Tanec za hranou

Pavel Majerák

Ve dvacátém století došlo k velkým změnám, které charakterizuje technologický pokrok, jehož důsledkem byl nevídaný nárůst bohatství západní společnosti a z toho vyplývající změna životního stylu a žebříčku etických hodnot.

Jedním z převratných objevů dvacátého století, které měly či mají zásadní vliv na společnost, je bezpochyby objev hormonální antikoncepce a její široké a velmi rychlé rozšíření. Od šedesátých let minulého století se stala hormonální antikoncepce široce dostupnou – stala se součástí životního stylu západního světa.

Potřeba najít prostředek kontroly porodnosti či plánovaní rodičovství, jak se také často kontrole porodnosti eufemicky říká, byla od dob Thomase Malthuse variantou hledání kamene mudrců. Obavy z nekontrolované porodnosti shrnul mj. spisovatel Aldous Huxley ve svém románu z oblasti science-fiction The Brave New World (česky vyšel pod názvem Konec civilizace). Huxley v roce 1958 napsal, že každoroční hrozivý přírůstek světového obyvatelstva musí být „nějakým způsobem“ redukován. Jako možnost vidí na jedné straně hladomory, epidemie a válku a jako jedinou reálnou alternativu těchto hrůz pak kontrolu porodnosti.

Ukázalo se, že Malthusovy předpovědi jsou mylné, potravin přibývá rychleji než obyvatel, ale objevila se negativa, která ještě před čtyřiceti lety napadla jen málokoho – na jedné straně dochází díky technologickému pokroku západního světa k obrovskému materiálnímu nadbytku, který vede (ne nutně) k neuvěřitelnému plýtvání, na straně druhé k negativním demografickým změnám – vymírání západní populace díky konzumnímu životnímu stylu, který lidem, jež žijí podle hesla „Žij a užij“, jaksi bere čas a motivaci k plození dětí. Tato tendence, pokud se včas nezastaví, bude znamenat konec civilizace, tak jak ji známe. Již nyní je možné sledovat počátky nového stěhování národů do prostoru západního světa, který teprve velmi nedávno začal přemýšlet, jak se bránit, a je otázkou, není-li už pozdě. Západ svým životním stylem pohřbívá sám sebe. Základní poučka, že blahobyt přináší rozkvět civilizace, se ukázala jako relativní. V určité míře blahobytu dochází k sebedestruktivním tendencím společnosti.

V těchto souvislostech lze trvalý a neměnný postoj Církve k otázce mravních zákonů, které platí při předávání života, zveřejněný v encyklikách Castii conubii a Humanae vitae považovat za prorocký. Na společnost uhranutou svými téměř neomezenými možnostmi musí papežova slova působit jako z jiného světa. „Lidský život musí být všem svatý. Vyžaduje to od samého počátku jednání Boha Stvořitele. Lidská osoba je jednota těla a duše. Jen Bůh může povolat k životu nesmrtelnou lidskou duši.“

Encyklika Humanae vitae byla vydána roku 1968, poměrně velmi rychle tedy reagovala na antikoncepční étos, který byl eskalován zpřístupněním hormonální antikoncepce širokým vrstvám obyvatelstva. Ukazuje se, že přes různé excesy ve jménu aggiornamenta, které Vatikán více či méně toleroval či akceptoval, v otázce morálního učení přes různé tlaky zvnějšku či zevnitř Církve nedošlo na oficiální úrovni k relativizaci. Základní principy katolické morálky ohledně sexuálního života zůstaly nezměněny.

Řada teologů zaujala k encyklice negativní postoj (např. Bernard Häring), někteří se snažili především poskytovat návod, jak se bez větších výčitek svědomí vyhnout plnění obtížných povinností. Encyklika Humanae vitae se stala „znamením odporu“ a podnětem k tříbení duchů. Tváří v tvář učení encykliky si každý musí položit otázku, jak je tomu s jeho vírou v přítomnost Ducha svatého v Církvi a v Kristovy záruky učitelskému úřadu Církve. Očekávání mnohých katolíků, že Církev změní během II. vatikánského koncilu své učení ve věci sexuální morálky, výstižně popisuje britský humorista David Lodge ve svém románu Den zkázy v Britském muzeu. Ukazuje, jak nebezpečné je prázdné a světu přizpůsobené katolictví, které nutně vede buď k apostazi, nebo do blázince.

V situaci, kdy oficiální stanoviska jsou jasně řečena a očekávání vlivných skupin v Církvi zcela opačná, může docházet buď k otevřenému odpadlictví, nebo – a to je mnohem nebezpečnější – k praktickému nerespektování morálního učení Církve, mnohdy za tiché podpory kněží a dokonce i biskupů.

V Holandsku byl již v roce 1967 vydán tzv. Holandský katechismus pro dospělé, který lze považovat za programový manifest cílů hlubinně skeptického a relativistického postoje, jenž po zkušenostech a diskreditaci myšlenkových proudů a režimů devatenáctého a dvacátého století vystřídal optimismus modernismu a zasáhl i do oblasti katolické teologie tím, že stejným způsobem hodnotil dějiny křesťanství a Církve. V této myšlenkové pozici přestává mít hodnotu obsah víry jako takový a v protikladu k hodnotě obsahu nabývá hodnoty vnitřní postoj člověka a to, jak ten který obsah své víry přijímá. Nositelem a zdrojem hodnoty se stává tedy člověk sám, resp. jeho postoj. Tento přehnaný důraz na subjektivitu aktu víry vede nejen k novému chápání Církve jako takové, o čemž nejmarkantněji svědčí pokleslá ekumenická praxe, která již téměř pozbyla misijního charakteru, ale logicky také vede k hluboké praktické relativizaci morálního učení Církve, což se projevuje nerespektováním morálního učení Církve organizacemi katolíků.

V této souvislosti je třeba uvést střet Vatikánu s Německou biskupskou konferencí ohledně poraden sdružení Donum vitae. Poradny pro těhotné matky Donum vitae byly založeny německými katolíky proti vůli německých biskupů v roce 1999 a v rámci své poradenské praxe mj. vydávaly na požádání ženám potvrzení o navštívení poradny, což je v Německu nutná podmínka k tomu, aby žena mohla podstoupit legální potrat. Na nátlak Vatikánu se němečtí biskupové od tohoto sdružení distancovali a zakázali církevním zaměstnancům účast v tomto sdružení. Vzhledem k tomu, že počet lidí, kteří se podílejí na činnosti Donum vitae a jsou v církevních institucích (farních, diecézních radách atd.), je značný, neočekává se, že by biskupové případné nerespektování svého zákazu nějak sankcionovali. Sice se jedná o rozporuplný postoj ve smyslu rčení „vlk se nažral a koza zůstala celá“, ale alespoň Vatikán donutil německé biskupy k oficiálnímu stanovisku v neprospěch poraden. Jak budou někteří němečtí biskupové postupovat „neoficiálně“, je zřejmé.

Také v České republice bylo v roce 1990 založeno podobné občanské sdružení pod názvem Sdružení na ochranu nenarozeného života (SONŽ), které si vytklo za úkol probouzet vědomí úcty k nenarozenému životu a pomáhat matkám a rodinám v obtížných životních situacích souvisejících s neplánovaným těhotenstvím. Za tímto účelem funguje nyní v České republice čtrnáct poraden. Činnost sdružení je oficiálně podporována některými biskupstvími (finanční dar poskytlo Arcibiskupství pražské, Arcibiskupství olomoucké, biskupství ostravsko-opavské, dále pak církevní právnické osoby, jako jsou Charity Veselí, Šumperk, Třinec a Zábřeh), Arcibiskupství pražské poskytlo letos v březnu na svých oficiálních webových stránkách www.apha.cz prostor pro rozhovor se současným předsedou a spoluzakladatelem SONŽ Ing. Josefem Jelínkem.

Pokud bychom nezkoumali, co všechno se konkrétně skrývá za cílem sdružení – probouzet vědomí úcty k nenarozenému životu a pomáhat matkám a rodinám v obtížných životních situacích souvisejících s neplánovaným těhotenstvím –, museli bychom tuto organizaci označit za příkladný projev křesťanské lásky k bližnímu. Pokud čteme podrobněji v popisu činnosti sdružení, zjistíme, že pracovnice poradny pomáhají mladým dívkám zvládnout nelehkou situaci, do které byly přivedeny nechtěným těhotenstvím. V poradně je klientce také proveden těhotenský test. Na oficiálních webových stránkách sdružení stojí:

„S provedením gravitestu je nedílně spjata konzultační, informační a poradenská činnost poradny. Pracovnice poradny respektuje zásadu svobodného rozhodnutí každé ženy, zda dítě donosí. Ke svému rozhodnutí potřebuje všechny dostupné informace, které jsou jí zde poskytnuty.

Pracovnice poradny se při rozhovoru s klientkou snaží vytvořit atmosféru důvěry a pochopení. Ke každé klientce se přistupuje individuálně a je jí věnován dostatek času tak, aby si klientka mohla v klidu promyslet svoji současnou komplikovanou situaci. V příjemném prostředí může klientka vyjádřit i své zdánlivě malicherné problémy, které jsou však z jejího pohledu velice závažné.

Konzultace v poradně se nejčastěji týkají těchto témat: partnerské vztahy, vztahy v rodině, sexuální život, fyziologie ženy, menstruační cyklus, antikoncepce, těhotenství, příprava na porod, problémy s početím dítěte, násilí, domácí násilí, výchovné problémy apod.

Velký důraz je kladen na seznamování klientů s přirozeným plánováním rodičovství.“

Sdružení dále v rámci poraden poskytuje sociální poradenství, materiální pomoc, spolupracuje s azylovými domy a v rámci prevence negativních společenských jevů, jako jsou například těhotenství nezletilých, rozvodovost, vysoký počet potratů, pohlavně přenosné choroby, je nedílnou součástí práce poraden pro ženy a dívky přednášková činnost na školách v oblasti partnerských vztahů, sexuální výchovy a odpovědného rodičovství.

Sdružení na ochranu nenarozeného života je občanským sdružením, jež oficiálně nemá s Církví nic společného (podobně jako Donum vitae), přestože jeho zakladatel a současný předseda Ing. Jelínek, který je přímým nadřízeným regionálních ředitelek poraden, je katolík. Činnost sdružení je podporována Církví a dostává se mu prostoru v církevních médiích, čímž je vlastně protežují. V rámci činnosti SONŽ jsou však v rozporu s církevním morálním učením ženám, které se dostaví do poraden, poskytovány i rady ohledně používání antikoncepce, a to ne rady varovné, ale doporučující. Důkazem může být vystoupení Ing. Jelínka v diskusi s MUDr. Uzlem v rámci besedy pořádané Mladými konzervativci v Prostějově. V diskusi Ing. Jelínek prohlásil mj. toto: „Reagoval bych na tezi svého předřečníka [MUDr. Uzla], který říkal, že každý člověk je pánem svého života, pokud tím nenarušuje život jiného člověka. Toto právo je sice legální do 12. týdne od početí; přání, zda bychom chtěli či nechtěli mít dítě, by se však mělo realizovat před případným početím, ne až poté. Souhlasím naopak s názorem, že proti potratům je nejúčinnější metodou antikoncepce – přechodem mezi západní společnosti jsme se odpoutali od Ruska, které mělo ještě před patnácti lety potratovost 90 % prvních těhotenství.“

Jak tedy budou ve věcech antikoncepce postupovat jednotlivé poradny, jejichž je Ing. Jelínek přímý nadřízený, lze snadno odhadnout. Ing. Jelínek sice v této debatě vystupuje jako zásadní odpůrce potratu a zastánce nenahraditelnosti každého lidského života, přesto svůj zásadní postoj k potratům dále trochu relativizuje: „Naše sdružení není v situaci, kdy by v určitých situacích potrat schvalovalo, jenom plně akceptujeme jakékoliv svobodné rozhodnutí ženy, která naši poradnu navštíví. Je to otázka jejího vlastního svědomí. [...] Souhlasím ale s názorem, že přemlouvat v této citlivé situaci k čemukoliv není dobré, rozhodování musí zůstat plně na matce, která dalších dvacet let ponese důsledky svého rozhodnutí.“

Zde se nabízí otázka, jak daleko je tedy poradna ochotna klientce v rámci respektování jejího rozhodnutí a „pomoci“ zajít. Co když se žena rozhodne k potratu, budou jí i nadále pomáhat uskutečnit její rozhodnutí? Uvědomují si pracovníci SONŽ, že i hormonální antikoncepce, s kterou v rámci přednášek na školách seznamují studenty, může působit abortivně, tj. má jako přídatný mechanismus zabránění nidace (zahnízdění) již oplodněného vajíčka, čímž působí plnohodnotný potrat?

Další problematickou skutečností je, že ve vile Ing. Jelínka, kterou vlastní spolu se svou manželkou, provozuje svoji praxi firma Gest – centrum reprodukční medicíny, která se kromě jiného zabývá IVF (mimotělním oplodněním), při kterém je v rámci vícečetného těhotenství (při IVF se ženě vloží do dělohy k uhnízdění až čtyři oplodněná vajíčka) následně doporučována a prováděna tzv. redukce. Redukce se provádí obvykle bez narkózy v 10.–12. týdnu těhotenství. Při redukci je pod kontrolou ultrazvuku vstříknuta do plodu látka, která ho usmrtí. Hospitalizace obvykle není nutná.

Tyto skutečnosti ukazují, že vztah předsedy SONŽ Ing. Jelínka a sdružení, které reprezentuje, k morálnímu učení katolické církve je více než volný.

Jak se tedy projevuje katolictví členů SONŽ v jejich činnosti? Jak se mohou vypořádat s morálním učením Církve, které nejen potrat, ale i antikoncepci zcela a nekompromisně odmítá? V encyklice Jana Pavla II. Veritatis splendor v čl. 80. stojí: Rozum dokazuje, že existují předměty lidských skutků, které lze považovat za „nezaměřitelné“ k Bohu, protože zcela odporují dobru člověka jako osoby, tj. bytosti stvořené k Boží podobě. Jsou to skutky, které církevní morální tradice nazývá „vnitřně špatné“ (intrinsece malum). Jsou takové vždy a samy o sobě, již pro svůj předmět, nezávisle na úmyslech jednající osoby a na okolnostech. Proto také církev, aniž by ani v nejmenším popírala vliv okolností a zejména úmyslů na morálku, učí, že „existují skutky, které samy o sobě a samy v sobě, nezávisle na okolnostech, jsou vždy zcela nedovolené vzhledem k jejich předmětu“. Sám 2. vatikánský koncil, s ohledem na náležité respektování člověka jako osoby, předkládá rozsáhlý výběr příkladů takových skutků: „Vše, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, eutanazie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné a duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a s mladistvými, a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné, vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví, a velice zneuctívají Stvořitele.“ Pokud jde o vnitřně špatné skutky a otázky týkající se antikoncepce, kterou se manželské spojení úmyslně stává neplodným, Pavel VI. učí: „Je-li totiž někdy opravdu dovoleno trpět menší mravní zlo, aby nedošlo ke zlu většímu, nebo aby bylo dosaženo většího dobra, není dovoleno ani z nejzávažnějších důvodů dělat zlo, aby z něho vzešlo něco dobrého (srov. Řím 3, 8), tj. činit předmětem pozitivního úkonu vůle něco, co je vnitřně nesprávné, a proto nedůstojné lidské osoby, i když se to děje s úmyslem zachovat nebo podpořit dobro osobní, rodinné nebo sociální.“

Není pravděpodobné, že by příslušná církevní místa o těchto, z katolického pohledu problematických skutečnostech v činnosti SONŽ nevěděla. Pravděpodobně věděla a ví; dá se předpokládat, že některé odpovědné osoby s tímto postojem souhlasí. Bývalý mluvčí ČBK P. Daniel Herman prohlásil dne 19. 4. 2005 v Událostech a komentářích na ČT 1 na dotaz komentátorky, zda se kurs nastoupený Janem Pavlem II. ve věci antikoncepce a zrovnoprávnění homosexuálů ve společnosti v Církvi udrží: „Nechci si hrát na proroka, ale pokud by to tak bylo, tak si myslím, že by to bylo k její škodě.“

Přestože je potřeba uznat mnoho dobrého, co sdružení SONŽ v rámci své činnosti dělá, je nutno se ptát: Není situace s poradnami SONŽ podobná jako situace v Německu s poradnami sdružení Donum vitae? Proč biskupům nevadí, že se v praxi odmítá morální učení Církve? Proč se místní biskupové nedistancují od té činnosti poraden, která je v rozporu s katolickým morálním učením, a nevyvíjejí morální tlak na vedení sdružení, aby od nich upustilo? Je v pořádku, když toto sdružení podporují? Je třeba, aby do této situace vstoupil Vatikán a biskupy k jasnému stanovisku donutil?

Otázek je mnoho, dostane se nám na ně nějaké odpovědi?

© Te Deum 2006