Biskup Ketteler – antiliberál a obránce dělnictva

Radomír Malý

Krátce po uchopení moci bolševiky r. 1948 hlásali naši kolaborantští „míroví“ kněží, že prý katolická církev ztratila dělnickou třídu svou ignorancí jejího zoufalého sociálního postavení. To se po II. vatikánském koncilu stalo takřka oficiální tezí „progresivního“ katolicismu. Církev v devatenáctém století, v epoše začínajícího kapitalismu, prý mlčela k oprávněným požadavkům dělníků na důstojnou mzdu a sociální zabezpečení a stranila „vykořisťovatelům“. Ozvala se údajně až r. 1891 encyklikou Lva XIII. Rerum novarum, ale to už prý bylo pozdě, neboť Komunistický manifest ateisty Marxe vyšel už r. 1848.

To je ovšem umělý myšlenkový konstrukt nemající nic společného s realitou. Ve skutečnosti se paralelně s propagací marxistické sociální revoluce rozvíjí katolická sociální nauka. Již papež bl. Pius IX. (1846–78) povznesl patřičnou legislativou život dělníků a zemědělského proletariátu v Církevním státě na důstojnou úroveň, ve Francii teoreticky i prakticky působili ve prospěch dělnictva bl. Fréderic de Ozanam a Albert de Mune, v Anglii kardinál Edward Manning aj. K největšímu rozkvětu katolické sociální nauky však došlo v Německu zásluhou vynikajícího biskupa a (bohužel) nekanonizovaného světce Wilhelma Emmanuela von Kettelera.

Proč nekanonizovaného, není tak těžké uhodnout. Většina současných německých biskupů je poplatná pokoncilnímu neomodernismu, který je v příkrém rozporu s tím, co biskup Ketteler hlásal, pochopitelno tedy, proč se do jeho beatifikace nehrnou. Svobodní zednáři ho označili za „nepřítele číslo 1“ – a to zcela právem. Napsal totiž o nich a o jejich zákulisních machinacích k likvidaci Církve dvě knihy. Byl také bojovným zastáncem Syllabu bl. Pia IX., který je současným tzv. pokrokovým teologům a biskupům solí v očích. To všechno náleželo k jeho ideové výbavě ve službě blíženské lásky a obrany těch nejchudších a nejbezbrannějších.

Duchovní vývoj a obrácení

Pocházel z katolické šlechtické rodiny ve Vestfálsku, narodil se v Münsteru r. 1811. Absolvoval špičkové jezuitské gymnázium ve švýcarském Brigu. Na kněžskou dráhu nejprve nepomýšlel, r. 1828 začal studovat v Göttingenu práva. Tam ve víře zvlažněl, návštěva bohoslužeb pro něj znamenala pouze společenskou povinnost, myslel především na úspěšnou kariéru juristy ve státních službách. Po jedné malicherné urážce kolegou se nechal vyprovokovat k souboji šavlí, i když věděl, že podle katolické morálky je to hřích. Jeho protivník mu přitom usekl špičku nosu. Operace to částečně spravila, jizva mu však zůstala po celý život. Vedení univerzity ho potrestalo čtrnácti dny vězení v tzv. „univerzitním karceru“. Ve studiích posléze pokračoval v Berlíně, hlavním městě Pruského království, k němuž patřilo i Porýní s Vestfálskem. Prusko bylo pověstné svým osvícenským liberalismem, který protestantský panovník a vláda tvrdě prosazovaly.

R. 1833 Ketteler promoval a nastoupil v rodném Münsteru jako soudní úředník. Tam prožil své vnitřní obrácení, když byl zatčen kolínský arcibiskup Clemens von Droste-Vischering. Tento hierarcha hlasitě protestoval proti novým manželským zákonům, které dovolovaly i katolickým manželům rozvod a nový sňatek. Jako jediný z porýnských biskupů odmítl podepsat dohodu s vládou o asistenci katolických kněží u smíšených sňatků i v situaci, kdy protestantská strana nechce dát souhlas ke katolické výchově dětí. Odvolal se přitom na breve papeže Pia VIII., jež církevní sňatek v těchto případech striktně zakazovalo. Drosteho bojovná kázání dráždila pruskou vládu, která nařídila internovat ho v pevnosti Minden. Arcibiskupův příklad statečnosti, nezlomnosti a věrnosti víře až k odhodlání jít do vězení hluboce pohnul katolickým svědomím mladého právníka Kettelera. Jeho víra, za studií uspaná, se náhle probudila k novému životu a činu. Dospěl k poznání, že jako katolík nemůže s klidným svědomím sloužit státu, který zavírá biskupy. Demonstrativně podal výpověď a uchýlil se do bavorského Mnichova. Bavorsko bylo tenkrát ještě samostatným královstvím s katolickým panovníkem, i když liberalismus a osvícenství měly úspěchy také zde, ne ovšem v tom rozsahu jako v Prusku.

V Mnichově působil v té době významný katolický publicista a politik Johann Joseph Görres, vyznavač katolického romantismu, nesmiřitelný odpůrce liberálního státu, stoupenec středověké Christianitas a zapřisáhlý „ultramontanista“ (tj. zastánce absolutní moci papeže nad Církví i společností). Görres vytvořil kolem sebe okruh příznivců především z intelektuálních kruhů. K němu náležel i Ketteler. Právě v tomto prostředí se zrodilo jeho kněžské povolání. V Mnichově začal studovat teologii, r. 1844 byl v rodném Münsteru vysvěcen na kněze.

Nastoupil své první kaplanské místo ve vestfálské farnosti Beckum. Již tady se projevilo jeho silné sociální cítění. Se svými spolukaplany Johannem Brinkmannem a Wilhelmem Stumpfem se odstěhovali z fary a bydleli v malém domečku, kde praktikovali společné modlitby jako v klášteře. Z Kettelerovy iniciativy se věnovali především pastoraci těch nejchudších. Během dvou let se jim podařilo vybudovat v této farnosti nemocnici pro chudé, do níž se souhlasem biskupa povolali Milosrdné sestry. Léčení se zde poskytovalo úplně zdarma, provoz byl hrazen z dobrovolných milodarů.

R. 1846 byl Ketteler na vlastní přání ustanoven farářem ve vsi Hopsten. Jak píše ve svých dopisech, toužil být venkovským, „selským“ knězem. Vestfálský venkov byl tenkrát sužován epidemiemi nakažlivých chorob a neúrodou, což vyvolalo hlad. Ketteler chtěl právě těmto trpícím vesničanům pomoci. Ti ho zpočátku nepřijali s nadšením. I když Hopsten byl formálně katolickou obcí, měli zde velký vliv socialističtí agitátoři, kteří nevzdělaným sedlákům líčili Církev jako hrabivou a sobeckou instituci, jež prý je chce jenom finančně ždímat. Proto zde lidé do kostela příliš nechodili.

Projevy odporu však brzy umlkly. Zatímco socialisté neuměli nic jiného než štvát hladovějící obyvatelstvo proti „buržoazii“ a „kněžourům“, farář Ketteler okamžitě založil spolek na podporu chudých a využil svého šlechtického původu a rodinných vazeb, což mu otevíralo dveře u mocných a vlivných. Psal dopisy, cestoval a žebral o pomoc pro své farníky. Dočkal se, brzy začaly do Hopstenu proudit vagony s pšenicí. Kettelerova vážnost a úcta vzrostly zejména poté, kdy za epidemie tyfu se nebál nákazy a chodil odvážně do domů postižených osob, které všichni zdaleka míjeli. Uděloval svátost pomazání nemocných, ale také jim sloužil jako ošetřovatel, dokonce i umýval mrtvé a připravoval je k pohřbu, což se z důvodů nebezpečí nákazy báli jiní dělat. Počáteční odpor, s jakým ho původně hopstenští přijali, se tak obratem změnil v oddanou lásku. Kostel se brzy zaplnil i těmi věřícími, kteří dosud podléhali antiklerikální propagandě. Ketteler potom mohl začít pracovat s farníky duchovně. Založil v Hopstenu „Bratrstvo Nejčistšího Srdce Panny Marie k obrácení hříšníků“, jehož členy se stali i původní farářovi nepřátelé.

Poslancem, biskupem a publicistou

Kettelerova obrovská popularita jej v revolučním roce 1848 doslova „vehnala“ do politiky. Byl zvolen poslancem do Všeněmeckého parlamentu ve Frankfurtu nad Mohanem, který měl připravit sjednocení všech Němců v jednom státě. Tam na sebe upozornil 18. září 1848 odvážnou řečí, kde požadoval právo katolíků mít vlastní školy, aby nemuseli své děti posílat do protestantských nebo bezvěreckých výchovných zařízení.

Den po tomto Kettelerově projevu vypuklo ve Frankfurtu povstání levicových liberálů a republikánů. Dva poslanci frankfurtského parlamentu, kníže Felix von Lichnowski a generál Hans Erdmann von Auerswald, byli luzou zavražděni. Kettelera poslanečtí kolegové požádali, aby pronesl smuteční slovo. Vyhověl. Vraždu obou mužů označil za přímý důsledek falešných bezbožeckých idejí, které svádějí lid krásnými hesly, ale jejichž důsledkem je zločin.

Ketteler se tak dostal do povědomí veřejnosti jako skvělý a nadaný řečník, proto byl zván na nejrůznější shromáždění katolických spolků a organizací. Všimli si ho i církevní představitelé. Bylo zřejmé, že Kettelera nemůže minout vyšší církevní úřad. R. 1849 byl jmenován proboštem v Berlíně, o rok později, ve věku necelých čtyřiceti let, biskupem v Mohuči.

Hned šokoval věřící svojí dobročinností a skromností života. Zřekl se všeho, co by mohlo být považováno za přepych. Odmítl jezdit v kočáře a vzal za vděk starou bryčkou, taženou pouze jedním koněm. Nespával v posteli, ale na slamníku jako jeho nejchudší diecézané. Osobně navštěvoval dělníky i venkovany, zajímal se o jejich problémy a finančně i jinak pomáhal v těžkých situacích. Z peněz, které dostával jako šlechtic z rodinných statků, zřídil při své diecézi zvláštní fond, z něhož byla hrazena zdravotní péče těm nejchudším, kteří ji nemohli zaplatit. Protože tento biskupův příjem nakonec k tomuto účelu nestačil, obrátil se o pomoc k věřícím a vyhlašoval pravidelné sbírky, sháněl též milodary všude, kde mohl.

Kettelerovou snahou bylo, aby nikdo z jeho diecézanů nehladověl a nezůstal bez střechy nad hlavou. Proto založil „Spolek pro pomoc lidem na ulici“, v němž se angažovali především kněží, řeholnice a zbožné ženy. Jeho členové měli za úkol sledovat v celé diecézi případy, kdy někdo ztratí práci (podpory tenkrát neexistovaly). To pro postižené většinou znamenalo i ztrátu bydlení, neboť neměli z čeho je zaplatit. Spolek jim a jejich rodinám zařídil provizorní bezplatné ubytování, poskytl peníze a stravu a pomohl najít nové zaměstnání. Biskup též hojně zřizoval charitativní útulky pro staré osamělé ženy, které živořily.

Nebyl však pouhým dobrodincem a mecenášem chudých, ale také sociálním teoretikem a bojovníkem za spravedlnost v křesťanském duchu. Tvrdě a nekompromisně odmítal jak kapitalistický liberalismus, tak i marxistický socialismus. Už v adventním kázání r. 1848, ještě předtím, než se stal biskupem, řekl mj. o liberalismu: „Dnes všude slyšíme slovo svoboda. Mnozí si ji ale vykládají jako svobodu od mravních zákonů a Božích přikázání. Zvláště ti, kteří se věnují podnikání, často popírají platnost mravního zákona, jako by se jich nauka o ctnostech a hříších netýkala. Podle jejich vlastních zákonů, které opovážlivě a drze povýšili nad zákony Boží, jsou loupež, krádež, podvod a nekázeň dobrem a nikoli zlem...“ Dále pokračuje o socialistickém ateismu: „... důsledkem této svévole je, že jiní zase přicházejí s naukou, že člověk nesmí nad sebou trpět žádného Boha jako zákonodárce a vůbec nikoho, kdo hovoří s Boží autoritou. Bůh dopustil, aby člověk mohl toto šílenství tvrdit. Jenže zároveň Bůh také říká: ‚Až sem – a dále ne!‘ Bůh nedopustí, aby toto šílenství bylo uvedeno do života, a pokud ano, tak člověka za to stihne strašlivý trest.“

R. 1854 vydává knihu Právo a právní ochrana katolické církve v Německu, kde argumentuje především historicky. Církev podle něho vytvořila německý národ a stát, dala mu morálku, kulturu a hlavně nadpřirozený cíl. Je nositelkou zjevené pravdy, proto pouze jí náleží ze strany státu právní ochrana, nekatolickým denominacím jenom tolerance, kterou považuje v dané konkrétní situaci za nezbytnou. Stát, chce-li být podle Kettelera skutečně právním a spravedlivým státem se zákony odpovídajícími přirozenému mravnímu řádu, musí nutně preferovat katolickou církev před jinými vyznáními, jinak degraduje, jak vidíme na tehdejších demokratických republikách, na názorově indiferentní společnost, kde morálkou a posléze právem je to, co si lidé sami podle své pýchy a svých chtíčů odhlasují.

R. 1862 vychází jeho další publikace pod názvem Svoboda, autorita a Církev. Vznikla na popud hraběnky Idy Hahnové, kterou Ketteler připravil ke konverzi. Tato šlechtična potom založila v Mohuči charitativní řeholní kongregaci. Ketteler se tady zabývá ožehavými tématy svobody svědomí, víry a vědy, lidské důstojnosti, rodiny a také svobodného zednářství. Právně a filosoficky zde rozebírá pojem „svoboda svědomí“, kterou dělí na „mravní svobodu“ a „náboženskou svobodu“. Píše: „Tak jako mravní svoboda nedává člověku žádné právo na zlo, nýbrž na vnitřní, svobodný příklon k dobru, spojený se svobodnou volbou dobra bez jakéhokoliv nucení z vnějšku, tak i náboženská svoboda nedává člověku žádné právo volby lži a bludu místo pravdy, ale právo svobodné volby pravdy bez jakéhokoliv donucování.“ Z toho potom vyplývá podle Kettelera neoprávněnost liberálního požadavku legalizace náboženské svobody: „Nesmí být dáno žádné právo přijímat, organizovat a šířit falešné náboženství. První a nejvyšší povinností člověka je zvolit si pravé náboženství a věnovat mu všechny své síly.“ Dále píše s odvoláním na sv. Tomáše Akvinského, že v politické praxi musí platit zákaz jakéhokoliv státního donucování nepokřtěných ke křtu. To ale neznamená, že stát musí tolerovat např. pohanské kulty. Může tak činit, jestliže budou izolovány v ryze soukromé sféře a zbaveny všech prvků, neslučitelných s přirozeným mravním řádem, např. posvátné prostituce. Co se týká nekatolických křesťanských denominací, tak jejich vyznavači se v tomto náboženství již narodili, mají své kostely a školy. Proto z hlediska veřejného blaha je dle Kettelera prospěšné, aby jim katolický stát poskytl právní ochranu, avšak ve smyslu tolerance, nikoli ve smyslu „zrovnoprávnění“ s katolickou církví. Nekatoličtí občané ať také mají v katolickém státě stejná práva jako katolíci v možnostech nabývat majetek, získávat vzdělání a zaměstnání. Katolický stát ale nesmí tolerovat útoky proti pravé Kristově Církvi ve škole, v tisku a na veřejných shromážděních. Nebezpečí Ketteler vidí především v tajných společnostech, které intrikují proti Církvi, na prvém místě ve svobodných zednářích. Požaduje, aby orgány činné v trestním řízení proti nim zakročily.

Pokračování příště.