OBRÁCENÍ RUSKA

Gary Potter

Viktor M. Vasnetsov · Křest Rusi (1896)

Panna Maria v roce 1928 předpověděla fatimské vizionářce sestře Lucii, že k obrácení Ruska dojde, až jej papež spolu s biskupy celého světa zasvětí jejímu Neposkvrněnému Srdci. Od té doby se za to věrní katolíci modlí jako za nezbytnou podmínku slíbeného světového míru. Málokdo si ovšem uvědomuje, že se ve skutečnosti jedná spíše o znovuobrácení, neboť země, které označujeme pojmem Rusko, přijaly již před tisíci lety pravou křesťanskou katolickou víru, nešlo o žádné „pravoslaví“. Bylo to tedy ještě před tím, než křesťanský Východ způsobil rozkol.

Poté co se v roce 1054 Cařihrad odštěpil od Říma, došlo k témuž i ze strany Rusi. Jev jakkoli tragický, je v lidské rovině vcelku pochopitelný – vždyť žádná z oblastí, které později spoluvytvořily Rusko, nikdy nebyla součástí západní Římské říše a nejbližší vysoce vyvinutou civilizací, kterou obyvatelé těchto území znali, byla Byzantská říše se svým hlavním městem Cařihradem. K odpadu Rusi došlo způsobem srovnatelným s tím, jak některé země na území bývalého římského impéria upadly do herezí v pozdějším období protestantské revoluce, běžně známé jako „reformace“.

V každém případě je nanejvýš příhodné seznámit se s příběhem prvního obrácení Rusi, přinejmenším proto, abychom dokázali, že když o něm před osmdesáti lety Panna Maria Fatimská hovořila, tak se nejedná o náhlý skok, ale o logický historický vývoj. Ve prospěch tohoto tvrzení hovoří i skutečnost, že katolicismus v Rusku získával pomalu na vlivu nejen počátkem devatenáctého století, ale dokonce i těsně před bolševickou Velkou říjnovou socialistickou revolucí v roce 1917.

O předkřesťanské historii tak rozsáhlého území máme v historických pramenech jen velmi omezené zprávy. Jisté je, že v oblasti zuřil mezi kočovnými národy, k nimž se řadili Skythové, Sarmati a Hunové, zápas o získání nadvlády, kterému učinili přítrž Rusové s centrálním sídlem v Kyjevě (dnes hlavní město nezávislé Ukrajiny) ležícím na řece Dněpru, jež bylo založeno pravděpodobně někdy v osmém století. Město bylo vlastně nejjižnější baštou řetězce pevností vystavěných válečníky a obchodníky podél dlouhých, jižním směrem plynoucích řek. Za zmínku snad ještě stojí, že ač se etnicky jednalo o Slovany, tak první vládnoucí dynastie Rusi byla téměř jistě původu skandinávského.

Záznamy o politické historii předkřesťanské Rusi, stejně jako o misijním působení před obrácením Vladimíra Velikého, později svatořečeného vládce Kyjevské Rusi, jsou velmi kusé. Víme však, že mezi východními Slovany působili s určitými úspěchy misionáři ze západní Evropy, např. Irska. Jejich snahy však do značné míry zmařil politický vývoj. V průběhu osmého století totiž ztratila Byzanc v boji s militantním islámem svá severoafrická a středomořská teritoria, což mělo za následek, že její vládci zaměřili svůj zájem na západ (Balkán) a sever – směrem ke Kyjevské Rusi.

Ačkoli Kyjevané i nadále udržovali kontakt se západní kulturou, východní, byzantský vliv začal pomalu, ale jistě převládat. Výraznou měrou se na tom podíleli dva bratři, které na Západě oslavujeme jako apoštoly Církve, slovanští věrozvěstové svatí Cyril (rodným jménem Konstantin, jméno Cyril je řádové a Konstantin je přijal při vstupu do kláštera nedlouho před svou smrtí) a Metoděj.

Narodili se v letech 827 a 826 v řeckém městě Soluni, a i přes svůj urozený původ (byli syny senátora) se rozhodli zasvětit život Bohu a zvolili si kněžskou dráhu. Po formaci v Konstantinopoli byli vysláni na misii mezi Chazary, tedy k jednomu z kmenů obývajících ruskou step. A právě v této době se moravský kníže Rostislav (vládl v letech 846–870) obrátil na byzantského císaře Michala III. (856–867) a konstantinopolského patriarchu s žádostí o vyslání misionářů. Touto misí byli pověřeni právě soluňští bratři.

Cyril v rámci příprav na své působení sestavil na základě řecké alfabety novou abecedu (hlaholici), která byla použita k překladu Písma sv. a liturgických textů do staroslověnštiny, tedy jazyka kodifikovaného na základě nářečí používaného tehdy v okolí Soluně. Nejdůležitější však je, že Cyril požádal Řím, konkrétně papeže Hadriána II., o povolení sloužit liturgii ve staroslověnštině a jeho žádosti bylo vyhověno. (Není bez zajímavosti, že tentýž papež odsouhlasil i Cyrilův překlad liturgických knih.)

Staroslověnská liturgie zůstala, vedle liturgie latinské, na území Velké Moravy stále živá i po smrti obou bratří, ovšem s nárůstem sousedního německého vlivu byla postupně vytlačována a nakonec od ní bylo, stejně jako od používání cyrilice, zcela upuštěno. (Pozdější pokusy o obnovu cyrilometodějské liturgie, např. v jedenáctém století za vlády knížete Břetislava, byly krátkodobé a neúspěšné.) Obojí se však stále používá u Slovanů východních (Bulhaři, Rusové) – upravená hlaholice ve formě azbuky a staroslověnština jako liturgický jazyk některých východních církví.

Sv. Vladimír není v dějinách jediným případem, kdy osobní konverze měla za následek obrácení celého jemu svěřeného národa. Dalšími jsou např. Chlodvík I., sv. Štěpán, Harald I. a císař Konstantin, na jehož konverzi měla zásadní vliv matka sv. Helena. Podobnou roli v případě obrácení sv. Vladimíra sehrála jeho babička sv. Olga.

Bývalé pohance sv. Olze se vlastního syna Svjatoslava ke křesťanské víře nepodařilo přivést, a tak i její vnukové byli vychováváni jako pohané. Vladimír se narodil v roce 856 a byl nelegitimním synem Svjatoslavovým, který, jak bylo tehdy u ruských vládců zvykem, rozdělil těsně před svou smrtí území na tři části mezi své tři syny. Vladimírovi připadla z pochopitelných důvodů část nejmenší. Mezi Vladimírovými bratry Jaropolkem a Olegem však brzy vypukla válka o území, v které byl Oleg poražen a sesazen z trůnu, a Vladimír v obavě, že bude dalším Jaropolkovým cílem, uprchl na sever a hledal spojence mezi národy obývajícími oblast Skandinávie. To se podařilo, a po několika letech se vrací s mohutnou armádou a nárokem na území, která mu dříve patřila. Po vítězství nad Jaropolkovými vojsky v roce 980 nechal Vladimír svého bratra, poté co se mu vydal na milost, zavraždit, prohlásil se za vládce celé Rusi a dokonce pojal za manželku Jaropolkovu snoubenku.

Jak bylo v tehdejším pohanském světě obvyklé, Vladimír se oženil ještě čtyřikrát, měl deset synů a dvě dcery, a na svých územích stavěl řadu svatyní a soch zasvěcených tehdejším slovanským pohanským božstvům. (Pro nás je zajímavé, že jednou z jeho manželek byla žena českého původu, podle některých historiků se jmenovala Malfrida. Přesto však český kníže Boleslav II. ve výše zmiňované válce obou bratrů údajně stranil Jaropolkovi.) Tento výčet není nikterak povznášející, je však nutné pamatovat, že šlo o praxi v té době naprosto běžnou. Navíc není nijak neobvyklé, že pozdější významní světci byli v raných fázích svého života hříšníky, někteří dokonce klesli ještě hlouběji než Vladimír. To by mělo být ponaučením pro každého z nás, kdož bojujeme o věčnou blaženost v Boží přítomnosti.

K zásadním změnám ve Vladimírově životě začalo docházet během příprav na válečné tažení proti Byzanci, kdy vzrostl jeho zájem o náboženství. Soudobé kroniky nás informují o tom, že vyslal posly do okolních zemí, aby shromáždili informace o náboženstvích, která se v nich praktikovala, včetně judaismu a islámu. Co se týče křesťanství, tak jednoduché kostely latinského ritu se zdály Vladimírovým emisarům, v porovnání s ohromující slavnostní řeckou liturgií v chrámu Hagia Sofia, příliš strohé. Vladimír se rovněž rozpomněl na své dětství a vliv babičky Olgy, která tuto víru vyznávala.

V roce 988 oblehl a dobyl město Chersonésos na Krymském poloostrově, které bylo součástí Byzantské říše, a poté vyslal k císaři Basilovi II. vyjednavače s výzvou, aby mu dal za ženu svou sestru Annu. Pokud se tak nestane, Vladimír zaútočí na Konstantinopol. Císařovo stanovisko bylo jednoznačné: křesťance není dovoleno provdat za pohana, přijme-li však Vladimír křest, tak se sňatek může uskutečnit. Vladimír, který se již důkladně seznámil s věroučnou stránkou křesťanství, na podmínku přistoupil.

V dílech některých ruských historiků se můžeme setkat s názorem, že Vladimír byl pro přijetí křtu sv. rozhodnut již mnohem dříve, nenašel však dostatek odvahy učinit tak závažný krok s ohledem na „skandál“, který by to mohlo vyvolat mezi jeho pohanskými poddanými. Předpokládal však, že pokud by v jejich očích přijal křesťanství v politickém zájmu státu, událost by nevzbudila zbytečné negativní reakce, a tak se nechal v témže roce v Chersonésu pokřtít a pojal Annu za manželku.

Legenda praví, že Vladimír byl před příjezdem své budoucí choti stižen slepotou a zrak se mu navrátil mocí křestní vody. Ačkoli nelze tuto událost doložit tzv. hodnověrnými prameny, její duchovní význam je zcela zřejmý: všichni žijí v temnotě dědičného hříchu, dokud nejsou obmyti křtem a osvíceni světlem Ducha Svatého.

Je však jisté, že Vladimírovo obrácení bylo vnitřní a skutečné. Po přijetí křtu u něho došlo k zásadní proměně osobních i politických postojů. Město Chersonésos vrátil zpět byzantskému císaři, opustil své předchozí manželky a po návratu do Kyjeva nechal zbourat všechny sochy a svatyně zasvěcené pohanským božstvům, které kdysi sám rozkázal postavit. Sochu ztvárňující Peruna, nejvyššího boha slovanského pantheonu, vláčel bahnitými cestami Kyjeva a nakonec ji svrhl do Dněpru.

Bezmoc starých bohů ubránit se vlastní zkáze byla pro poddané tak šokující, že většina z nich uposlechla Vladimírových výzev a záhy přijala křest. Očití svědkové vyprávějí o zástupech katechumenů brodících se řekou, aby na ně kněží mohli snáze dosáhnout.

Na místech, kde původně stály pohanské svatyně, nechal stavět kostely, mezi nimiž zaujímaly velmi přední postavení kostel Panny Marie Věčně Panny (989) a kostel Proměnění Páně (996), zakládal kláštery, a to nejen v Kyjevě, ale na území celé říše. Zvěsti o Vladimírově spravedlnosti a zápalu, s nímž šířil křesťanství, pronikly ke konci jeho vlády i za hranice Rusi.

Vladimír zemřel roku 1014, když se vydal potřít povstání, které proti němu vedl Jaroslav, jeden z jeho synů z předchozích manželství.

Tragičtější však je, že přesně čtyřicet let po Vladimírově smrti způsobil Východ církevní rozkol. Nelze ovšem říci, že jediná pravá víra, kterou Vladimír přijal, byla v roce 1054 roztržena vedví, neboť tím bychom vlastně tvrdili, že jedinost víry existuje dále ve dvou odlišných církvích, což je metafyzicky nemožné. Vzhledem k tomu, že víra setrvává v pravdě a jedinosti, pak je smutnou skutečností, že ji „pravoslavný“ Východ ztratil.

Papežové, světci, ekumenické koncily a nespočetné zástupy katolických věřících usilovali nejen ve svých modlitbách o ukončení tohoto odloučení. Mezi nimi vynikal svou snahou exarcha Leonid Fjodorov, jeden z málo známých, přesto však významných duchovních dvacátého století, o jehož životě a odkazu ještě pojednáme v jedné z dalších částí článku.

Nejdříve bychom se měli pozastavit nad již zmíněným katolickým vlivem, který lze v Rusku pozorovat od počátku devatenáctého století, tedy sto let před fatimským zjevením. Ačkoli o tomto vlivu není v povědomí lidí, kromě několika odborných historiků, známo příliš mnoho, byl dostatečně silný k tomu, aby tehdy vládnoucí car Alexandr I. mohl zemřít jako římský katolík. Předcházelo jeho obrácení konverzi milionů, jako tomu bylo v případě sv. Vladimíra?

Hlavní důvody, které způsobovaly rozmach katolicismu, byly tři: přítomnost Tovaryšstva Ježíšova, přítomnost francouzských emigrantů, kteří prchali před revolucí, a konečně působení Josepha de Maistre.

Začněme tedy prvním důvodem, tj. přítomností jezuitů. Je známým faktem, že Tovaryšstvo Ježíšovo bylo v roce 1773 rozpuštěno papežem Klementem XIV., méně se však ví, že Alexandrův předchůdce, car Pavel, žádal papeže Pia VII. o jeho znovuobnovení na území Ruska a této žádosti bylo vyhověno. Petrohrad se tak stal počátkem devatenáctého století hlavním sídlem jezuitů místo Říma.

Pavel, stejně jako Alexandr, velmi obdivoval pedagogické schopnosti jezuitů a bylo tedy přirozené, že se jim, při pověsti, která je díky císařské přízni předcházela, podařilo získat do svých řad mnoho synů předních ruských rodin, nejvyšší šlechtu nevyjímaje. V roce 1812 byla kolej v Polocku přeměněna na seminář, čímž započala formace ruských kněží, později dokonce získala i status univerzity s právem dohledu nad vyšším vzděláním na území říše zvané Bílá Rus.

Další důležitou okolností katolického vlivu byla přítomnost tisíců francouzských uprchlíků, kteří zde hledali útočiště před revolucí a jejím celoevropským zhmotněním v podobě Napoleonova impéria. Mezi emigranty, kteří postupem času získávali na vlivu a postavení v ruské vládě a armádě (prameny uvádějí jména nejméně dvou, kteří byli jmenováni gubernátory), byl i král Ludvík XVIII. se svým dvorem. Je naprosto přirozené, že se osobnosti takové důležitosti pohybovaly v těch nejvyšších společenských kruzích, a bylo jen otázkou času, kdy se začne hovořit o skutečném cíli útoku revoluce, kterým byla – a stále je – katolická církev. Nebylo možné vyhnout se vysvětlování důvodů, proč k událostem ve Francii došlo, s čímž souviselo i objasňování katolické nauky, což vlastně bylo, ať chtěně či ne, ve své podstatě misijní činností.

To nás přivádí k důvodu třetímu, a nutno zdůraznit, že nikoli nepodstatnému, tj. přítomnosti a působení Josepha de Maistre. Tento filosof, jeden z nejvýznamnějších francouzsky píšících autorů a, politickým slovníkem vyjádřeno, katolický kontrarevolucionář devatenáctého století, nepřišel do Petrohradu jako uprchlík, nýbrž jako velvyslanec krále Sardinie a Piemontu a pobýval zde počínaje rokem 1802 patnáct let.

Jak se dozvídáme z knihy The Icon and the Axe (Ikona a sekera) amerického historika Jamese H. Bellingtona, de Maistre se v roce 1805 stal důvěrníkem mladého cara Alexandra I.

„De Maistre,“ píše Billington, „byl přesvědčen, že Prozřetelnost Rusko vyvolila pro spásu Evropy. […] Fascinovala ho možnost obrátit celou tuto obrovskou zemi na katolickou víru…“ a k tomuto zaměřil svůj celý misijní program, jehož účelem bylo kázat evangelium mladým aristokratům – budoucím vládcům země. Nepochybně je jeho zásluhou, že v roce 1813 car Alexandr osobně přijal katolickou nauku o vycházení Ducha Svatého z Otce i Syna.

Billington dále uvádí, že v období kolem roku 1810, kdy vzrůstalo napětí a nebezpečí války s Napoleonem, stal se de Maistre „vůdcem ideologické mobilizace ruské aristokracie a líčil jejich boj jako válku křesťanské civilizace proti novému Caesarovi“.

V roce 1812 se mu dostalo nabídky na pozici oficiálního editora dokumentů vydávaných carským jménem, bylo to však naneštěstí v témže roce, kdy Napoleon napadl Rusko. Výchova národa obrácením jeho budoucích vůdců byla sice vynikajícím dlouhodobým plánem, na jehož realizaci však nebylo dostatek času – invaze ze západu způsobila nárůst protikatolických nálad mezi ruským obyvatelstvem. Přímým důsledkem pak bylo vypovězení Tovaryšstva Ježíšova z Petrohradu a Moskvy v roce 1815, o pět let později pak z celého území císařství. Sám de Maistre odjel ze země v roce 1817 a v zimě 1821 umírá v Turíně.

Co se týče dalších osudů Alexandra I., není zcela prokázáno, zdali před svou smrtí v roce 1825 konvertoval ke katolicismu či nikoli (jako tomu prokazatelně bylo u dvou poreformačních anglických králů Karla II. a Eduarda II.). O čem však historické prameny podávají nezlomné důkazy, je skutečnost, že car osobně vyslal do Říma emisara s tajným úkolem přivést vzdělaného duchovního, který by Alexandra připravil ke vstupu do Církve. Za to, jestli ke konverzi nakonec opravdu došlo, se můžeme jen modlit.

Pronásledování katolíků v pravoslavném Rusku nabralo na takové intenzitě, že se ruské katolické církvi podařilo obrodit až těsně před vypuknutím 1. světové války a Říjnové revoluce. Dnešní postoj Svatého stolce odráží závazek, že katolická církev nebude usilovat obrátit na pravou víru nikoho, kdo pochází z pravoslaví, natož pak celý národ. Tento slib je břemenem tzv. Balamandské deklarace. Zde je nutné znovu připomenout slova fatimského poselství o obrácení Ruska. Opět uveďme, že to není vývoj z ničeho, nejedná se totiž o národ, který by byl jedné pravé víry neznalý, vždyť ji sv. Vladimír přijal, a ona měla znovu tak velký vliv sto let před fatimským zjevením i později.

Jednou z postav, která měla největší podíl na obnově ruské katolické církve východního ritu, byl Leonid Fjodorov. Narodil se roku 1879 v Petrohradu v rodině majitele restaurace, kterou navštěvovali převážně umělci a intelektuálové. Ačkoli byl vychováván v prostředí přísného pravoslaví, tak Leonid původně neměl žádné duchovní ambice a toužil po vojenské kariéře. Byl to však vliv středoškolského učitele, díky kterému se nakonec rozhodl vstoupit do kněžského semináře.

Tentýž středoškolský učitel také Leonida nabádal, aby se pokusil překonat omezenost ruského národního pravoslaví ve vztahu k všeobecné Církvi a studoval nauku katolické církve, která jediná je jejím ztělesněním. Ačkoli se takový postoj ve výuce zdá být poměrně překvapivý, je nutné mít na paměti, že katolické ideály znovu začaly získávat na vlivu v ruských intelektuálních kruzích, zejména díky filosofu Vladimíru Solovjevovi, často nazývaném „Ruský Newman“.

Fjodorův vývoj směřoval postupem času nezadržitelně ke katolicismu, konverze by však podle tehdy platných zákonů znamenala ztrátu ruského občanství a pro kněze, který by konvertitu do pravé Církve přijal, dokonce vyhnanství na Sibiři. Byl tedy donucen v roce 1902 Rusko opustit a vydat se do Itálie (zákon umožňující ruským katolíkům praktikovat svoji víru vstoupil v platnost až o tři roky později). V létě o slavnosti sv. Ignáce z Loyoly oficiálně přestoupil ke katolicismu a byl přijat do jezuitského semináře v Anagni. Přestože výuka probíhala v latině, kterou se naučil jako malý chlapec, a nečinila mu tedy zvláštních obtíží, zůstával stále věrný svým východním kořenům. Prázdniny trávil v řeckém klášteře Grottaferata nedaleko Říma proslulém tím, že nikdy, ani v roce 1054, ani nikdy později, neupadl v omyl schizmatu. Bylo proto nanejvýš přirozené, že se Leonid toužil stát knězem byzantského ritu. Požádal tedy papeže sv. Pia X. o tuto možnost a na jeho prosbu se mu dostalo kladné odpovědi. „Svatý otec příznivě vyhovuje vaší žádosti […] i přes veškeré výhrady, které se mohou objevit.“ A tak na pátou neděli postní v roce 1911 přijal z rukou arcibiskupa bulharské církve Mons. Michaila Mirova kněžské svěcení.

Pojednávat podrobněji o životě a díle Leonida Fjodorova by přesahovalo rámec tohoto článku, proto se omezíme jen na nejdůležitější údaje. Prvním z nich je skutečnost, že byl ustanoven prvním exarchou obnovené ruské katolické církve byzantského ritu. V byzantské kultuře byl termín exarcha používán pro státního úředníka, který měl na starost správu určité oblasti a reprezentaci císařské moci. Jako nový status v katolické církvi mělo jít jen o přechodný stav, tj. exarcha ruské katolické církve bude zastávat svůj úřad pouze do doby, než dojde ke znovusjednocení ruského „pravoslaví“ s Církví.

V této souvislosti je nutné zdůraznit, že exarcha Leonid ve snaze o návrat k pravdě, kterou Rus přijala v době před schizmatem při svém obrácení, nikdy nehovořil o „konverzi“, ale o „znovusjednocení“. V této naději žil celý svůj život.

Rozdíl mezi oběma termíny je dnes v zásadě nepodstatný, protože obojí je popřeno Balamandskou deklarací, hovořící o „sesterských“ církvích. Tak jako se tváří v tvář dnešnímu ekumenismu zdá veškeré snažení francouzských a španělských misionářů o šíření víry na západní polokouli zcela zbytečné, jeví se zdánlivě bezvýslednou i nejvyšší oběť, kterou přinesl na východě exarcha Leonid. Katolíci, kteří vyznávající jedinou a nedílnou víru, však vědí, že jeho snažení přinese, až Bůh dá, své ovoce.

Jisté však je, že příhodná doba nenastala za Leonidova života – nebyl mu dán dostatek prostoru a času, své činnosti se mohl v období krátce před vypuknutím I. světové války věnovat jen sporadicky a jeho aktivity po Říjnové revoluci neměly kvůli komunistickým represím příliš dlouhého trvání. V období těsně po převratu v roce 1917 byla jeho činnost nejsilnější, neboť nastalo krátkodobé uvolnění, docházelo k řadě nečekaných a významných obrácení, obzvláště v řadách ortodoxních duchovních. Veškeré naděje však ztroskotaly, když byl v roce 1922 zatčen, uvězněn a odsouzen v zinscenovaném procesu za „protistátní aktivity“ na tři roky v Gulagu. Nebyl sám, spolu s ním trpěla a umírala v nelidských podmínkách pracovních táborů poblíž polárního kruhu i naprostá většina kněží a sester, které přivedl k pravé víře.

Po svém propuštění z gulagu (šlo o tábor Solovki) byl za svou další pastorační činnost opět odsouzen k deportaci na sever, kde v březnu 1934 zesnul v Pánu.

Zemřel s vědomím, že jeho národ začal svou historii jako národ křesťanský, vyznávající jedinou pravou víru, že katolicismus měl v jeho zemi před stoletím ohromný vliv, a stále snil o sjednocení své vlasti s Církví. O čem však neměl ani tušení, bylo, že ono sjednocení je Božím plánem, oznámeným Pannou Marií na druhém konci Evropy v Portugalsku, a to v době, kdy začínala jeho osobní kalvárie, a znovu potvrzeným sestře Lucii v Tuy roku 1929. Tedy v době, kdy jeho víra procházela nejtěžší zkouškou.

On to nevěděl, my však ano. A proto také víme, že jeho naděje nakonec dojde naplnění.

Převzato z Ad Rem 5/2006.

Přeložil F. T.

© Te Deum 2008