eukaris dei

Kázání v den svátku Božího Těla (1. června 1986)

P. Tomáš Týn OP

Dnešní svátek, Kristus je přítomen mezi svým lidem

Drazí bratři v Kristu Ježíši, našem Pánu a Spasiteli, zpívali jsme hymnus složený svatým Tomášem Akvinským na počest Krista přítomného mezi svým lidem, Krista skrytého pod eucharistickými způsobami, Krista, který je nejvyšší chválou, jež se pozvedá z tohoto slzavého údolí směrem k Bohu Všemohoucímu, Krista, který je naším chlebem, naším pokrmem, Krista, který je naší cestou k rajské radosti. Je to vskutku, drazí bratři, zvláštní obsah naší chvály, našeho díkůvzdání, našeho eukaris Dei, našich díků Pánu, neboť On se nám daruje jako nejvyšší dobro, Kristus Pán, pravý Bůh a pravý člověk.

Hájiti víru

Drazí bratři, především odpusťte mé naléhání, ale vy mi jistě rozumíte, neboť jste dobrými křesťany. A tak víte, jak důležité je víru pouze nemít, ale umět ji také hájit, v moci Toho, který je Dominus vivificans, který je Pánem a dárcem života, Ducha Svatého, jenž nám byl darován.

Když Ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo

Drazí bratři, snažme se přemýšlet o věcech Božích již ne ve světle lidském, ve světle naší pozemské ubohosti, ale tak, jak chce sám Bůh, aby naše mysl směřovala k Němu, tedy ke světlu Boha samého. In tuo lumine, Domine, videbimus lumem, když Ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.

Nepřevracejme pořadí hodnot

Drazí bratři, toto nebezpečí nám není tak vzdáleno, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pomyslete, zatímco jsem si připravoval kázání k dnešnímu svátku, zaslechl jsem někoho říkat: „Dnešní svátek nás má přimět k přemýšlení o významu Eucharistie v našem životě především jako závazku vůči druhým.“ V tom okamžiku jsem se zarazil. Ne že by toto tvrzení bylo mylné, ne, Eucharistie nás bezpochyby také pobízí, abychom brali ohled na bližního. Eucharistie je zvláště svátost lásky, sdílení všech statků, shovívavosti, protože láska je vždy shovívavá a tato shovívavost je nutná. Eucharistie jistě znamená vidět v bližním Krista ukřižovaného za nás za všechny. Ale, drazí bratři, nepřevracejme pořadí hodnot, nestaňme se subjektivisty, luterány (protože hereze je stále ve střehu, promiňte, jsem dítkem svatého Dominika, podezření z hereze mi přišlo na mysl, ale ne zcela bez důvodu). Vězte, že o věcech Božích není třeba přemýšlet se zasmušilou myslí patřící tomuto světu, který uvažuje pouze o věcech užitečných. Proto při pomyšlení na Eucharistii nepřemýšlí, jak velice vznešená tato svátost je, přítomnost Boha živého, jeho příbytek, jeho stánek mezi námi, nýbrž se ptá: Co je Eucharistie pro mě? Pro mě? Ó ne, drazí bratři, právě zde si uzavíráme cestu k pravému pochopení Božích tajemství. Před Bohem se člověk neptá, co pro něj znamená, ale správné je ptát se, Kým je sám o sobě. Uvažte, drazí bratři, copak se svatí v nebi, když patří na Pána, ptají: „Co pro mě znamená?“ Nikoli, oni se přímo pohrouží do zření Boha Všemohoucího, Boha Věčného, Boha nezměrného. A tak máme činit i my.

Nejdříve hledejte království nebeské a jeho spravedlnost

Vězte, že cesta k Bohu vede skrze postupné zapomenutí, ba až úplné zapření sebe sama. Není jiné cesty. Co tedy máme dělat? Neptejme se sami sebe, co znamená Eucharistie pro nás nebo pro druhé, to náleží Satanu. Nejprve hledejte, říká Pán ve své nejvyšší božské šlechetnosti, království nebeské a jeho spravedlnost, a vše ostatní, včetně pozemské spravedlnosti, vám bude přidáno; ale ze všeho nejdříve hledejte království Boží. Vězte, moji drazí, že je třeba opravdu myslet především na věci Boží. Zapomeňme tedy na sebe sama a mysleme na tuto velkou svátost, na Eucharistii.

Svátost skutečné přítomnosti Krista

Drazí bratři, není možné vyčerpat tak velké téma, ale zastavme se u tří aspektů. Předně, Eucharistie je skutečnou přítomností Christus Totus: manet autem Christus totus, jak praví svatý Tomáš v překrásném zpěvu, odvolávaje se na teologii svatého Augustina. Manet Christus totus je především svátostí skutečné, zdůrazňuji skutečné, přítomnosti Krista. Velká je přítomnost Pána již v naší modlitbě, především tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v Jeho jménu. Velká je přítomnost Pána v celé Církvi vedené Duchem Svatým. Velká je přítomnost Pána ve slově Božím, které je odrazem Logu. Ale Jeho přítomnost v Eucharistii je neskonale a nepoměřitelně větší. Ve výše zmíněných případech nám Ježíš pomáhá svou milostí, která je určitě něčím skutečným, ale něčím, co nás zasahuje (omluvte mou teologii, svatý Tomáš by byl řekl, že sub parte subiecti, ze strany subjektu, Bohem v nás, Bohem, který v nás působí). Zatímco v božské Eucharistii, v tomto Chlebu, který učené spisy nazývají přepodstatněným, je přítomen pravý Bůh a pravý člověk, ale je přítomen objektivně.

Učení tridentského koncilu

O tridentském koncilu se dnes říká, že je již věcí minulosti. Ne, drazí bratři, dobrý křesťan takto nemůže smýšlet. Lidé se jistě mění, ale již svatý Pavel nás učí se stálým zřetelem k tradici stále stejnému výkladu Písma. Pokud tridentský koncil, inspirován Duchem Svatým, něco praví, neznamená to, že je s tím tolik vychvalované svědomí člověka dvacátého století v rozporu. Ledaže bychom chtěli prohlásit, že je Duch Svatý sám se sebou v rozporu, ale to je rouhání se Duchu Svatému, a tedy neodpustitelný hřích.

Shromáždění lidu kolem Krista skutečně přítomného v Eucharistii

Uvažme následující: Tridentský koncil, který je hlasem Ducha Svatého promlouvajícího k Církvi, nám říká, že ve svátosti Eucharistie je Ježíš skutečně přítomen, objektivně přítomen. Jak děsivé pojetí, které přišlo s tvrzením: „Mše je shromáždění věřících.“ Ne, tak tomu není. Mše svatá zajisté shromážděním je, ale ne jednoduše shromážděním lidu, který se náhodou nachází pospolu; je shromážděním kolem Krista, Krista skutečně přítomného v Eucharistii. Drazí bratři, nedejme se zviklat jinými, ale vycházejme z toho, co nás sjednocuje, co nám dává život; z mízy, která proudí révou pěstěnou Pánem, touto révou je Jeho Církev. Vycházejme z života Ježíše, který se v Eucharistii zpřítomňuje mezi námi.

Blahoslavenství teologů

Moji bratři, především omluvte, jestli je třeba teologizovat, ale není vyhnutí, a proto mějte trpělivost. Také já a vůbec všichni ti, kteří se této nesnadné disciplíně věnují, by jí měli mít dostatek. Zatímco v ostatních disciplínách je třeba pochopit vše, aby bylo možné postoupit k poznání dalších pravd, ve filosofii a v teologii, které jsou disciplínami týkajícími se moudrosti, je třeba naopak rezignovat na možnost pochopit vše. Je to poněkud pokořující, ale je to pokora, která očisťuje duši pozvedajíc ji k Bohu. Je pravdou, co říkal svatý Tomáš, tento velký teolog, že blahoslavenství teologů je blahoslavenstvím plačících, kteří budou utěšeni. Ujišťuji vás, že je tomu určitě tak. Teologie je nesnadná disciplína, tolik bychom chtěli vlastní myslí poznat toto veliké tajemství, ale nejsme toho schopni. Avšak zkusme alespoň trochu zapřemýšlet nad tím, co nám sama Církev předkládá vzhledem k přítomnosti Pána v Eucharistii.

Transsubstanciace (přepodstatnění)

Přítomnost substanciální (podstatná). Papež blahé paměti Pavel IV. stvrdil to, co všichni papežové, všichni následovníci svatého Petra řekli o svaté Eucharistii. Řekl také to, co praví tridentský koncil, že nejvhodnějším výrazem pro označení této přítomnosti není transfinalizace ani transsignifikace, ale transsubstanciace, slovo poněkud obtížné, které znamená proměnu (trans znamená „přechod“, „změna“). Transsubstanciace znamená změnu, kterou může způsobit pouze Bůh, protože v přirozenosti věcí se odehrává zplození, zrození a vývoj, ale nikdy ne transsubstanciace, tedy proměna jedné substance v druhou. Co to znamená? Znamená to, že my kněží, když vyslovujeme proměňovací slova, když kněz nemluví svým jménem, ale jménem Krista, Věčného Kněze, v božské moci Slova, nemění vlastnosti chleba a vína, ale mění substanci chleba a vína. Vlastnosti zůstanou původní: Chléb je bílý, má jisté rozměry a jistou chuť, všechno toto zůstává také poté, nemění se chuť, barva, rozměry, vše zůstává. Tudíž to vše jsou accidentia, skutečnosti akcidentální (případné). Pravá substance podle Aristotela, skutečný rozměr pravého bytí, to, čemu byly podřízeny vlastnosti, nositel vlastností, to, co vlastnosti podpíralo, to je to, co se proměnilo.

Mnohost věcí jako akcidentální vlastnost

Z toho důvodu já, poté co jsem posvětil chléb, nemohu již více proměnit tento chléb; má sice všechny vlastnosti chleba, ale substanciálně již není více chlebem, nýbrž Tělem našeho Pána. Stejně tak víno: Jednou pronesenými slovy in persona Christi, v osobě Krista, Velekněze, si sice víno uchovává stejnou chuť, stejnou barvu, stejné vlastnosti, ale již není více vínem, je Krví našeho Spasitele. Vidíte, moji drazí, jedna z akcidentálních vlastností je mnohost věcí a tato mnohost má dvojí vlastnost: Jednak je to kvalita, která je vlastností těl, a dále je to kvantita, která přesahuje tělo, rozměr, velikost těla. Další velmi důležitou vlastností je kvalita, v níž je tělo rozprostraněno, to znamená, že se nachází v určitém místě. Andělé, kteří nemají tělo, nemají rozměr a nejsou ani rozprostranění. Svatý Pavel říká, že angeli non sunt circuscripti per loco, to znamená, že nejsou v prostoru rozprostranění; nacházejí se v prostoru, protože v prostoru jednají, myslí, chtějí, a ne proto, že by v něm byli rozprostranění.

Ježíš je přítomen ve své božské kvalitě v rozměrech chleba a vína

Tam, kde je přítomno tělo podle své kvality, je přítomno také ve svém vlastním místě, zatímco Tělo a Krev našeho Spasitele není přítomno podle kvality chleba a vína, ale jeho kvantita je vlastní jeho substanci. Ježíš je přítomen ve své božské kvalitě. Ježíš je přítomen v našem pozemském prostoru se svým nebeským místem, ale ne skrze své vlastní rozměry, avšak v rozměrech chleba a vína, které jsou jeho Tělem. Tak tomu skutečně je. Ježíš neříká: „Toto je znakem mé krve a mého těla.“ Ježíš říká: „Toto je moje Tělo,“ tedy je přítomen skutečně On. Nyní se můžeme oprávněně ptát: Jak je možné, že celé tělo Ježíšovo spočívá v jediné hostii, která měří stěží dva centimetry v průměru? Je to možné, protože Ježíš je přítomen ne podle své kvantity, ale je v chlebu přítomen se svou kvalitou, Ježíšovo tělo je přítomno podle kvantity chleba za nových okolností. 

Přítomnost Spasitele se pne nad prostorem a časem

Tímto se přítomnost Spasitele – jakkoli je skutečnou, ba dokonce nadskutečnou, protože substanciální, nicméně přítomnost Spasitele není přirozeností kvantitativně substanciální – pne nad prostorem a časem. Proto je možné, že je Kristus přítomen v tolika svatostáncích světa, a proto je možné, že je Kristus přítomen ve svatostánku nad oltářem a současně v Nebi. Drazí bratři, vizte velikost tajemství, v božské Eucharistii je Nebe, které se dotýká země, je to Nebe, které vchází do našeho ubohého srdce.

Oběť mše svaté: kněz prostředníkem Ježíše Krista

Další dva velmi významné aspekty jsou oběť mše svaté a svaté přijímání. Co se rozumí obětí? Dnes se říká, že mše svatá je shromážděním, kterému předsedá kněz. Ne, kněz není předsedajícím shromáždění, ne, jak úděsné slovo, kněz nemůže být tak zneuctěn, tak ponížen, aby byl předsedajícím. Ne, kněz je prostředníkem: Je prostředníkem Ježíše Krista, věčného Velekněze nové smlouvy, kněz byl Kristem zmocněn a posvěcen pro dobro svého lidu, aby přinášel svaté dary: Boha Živého, Boha Vtěleného, aby přinášel tento dokonalý dar, sacrum donum, svému lidu. Vidíte, sacerdos označuje osobu, která přináší svatý dar. On je tedy prostředníkem Ježíše Krista, věčného Kněze. Co to znamená? Znamená to, že Ježíš, když zemřel za nás na kříži, nabídl Otci smírnou oběť za všechny naše hříchy, a tak není hříchu, který by nemohl být odpuštěn mocí této Krve. Nyní vidíte, že Kříž byl skutečnou obětí, protože byla darem, kterým je Kristus Bohu prostřednictvím Velekněze. Kristus Pán, Pomazaný, Mesiáš a tento dar byl obětní, protože se udál skrze pokoření až k smrti, skrze krvavou smrt, skrze prolití Krve na Kříži.

Ježíš je přítomen na našem oltáři ve stavu oběti

Moji drazí, je jasné, že ve svaté Eucharistii mše svaté je stále Ježíš, který skrze kněze člověka dovršuje tento obětní ritus. Není pochyb, že On je skutečným Knězem, není pochyb, že On je stále obětován. Ale, drazí bratři, člověk by se mohl ptát: Jak je to možné, že Ježíš, který je stále Beránkem přítomným mezi námi, je přítomen jako oběť, ve stavu oběti? Nuže, mí drazí, pomyslete na to, co říká katechismus: sacramenta novae legis efficiunt quod significant, svátosti nového zákona skutečně způsobují to, co označují. Pokud Ježíš říká: „Toto je moje Tělo, toto je má Krev,“ tak se zpřítomňuje stále celý, ale pod dvěma viditelnými aspekty; svátostně a skutečně. Je přítomen jak svým Tělem, tak svou Krví. Vidíte dvojí posvěcení, posvěcení chleba, který se stává Tělem, a vína, které se stává Krví. Oddělením Těla a Krve je Ježíš na oltáři přítomen ve stavu oběti, je přítomen Ježíš Ukřižovaný. Ježíš, který pro nás prolil svou Krev.

My kněží nabízíme stejnou oběť

Drazí bratři, víte dobře, nakolik je mylná námitka protestantů, kteří nám říkají: Ale Kristus zemřel pro nás jednou a navěky, tudíž oběť je neopakovatelná. To je špatně. Neznamená to, že my nabízíme jinou oběť, ne, je to stejná oběť Kříže, kterou stále nabízíme v božské Eucharistii.

Smysl mše: před skutečností Krista Ukřižovaného

Poté co jsem řekl to, co je mše svatá sama o sobě, vy byste z toho měli vyvodit důsledky; tím se chce říct, že je třeba zůstat na kolenou v klanění se před velikostí toho, co se před námi dovršuje. To znamená, že my účastníce se mše svaté jsme před skutečností Krista Ukřižovaného! A to je smysl mše svaté.

Mějme Ježíše za pokrm!

A pak, není to pouze oběť, ale také přijímání, protože tato svátost je ustavena jako pokrm duše, pokrm, který nemůže být připodobněn člověku, ale naopak, člověk se připodobňuje jemu, jak řekl svatý Augustin: „Ne ty mne změníš v sobě jako krmi těla svého, nýbrž ty změněn budeš ve mně.“ A proto, moji drazí, mějme Ježíše za pokrm! Snažme se opravdu přiblížit této velké svátosti, v níž je Christum sumimus. Kristus sám se stává naším pokrmem, a právě posilněni Kristem můžeme dospět k tomu, co je významem tohoto velkého symbolu, této velké svátostné skutečnosti, kterou je nebeský chléb živý a věčný. V nebi bude Bůh celý ve všech, v nebi uvidíme Krista Pána již ne jako dosud pod způsobami chleba a vína, ale uvidíme Ho takového, jaký je, relevata facie, ve slávě Boha Otce. Amen.

Z italštiny přeložili Petra a Marek Pichlovi.

© Te Deum 2007