Barbey d`Aurevilly – dandy píšící pirátským pařátem

Branislav Michalka

Mapa Francie, mající podobu téměř souměrného pentagramu, jest na severu vyrušena ze své geometrické harmonie dvěma výběžky. Západní, sloucí Bretaňsko, sápe se chtivě směrem k Atlantiku a mrská po něm po staletí z Brestu svými loděmi, jež se, popsavše pergamen moře svými klikyháky, vracejí zpátky. Severní dráp, nořící se do vod Lamanšského průlivu, je po způsobu obřího pontonu vztažen k útesům Albionu, jenž jako by byl v nějaké temné chvilce skandinávských mýtů přerván vpůli cesty. Z této gigantické odpalovací rampy byla vystřelena invaze Normanů, k potření království Sasů Vilémem Dobyvatelem, jak o tom svědčí tapiserie z Bayeux, toho Bayeux, pod nímž se vine stuha měst skládající se z Caen, Vire a Avranches a tvoří lem tohoto poloostrova.

Zde, v krajině, která je svými jednotvárnými dunami spíš pokračováním moře než jeho hrází, se dobře vedlo plemeni dravců, dolétnuvšímu sem v dávných časech z fjordů. Zajisté jim onen cár země ve srovnání s jejich nemilosrdnou domovinou sliboval zahrádky rajské blaženosti, ve které rozkvetou. Tento vznešený plevel pak mořský vítr dofoukal až na Sicílii, k branám Cařihradu a nechal po vodách Volhy plout až k stepím.

Je zvykem posledních desetiletí plít z ledovců na tento pronárod, který toho tolik pro náš svět udělal, tak jako bylo zvykem dob minulých chváliti jej bezměrně. Kdo z nás by mu nevděčil za mnohé, jímž se dnes chlubí a jehož užívá? Tož dopřejme si té dobré míry a mějme v úctě muže ze Severu, nemrskejme si záda pokrytecky býkovcem za to, že i v nás koluje něco jejich krve, na níž jsou teď valeny všechny hrůzy světa. Spravedlnost a rozvahu mužům...

Jsou zde pořád s námi potomci pirátů, kteří se chopili tesařských seker, dlát a husích brků máčených v indigu. Jejich katedrály dopluly až sem k evropskému ledví, aby se vzklenuly nad námi, a jejich pergameny šustí naším uším náramně povědomě, důvěrněji než rytmy tamtamů a skřehot pralesa. Řetězy předávání se vinou Evropou ze Severu...

Když po tomto řetězu vyšplháme až k onomu pařátu ve Francích, který je naším cílem, a staneme u jeho bran, jež jsou spíše povahy éterické, uděláme spojnici mezi městy Saint-Ló, ležícího u oněch bran, a Cherbourgem, tvořícím jakýsi jícen zmíněného poloostrova, a v posledku na satelitní mapě dokráčíme do středu úsečky, pak se octneme nad městečkem Saint-Sauveur-le Vicomt. Je to střed a průměr po všech stránkách, i duchovních. Kdo by zde ještě hledal potomky Normanů, žalostně by se shledal se svým prozřením. Cožpak lidé ducha nevědí, že k potomstvu nestačí krve? Že potomek musí býti práv svých předků, by se jím mohl zváti? Dosti o Normanech v dnešním světě. Nejsou a již nebudou. Toliko minulost je spouští na svých nitích k potěše snílků, by cukla škodolibě, když vztáhnou ruce. A ještě v knížkách bytují bez proměn, slisováni v sladký mošt Guttenbergovým lisem.

V Saint-Sauveur-le Vicomt narodil se jeden z posledních Normanů, potomek pirátů a patriarchálních zemanů, kteří zacpali normandské duny svým potomstvem s pečlivostí krtků. Jeho jméno sluje Jules Amadeé Barbey d´Aurevilly, a již to jméno, psané jakoby kudrlinkami kmitajících rapírů a máváním dlouhých plášťů, stačí dědici sedláků z hor, by lapal po dechu závistí v tušení... čeho vlastně? Jak to jen nazvat a neztrapnit se?

V roce 1808, kdy hvězda Napoleonova zářila na nebi Evropy, která se již vydala na cestu, z níž není návratu, se narodil panu z Aurevilly nejstarší syn Jules Amadeé. Světlo světa uzřel po svátku Všech svatých, v den, kdy slaví Církev památku na zesnulé. Smrt a všechny hrůzy, jež se k ní vážou, byly tedy vepsány v Barbeyho rodném listě a již se ho nikdy nepustily, lemujíce jeho zemskou pouť i stránky románů. Onoho 2. listopadu se u paní Ernestine d´Aurevilly, po partii karetní hry u příbuzného Ernesta-Legranda, náhle projevily příznaky porodních stahů, které byly vbrzku šťastně završeny. Pan Théophile Barbey d´Aurevilly se tak dočkal dědice a pokračovatele rodu. Jeho slovutní předkové, zmiňovaní od čtrnáctého století v městských análech, mohli pokojně spát pod staletými náhrobky, krev normanských pirátů se valila dál v novém těle. Sám pozdější spisovatel se ke krvi svých normanských předků hrdě hlásil. V dopise příteli Trebutienovi z ledna 1854 píše: „... jsem Dolní Norman. Dolní Norman, vlčí výhon dávných Pirátů vyhubených (běda!), jejichž pokolení se pak znalo polou v dobytku a polou v rybách (jmenuji se Barbey, nikoli pes, ale Ryba, a nosím si to ve znaku – modrém s dvěma Parmami, hřbety k sobě, stříbrnými; vrch je nachově pruhován, s třemi zlatými pětilístky), mám spárovitou ruku Normana, jak by řekl d´Arpentigny, jenž, aniž jej viděl, přísahal, že můj palec musí být palcem despoty a muže rozkazu a řádu, mám sklony k hádce ve svém talentu..., cítím se Normanem, jako Diamant je Diamantem – třicetišestikarátovým!...“

Paní Ernestine pak ještě pro uchování rodu povila tři malé normanské piráty, které nechala vyplouvat z přístavu svého lůna každý rok s železnou pravidelností přírodních cyklů. Jejich jména znějí: Leo (1809), který se stane knězem a jeho misijní působení v Paříži z něj učiní ordonanci mezi Normandií spisovatelova dětství a salony literární bohémy, Edward (1810) a Ernest (1811).

Jméno pana Théophila Barbey jest zářivým příkladem, jak mohou být cizinci mateni malebností franských jmen. Zajisté si představují staré d`Aurevilly, kterak ženou své koně vstříc branám Jeruzaléma za křížových výprav. Rodina Barbey d`Aurevilly však byla pošlechtěna až v roce 1756, kdy se pan Vincent Barbey, právník v Bailiwick na Valognes, zmohl na titul. Touto krátkostí v užívání jmění tak tetelivého a hřejivého, jakým je šlechtický titul, se povšechně vysvětluje urputnost, s níž se d`Aurevillyové drželi svých legitimistických názorů. Madame d`Aurevilly, matinka spisovatelova, pocházela pak z rodiny veskrze buržoazní, která přišla do Caen v šestnáctém století, a byla dcerou soudního vykonavatele ze Saint-Sauveur. Z hlediska striktního posuzování sňatků se tedy jednalo o mesalianci.

Paní Ernestine nezanechala svědectví o své lásce k dětem, spíš naopak. Byla jednou z těch dam, které by si tak dokonale rozuměly se světem jedenadvacátého století, kdyby se jej dočkaly. Děti jí byly na obtíž, a obecně je v Barbeyho životopisech popisována jako „nemilující matka“. Podle vzoru všech matek, kterým jsou děti břemenem těžším kříže, odklízela paní Ernestine malého Julese k babičkám a vůbec k příbuzenstvu obecně. Patriarchální otec, známý jistou nevlídností k dětem, snad ze slabosti či z lásky ke své paní, nebránil se nikterak tomuto počínání. Celé Barbeyho dětství tak bylo vyplněno návštěvami, a později i dlouhými pobyty u prarodičů v Saint-Sauveur a ve Valognes. Tam z úst úctyhodných kmetů slýchával historky o chouanech, protirevolučních katolických a monarchistických povstalcích, které později tak působivě přetavil ze syrové rudy večerních stařeckých vzpomínání do půvabů artistní prózy. Očekávalo se tam dychtivě, pasouc se na agonii Napoleonově, obnovení starých pořádků a skálopevně se věřilo v návrat rodu bourbonského. Pod velením jeho babičky, Jeanne Louise Lucas-Lablaierieové, strýce, rytíře de Montressel, pana de Beaudrap (v Barbeyho dílech jako Fierdrap), abbé de Percyho a mnoha dalších se shlukovali nad hochovým čelem legie armád, pálily děla a řinčely šavle. Celý román o rytíři Des Touches je prodchnut oparem těchto nostalgických večerů, při nichž bojem a věkem opelichaní starci opět hořeli vášní pro lilie královské. Ke konci románu autor odhalí totožnost toho, kdo naslouchá v salónu rekovním příběhům: „ ...ale ještě více než oni byl dojat někdo jiný, kdo s nimi strávil večer a o němž jsem doposud nic neřekl. Jak tak byli zabráni do svého hovoru, zapomněli na něj... Ten někdo byl pouhé dítě... A chlapec seděl klidně na stoličce v koutku u krbu a opíral si o jeho mramor předčasně přemýšlivou hlavičku. Bylo mu asi třináct let, což je věk, ve kterém, pokud jste hodní, vás v domě, kde vás mají všichni rádi, zapomenou poslat spát... Už tehdy se zajímal o tyto typy... hoch, o němž jsem hovořil, vyrostl v muže, a život, vášnivý život se všemi svými bouřlivými radovánkami i se strašným znechucením, jež po nich následovalo, mu nikdy nevyhladil z paměti ten mocný dojem z dětství, ten příběh spletený jako thyrsos...“

Jaká to potrava pro chlapcova ouška! Co by nejeden z nás dal za to, aby slýchával z úst svých předků podobné prenatální zárodky eposů. Můžeme si živě představit, kterak bičují fantazii v hlavince třináctiletého hošíka. Však snad také právě těmto večerům, a, pravda, Boží milosti kombinované s dílem de Maistrovým, vděčí Barbey za své obrácení po letech libertinského hýření. Když semínko patriarchální víry jednou padne na úrodnou půdu, vyroste v strom, jenž se v pozdějších letech, skrápěn milostí, rozkošatí a vzdoruje všemu kácení.

Tato patriarchální idylka vzala za své rokem 1816. Pokus o přijetí na vojenskou školu byl stižen nezdarem a tak Barbey odchází do Valognes, aby zde navštěvoval místní kolegium. Od roku 1818 pobýval trvale v domě svého strýce Pontase Du Méril. Prostředí snad v očích světa úctyhodné, ovšem nábožensky zcela vlažné, podkopalo víru desetiletého jinocha. Strýc, povoláním lékař, což je povolání, které u povah vulgárních téměř zákonitě vede k naturalismu, byl proslulý liberál. Vyšvihnuv se do funkce starosty Valognes a dobrav se slušného jmění svou lékařskou praxí, požíval pan doktor obecné úcty, což přesvědčilo Barbeyho o strýcových kvalitách „rukolapněji“, než by to učinilo tisíc questií, v nichž by byly pitvány názory pana strýce. V Ďábelských novelách byla strýci přidělena postava doktora Tortyho z novely Štěstí v zločinu. Dle popisu doktora Tortyho si můžeme udělat obraz o tom, pod jakým vlivem se ocitl desetiletý hoch, tedy ve věku, jenž formuje příští povahu a názory člověka.

„Byl z těch smělých a řízných duchů, kteří si nelibují v rukavičkách, neboť se řídil starým příslovím, že kocour v rukavicích myš nikdy nechytí... Nebýt jeho vynikající odbornosti, nebyl by jakživ získal důchod dvaceti tisíc franků v malém aristokratickém městě, bigotním a pokryteckém, kde by ho nejraději vykázali ze vrat svých paláců, kdyby se mohli řídit jen svým přesvědčením a svou nechutí k němu... – Musili se – říkával žertem za svého třicetiletého působení v městečku V., – rozhodnout mezi mnou a posledním pomazáním, a byť pobožní, že by pánbíčkovi až paty ulíbali, dali přece jen přednost mně před svatými oleji. – Jeho žert zaváněl rouhačstvím. Jako učenlivý žák Cabanisův v lékařské filosofii byl ze školy lékařů vyznávajících, ach ta hrůza, naprostý materialismus a holdujících strašlivému, vše znesvěcujícímu cynismu...“

Když si tedy pod panem strýcem představíme někoho na způsob Louise Ferdinanda Célina (který, jen tak mimochodem, aby byla ironie dějin dokonalá, měl vlastní jméno Destouches a byl potomkem rodu, z kterého pocházel i hrdina d`Aurevillyho románu), arci beze všeho nadání uměleckého a rafinovanosti stylu, tak nebudeme příliš vzdáleni pravdě. Že někdo takový imponuje zrajícím jinochům, jest nabíledni, zvláště jsou-li vinou chladných rodičů odcizeni prostředí domácímu. Vtipný cynismus jest obvyklou vějičkou na nezletilé chlapce, kteří touží být účastnými světa mužů, zejména „těch pravých mužů“. Barbeyho strýc propíral před jinochem městské klepy, pikanterie a příběhy „od karet“ z vyšší společnosti a dráždil jeho probouzející se představivost. Výsledek se brzy dostavil. Strýce v jeho podvratné činnosti doplňoval bratranec Edelstand Du Méril, jenž měl reputaci básníka, vědce a filosofa. Kromě bran všech špatností otevřeli před Barbeym také svět vyšší moderní literatury, jehož by se v salonech legitimistické aristokracie asi nedopátral. Edelstant půjčuje mladšímu bratránkovi lorda Byrona, Waltra Scotta či Roberta Burnse a Alfieriho, přesně v duchu módní romantické anglofilie a individualistického titanismu. Zejména Byron se stane pro Barbeyho nadlouho vzorem nedostižným a idolem nejvyšším. Sám o tom později řekl: „Byron a Alfieri mi otrávili prvních deset let mého mládí. Oba byli mým morfiem i dávidlem.“ Kromě morální spouště však vděčí Barbey Byronovi za mnohé ve svém umění: „To u Byrona jsem se naučil číst doslovně. Odpozoroval jsem z angličtiny básníka Childe Herolda architekturu svých děl a naučil se, co je to ‚čárka‘.“

Bůh tedy dopouští zlo, aby z něho vytěžil věci dobré. Nebýt totiž jeho strýce a bratrance, snad bychom se o Barbeym mohli dočíst leda v análech normandských soudců a slovutných notářů.

Do období pobytu ve Vallognes spadá i Barbeyho první literární pokus. Patnáctiletý mladík se dojímá tématem nad jiné heroickým, jímž není nic menšího než bitva u Thermopyl. Dopsav žalozpěv nad třemi sty hrdiny v roce 1823, věnoval jej Casimiru Delavigne a následně zveřejnil tiskem v roce 1824. Barbey s ním však asi nebyl dostatečně spokojen, protože jej i přes dílčí přepracování spálil v roce 1825. Tímto rokem také končí jeho pobyt u strýce a Barbey se vrací domů do Saint-Sauveur, kde prodlévá ještě příští dvě léta.

Rok 1827 je v jeho životě přelomovým, ježto poprvé odchází ze své rodné Normandie na trvalý pobyt do Paříže, která se má stát, kromě několika krátkých přestávek, jeho příštím domovem. Na univerzitě Stanislas navštěvuje po dva roky studium rétoriky a potkává se tam s jiným slavným odpadlíkem z přísné royalistické rodiny, Mauricem de Guérin, příštím básníkem panteistického ražení. Chlapci si padnou do oka a stanou se z nich přátelé. Mají společné záliby, pojí je stejné domácí prostředí a hlavně oba dva sedli Paříži na lep. Ta má pro ně na tisíc lákadel od umělecko-revolučně-liberálního galimatyáše, až po lepé dívčiny zcela jiného druhu, než se nacházely v normanských úvalech. Ostatně, kam se hrabou connetinští křupani ze Saint-Sauveur na pařížskou bohému! Když se po dvou letech rozcházejí, netuší nikdo z nich, jak je jednomu vyměřeno málo času k žití, a druhému určeno, by zcela zradil liberální ideály mládí. Potkají se v životě ještě několikrát, a rodina de Guérin se zmocní dokonce Barbeyho srdce. Konec mají ale každý jiný. De Guérin umírá v roce 1839, stihnuv pod vlivem Lamennaisovým uprchnout ze semináře, a pak úplně odpadnout od víry.

Barbey, v ruce čerstvý bakalářský titul, pospíchá v roce 1829 domů, aby ohromil svou rodinu nově nabytými pařížskými politicko-filosofickými novinkami, které však jsou shledány tatíkem d`Aurevillym poněkud nevhodnými pro jeho dům a snad pod ještě živým dojmem revolučních hrůz i považovány za nehoráznou drzost ze strany pana syna. Znechucený Barbey volí tu nejaristokratičtější formu azylu, jak praví Gottfried Benn, a chce se dát znovu k armádě. Tatík však zakročí podruhé a sečteno podtrženo, synáček je odeslán na právnickou fakultu v Caen. Tam v normandském ovzduší, poněkud blíž než ve vzdálené Paříži, aby mohl být kontrolován, se má prvorozený syn a dědic ujmout tradice rodu d`Aurevillyů a stát se právníkem. Barbeyho povolnost, na novopečeného republikána přece jenom trochu podezřelá, byla způsobena smrtí jeho strýce z otcovy strany, Jeana-Francoise. Pohřby příbuzenstva bývají často studenou sprchou, jako dělanou na rozjařené liberály z katolického prostředí. Také Barbeyho se na čas zmocnila „mystická“ atmosféra a dokonce se částečně i kál ze svých republikánských názorů. Ovšem opravdu jen částečně. Brzo se oklepal, a když byly pohřební vozy v nedohlednu a hřbitov taktéž, pocítil příchylnost k volnosti, rovnosti a bratrství v nové síle.

Studium práv v Caen zabralo Barbeymu čtyři roky, ale jaké to byly roky! Šídlo revoluční Francie se počalo poznovu vrtět v evropském pytli a sténalo, kterak se mu těžce dýchá pod vládou Karla X., jenž se rozhodl definitivně zamést s revoluční a bonapartistickou havětí. Veškerý politický skot, jenž byl najednou odehnán z bohaté pastviny, počal kvílet a volat po sladké svoboděnce. Z rukávů rázem začaly padat zapomenuté trumfy běžně užívané k ohlupování dělnictva, aby mohlo být mobilizováno na barikády. Došlo i na potomky přihlouplého vévody Filipa Orleánského, za revoluce též zvaného Filip Egalité, a když se rozplynul dým na barikádách, tak tam pro svedené dělníky nestáli andělé s rohy hojnosti, by je zavalili šunkami, nýbrž mírně zardělý Ludvík-Filip Orleánský coby nový král. Už podruhé zradil tento rod své příbuzné z bourbonské linie a podruhé jim nejapně mával na cestě do exilu. Tentokrát do Prahy.

Barbey nestál stranou. Revoluci vítal s nadšením a tento nenadálý úspěch liberálních sil ho utvrdil v jeho republikánském smýšlení. Zdálo se, že nic nemůže zvrátit jeho přesvědčení. Ovšem Bůh vkládá vnímavou duši do nitra básníkova, nejenom aby se utápěl v marnivé ješitnosti a k řazení obrazů vedle sebe na papír, ale k tomu, aby se pídil po podstatě světa. Barbeyho pouť se v Caen sotva započala, a cesta napříč „jeho“ stoletím bude ještě dlouhá a svízelná. Podstata světa mu zatím uniká...

Pokračování příště.