Černobílá spirituální poezie

Petra Pichlová

Jméno Františka Schildbergera není v české literatuře zcela neznámé. Tentokrát se svou novou sbírkou čtenářům ohlásil až po dlouhých sedmnácti letech (mezitím vyšel v roce 1994 výbor z veršů pod názvem Oblastní výbor (z veršů)). Jeho předchozí sbírky vycházely v poměrně krátkých časových intervalech: Knížka s modrýma očima (Brno 1980), Místa (Hradec Králové 1983), Vyhlášení lásky (Brno 1988) a Zrcadlo (Blansko 1988). Nová sbírka básní Františka Schildbergera se tak po této formálně chronologické stránce od všech jeho předchozích knih odlišuje. Zdaleka to však není jediný (a již vůbec ne ten nejdůležitější) moment odlišnosti. Mnohem závažnější jsou odlišnosti-novoty v rovině tematické.

Ve svých předchozích sbírkách dával František Schildberger přednost zejména přírodním a milostným motivům („Ta trocha hlíny na pružném hřbetě vody / je louka / A sražený / kus rozrezavělého kovu / je kříž“ ve sbírce Knížka s modrýma očima nebo „Položím hlavu / čelem / na tvé čelo / dva zvony / se dotknou / tón / ulehne na tón / prosba / na prosbu / odpověď / na odpověď“ ve sbírce Místa), popřípadě zážitkům z cest (například celý cyklus básní pojmenovaných podle názvů italských měst ve sbírce Vyhlášení lásky). Ve sbírce Básně se Schildbergerův pohled na svět poněkud zastavuje a zároveň prohlubuje. Ústředním tématem se mu totiž nově stává náboženská víra, v jeho dosavadním básnickém díle téma neznámé. Nový prvek, zvláště v tematické rovině poezie, je většinou chápan kladně a přijímán s velkou radostí. Nejsem si však jista tím, zda to platí také v případě Schildbergerovy nejnovější básnické sbírky.

V dnešní době je psát spirituální poezii velmi obtížné. Většinou se dobrý úmysl vypsat své náboženské prožitky a city zvrtne v povrchní rýmování o dobrém Bohu a špatném současném světě, a především dnešní zkažené mládeži. To se také přihodilo Františku Schildbergerovi v některých básních jeho nové sbírky („Kdo bdí? / Nikdo z těch, kdo se mění / ve vlnící se červy v diskotékách a barech. / Spíš někdo z lidí, kteří, sami jen se psem anebo / ani s tím, hledí do prázdna obrazovky / na příběhy, které byly natočeny, aby se vysílaly v noci / příběhy otupující bdění, ale nepřinášející noc, ani myšlenky, ani život.“). Z autorova úhlu pohledu (podobně je tomu například v literární oblasti polské kněžské poezie) se tak celý svět dělí na černý a bílý, na dobro a zlo (explicitně je to vyjádřeno ve verších, které celou básnickou sbírku uzavírají „a tiché, mírné / říši dobra se / přesto otevře. // Ty peklo sirné, / zlý zla obraze: / marně zloba vře!“). Takovým zpracováním etického tématu vystupuje do popředí mravokárný tón sbírky. František Schildberger jde ve svých básních dokonce až do takového mravokárného extrému, že uvádí (pravda že básnické) vlastní definice pokání a Boží lásky, a tak jako by jeho sbírka měla zastoupit funkci katolického katechismu. Přímo katechetickou formou otázky a odpovědi jsou některé verše i napsány („Jak poznám, že smysl / má i mé utrpení? // Poznám, až zjistím, že / v úspěchu smysl není.“).

S mravokárností a černobílým viděním světa jde ve sbírce Františka Schildbergera ruku v ruce také přebujelá emocionalita. Ta v oblasti náboženství ústí v pouze pocitovou víru (kde prim hrají city a práce lidského rozumu následuje až dalece za nimi), dnes tak typickou pro různá křesťanská hnutí mládeže. A jako text pro mladokřesťanskou kytarovou scholu vyznívají také některé básně Františka Schildbergera („Někdo je nešťastný - / někdo nic nevlastní: / nemá nic v dlaních, / však slunce na nich.“). Mravokárnost a pocitová víra jsou jistě zjednodušováním pohledu na svět i celý lidský život. V případě Schildbergerovy poezie ale může být toto zjednodušování uměleckým záměrem. Jednoduchost a říkankovitost básní totiž navíc posilují pravidelné rýmy, které nejsou charakteristickým znakem pouze nejnovější sbírky Básně, ale jsou typické vůbec pro celou jeho předchozí tvorbu („Jsme jako ovce bez pastýře / jak těžké je přiznat se dnes k víře // tápeme světem každý sám / já volím koho vím pravdu mám“). V některých případech je však tato stereotypní melodická linie narušována, a tak František Schildberger dokáže ve svých verších monotónnosti zabránit. Proto některé verše, třebaže jsou navzájem těsně spojeny pravidelným rýmem, sympaticky škobrtají v nepřesném počtu slabik („a nevědouce co Bůh chce / říkáme že nejsme už ovce“).

Přes všechny rozdíly se také v nejnovější sbírce Františka Schildbergera Básně objevují básně, které na jeho předchozí tvorbu odkazují. Jedná se zvláště o verše epické („Šel poutník jak zásek paměti; muž – ztělesněný dluh. Dluh, / závazek / vlastní závěti. A stíny vodu pily // z dna řeky, která se lesem svíjela // a vyschla téže noci.“). Právě v epických verších dokáže čtenář odhalit skutečnou sílu Schildbergerova básnického talentu. Je jen velká škoda, že epických či lyrickoepických básní najdeme ve sbírce Básně jen poskrovnu. Na rozdíl od svých předcházejících sbírek vsadil totiž František Schildberger tentokrát na zdůraznění statičnosti, zachycení krátkého momentu jedné chvíle. Většinu jeho nových básní bychom tak mohli pomyslně zařadit do kategorie duchovních rozjímání nebo modliteb. V nich ale průzračná literární schopnost básníka pro mnohé čtenáře ztrácí svou výjimečnost.

František Schildberger: Básně. Hudební nakladatelství Salve Regina, Brno 2005.

© Te Deum 2006