o jazyce

Petr Bahník

Sami sebou

Jednou z nejvážnějších krizí, kterou je nám jako příslušníkům západní civilizace souzeno dnes a denně zakoušet, je prohlubující se krize naší vlastní identity. Tato krize je důsledkem i katalyzátorem nesčetného množství proměn, vývojových trendů a tendencí moderních dějin Západu (nacismem či komunismem počínaje a antikoncepční revolucí konče).

Je obtížné ptát se po její historii. Co stojí na počátku této krize? Je to dávná ztráta věroučné jednoty? Rozpad tradiční agrární společnosti? Osvícenství? Hekatomby mrtvých nedávno uplynulého dvacátého století? Těžko říci. Odpověď přenecháme odborníkům budoucnosti. Krize, o níž je řeč, tady nicméně je a zcela nepřehlédnutelným způsobem se projevuje v nejrůznějších oblastech života.

Je to hluboká krize víry, etiky i estetiky. Krize racionality i emotivity. Krize, jež západnímu člověku dneška brání pochopit a přijmout sebe sama, své vlastní kulturní kořeny, a následně také pochopit a přijmout okolí. Naše sebe-vědomí je rozbité. Hodnoty, zvyky a sociální vzorce, které utvářely naši národní a náboženskou identitu, erodovaly natolik, že se naše společnost podobá ze všeho nejspíše uzavřenému pavilonu psychiatrické léčebny, v němž nic rozumného nemůže uspět, a naopak, nic není dostatečně bláznivé, aby se to někdo z chovanců nepokusil zrealizovat.

Identita každého člověka je strukturovaným celkem, jež je definován především poměrem jednotlivce k různým skupinovým identitám, daným pohlavím, původem, výchovou, vzděláním, sociálním postavením apod. Krize identity západního člověka je tedy osudovou neschopností „zápaďanů“ počátku dvacátého prvního století přirozeně přijímat a harmonizovat v sobě tyto různé složky vlastní svébytnosti. Smířit se s tímto stavem nelze. Kdybychom tak chtěli učinit, stane se náš život živořením. A to bez ohledu na míru hmotného luxusu, již si můžeme či nemůžeme dopřát.[1]

K resuscitaci onoho dnes tak vzácného umění „být (vědomě a rád) sám sebou“ patří v neposlední řadě také pochopení role, jakou při formování každého z nás sehrává identita národní. Ta česká byla historicky utvářena třemi faktory: genetickým a kulturním dědictvím „zaalpských barbarů“ (tj. usedlých Keltů, Germánů a Slovanů), křesťanstvím, jež ve střední Evropě působilo také jako nositel antické tradice (ať již latinské či byzantské), a českým jazykem, který navzdory všem historickým turbulencím přetrval věky. Následující článek se svým způsobem dotkne všech tří těchto faktorů, zejména se však bude věnovat jazyku, který dnes lze považovat za hlavní příznak české svébytnosti a který se stal také konzervujícím nositelem vlivu obou zbývajících činitelů, neboť v jeho lexiku (spisovném i nářečním), ale třeba i v mluvnické skladbě zůstává „zakódována“ genealogie, psychologie i duchovnost minulých generací.

Na počátku bylo Slovo

Obraz kříže bývá čas od času vykládán jako symbolický průsečík vertikály s horizontálou, božského s lidským. Primárně je to pochopitelně odkaz na spojení božství a lidství v osobě Pána Ježíše Krista, sekundárně však lze v tomto obraze spatřovat také připomínku spojení duše a těla v každém z nás. Spojení, jež je základem identity lidské bytosti a zdrojem křesťanského životního realismu.

Na pomyslné vertikále a horizontále tohoto kříže si pak můžeme představit celou řadu hodnot, jimiž je určován duchovní i hmotný život křesťana. Na horizontále ony hodnoty, jež se vztahují spíše k hmotnému světu a k přirozeným ctnostem, jako je pracovitost, rozum, vazba k rodině, stavu, vlasti apod., na vertikále pak hodnoty nadpřirozené, zejména dogmata víry, ale i křesťanský universalismus (tj. otevřenost Církve lidem všech stavů a národů) nebo třeba bezpříkladný závazek lásky k nepřátelům.

V životě křesťana se tak spojuje ona symbolická vertikála a horizontála, duše a tělo, ctnosti přirozené i nadpřirozené. Právě vědomí tohoto spojení, jež lze nazvat legitimizací hmotného, umožnilo v minulosti onen úžasný rozvoj umění a vzdělanosti, jehož odlesk nám dodnes uchovávají památky křesťanské Evropy, a zároveň zajistilo respekt k jednotlivým „národním kulturám“, které utvářely barvitý obraz středověké Christianitas. Církev se nebála vyjít vstříc lidské přirozenosti „až na hranici hříchu“, jako se sám Kristus nebál tuto přirozenost přijmout. Této šťastné ochotě či odvaze Církve vděčíme za mnohé. Česká a moravská lidová kultura je bez ní nepředstavitelná.

V opozici proti takovému sepjetí duše a těla stojí stoupenci dualistických náboženských nauk (například většina gnostiků). Ti považují duši a tělo za nesmiřitelné metafyzické protiklady. Tvůrcem duše je v jejich pojetí Bůh, zatímco tvůrcem těla (a všeho hmotného) ďábel.[2] Soudobá krize identity je vlastně jakousi „světskou verzí“ takového dualistického odstupu od „nečisté hmoty“. Středověcí gnostikové, tzv. kataři, oprávněně kritizovali zesvětštělý život části tehdejšího duchovenstva, na základě této kritiky však potom demagogicky „dokazovali“ svým věřícím nebezpečnost jakékoli „kolaborace s tělem“ a vytvářeli v nich odpor vůči hmotě a celému stvoření.[3] Lidé, kteří dnes tzv. „mají problém“ s tím či oním ve vlastní kulturní identitě, také často vycházejí z odstrašujících příkladů „zesvětštění“ či hodnotového vyprázdnění a s pocitem spravedlivé kritiky pak, jak se říká, vylévají s vaničkou dítě. Typickým příkladem tu může být povýšenost některých moderních katolíků vůči tzv. „růžencovým babkám“, nebo odstup mnoha intelektuálů vůči nedělním obědům či vánočním svátkům.

Je to škoda.[4] Přijetím tradic, pokorným zapojením se do jejich proudu, může totiž člověk mimořádně autenticky rozeznat kořeny kultury, kterou je formován, a prožít pak zvláštní dobrodružství, kdy v mysli zaklapne jakoby poslední dílek skládanky a člověk objeví smysl důvěrně známých věcí a slov, jimž dosud nerozuměl a jež byly uloženy kdesi hluboko v jeho mysli. Je to ono napojení se na mocný proud společenství minulých a budoucích, které může být člověku mimořádnou posilou, protože ukazuje k hodnotám nejvyšším. Jiným způsobem téže zkušenosti je hmotné dědictví. Zdědím-li cestu s alejí lip, kterou sázel děda, jako by ke mně on sám přes propast let promlouval. Ale co více: Když on ty stromy sázel, nemohl si ještě užít jejich stín, ten je tu až pro mě. To je pozoruhodná výpověď o přirozené etice, o lidském údělu, čase a věčnosti.

Zcela mimořádným „druhem“ tradice je ovšem bezesporu jazyk. Nelze jej chápat jako pouhý nástroj komunikace mezi lidmi. Jazyk je něčím daleko významnějším. Zprostředkovává člověku realitu, určuje a formuje jeho pohled na jevy kolem i uvnitř sebe sama. Hraje zásadní roli při lidském poznávání světa, ba v jistém smyslu lze s nadsázkou říci, že je to svět sám. Na počátku totiž bylo Slovo.[5]

České historické intermezzo

Jazyk, jímž si v prvních letech našich životů „přivlastňujeme svět“, nazýváme jazykem mateřským. Mateřštinou autora tohoto článku je jazyk český, jemuž proto věnuje na tomto místě několik řádek.

Západoslovanský jazyk, známý středověkým akademikům jako Lingua bohemica, vystupuje z anonymity v osmém století, jako řeč slovanského kmene Čechů, kteří si ji od pradávna cenili natolik, že své sousedy, neznalé jejich jazyka, nazývali Němci, tj. lidé němí. Jeho prvními doklady jsou deformované podoby slovanských jmen, s nimiž se setkáváme v latinsky psaných kronikách germánských Franků. Čeština tohoto období se nijak zvlášť nelišila od jazyka, jímž mluvili ostatní slovanské kmeny ve střední Evropě, lze proto mluvit spíše o středoevropské slovanštině.

První kultivaci přinesla tomuto jazyku křesťanská misie byzantských vzdělanců Konstantina a Metoděje působících na území mladé říše slovanského knížete Rostislava, jež vešla do dějin jako Velká Morava. Byzantští misionáři vytvořili na základě balkánských slovanských dialektů nový umělý jazyk, tzv. staroslověnštinu, pro který navrhli také písmo,[6] a který pak plnil ještě téměř dvě století po pádu Velké Moravy funkci jakéhosi „spisovného jazyka“ středoevropských Slovanů, do nějž byl přeložen Nový zákon[7] a v němž vznikala samostatná literární díla (např. tzv. První staroslověnská legenda o sv. Václavu).

Sázavský klášter sv. Prokopa v Čechách tuto jazykovou a literární tradici rozvíjel ještě ve dvanáctém století, po nešťastném rozkolu mezi východními křesťany a Římem. Současně ale již od počátku jedenáctého století probíhal proces postupné emancipace češtiny od spojení se staroslověnštinou, k němuž patrně dochází v souvislosti s ústupem staroslověnštiny z liturgického života a dominantním postavením latiny v této oblasti. Dokladem tohoto vývoje je nejstarší českojazyčná duchovní píseň, plnící do jisté míry i roli raně středověké české hymny, Hospodine pomiluj ny!, dílo pražského biskupa sv. Vojtěcha, jejíž text ještě obsahuje řadu staroslověnských vlivů, staroslověnský však už není.

Ve dvanáctém století se latina stala všude v západní i střední Evropě univerzálním jazykem liturgie a vzdělanců, vedle ní však nacházely široké literární uplatnění i jednotlivé národní jazyky, a to především v žánru hrdinské epiky (francouzský chanson de geste, německý heldenlied), z níž se později vyvinul dvorský román. Víme o působení českých autorů, pěvců Dobriety a Koiaty, v tomto období, jejichž skladby se nám bohužel nedochovaly.[8] Z doby po roce 1212, kdy se český přemyslovský stát stal dědičným královstvím, pochází další významná duchovní píseň, známý Svatováclavský chorál.

Razantní nástup českojazyčné literatury ovšem nastává až na přelomu třináctého a čtrnáctého století, kdy se domácí český živel cítí ohrožen masivní imigrací nových osadníků z německých zemí, kteří se s panovnickým souhlasem usazují zejména v pohraničních oblastech českého státu, ale stále častěji také v blízkosti jeho tradičních center. Česká šlechta, která zprvu s nadšením přijímá západní módu, a dává si podle vzoru hrdinů německého heldenliedu různé německy znějící přídomky[9], pociťuje poznenáhlu potřebu vymezit se vůči nově příchozím jako domácí elita, a začíná proto podporovat rozvoj literatury v českém jazyce. To vede ke zrychlení některých vývojových trendů v české mluvnici a k zásadní diferenciaci mezi češtinou a polštinou. Je to doba vzniku staročeské Alexandreidy a Kroniky tkř. Dalimila. Doba vlády Karla IV. je pak vyvrcholením tohoto nástupu. Vznikají českojazyčné převody oblíbených literárních děl západoevropské provenience (např. Tristan a Izolda), původní beletristická tvorba (např. Kronika o Bruncvíkovi) a poprvé čeština proniká i do sféry diplomatické, objevují se první úřední listiny psané v češtině. Na sklonku čtrnáctého století pak vzniká český překlad svatých písem Starého i Nového zákona (dochované rukopisné verze jsou známé jako tzv. Bible Drážďanská a Bible Olomoucká).

Trend nástupu češtiny do umělecké i politické sféry nastoupený za vlády Lucemburků pokračoval za husitských válek. Husovi samotnému bývá připisován jazykovědný spis O pravopise českém, navrhující zásadní zjednodušení tehdejšího českého spřežkového pravopisu zavedením speciální diakritiky, tzv. nabodeníček, předchůdců dnešních českých háčků a čárek. Husovo autorství tohoto spisu je ovšem sporné.

Za jeden z historických vrcholů ve vývoji českého jazyka je pak považována doba nástupu humanismu u nás, označovaná podle jednoho z tehdejších vzdělanců, Daniela Adama z Veleslavína, jako doba veleslavínská. Je to období přelomu patnáctého a šestnáctého století, kdy vzniká řada českojazyčných vědeckých děl, čeština se stává samozřejmým diplomatickým jazykem a po jistou dobu dokonce plní zvláštní roli zprostředkujícího jazyka v komunikaci mezi západním světem a Ruskem.[10]

Od doby veleslavínské nedoznala už čeština až dodnes žádných výrazných mluvnických změn. Touto slavnou dobou ovšem zároveň končí vzestup českého jazyka a začíná naopak postupný ústup ze slávy a nakonec těžký „zápas o život“, jež musejí zdravé síly národa pro udržení své jazykové svébytnosti svádět.

První vážnou ranou v tomto směru bylo masivní rozšíření luterství v řadách české šlechty na konci šestnáctého století. Příklon k tomuto proudu náboženské reformace vedl mnoho šlechtických rodů k politické a kulturní orientaci na severoněmecké země a k první vlně germanizace těchto rodů. Česká aristokracie katolického vyznání v obavě z luterství, ale i postupného poněmčování prosadila roku 1615 zákon na ochranu češtiny. Po vypuknutí třicetileté války a porážce českých protestantů v bitvě na Bílé hoře to však byl paradoxně katolický císař Ferdinand II., kdo tento katolickými Čechy prosazený zákon zrušil ustanoveními tzv. Obnovených zřízení zemských pro Čechy a Moravu z let 1627–8, v nichž prohlásil za druhý státní jazyk v Čechách a na Moravě němčinu.

Ferdinand, který ze země vypověděl nekatolíky a počítal s válečnými ztrátami, chtěl tímto opatřením usnadnit imigraci do českých zemí a eliminovat tak úbytek obyvatel (reálně tvořil téměř 50 procent). Nešlo tedy primárně o nějakou plánovanou germanizaci, na českou kulturní identitu to však mělo katastrofální dopad a český jazyk se v krátké době stal jazykem trpěným, nikoli hlavním. Jen díky obětavému úsilí vlasteneckých katolických duchovních, jako byli Balbín, Pěšina, Šteyer či Beckovský, byla českému národu uchována jeho historická paměť a jazyková svébytnost. Probuzené barokní katolické češství, reprezentované např. skladbami Václava Michny z Otradovic či mystickou poezií Bedřicha Bridela, představuje pak mimořádné a nečekané vzepětí národa před další velkou zkouškou jeho vitality.

Tou se staly osvícenské reformy Marie Terezie a Josefa II. zavádějící v českých zemích povinnou školní docházku v německém jazyce a byrokraticky řízenou germanizaci vůbec. Při josefínském rušení „nepraktických“ klášterů pak byla nenávratně ztracena také značná část českého kulturního dědictví (píšící pamětníci oněch událostí se zmiňují o tom, jak při likvidaci některých českých klášterů docházelo k rozprodeji středověkých rukopisů doslova „na váhu“ kupcům, kteří používali vytržené listy z těchto knih k balení různého zboží do kornoutů).

Propad českého jazyka z pozice jazyka státního takřka do bezvýznamnosti korespondoval s úpadkem významu českého státního práva v rámci centralizující se habsburské monarchie, a s mírnými výkyvy[11] proto pokračoval i v devatenáctém století. Národní probuzení, vzniklé v souvislosti s celoevropským nástupem romantismu, však dokázalo této politické nepřízni čelit a v polovině století měl český národ nejen nečekaně schopnou a vzdělanou reprezentaci politickou i hospodářskou, ale i jazyk, který díky úsilí českých jazykovědců dokázal v krátké době doplnit lexikální deficity vzniklé stagnací jazyka v době josefinismu a nyní dokázal plnit všechny požadavky doby. Vzhledem ke své loajalitě vůči monarchii mohli Češi právem očekávat zlepšení poměrů a jazykovou emancipaci, jíž se však nikdy nedočkali.

Po zániku monarchie a vzniku ČSR v roce 1918 se v souladu s ideou jednotného národa Čechů a Slováků začalo hovořit také o jediném „jazyce československém“, který má dvě plnohodnotné verze, českou a slovenskou, což se prakticky projevovalo tím, že se na slovenských školách vyučoval jazyk slovenský a v českých zemích český.[12]

Za nacistické okupace pak byla ohrožena sama fyzická existence národa a plány na důsledné poněmčení „rasově hodnotné“ části národa nedávaly českému jazyku prakticky žádnou šanci.

Naopak, éra komunistické moci neznamenala pro češtinu ohrožení existenční, ale existenciální. Šlo o duši národa. Jazyk byl na jedné straně kastrován úmyslným zapomínáním na značnou část české slovesnosti i lexika, na druhé straně pak znásilňován zaváděním nových, obvykle nic neříkajících výrazů a slovních spojení, včetně tragikomického zavádění četných rusismů v padesátých letech a z ruštiny odvozené zvyklosti fonetického přepisu cizích slov (džus, džez).

V současné době jako by zápas o naši jazykovou svébytnost vrcholil. Zprimitivnění jazyka započaté za komunismu se ještě znásobilo působením nejapných reklamních sloganů, které na veřejnost útočí doslova na každém kroku, i celkovým úpadkem etiky v důsledku krize západní identity a zároveň k nám neustále ze zahraničí pronikají hlasy doporučující nám, abychom ten archaický jazyk pokud možno co nejdříve odložili někam do kouta a přimkli se ke globální angličtině, nebo aspoň „sousedské“ němčině.

Tváří v tvář naznačené historii to však s čistým svědomím udělat nejde. Rozhodně ne, chceme-li zůstat sami sebou.

Zpět ke stromu hodnot

Ale nyní se zase vraťme z historické exkurse zpět k onomu obrazu kříže s hodnotami umístěnými na horizontálním a vertikálním rameni a podívejme se na otázku jazyka a jazykové svébytnosti pomocí tohoto symbolu.

Nejprve se pokusme uchopit jazyk jako zřetelný příznak národní identity. Tato identita , jak jsme uvedli už dávno a výše, je utvářena třemi faktory: genetikou, náboženským rámcem a jazykem. Genetické dědictví je hodnota jednoznačně spojená s tělem a hmotnou existencí, na pomyslném kříži bychom je proto umístili na horizontále. Naopak, náboženský rámec identity evropských národů je nutno hledat na vznosné vertikále, je jím křesťanství a z něj odvozený univerzalismus nevázaný na žádné etnikum a tudíž národně indiferentní. Není protinárodní, být Polákem a katolíkem jde přece dobře dohromady, neplatí však, že každý Polák je katolík a samozřejmě už vůbec ne, že kdo je katolík, je také Polák. Kde se tedy mezi pokrevním principem a spirituálním univerzalismem nachází místo pro hodnotu jazyka? Inu přesně uprostřed, na průsečíku pomyslných linií horizontály a vertikály. Jazyk není hmotným dědictvím, není však také záležitostí pouze spekulativní či ryze duchovní. Je každodenní, empirickou zkušeností. Tedy jazyk živý, národní.

Poněkud jinak se to má s jazyky, jež jsou primárně určeny k náboženské praxi. Podívejme se na onen symbolický kříž ještě jednou z tohoto pohledu. Nehodnoťme už jazyk v kontextu dalších faktorů národní identity, ale v rámci dichotomie živý jazyk všednodennosti kontra tzv. umělé či mrtvé jazyky určené liturgii, např. výše zmíněná staroslověnština či latina.

Jazyk živý, jako jev primárně sekulární, bychom si logicky měli představit na horizontále a jazyk liturgický na vertikále symbolického kříže, mají-li věci mít správný řád. Nahlédneme-li do historie, např. do předchozího oddílu tohoto článku, zjistíme, že v křesťanské minulosti se právě tato věc chápala s mimořádným citem. Latina, která se na Západě v liturgii prosadila, měla tři zřetelné výhody: přesnost a jednoznačnost teologických vyjádření, všeobecnou rozšířenost a tudíž srozumitelnost (alespoň vzdělanějším věřícím) a ustálenou formu mrtvého jazyka antiky, který už se nevyvíjí a nedochází v něm k posunům významu (tuto poslední přednost bychom ovšem asi docenili lépe my dnes než raně středověcí lidé). V podstatě týmiž znaky mohla být na Východě charakterizována církevní řečtina či u Slovanů staroslověnština.

Jazyky živé se pak ve středověku realizovaly v literatuře světského charakteru, např. ve zmíněných hrdinských písních. Ty se naopak jen zřídka převáděly do latiny. Stojí za zamyšlení, proč jsme v moderních dějinách svědky jakéhosi obrácení gardu: V sekulární sféře, kde nic nebrání různosti a kde by měla být respektována přirozená odlišnost a svoboda národů, se nesmyslně znovu a znovu objevují snahy o jazykovou unifikaci, ať už prováděnou násilím (v představách nacistického Německa), nebo komerčním tlakem (jako preferování angličtiny dnes), zatímco v oblasti liturgické, kde by nadpřirozený motiv posvěcoval univerzální jednotu a dával jí smysl, byla tato jednota rozbita, prý z ohledu na srozumitelnost a přijatelnost mešních textů současnými věřícími. Vzhledem k tomu, že jazyk není jen nástrojem komunikace, jak je uvedeno výše, ale způsobem uchopování reality, nabývá tento obrácený přístup, zřetelně odlišný od přístupů minulosti, zvláštního rázu.