Mše katechumenů

Evžen Kindler

...

Přítomní věřící by měli o tom, co vyslechli, v klidu přemýšlet a připravit se tak na vyslechnutí Evangelia, jehož výňatek (takzvaná perikopa) je brzy čeká. Jako liturgický hudební doprovod k tomu přemýšlení původně zněly ozdobné propracované zpěvy poměrně menšího počtu slov (vzhledem k počtu not) nějakého žalmu, zpívané na stupních oltáře a ještě dnes tradičně nazývané Gradualia, tedy „stupňové“ (rozuměj zpěvy, jednotné číslo graduale, čili „to stupňové“). Zpívali je školení zpěváci tak, že nejzkušenější z nich zpívali jednotlivé verše a mezi verši všichni opakovali jakýsi refrén (přesněji zvaný responsorium). V době velikonoční byl refrén zpíván na pouhé slovo Allelúja, při čemž jeho koncové „a“ bylo ozdobeno tak, že jeho melodie, zapsaná v dnešní notaci, zabere i dvě řádky (praxe doložená už svatým Augustinem, který pro takto zpívanou koncovku zavedl termín jubilus). Ve starých dobách byly často čteny dvě lekce a po druhé z nich bylo rozjímání přítomných doprovázeno podobně. Starobylá a po celém antickém křesťanském světě rozšířená praxe uvádět Evangelium slovem Allelúja se projevila v tom, že nejen během velikonoční doby, ale i po mnohem delší dobu během roku se v tomto druhém zpěvu zpívalo Allelúja s jubilem jako refrén. Nezpívalo se jen při mších za zemřelé a během devíti týdnů před Velikonocemi, což byla tradičně doba vedoucí věřící ke kající přípravě na připomínku Kristova utrpení, a tak se v té době místo zpěvů s Allelúja (ba s jakýmkoliv refrénem) zpívaly – opět velmi ozdobně – vybrané verše z nějakého žalmu. Tato zpěvní forma byla nazvána Tractus. Tridentská liturgie připouští (až na výjimky, o nichž pojednáme v závěru) jen jednu lekci, po ní však oba zpěvy zachovala, avšak ve zkrácené formě: Z gradualií zůstal jen refrén a první verš (refrén po něm už se neopakuje), z traktů několik málo veršů (dva až čtyři), s výjimkou první a šesté postní neděle, kdy veršů zůstalo 13 a 14, a ze zpěvů s refrénem Allelúja zůstal jeden verš, obklopený na začátku a na konci refrénem.

V češtině je poněkud zmatené názvosloví: termín stupňové zpěvy se totiž používá pro všechny výše uvedené zpěvy, přestože by měl odpovídat dle latinského originálu jen tomu prvnímu, a to jen někdy. Výstižnější (ale ne tak rozšířený) je termín mezizpěvy. Toho budeme dále používat.

Z podobných důvodů jako pro introit (viz předcházející část) stanovila tridentská reforma, že v každém případě musí celebrant přečíst jako modlitbu ty mezizpěvy, které by se měly zpívat. Za příčinou dát počáteční tón zpěvu (zpěváci vědí, o co jde) se ustálilo provedení prvního Allelúja tak, že sólista zazpíval dané Allelúja bez jubilu a celá schola pak totéž opakovala s tím, že pokračovala na jubilu, a to se přeneslo (samozřejmě bez jubilu) i do textu pro celebranta. Výsledná forma mezizpěvů je tedy

• během velikonoční doby „Allelúja, allelúja, verš, allelúja, verš, allelúja“, při čemž první verš může být z jiného žalmu než druhý verš;

• během devíti týdnů před Velikonocemi je „refrén z graduale, verš z graduale, traktus“, kde obě části graduale jsou téměř vždy z téhož žalmu, zatímco verše traktu bývají z  žalmu jiného;

• a během ostatních částí roku je „refrén z graduale, verš z graduale, allelúja, allelúja, verš, allelúja“, kde verš po allelúja nebývá z téhož žalmu jako ten v graduale.

Zatímco celebrant stupňové zpěvy čte, popojde k němu ministrant[1] a počká po jeho pravé straně pod stupni oltáře. Když jsou stupňové zpěvy zpívány, přečte je celebrant za kratší dobu. V každém případě, když je přečte, jde ke středu oltáře a čekající ministrant vezme misál a přenese jej na evangelní stranu. Mezitím se ve středu oltáře celebrant hluboce skloněn tiše modlí:

Munda cor meum ac lábia mea, omnípotens Deus, qui lábia Isaíae Prophétae cálculo mundásti igníto: ita me tua grata miseratióne dignáre mundáre, ut sanctum Evangelium tuum digne váleam nuntiáre. Per Christum Dóminum nostrum. Amen.

Jube, Dómine, miserere.

Dóminus sit in corde tuo et in lábiis tuis: ut digne et competénter annúties Evangélium suum. Amen.

Ty v překladu znějí: Očisti mé srdce a mé rty, všemohoucí Bože, který jsi rty proroka Isaiáše očistil žhavým uhlem; rač mě očistit svým milostivým slitováním tak, abych mohl důstojně zvěstovat tvé svaté Evangelium. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Rač, pane, požehnat.

Kéž je Pán v mém srdci a na mých rtech, abych důstojně a náležitě zvěstoval jeho Evangelium. Amen.

V závěru této modlitby se celebrant pokřižuje. Během této doby už ministrant postavil misál na evangelní stranu oltáře a je třeba, aby na této straně zůstal, avšak sestoupí pod stupně. Při mši sv. s okuřováním se k němu připojí další ministrant s kadidelnicí. Celebrant jde po výše uvedených modlitbách k misálu. Při mši sv. s okuřováním vloží porci kadidla do kadidelnice. Vlastní čtení Evangelia začíná v tridentském ritu obvyklým pozdravem „Pán s vámi“ a příslušnou odpovědí ministrantů nebo všech ostatních přítomných, v horším případě jen zpěváků. Pak následuje oznámení Sequéntia sáncti Evangélii secúndum …(tj. Pokračování[2] svatého Evangelia podle …), kde tečky reprezentují jméno příslušného evangelisty v akuzativu, na které je odpověď Glória tibi, Dómine (Sláva tobě, Pane). Celebrant udělá při tom palcem pravé ruky kříž na místě, kde tištěný úryvek Evangelia začíná a pak se sám pokřižuje, a to takzvaným malým křížem (na čele, na ústech a na prsou). Při mši s okuřováním ještě třikrát okouří misál a pak začne evangelijní text s rukama sepnutýma předčítat.

Ministrant, který přenesl misál, a případně ministrant, který asistoval s kadidelnicí, zůstávají na svých místech čelem k celebrantovi a z této pozice odpovídají a současně s celebrantem se také žehnají malým křížem. Pak se mírně ukloní a vracejí se na svá místa (jelikož většina perikop začíná větou, jejíž podmět je Jesus, je vhodné úklonu synchronizovat s tímto slovem). Stejně jako oni by se měli pokřižovat i ostatní ministranti (pokud jsou přítomni) a lid. Víme, že ministranti už stojí; lid vstane nejpozději při celebrantově pozdravu a Evangelium všichni poslouchají vestoje. Při zpívané a slavné mši sv. se celé čtení Evangelia hned od pozdravu Dóminus vobíscum zpívá (lidová tvořivost, rozbujelá v pokoncilním ritu, kdy se nezpívá nic nebo nejvýš ten krátký dialog na začátku, není v tridentském ritu přípustná). Když je Evangelium přečteno, resp. přezpíváno, políbí celebrant misál na místě, z něhož se četlo, a vysloví (vždy tiše, tedy nezpívá ani nesděluje ostatním nahlas) modlitbu Per evangélica dicta deleántur nostra delicta (v překladu: Pro řečená evangelní slova nechť jsou shlazeny naše viny). Mezitím odpovědí ministranti (v recitované mši sv. všichni přítomní) Laus tibi, Christe (Sláva tobě, Kriste). Tato odpověď se také – na rozdíl od pokoncilního ritu – nikdy nezpívá. Při zpívané mši svaté takto odpovídají jen ministranti, věřící nikoliv.

...

(Celý článek najdete v časopise Te Deum č. 3/2007)

© Te Deum 2007