Co se stalo s brazilským fotbalovým mužstvem? 3/2006

Co se stalo s brazilským fotbalovým mužstvem?

Roman Marek

Brazilskou federativní republiku reprezentovalo na nedávno skončeném fotbalovém mistrovství světa v Německu dvacet tři hráčů. Na tom není pochopitelně nic zvláštního, zajímavé je však náboženské složení brazilského týmu, ve kterém 35 % hráčů (tj. osm borců) tvořili protestanti. Ostatní se hlásí ke katolicismu, pravda, někteří nejspíš pouze papírově.

Brazílie je zemí s největším počtem katolíků na světě, kde ještě v polovině osmdesátých let bylo téměř 88 % obyvatelstva římskokatolického vyznání. Za deset let došlo k poklesu katolíků o 10 %, v roce 1996 jich bylo 78,8 % a za následujících deset let došlo k propadu o dalších 10 %, přičemž podle statistik z května 2006 tvoří katolíci 68,4 % populace. Saopaulský metropolita kardinál Cláudio Hummes přiznal, že „během posledních let počet katolíků systematicky klesá o 1 % ročně“.

Složení brazilské fotbalové reprezentace, byť je v celkovém poměru vyznání jednotlivých hráčů značně vyhraněné, odráží širší náboženské tendence v Brazílii jako takové. Zatímco počet katolíků klesl od roku 1980 (89 %!) do dnešní doby o více než 20 % (sic!), tak počet příslušníků protestantských sekt vzrostl ve stejném období z 6,6 % na 15,4 %. „Tým“ brazilských agnostiků a ateistů se v této době rozšířil o 5,8 % populace (z 1,6 % na 7,4 %). Z výše uvedeného je zřejmé, že část katolíků naprosto odpadla od víry a další propadli herezi. Přičemž je nutné si uvědomit, že se vzhledem k počtu obyvatel jedná o miliony duší! (Podle statistik měla Brazílie v roce 2005 186 112 794 obyvatel.)

Kde je zakopána „brazilská fila“? Výše popsaná situace je způsobena kromě celosvětového nástupu konzumního hédonismu i dalšími výraznými faktory, které mnohé vypovídají nejen o místní brazilské církvi. V širší rovině se jedná o liberalizaci Církve, či přesněji mnoha jejích představitelů, kteří, často snad i nevědomě, svým kompromisním a modernistickým vedením a výkladem katolické nauky infikují diecéze a farnosti – z pokrouceného katolicismu pak vyrůstají pokroucení, rozechvělí a nepevní katolíci.

V souvislosti s Brazílií je nutné zmínit zejména dva fenomény. Jedním z nich je tzv. teologie osvobození, čili podivný amalgám křesťanství a marxismu. Mezi stoupence této hereze lze kromě desítek kněží zařadit i některé brazilské biskupy. Sílu a vliv teologie osvobození není v dnešní době snadné odhadnout, neboť po intervenci Kongregace pro nauku víry v devadesátých letech se mnoho představitelů „katolického“ marxismu stáhlo do ústraní a veřejně nevystupuje. Nicméně jedno je evidentní: Dialog mezi katolicismem a marxismem neobrátil na pravou víru žádného komunistu, ale nakazil statisíce Brazilců odkazem „vousatého myslitele“ z Trevíru, který se nikdy netajil tím, že přišel svrhnout Boha z trůnu.

Dalším nepřehlédnutelným hnutím v brazilské církvi je tzv. charismatická obnova, ke které se hlásí kolem deseti milionů věřících. Právě z tohoto prostředí je nejvíce odpadů k protestantismu. Důvodů může být několik, ale minimálně dva jsou zcela zřejmé. Charismatické hnutí ze své povahy upozaďuje racionální stránku víry a staví na emočním prožitku, jehož cílem je bezprostřední kontakt s Duchem svatým. Nezřídka je tato praxe vydávána za vyšší stupeň duchovního života. Emoce však nevypovídají o pravdivosti nauky či jednotlivého tvrzení. Fotbalový fanoušek může na stadionu docela dobře prožívat stejné vytržení jako „charismatik“ na nějakém setkání, přesto to ještě z brazilského fotbalového mužstva nedělá Boha. Pokud člověk hledá naplnění víry v oblasti emocí, pak se může stát snadnou kořistí ohnivých kazatelů a „divotvůrců“, bez ohledu na racionalitu obsahu, neboť obsah, slova a gesta zde slouží pouze jako prostředek k vyvolání emocionálního prožitku (vytržení, pocitu slasti atp.). Většina protestantských sekt, které operují na území Brazílie, patří k tzv. letničnímu hnutí, což je vlastně původní prostředí, z něhož také vzešla charismatická obnova. Ve vzletu za „naplněním Duchem svatým“ ustupuje věroučná kotva stranou, neboť v praxi není rozdílu mezi „naplněním“ na protestantském letničním či katolickém charismatickém setkání. Pokud bude protestantský pastor schopnější „naplňovač“ než jeho katolický kolega, pak jistě přitáhne řadu adeptů.

S tím úzce souvisí i ekumenická praxe, a to nejen v Brazílii, která není schopna dát uspokojivou odpověď na otázku, proč být katolíkem. Dříve Církev usilovala o obrácení protestantů na pravou víru, neboť je jedinou archou spásy a jejich věčný život je ohrožen bludem. Dnes je realita jiná. Brazilská biskupská konference již několikrát ve svých dokumentech citovala protestantské autory a oficiálně prohlásila, že si váží odkazu a přínosu nekatolických „církví“. Proč se tedy nestát členem společnosti, které si tak váží vaši biskupové, že? Nicméně vstřícnost je, až na málo protestantských liberálních výjimek, pouze jednostranná. Protestantské sekty zcela otevřeně usilují o katolické duše (a o koho jiného by také měly usilovat, když ještě docela nedávno tvořili katolíci téměř 90 % obyvatelstva), přičemž do jejich standardního arzenálu patří publikace jako „100 biblických odpovědí na katolicismus“, „Katolické modlářství“, „Katolická církev – nevěstka babylónská“, „Proti papežství“ atp. Z jejich pohledu jednají naprosto logicky, snaží se obrátit ty, kteří jsou podle nich v omylu, na pravou víru. Chtějí vydat svědectví tomu, o čem se mylně domnívají, že je pravda. Pokud nebude brazilská církev a její biskupové usilovat o obrácení lidí na skutečnou pravou víru a pokud nebudou vydávat svědectví o věčné a neměnné Pravdě, což také obnáší bojovat proti herezím, pak za dalších deset let bude v Brazílii vyznávat víru otců, která vede ke spáse, jen něco přes polovinu duší v jim svěřené zemi.

Modleme se, aby na příštím fotbalovém mistrovství světa, které se koná v roce 2010 v Jihoafrické republice, nevyběhla na trávník brazilská jedenáctka složená už jen z protestantů a neznabohů.