Dovolte mi malou úvahu o hraní a hračkách a pár záchytných bodů k dnes tak nelehkému rozhodování při jejich nákupu.

Dítě je ve své podstatě osoba, kterou bychom měli brát vážně. Tím zvláštním na dětství je jeho rozvoj, k čemuž si s sebou dítě na svět přináší vlastnosti, jako je otevřenost a tvárnost.

To s sebou nese velké možnosti, ale i nebezpečí. Na jedné straně čekají síly a schopnosti dítěte na rozvinutí a zdokonalování, na druhé straně zde hrozí i špatné postupy a úskalí.

Hra je činnost, kterou je možné vykonávat bez zvláštního úsilí. Pozoruhodné je, že je vždy brána velmi vážně, děti (a dokonce i dospělí) se na ni plně soustředí a jsou jí zcela pohlceny. Hra je příležitostí, jak se nenuceným způsobem vžít do určitých rolí a modelů chování a jak je vykonávat.[1] A to je to, co dělá hry tak cennými v rozvoji člověka.

Tyto skutečnosti jsou samozřejmě od výrobců hraček masivně využívány. Zkuste někdy podniknout malou kritickou procházku oddělením hraček v našich obchodech a dojdete k podivuhodným závěrům:

-     Jakkoli jsou jinak rozdíly mezi pohlavími stírány a popírány, jakkoli je význam ženy jako matky znevažován, výrobci hraček z těchto zákonitostí přímo tyjí. Na trhu jsou po tunách nabízeny produkty, které cílenými půvaby vzbuzují mateřské city našich děvčátek. Existují např. interaktivní miminka, která reagují na dotek, tlukot srdce a hlas a vyvolávají tak u svých panenkovských maminek instinktivní touhu po péči o ně. Oblečky i ostatní doplňky pro panenky jsou samozřejmě voleny v něžné růžové nebo dalších pastelových barvách. Stejně lákavou nabídkou je např. pohádkový kočár s koníkem na dálkové ovládání (včetně nastavitelného programu klusání a doprovodných zvukových efektů)…

-     Chlapcům a mužům od přírody vlastní touha bojovat a zájem o techniku se naopak může plně rozvinout při hře se svalnatými roboty a příšerkami nebo vesmírnými loděmi na dálkové ovládání. Zcela „normální“ vozidla a letadla řízená vysílačkou patří ještě k těm nejneškodnějším, stejně jako různé druhy technických a modelových stavebnic.

Když se člověk podívá na způsob výroby a materiál nejčastěji nabízených hraček, první, co mu přijde nápadné, je jejich „lacinost“ – od mnoha optických, čistě vnějškových efektů až po zjevné znečišťování prostředí. Kromě toho jsou hračky často zhotovené z podřadných, umělých materiálů. Nejpozději u údaje, který odkazuje na zemi výroby či původu (Made in…), se dovíme, že se jedná o levný import ze zemí s nízkým platovým ohodnocením. Jsou samozřejmě nabízeny za odpovídající nízkou kupní cenu a jdou tak patřičně na odbyt. V praxi se ale brzy zničí, takže jsou rodiče nuceni neustále dokupovat něco nového. Z toho mají jistě nejmenší zisk právě děti.

Stejně „laciná“ je dnešní běžná hračka i co se týče možností jejího využití. Často je omezena jen na jednu nebo několik málo funkcí, což se dětem velmi brzy omrzí. Takže můžete starou hračku brzy vyhodit do koše a jít koupit novou…

Je proto bezpodmínečně nutné vyvinout vlastní cit pro hodnotné a méně hodnotné hračky, ne vždycky se totiž dá spolehnout na nálepku „pedagogové doporučují“. Pomoci nám v tom mohou následující body:

-     Dobrá kvalita materiálu a povedené zpracování garantují dlouhou životnost hračky a snižují riziko zranění o porušené, resp. ostré části. Přednost by měly mít přírodní materiály. Jsou sice dražší, ale zároveň trvanlivější a méně nebezpečné (jedy!).

-     Estetická hodnota: odpovídá hračka zdravé a přirozené představě o kráse, nebo na sebe poutá pozornost nepřirozenými barvami, odpudivostí nebo přílišným zvýrazněním jednotlivých částí?[2]

-     Nezřídka jsou s tím úzce spjaté i morální hodnoty. Můžeme ještě doufat, že naše děti zůstanou morálně neporušeny, když necháme děvčátka hrát si s panenkami připomínajícími spíše ženy z nočních klubů a chlapce s odpudivými bojovými roboty, jejichž pohled je naplněn zlobou?

-     Dobrá hračka je pro dítě výzvou, aby bylo samo aktivní a ne aby např. pouze stisklo tlačítko a tím vyloudilo z hračky bezduchý a donekonečna se opakující trik (zvuk, pohyb, světlo atd.). Čím více je podněcována vlastní iniciativa dětí, tím déle vydrží i radost z hraček. Nejúčinnějším opatřením proti nudě je i mnohostranné využití hraček.

-     Ponechává hračka dětem dostatek prostoru k rozvíjení vlastní fantazie a možností? Už jste si někdy všimli, s jakým zápalem si malé děti vybírají předměty k běžnému každodennímu použití a s pomocí své fantazie je promění v něco úplně jiného? Ze zcela obyčejné věci se pak stane hračka velkého významu – a hrajícímu si dítěti je jedno, jestli je to drahý značkový panáček nebo předmět, který si právě před chvílí „vypůjčilo“ z kuchyňské linky…

-     Má to, co je skrze hračku nabízeno dítěti za možnosti, vůbec opravdový smysl a vztah ke skutečnosti, nebo se jedná o výplody zvrácené fantazie? Kromě toho, že se člověk při hře baví, by si měl z toho také odnést něco do života. Pro rozvoj našich dětí je jistě málo užitečné, když se budou zaměstnávat brakem, který doprovází postavy z filmů a televize. Není na tom nic opravdového a často také nic příkladného. Proto by člověk tento konzumní humbuk, který je s tím spojený, neměl podporovat.

-     Přednost by měly mít možnosti ke hře, které přirozeně vyplývají z dané situace. Když to dovolí povětrnostní podmínky a jiné okolnosti, existuje sotva něco cennějšího než společné hraní a dovádění s dobrými kamarády v pokud možno přirozeném prostředí. Tím člověk – ať už velký, nebo malý – získá vztah k Bohu spíše než v džungli velkoměsta nebo před obrazovkou. Ani přínos těchto aktivit pro zdraví se nedá nikdy dostatečně docenit.

-     V mnoha ohledech jsou zvlášť důležité společenské hry: nehledě na zábavní hodnotu podporují osvojení si a dodržování společných pravidel. Uspořádaná spolupráce a soupeření se pozitivně odrážejí na adekvátním sociálním chování. Rozvíjí se přitom i tzv. frustrační tolerance. Ta představuje schopnost vyrovnat se s porážkami a neúspěchy. Na druhou stranu lze za pomoci vhodných her vyvinout zdravou a cílenou ctižádost. No řekněte, kdo z vás by rád nevyhrával?

Převzato z www.don-bosco-sb.de.

Přeložila Martina Šimková.