Červen
je měsícem zvláště zasvěceným Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.
Litanie k Božskému Srdci čítá pouze třicet tři zvolání
počínajících slovy „Cor
Iesu...“, tedy přesně tolik, kolik let žil náš
Spasitel na zemi. Každé z těchto zvolání však
obsahuje tak velkou teologickou hloubku, že by na jejich základě
bylo možno složit mnoho dalších, nových zvolání, což také
někteří svatí činili. Božské Srdce lze tedy bez nadsázky
nazvat „Srdcem tisíce zvolání“. Papež Pius XI. učil,
že v Srdci Ježíšovu nacházíme „souhrn celého náboženství
a směrnice dokonalosti“ (Miserentissimus
Redemptor). Zaslíbení daná Pánem Ježíšem sv. Markétě
Marii Alacoque těm, kdo uctívají jeho Božské Srdce, jsou
tak nádherná a povzbudivá (možná právě v temnotách
dnešní doby), že papež Lev XIII. prohlásil: „Když Církev
v čase po svém založení úpěla pod jhem císařů,
zjevil se mladistvému císaři kříž na výsosti jako předzvěst
a záruka brzkého vítězství. Dnes jeví se našim zrakům
jiné božské znamení ohlašující štěstí: jest to Srdce
Ježíšovo, nad nímž ční kříž a jež mezi plameny v nejjasnějším
lesku září. K tomuto znamení musíme upnouti své naděje,
od něho třeba lidstvu vyprositi a očekávati jistou spásu“
(Annum sacrum).
Svatí
ona zaslíbení nazývali „zákoníkem milosrdenství“
a „evangeliem Božského Srdce“ (bl. Klaudius de
la Colombiere
). Týkají se všech lidí, bez ohledu na to, na jakém stupni
duchovního života se nacházejí: „Hříšníci v mém
Srdci najdou pramen a bezedný oceán milosrdenství. Vychladlé
duše se roznítí. Horlivé duše dosáhnou v krátké době
vysoké dokonalosti.“ Každý stav obdrží zvláštní
milosti: „Kněžím dám moc drtit i ta nejzatvrzelejší
srdce. Upevním mír v jejich rodinách. Budu je těšit ve
všech trápeních. Budu hojně žehnat všemu jejich počínání.“
A jak podivuhodný je příslib věčné spásy: „Slibuji
při nesmírném milosrdenství svého Srdce, že moje všemohoucí
láska propůjčí všem, kteří po devět po sobě jdoucích
prvních pátků měsíce mne přijmou, milost, že u nich setrvám
až do konce. Nezemřou ve stavu nemilosti a bez svatých svátostí.
Božské Srdce jim bude bezpečným útočištěm v jejich
posledních okamžicích.“ Tento nejdražší poklad, který
dal Bůh našim rozbouřeným časům, musíme co nejčastěji
stavět do středu naší modlitby. Měli bychom o něm stále
pozorněji rozjímat, jej hlouběji poznávat, a poznávajíce
jej stále více milovat.
Srdce
Ježíšovo je počátkem i koncem, Alfou a Omegou. Ve filosofii
se skláníme nad existencí všech stvořených jsoucen a hledáme
jejich prvotní a všeobecný pramen. Poznáváme, že všechny
věci se pohybují, mají svou příčinu, jsou nenutné, složené
a nedokonalé, ustanovené v určitém pořádku a k dosažení
určitého cíle. Aby mohly být, musejí mít svůj Pramen. Potřebují
Bytí, které je jejich prvním hybatelem (jenž není ničím
pohybován), který je jejich prvotní příčinou, jsoucnem
nutným, nesloženým, dokonalým, určujícím řád všech věcí
a vytyčujícím cíle všemu, co existuje.
Podobně
se díváme i na náš duchovní, nadpřirozený život. Poznáváme,
že v nás přebývají jisté schopnosti, nadání,
dovednosti. Jsme v pohybu, tzn. myslíme, mluvíme, konáme,
modlíme se, činíme dobro, milujeme. A přesto nejsme prvotní
příčinou těchto všech činností – je jí Bůh.
Prvotní příčinou našeho nadpřirozeného života je pak
Nejsvětější Srdce Pána Ježíše. Toto Srdce stojí na počátku
všech našich nadpřirozených hnutí. Není žádného vnuknutí,
které by nevyplývalo z Božského Srdce. Není ani
jednoho dobrého skutku, který by neobdržel svůj popud, svou
sílu, svou odhodlanost a vytrvání od téhož Srdce. I
nejskromnější projev naší lásky má svou předzvěst v úderu
Božského Srdce.
Kolik
takových nadpřirozených hnutí každodenně zakoušíme?
Zcela jistě více než málo. Avšak u zdroje každého z nich
stojí Srdce Ježíšovo, všeobecný „pramen života a
svatosti“. Jak falešný je často náš pohled na život!
Občas vidíme nějakou stopu přítomnosti Pána Boha ve světě.
Nicméně jen zřídka si uvědomujeme, že na počátku všeho
v řádu času a prostoru (natožpak čistých duchovních
jsoucen) stojí On. Kdybychom trochu více otevřeli oči naší
duše, pak bychom ve veškeré naší činnosti, jež vede k dobru,
nacházeli spíše Jeho než sebe samé. Z takovéhoto
pohledu lze trochu lépe pochopit, proč je pobožnost k Nejsvětějšímu
Srdci Ježíšovu tak důležitá a je obdařena tak hojnými
zaslíbeními.
Křesťan
musí brát ohled na pravdu a vědomě v ní žít. Když
si myslí či říká: „Já dělám...“, tak by to
ve skutečnosti mělo znít: „Srdce Ježíšovo mi
dovoluje, umožňuje, působí, abych to či ono dělal...“
Pokud na počátku stojí takovéto myšlenky, pak se vše činí
ve znamení Boha, ve znamení jeho nekonečné Lásky, jejímž
symbolem a příbytkem je právě ono Srdce. Bude-li Srdce Ježíšovo
hlavním vůdcem našich skutků, pak je hřích nemožným. Průměrnost,
lhostejnost, zanedbávání – to vše je nemožné, přinejmenším
tak dlouho, dokud se člověk sobectvím a pýchou neodvrátí
od nadpřirozené skutečnosti.
O
Srdci našeho Boha krásně pravíme: „planoucí výheň lásky“.
Je to podivuhodná výheň. Plane neustále, navzdory tomu, že
se ji člověk snaží svou lhostejností a hříšností stůj
co stůj uhasit. Člověk se může nanejvýš svým zlým zneužíváním
svobodné vůle odvrátit od jejího tepla, ale nemůže je
uhasit. Vpravdě, podivuhodná výheň lásky! Nenechá se
odradit, neuráží se, neztrácí trpělivost, vyzařuje teplo:
„plná dobroty a lásky“, „trpělivá a nejvýš
milosrdná“, „v níž přebývá Boží spravedlnost
a slitování“. Tak to vypadá ze strany Boha, který se
sklání k člověku. A jak ze strany člověka, který se
odvrací od Boha? Hle, Srdce Ježíšovo je „potupami
nasycené“, „pro naše nepravosti ztrýzněné“,
„kopím probodené“. Je nakonec „za hříšníky
obětované“. Jaký protiklad!
Toužíme-li
uctívat Nejsvětější Trojici, obraťme se k Srdci Ježíšovu,
vždyť v něm Otec našel největší zalíbení a Duch
Svatý je stvořil v lůně Matky-Panny. Pokud nás trápí
pocit vlastní ubohosti, utíkejme se k Božskému Srdci, vždyť
v něm jsou veškeré poklady moudrosti a umění. Pokud se
nacházím v těžké situaci, utíkejme se k Srdci Ježíšovu,
vždyť ono je bohaté a štědré ke všem, kdo je vzývají.
Pokud námi zmítá nepokoj a panují nesváry, utíkejme se k Božskému
Srdci, vždyť ono je naším pokojem a smířením. Pokud se nás
při myšlence na smrt zmocňuje strach, utíkejme se k němu,
vždyť ono je nadějí umírajících.
Existuje
svědectví o dojemném poselství Pána Ježíše sv. Petru
Chanelovi, které, byť se týká přímo kněží, lze i přesto
velmi dobře vztáhnout na všechny věřící: „Jak
daleko jste od pochopení nekonečných pokladů mého Srdce!
Moje milá Matka a láska má mě povzbuzují, abych tyto
poklady rozléval, abych zbožné duše vyzýval k ponoření
se do onoho oceánu milosrdenství a lásky! [...] A co je
nutné k jejich získání? Je potřeba shromáždit a
spojit všechny vlastní city a soustředit je ve mně, který
jsem tam, v nejhlubším středu jejich duše! [...] Já
jsem tam, v hloubi jejich duše, a vroucně toužím učinit
ji jedním se mnou! Pročpak žijí tak na povrchu své duše?
Ach, kdyby se tak chtěli odvrátit od smyslových věcí, setřást
ze sebe lidské dojmy, aby sestoupili do samoty vnitřku své duše,
až do středu, kde já přebývám, jak rychle by mne nalezli a
jaký by to byl život sjednocení, jasu a lásky.“
Jak
šťastný je člověk, který v upřímnosti vlastního
srdce může spolu se sv. Bonaventurou říci: „Ó
dobrotivý Ježíši, jak krásné a útulné je přebývat v tvém
Srdci! [...] Našel jsem tvé Srdce, ó Ježíši, nejmilostivější:
Srdce Krále. [...] Tvé Srdce je již, pravím směle, rovněž
mým srdcem. Jak velká je to pro mě radost! Hle Ty, ó Ježíši,
a já máme jedno a totéž srdce. [...] Ó Ježíši nejkrásnější,
obmyj ze mě provinění, očisti mě od mých hříchů.
[...] Abych mohl vejít a usadit se v tvém Srdci po všechny
dny svého života a konat to, co ode mne žádáš!“
Římský
voják, který kopím probodl Nejsvětější Srdce Spasitele
rozpjatého na kříži, si jistě neuvědomoval, co činí. Je
to pro něj polehčující okolnost. Těžko si však lze představit,
co onen voják pocítil, když si uvědomil, jakému Srdci
zasadil ránu. Podle apokryfů se jmenoval Longinus, a starodávná
podání ho ztotožňují se setníkem, který na Kalvárii
velel skupině vojáků při ukřižování a smrti Pána Ježíše.
Pokud jsou zmíněné zprávy pravdivé (a není důvod jim nevěřit),
pak k Longinovu obrácení došlo již na Kalvárii, krátce
po smrti (či dokonce ve chvíli smrti) Spasitele, kdy se opona
jeruzalémského chrámu roztrhla vpůli, kdy potemnělo slunce,
kdy se zatřásla země a z hrobů začali vycházet mrtví.
Setník tehdy pravil: „Skutečně, tento člověk byl
spravedlivý“ [Lk 23, 47]; „Skutečně to byl Syn Boží“
[Mt 27, 54]; „Tento člověk byl skutečně Syn Boží“
[Mk 15, 39]. Dosvědčují to shodně tři evangelisté. Podle křesťanské
tradice tento člověk po svém obrácení odešel z vojenské
služby, začal hlásat Kristovu pravdu, aby za ni nakonec mučednicky
položil svůj život.
Lze
připustit, že ze všech duší, napřed pošpiněných prvotním
hříchem, avšak později spasených, právě duše onoho vojáka
nejvíce v nebi miluje Spasitele. Právě proto, že tento
člověk kopím zasáhl... samotného Boha v samo jeho
Srdce! Můžeme popustit uzdu fantazii a uslyšet toho vojáka,
jak říká: „Pane, musím tě v nebeském království
milovat horlivěji než všichni jiní, kdysi hříšní a nyní
spasení, neboť pouze tak mohu tvému Srdci odškodnit tu strašnou
ránu na Kalvárii.“ Pamatujme, každý z nás má ve
svých rukou nějaké kopí, máme vůli, můžeme jednat a jednáme.
Kéž při našich skutcích nikdy kopím hříchu nemíříme
proti Srdci Božímu, a vždy přesně kopím sebezáporu zasáhneme
našeptávání a pokoušení satanovo.
Převzato
ze Zawsze Wierni
6/2005.
Přeložil
Adam Podborský.
