ISABELA KATOLICKÁ

Pavel Zahradník

Isabela I. Katolická (22. 4. 1451 - 26. 11. 1504)

Isabela, později nazývaná Katolickou, budoucí dovršitelka reconquisty, která rozšířila Španělsko i Církev o Nový svět s miliony indiánských duší, se narodila na Zelený čtvrtek 22. dubna 1451 v královském paláci v nevelkém kastilském městečku Madrigal de las Altas Torres jako dcera krále Jana II. Kastilského a jeho druhé manželky Isabely Portugalské, dcery portugalského infanta Jana; pokřtěna byla v místním kostele sv. Mikuláše, kde se dodnes ukazuje křtitelnice, při níž se obřad křtu konal.

Ve chvíli Isabelina narození nikdo nepočítal s tím, že by se z ní v budoucnu měla stát vladařka kastilského království. Dědicem kastilského trůnu byl tehdy její nevlastní bratr Jindřich, o šestadvacet let starší syn Jana II. z prvního manželství, a když Jan II. roku 1454 – Isabele byly pouhé tři roky – zemřel, stal se také Jindřich jakožto Jindřich IV. doopravdy kastilským králem. Infantka Isabela, plavovláska se světlou pletí a zelenomodrýma očima (vzhled prý zdědila po anglické prababičce Filipě z Lancasteru), proto strávila většinu svého dětství nikoli na královském dvoře, nýbrž spolu s matkou, královnou-vdovou, a s mladším bratrem Alfonsem v dalším královském městě Arévalu, obklopena portugalskými dvorními dámami, jež si její matka přivedla ze své vlasti; i v budoucnu, už jako kastilská královna, bude vždy pečovat o udržování dobrých vztahů s Portugalskem.

Bezstarostné dětství v Arévalu, o kterém máme jinak málo zpráv, skončilo náhle v roce 1461, kdy Jindřich odloučil desetiletou Isabelu i jejího bratra Alfonse od matky a povolal oba nevlastní sourozence, které chtěl zřejmě mít jakožto možné následníky trůnu pod kontrolou, na královský dvůr; matka, zanechaná v Arévalu, začala poté postupně upadat v šílenství, které se v rodě bude občas vyskytovat i později. Předvídal-li tenkrát Jindřich, že v budoucnu mohou v zemi nastat nepokoje, rozhodně se nezmýlil. V roce 1464 se proti němu vzbouřila část kastilské šlechty, která v následujícím roce provolala králem Isabelina bratra Alfonse. V příštích letech tak byla Kastilie opět postižena jednou z občanských válek, jaké tak dobře znala z dřívějška. Boje Jindřicha IV. se šlechtickou ligou trvaly mnoho let, během nichž už roku 1468 zemřel Alfons; Isabela sama již v té doby nežila pod dohledem nevlastního bratra, neboť roku 1467 vojsko ligy dobylo Segovii, kde v té době přebývala, a vysvobodilo ji z Jindřichovy moci.

Jindřich, zvaný Impotent, neměl dědice, nepočítáme-li ovšem dceru Johanu, narozenou roku 1462; nejen současníci, ale i dnešní historici však vyslovují pochybnosti o tom, zda byl jejím skutečným otcem. Postupně se Jindřich smířil s tím, že jeho nástupkyní na kastilském trůně se stane Isabela; k definitivnímu smíření obou nevlastních sourozenců došlo o Vánocích roku 1473. To již Isabela byla několik let vdaná – v roce 1469 totiž uzavřela sňatek s Ferdinandem Aragonským, o necelý rok mladším než ona, jenž byl synem aragonského krále Jana II. Velikého a od roku 1468 užíval titulu krále sicilského. Rok po smíření Jindřicha s Isabelou, dne 11. prosince 1474, Jindřich IV. zemřel a Isabela se stala kastilskou královnou, i když ještě několik let musela svůj trůn bránit před straníky Johaninými, podporovanými portugalským králem Alfonsem V.

Sňatek s Ferdinandem, jejž Isabela uzavřela po dlouhém přemítání a četných poradách s představiteli kastilské šlechty a duchovenstva, znamenal přelom v dějinách Španělska. Na Pyrenejském poloostrově se dosud nacházely čtyři křesťanské státy, totiž Kastilie, Aragonie, Navarra a Portugalsko, mezi nimiž docházelo k častým sporům i ozbrojeným střetům. Spojení Kastilie s Aragonií (k nimž byla o něco později připojena i mnohem menší Navarra) znamenalo vznik španělského státu v podobě, jež trvá dodnes, a rozhodlo tak o tom, že na Pyrenejském poloostrově budou napříště již jen státy dva – Španělsko a Portugalsko. Ke skutečné realizaci tohoto aktu sjednocení ovšem došlo až deset let po sňatku Ferdinanda a Isabely, na počátku roku 1479, kdy v Barceloně v neobvykle vysokém věku jednaosmdesáti let zemřel Ferdinandův otec, král Jan, a Ferdinand s Isabelou se nyní stali také vládci Aragonie.

I nadále ovšem Isabela zůstala královnou Kastilie a Ferdinand králem Aragonie, ale každý z nich byl zároveň spoluvladařem v království druhého. Mezi oběma manželi od samého počátku vládla upřímná láska a vzácná harmonie, které jim pomáhaly překonat nedorozumění, jež někdy, zvláště v prvních letech jejich vlády, mezi nimi vznikala v důsledku nezcela vyjasněných vladařských kompetencí v obou královstvích, ale také kvůli občas projevenému Ferdinandovu zájmu o jiné ženy na královském dvoře, který ovšem žárlivá Isabela potírala v samém zárodku. I poddaní obou panovníků si brzy zvykli na pevné pouto, které spojovalo obě mimořádně silné osobnosti, jak o tom svědčí tehdy vzniklé rčení „Tanto monta, monta tanto, Isabel como Fernando“, znamenající asi tolik jako: „Jeden je jako druhý, Isabela jako Ferdinand.“

Prvními kroky, které na mladé panovníky čekaly, bylo zavedení vnitřního pořádku v jejich královstvích, kterého se v uplynulých desetiletích tolik nedostávalo. Isabela proto v Kastiliii svolala dva zemské sněmy čili kortesy. Na prvních kortesech, jež se sešly roku 1476 v jejím rodišti Madrigalu, bylo založeno bratrstvo měst a městeček, nazývané Svatým bratrstvem (Santa Hermandad), jehož úkolem bylo stíhat zločinnost v zemi, zvláště pak akty šlechtického banditismu. Výsledkem jednání druhých kortesů, jež byly roku 1480 svolány do Toleda, byla zmodernizovaná podoba královské rady, do jejíhož čela se nyní dostali univerzitní vzdělanci (letrados), kteří tak v radě doplnili reprezentanty aristokracie a vysokého duchovenstva.

Ve stejném roce, kdy se sešly toledské kortesy, došlo stovky kilometrů od španělských břehů k události, která otřásla celou Evropou a která značně ovlivnila i další dějiny Španělska. Křesťanská Evropa tehdy již po celé století vzdorovala turecké invazi, která postupně zachvacovala celý Balkán a v roce 1453 triumfovala dobytím Cařihradu; křesťanstvo v letech Isabelina dětství a mládí bránili už jen Hunyadiho Uhři a Skanderbegovi Albánci. V posledních dnech července roku 1480 turecké loďstvo nečekaně připlulo k městu Otrantu na jihovýchodě Itálie a po dvoutýdenním obléhání Turci dobyli i otrantskou pevnost, do níž se všichni obyvatelé uchýlili. Poté vítězní muslimové nejprve zaživa přeřezali pilou místního biskupa Stefana Pendinelliho a velitele pevnosti Francesca Larga, načež na dnešním Kopci mučednictví pobili 800 obyvatel, kteří odmítli přestoupit na islám.

Události v Otrantu zapůsobily na tehdejší Evropu podobným způsobem jako na dnešní svět to, co se odehrálo v New Yorku 11. září 2001; na Turky na vzdáleném Balkáně byli již tehdy Evropané zvyklí, ale skutečnost, že ctitelé falešného proroka bez problémů pronikli na Apeninský poloostrov, přičemž se zdálo, že vbrzku budou moci ohrozit samotný Řím, byla pro celé křesťanstvo nesmírným šokem. Ještě více museli být ohromeni Ferdinand a Isabela – vždyť Neapolské království, jemuž Otranto náleželo, bylo pod vládou aragonské dynastie a panoval v něm Ferdinandův bratranec, jménem rovněž Ferdinand, zvaný don Ferrante. Isabela s Ferdinandem proto vypravili loďstvo, jež vyplulo Neapolsku na pomoc, ale než dorazilo na místo, bylo již rozhodnuto – v květnu 1481 neapolské vojsko, jemuž pomáhaly jednotky uherského krále Matyáše Korvína, Turky v druhé bitvě u Otranta porazilo, a protože v témže roce zemřel i sultán Mehmed Dobyvatel, další turecký postup se zastavil.

Krátkodobý úspěch Turků v Otrantu však znamenal velkou posilu pro celý muslimský svět, v tom i pro muslimy na Pyrenejském poloostrově. Několik staletí trvající reconquista, opětné dobývání původních křesťanských oblastí, které upadly do područí muslimů, dosáhla největších úspěchů ve třináctém století, kdy sv. Ferdinand dobyl Córdobu a Sevillu, Alfons X. Moudrý murcijské království a Jakub I. Aragonský, zvaný Dobyvatel, Valencii a Mallorcu. Poté se však reconquista zastavila, a v držení muslimských panovníků tak zůstala nejjižnější část poloostrova, kde se rozkládalo království granadské, jež ovšem bylo vazalem Kastilie.

Granadský emír Abú´l-Hasan Alí, ve Španělsku zvaný Muley Hacén, již roku 1478 odmítl odvádět Kastilii obvyklý poplatek; na žádost o jeho zaplacení hrdě odpověděl, že v Granadě se již nevyrábějí peníze, nýbrž kopí. Úspěch Turků v Otrantu pak osmělil granadské muslimy tak, že v roce 1481 přešli do útoku, porušili příměří a na konci prosince dobyli městečko Zaharu; část obyvatelstva dal Muley Hacén pobít, zbývající část pak přivedl na provazech do zajetí. Dobytí Zahary tak znamená počátek desetileté války s Granadou, na niž se ostatně Isabela připravovala od svého nástupu na trůn.

Odvetné akce zahájila hned v únoru 1482 andaluská šlechta, která v čele s Rodrigem Poncem de León, markýzem Cádizu, dobyla Alhamu; muslimové se sice snažili znovu obsadit ztracené město, ale v poslední chvíli pomohl obleženým křesťanům úhlavní nepřítel markýze Cádizu Enrique Guzmán, kníže Medina-Sidonia. Toto smíření dosavadních protivníků na bitevním poli už jasně ukazovalo, že ve válce proti Granadě spojí své síly všichni Španělé, kteří zapomenou na dosavadní rozmíšky. Vskutku, válka proti poslednímu zbytku muslimského panství na Pyrenejském poloostrově byla mezi obyvatelstvem velmi populární; od samého počátku byla považována za svatou válku, zároveň pak za dílo nejen samotné Kastilie, ale všeho Španělska, a dokonce i celé Evropy, ze které přicházeli na pomoc četní dobrovolníci.

S výjimkou prvních týdnů, ve kterých tíhu bojů nesla na sobě samotná andaluská šlechta, byla celá dlouhá válka výsledkem společného úsilí Ferdinanda i Isabely, kteří nejen dokázali mobilizovat takové síly, jaké se ve Španělsku již dlouho nepodařilo nikomu shromáždit, ale sami se aktivně účastnili bojů proti nevěřícím. Vlastní válečné akce byly přirozeně záležitostí Ferdinandovou, v kritických chvílích však královna neváhala a sama se objevovala na bojišti k velké radosti svých rytířů a k velkému překvapení nepřátel. Tak tomu bylo například v roce 1487 při obléhání Málagy, kdy se jeden z Maurů pokusil zabít krále i s královnou, avšak zmýlil se v osobě a pouze zranil oblíbenou Isabelinu dvorní dámu Beatrici de Bobadilla, tak tomu bylo i v mimořádně těžkých podmínkách v zimě roku 1489 u Bazy. K dosažení konečného vítězství bylo nutno velkými náklady (k jejich krytí přispěly mimořádné daně duchovenstva a také papežská bula, vyhlašující křížovou výpravu) provést modernizaci vojska; kromě rytířské jízdy či pěchoty bylo třeba zdokonalit dělostřelectvo, zřídit jednotky sapérů pro stavbu mostů, postarat se o lepší transport. I při těchto aktivitách Ferdinandovi přispěchala na pomoc Isabela, díky jejíž péči byla zřízena první skutečná polní nemocnice, zvaná královninou nemocnicí.

Po roce 1484 úspěchů křesťanského vojska přibývalo; přispěla k tomu i občanská válka mezi příslušníky vládnoucí dynastie. Obléhání a dobytí Bazy v prosinci roku 1489 bylo posledním velkým vojenským podnikem před vlastním obležením Granady; maurský velitel Bazy Jahjá al-Nadždžár, pocházející z granadského vládnoucího rodu, se po skončení bojů spolu se svým bratrem obrátil na křesťanství a přijal jméno Pedro de Granada. Nyní již zbývalo pouze dobýt Granadu.

Obléhání hlavního města emirátu započalo ke konci dubna 1491 a trvalo dlouhých osm měsíců. Dne 2. ledna 1492 Granada konečně kapitulovala. Obsazením Alhambry, sídla granadského panovníka, byl pověřen Gutierre de Cárdenas, jenž nejprve osvobodil všechny křesťanské vězně, načež se v paláci, dosavadní baště islámu, sloužila první mše svatá; poté do města vkročilo celé křesťanské vojsko, skandující Te Deum laudamus. Současně do města vjeli i Ferdinand a Isabela, kteří přijali kapitulaci posledního granadského panovníka Muhammada XII., Španěly zvaného Boabdil, jenž poté spolu se svým doprovodem odjel ze země. Dobytí Granady oznámil Ferdinand papeži Inocenci VIII. těmito slovy: „Sděluji Vaší Svatosti k velké radosti, jakou Vám to učiní, že náš Pán dal Vaší Svatosti to velké štěstí, že po mnoha námahách, výdajích a prolévání krve našich poddaných a rodáků bylo za Vašich dní a s Vaší pomocí granadské království, které přes více než sedm set let bylo obsazeno nevěřícími, dobyto, jak po tom toužili a jak tomu napomáhali dřívější papežové, Vaši předchůdci, ke slávě Boží a k vyvýšení našeho svatého Apoštolského stolce.“ Takto, konečným úspěchem křesťanstva, skončila slavná kapitola španělských dějin, jež se nazývá reconquista.

Současně s válkou proti Granadě Isabela a Ferdinand řešili další, neméně vážný problém, který jejich zemi sužoval. Zemi obývalo značné množství židovského obyvatelstva, jehož část se obrátila na křesťanství, ale mezi těmito konvertity byli i tací, kteří nadále tajně praktikovali judaismus a pokoušeli se ovlivňovat ty ze židů, ze kterých se stali upřímní křesťané. Velké nebezpečí odtud hrozilo čistotě víry v celé zemi a nadto stále rostoucí hospodářská moc mnohých židů i úzké styky, jež udržovali se svými souvěrci v zemích islámu, budily neklid dokonce i ve vzdáleném Římě, hlavně však přímo ve Španělsku, ve státě, jehož prostřednictvím křesťanstvo sousedilo s muslimským světem a kde tehdy probíhala jedna z nejdůležitějších etap onoho ustavičného potýkání se křesťanského světa se světem židovsko-islámským, se dvěma náboženstvími vzniklými jako reakce na křesťanství, potýkání, jež určovalo a určuje dějiny Západu od raného středověku až do počátku jedenadvacátého století.

(Celý článek najdete v časopise Te Deum č. 3/2008)

© Te Deum 2008