká jak osobního života, tak i života rodinného a politického. Vůle se stává svrchovaným pánem a vyvolává politické sváry mezi lidmi směřující k totalitnímu státu. Vůle, podporovaná neřestmi, které se z důvodu nedostatku ctnosti vzmáhají, postupně pokřivuje osobnost. Proto člověk, jemuž schází ctnost moudrosti a jenž je narušen moudrosti odporujícími neřestmi, volí pochybné prostředky k dosažení vadných cílů. V hloubi duše se však vzpěčuje jeho přirozenost, která hledá to, po čem přirozeně touží, což člověku působí muka. Naše nabyté žádosti totiž častokrát směřují jinam, než velí přirozenost, přičemž někteří lidé se vrhnou po čemkoliv, co je podle jejich zdání uspokojí. Aristoteles pravil, že „člověk je takovým, jaký je jeho cíl, jenž se mu jeví dobrým“[3], což platí neustále.

 

Tuctová úroveň našeho školství má neblahý vliv na studenty, kteří se více řídí účelovostí než rozumovými a mravními zásadami. Výuka se především zaměřuje na to, co je užitečné, než co je hodnotné a správné. Častokrát vyučující může slyšet: „Proč bych si měl zapsat filosofii nebo teologii jako volitelný předmět?“

 

Neustálý boj o co nejlepší hodnocení, doprovázený nedostatkem času na vlastní studium řadu studentů zcela zaměstnává natolik, že jsou pro ně známky důležitější než pochopení látky. Navíc se povrchní sečtělostí nahrazuje hlubší vhled, porozumění zásadám a utváření patřičných vědeckých návyků, které jsou ve filosofii a teologii tak nezbytné. Velké škody páchá rovněž politická korektnost, která nás zahrnuje účelovými či prázdnými pojmy, jako jsou „homofobie“ nebo „právo volby“. Ukázkovým příkladem zde může být práce jednoho studenta, který v souvislosti s netolerancí vůči homosexuálům napsal: „Takovému rasistickému chování je nutné učinit přítrž.“ Mnoho dnešních učebnic z oboru etiky nemá v podstatě s etikou jakožto vědou nic společného. Autoři jen kupí na stránkách příklady nenormálního chování a z nějakého důvodu očekávají, že na jejich základě dojde student sám k závěru, co je normální.

 

Častokrát se vůle, nebrzděna rozumem, ujímá neomezené moci a nakonec podřizuje duši nižším mohutnostem. Vrchu nabývají smyslové žádosti a takto „osvobozený“ člověk se stává netvorem. Jak podotýkají už antičtí myslitelé, člověk, který špatně nakládá se svým rozumem, může být horší než zvíře. Stačí zmínit zotročení a ponížení člověka homosexualitou, o čemž svědčí různé „gay“ průvody s pozlátkovými kostýmy, nablýskanými těly a sprostými gesty.

 

Řada objevů současných empirických věd nakonec splaskla jako prázdná bublina. To některé vědce přivedlo k závěru, že si nemůžeme být ničím jisti, všechno totiž podléhá neustálému přehodnocování. Takové tvrzení může pochopitelně pramenit jen z neznalosti jistoty, kterou dávají filosofické vědy, neboť filosofické myšlení je založeno na neomylných pravdách, zákonech logiky, a ty spolehlivě vedou k pravdivým závěrům, jež filosof hájí. Navíc klíčem k pochopení současného myšlení je podle všeho sklon, které je příznačný pro empirické vědy, kdy se běžné považuje za normální.

 

Společenský řád

 

Domácí společnost možná utržila více ran než kterákoliv jiná společnost. „Manželství je to, co manželstvím uděláte,“ prohlásila jistá profesorka společenských věd, a přitom by nikdy nic podobného neřekla o chemii nebo matematice. Neschopnost učitelů najít či vidět vědecké opodstatnění pro manželství je děsivá. Pokud jde o otázky rozmnožování, tak se všeobecně přehlíží skutečnost, že veškeré poklesky v této oblasti prostě vycházejí z voluntaristického pohledu.

 

Antikoncepce, potraty, zejména potraty částečným porodem, a náhradní matky mohou být jen důsledkem naprostého popření rozumu a neoprávněného zdůrazňování vůle. Neochvějnou zásadou se stalo „je to tak, jak chci“ namísto „jak bych to měl chtít“, tedy jak velí rozum; a tak je psychologická svoboda zaměňována se svobodou morální.

 

Spory, které vidíme v politickém životě, jsou ve skutečnosti důsledkem odmítnutí myšlenky společenského řádu založeného na rozumových a vědeckých zásadách fungování lidské společnosti. Novináři, stejně jako studenti, se houfují kolem politologů, sociologů, psychologů a dokonce historiků v naději, že objeví nějaký všelék na nemoci společnosti. Neuvědomují si, že výše zmíněné obory se zaobírají spíše tím, jak to je, než jak by to mělo být.

 

Bohužel, pro studenty je všechno věcí názorů, a každý názor je navíc stejně dobrý jako jiný. Za takových okolností získává určující vliv populární kultura. Politická korektnost otrávila univerzity natolik, že jí nyní patří rozhodující hlas. Je jedno, jaký odborník se vyjadřuje, jestli je filosofem, teologem nebo politologem; všechny názory jsou si rovny, byť třebas daná otázka patří do oblasti filosofie či teologie.

 

Kulturní ovzduší

 

Nezanedbatelným důsledkem vadné intelektuální formace je neskutečná nevědomost našich současníků, co se zásadních otázek týče: existence Boha, možnost posmrtného života, svobodná vůle člověka a jeho osobní zodpovědnost za vlastní činy, jakož i vše, co z těchto věcí vyplývá, jako např. lidská důstojnost, lidská práva, podstata a význam vlády, meze zdanění a státní moci, veřejná mravnost a smysl pro hodnoty. A odpověď na všechny tyto otázky lze najít, použijeme-li rozumové postupy v patřičné oblasti filosofie.

 

Dle převládající nálady dnes sociální filosofii na univerzitách nahradila sociologie. Stačí si uvědomit, jak se dnes přistupuje k otázkám, které se týkají života, např. potratům, sebevraždě, eutanazii, asistované sebevraždě, údajné „důstojné smrti“ či v poslední době klonování.

 

Prokletí moderní civilizace, které se při patřičném přístupu mohlo stát jejím největším výdobytkem, tedy různé hromadné sdělovací prostředky, zejména televize, zrodilo všeho druhu intelektuální úchylky. Jak prohlásil jistý zástupce médií: novinář je novým knězem. Oprah Winfreyová[4] vystupuje v roli psychologa, filosofa, všestranného terapeuta, ekonoma a teologa, čili v podstatě spasitele lidstva.

 

Známky úpadku naší kultury lze pozorovat podle následujících příznaků: v mravech děsivým pohrdáním lidským životem, zejména nenarozeným; v teologii fideismem; v politickém životě nezadržitelným směřováním k totalitě.

 

Zásady rozumu, základy pravdy

 

Učení vyžaduje pokoru a úctu k různým vědám, a především naprosté podřízení se skutečnosti; musíme dovolit naší mysli, aby se nechala poučovat bytím. Jenom tak můžeme odhalit zásady rozumu, které tak žárlivě střeží filosof. Soustředí se na podstatu věcí, ne pouze na jevy, jak to činí empirické vědy. Hledá tedy to, co nutně vyplývá z jeho chápání této podstaty: za prvé naprostou jistotu rozumových zásad, a za druhé jistotu závěrů, k nimž na základě oněch zásad došel. Jeho jistota pramení z uchopení bytí způsobem, který hájí část metafyziky zvaná „noetikou“.

 

Právě díky takovému rozumovému postoji je možné kriticky přistupovat k různým filosofiím, odlišit pravdu od omylu a dojít jistoty v lůně bytí. Této zkoušce vítězně odolává pouze tomismus, navazující na Aristotelovo myšlení; jiné filosofie, které jsou oslabovány polopravdami a nedokážou dostatečně vysvětlit realitu, padají. Na jedné straně stupnice dnes tedy máme syntézu aristotelismu-tomismu, jež je v dějinách civilizace něčím naprosto jedinečným, a na druhém konci pseudofilosofii zvanou „lingvistická analýza“, kterou kdosi oprávněně označil za „slova o slovech“.

 

Třebaže je filosof především obránce zásad rozumu, zajímají ho rovněž další vědy. Jemu přesto přísluší dokazování jejich pravdivosti a jejich obrana. Bez zmíněných zásad není možná žádná úvaha, protože vyjadřují naše chápání bytí a naše pojímání podstaty věcí, umožňujíce nám dojít k nejdůležitějším, pro lidstvo nezbytným závěrům. To je pravděpodobně nejvíce pozapomenutá stránka veškerého lidského učení, ale není od věci si ji v současné době vědecké bezradnosti a marných pokusů o pochopení lidského místa ve světě připomenout.

 

Zejména jeden příklad dobře ukazuje neschopnost uplatit patřičné zásady myšlení. Mnozí si neuvědomují, že postoj k antikoncepci a umělému potratu vychází z té samé zásady, tj. že „cíl je měřítkem skutků“[5]. Je tedy mylné tvrdit, jak nemálo lidí činí, že bychom měli odmítat umělé potraty, ale antikoncepci ponechat osobní volbě, jelikož obojí má tentýž cíl, tj. útok na nový lidský život.

 

Jestliže platí Kantova domněnka, že to, co víme, je pouze ideou a svět jako takový nepoznáváme, pak, vzhledem k tomu, že se zásady rozumu vztahují na ideje, nemůžeme vědět, jestli platí pro věci v extramentální realitě [mimo mysl]. Proto se ony zásady těší špatné pověsti a jsou přehlíženy, přičemž jejich místo zaujímá lingvistická analýza nebo analýza jevů (fenomenologie). Z toho plyne neodvratný závěr, který postřehl i sám Kant, že zmíněné zásady jsou nepoužitelné k tomu, abychom odpověděli na nejdůležitější lidské otázky, jako jsou např. existence Boha nebo posmrtný život. Odpovědi na tyto otázky jsou dnes chápány jako záležitost víry postrádající rozumové opodstatnění. Často můžeme slyšet duchaplnou poznámku, že nikdo není majitelem pravdy, což je bráno jako pravda. Někteří lidé s neochvějnou jistotou prohlašují, že si nemůžeme být ničím jistí.

 

Panická hrůza z pravdy dala život řadě nesmyslných teorií a postupů v oblasti ekonomiky a politiky, čehož výsledkem je ekonomické zotročení a narůstající závislost na státu. Domnívám se, že se Sókratés nemusel tolik obávat třiceti tyranů vládnoucích Aténám jako my dnešní „demokratické“ vlády. Aténští občané měli alespoň Sókrata, který podal zmatené době lék v podobě rozumu, zatímco naši současníci odmítají jistá řešení, která jim nabízí filosofické myšlení, a to jak ve spekulativních vědách, tak i praktických. Rozumové vědy se bez zásad stávají diletantismem a/nebo eklektismem.

 

Proto vidíme, jak se v ekonomickém, politickém a kulturním řádu odrážejí omyly základních věd. Dokonce i v oblasti etiky se řada lidí nevydá dál, než jsou hranice analýzy, a tudíž nepokročí ani na cestě syntézy, která by mohla dané problémy vyřešit.

 

Každá věda má svůj protějšek ve filosofii, kde se dosahuje jistoty: botanika, zoologie a empirická psychologie ve filosofické psychologii; právo, politologie, sociologie a ekonomie v nadřazené jim etice, z nichž čerpají jistotu i pro své vlastní obory. Vše není jenom věcí názoru, neboť jsou zde zásady, které opodstatňují dokonce i toto tvrzení.

 

Naprostý vzdor proti vědecké jistotě, kterou nabízí etika (i zdravý rozum), vede mnohé lidi k tomu, že jsou schopni ve jménu sexuální a osobní svobody souhlasit se zabitím nenarozeného dítěte, prohlašujíce, že to není člověk nebo že se jedná o právo ženy. Někteří se dovolávají práva na smrt, aniž by vůbec chápali podstatu práva; jiní požadují právo na zabití nevinného člověka a označují to eufemisticky za eutanazii [„dobrou smrt“], zatímco odmítají právo popravit těžkého zločince. A tak si člověk zároveň uzurpuje právo zabít, právo být zabit a právo nebýt zbit; k čertu s logikou a etikou! Smutné je, že se na výuku těchto nesmyslů pochybné etiky vyhazují miliony.

 

Jedno je jisté: návrat k pravdě a spravedlnosti bude ode všech vyžadovat mnoho námahy. Pouze Církev může vrátit lidstvu mír a štěstí, ale předsudky to podle všeho nedovolí.

 

 

Převzato z Catholic Family News, březen 2011.

Přeložil Mikuláš Spurný.

 

 

Raphael T. Waters (1924–2010) byl žákem P. Austina M. Woodburyho, který studoval u P. Reginalda Garrigou-Lagrange OP. Přednášel filosofii na Niagarské univerzitě. Později v Lewistonu založil Filosofickou školu sv. Tomáše Akvinského, kde až do své smrti vyučoval.


 

[1] Viz Thomas P. Neill, Makers of the Modern Mind. Milwaukee 1949.

[2] Viz Pius X., Pascendi Dominici gregis a Lamentabili sane exitu, 1907.

[3] Viz Etika III., 5.

[4] Nejznámější americká liberální televizní moderátorka. – Pozn. překl.

[5] Viz Etika I., 1.

 

 

 

 

© Te Deum 2015