odkud přišli starší bratři?

Pavel Zahradník

Mezi četnými populárními slogany onoho prazvláštního náboženského útvaru, jemuž se říká „pokoncilní katolicismus“, zaujímá důležité místo heslo označující současné vyznavače talmudského judaismu za „starší (?!) bratry“ křesťanů. S podivným nápadem, jenž zřejmě talmudský judaismus, ono náboženství bez Chrámu, bez kněží a bez obětí, vzniklé – stejně jako islám – v reakci na křesťanství, zaměňuje za starozákonní židovství, tu nechceme polemizovat; jeho nesmyslnost je nepochybně každému katolickému křesťanovi zjevná. Můžeme jenom krátce poukázat na výstižná slova švýcarského tomistického teologa dvacátého století, pozdějšího kardinála Charlese Journeta, jenž o této otázce praví: „Židovský omyl je pomýlením stonku, který ve chvíli rozkvětu sám sebe nepozná, jat ohromením květ zamítne a obrátí se ke kořenům. Tak vznikne nový náboženský útvar. Je to nynější židovství. Je staré dva tisíce let.“[1] Journet dále dokládá, že judaismus spolu s islámem tvoří dvojici znepřátelených bratři, navzájem sobě podobných, kteří „spolu vyhlašují Boží transcendenci vylučující Trojici a Vtělení“ a kteří „staví do cesty Božímu zjevení o duchovní spáse světa časné osudy vlastního národa.“[2]

Pokusme se nyní vysledovat vznik inkriminovaného výroku. Prvním, kdo v moderní době promluvil o talmudských židech jako o „starších bratrech“ křesťanů, byl papež Jan Pavel II. Stalo se tak 13. dubna 1986 během papežovy návštěvy v římské synagoze, ve které papeže přivítal tehdejší římský vrchní rabín Elio Toaff. Doslova papežův výrok zněl: „Siete i nostri fratelli prediletti e, in un certo modo, si potrebbe dire, i nostri fratelli maggiori,“[3] tedy: „Jste našimi obzvlášť milovanými bratry a jistým způsobem, možno-li to tak říci, našimi staršími bratry.“ Bližší zdůvodnění tohoto překvapujícího výroku, který můžeme eufemisticky označit za nešťastný, již v papežově proslovu nenajdeme.

Zastavme se však u papežových slov blíže. Je známo, že řeč Jana Pavla II. mnohdy neoplývala přílišnou jednoznačností a že scholastická jasnost mu byla značně vzdálenou; ve své nejistotě pak papež opatřoval mnohá svá slova uvozovkami či dokonce jakýmisi omluvnými „slovními berličkami“, jimiž hned ve chvíli, kdy vyslovoval jisté výroky, tyto výroky oslaboval či přímo zpochybňoval. O mimořádně vysoké míře nejistoty, kterou papež cítil, když vyslovoval svůj výrok o „starších bratrech“, svědčí to, že poměrně krátkou větu opatřil hned dvěma takovýmito berličkami, totiž výrazy „in un certo modo“ (jistým způsobem) a „si potrebbe dire“ (možno-li to tak říci); jeho nejistota byla zřejmě tak veliká, že se nebezpečně blížila jistotě, že se dopouští čehosi nesprávného. Přesto však pokušení neodolal a snad jeho známá záliba v šokujících vystoupeních, snad jiné, spíše politické důvody ho přiměly k tomu, že nakonec větu o „starších bratrech“ skutečně vyřkl; nelze přitom nevidět, že tento výrok je zcela v souladu s rozšířenou „pokoncilní“ praxí, jež opovážlivě ignoruje tradiční učení Církve o vztahu křesťanství k židovství.

Papežův výrok přirozeně vzbudil nesmírné nadšení všech nepřátel katolického náboženství, kteří jej ostatně zahanbeným katolíkům až dodnes neustále otloukají o hlavy. Samotný papež, povzbuzený touto pochvalou médií, se zbavil počátečního ostychu, a když se na svůj výrok sám v budoucnu výslovně odvolával, činil tak již ve zfalšované podobě, tedy bez oněch omluvných slůvek, kterými jej předtím opatřil. Tak při své návštěvě Svaté země v březnu 2000 (ano, to byla ona známá návštěva Jeruzaléma, při níž Jan Pavel II. „rozechvěně“ strkal papírky do škvír ve zdi Herodova chrámu…) během setkání s vrchními rabíny Izraele, jež se konalo 23. března 2000, již nezcela pravdivě tvrdil, že tehdy v římské synagoze shromážděným židům řekl zcela jednoznačně: „Siete i nostri fratelli maggiori.“[4]

Odkud však Jan Pavel II. tento obrat převzal? To se komentátoři papežova vystoupení v římské synagoze snažili zjistit od první chvíle; správně přitom tušili, že jen těžko může pocházet od nějakého pravověrného katolického teologa, a hledali proto v pramenech nekatolických. Zpočátku byl vysloven názor, že prapůvod je nutno hledat u židovského filosofa Martina Bubera, jenž v Kristu viděl svého „velkého bratra“,[5] je ovšem zřejmé, že v tomto případě šlo pouze o povrchní podobnost, způsobenou slovem „bratr“ – od Krista jako „velkého bratra“ židovského myslitele k talmudskému židovi jako „staršímu bratrovi“ katolického křesťana vede doopravdy hodně daleká cesta.

Teprve mladá polská historička literatury Agnieszka Zielińská[6] poukázala na skutečný pramen, ze kterého Jan Pavel II. čerpal, totiž na heterodoxní proudy v polském romantismu, se kterým se budoucí papež blíže seznámil v mládí jako student polonistiky v Krakově. Se „starším bratrem Izraelem“ se setkáváme u Adama Mickiewicze, v jehož Souboru zásad z roku 1848, patnáctibodovém programu, jímž se měla řídit Mickiewiczova italská legie, ale později i život v osvobozeném Polsku, čteme v desátém bodě: „Izraelovi, staršímu bratru, úctu, bratrství a pomoc na cestě k jeho věčnému i časnému dobru.“ Ani Mickiewicz ovšem nebyl původcem tohoto obratu – převzal jej totiž od svého Mistra a duchovního vůdce Andrzeje Towiańského.

Andrzej Towiański (1799–1878)[7] byl záhadnou osobností, o níž dodnes panují rozličné názory – někteří ho pokládají za blouznivce, jiní za podvodníka a jsou i takoví, kteří se domnívají, že stál ve službách ruské politiky, snažící se ideově rozložit polskou emigraci. Nesporné však je, že jde o postavu, která značně ovlivnila duchovní dějiny polské emigrace po neúspěšném listopadovém povstání roku 1831. Drobný šlechtic z Litvy, poddaný ruského cara, opustil v roce 1840 svoji vlast a v červenci 1841 se usadil v Paříži, centru polské emigrace, kde prohlašoval, že obdržel zvláštní zjevení. Velmi rychle kolem sebe soustředil kruh přívrženců; pomohla mu přitom jistě skutečnost, že mezi jeho stoupenci se hned v počátcích ocitl i všemi vážený Adam Mickiewicz, jemuž údajně uzdravil manželku, trpící občasným pomatením smyslů.

„Kolo“, jak se nazývala skupina Towiańského ctitelů, mělo všechny vnější příznaky sekty – byly zde hysterické ženy, ale také neméně hysteričtí muži (to koneckonců v době romantismu nebylo tak neobvyklé), nechybělo líbání Mistrových nohou, „sestry“ donášející na „bratry“ či jistý erotický prvek, který do shromáždění vnášela mladá půvabná Ksawera Deybelová, „kněžna Nového Jeruzaléma“, kterou si Mistr přivezl z domova. Obzvlášť exaltovaní Towiańského stoupenci zcela vážně diskutovali na téma, zda Mistr je Duchem svatým, Kristem Utěšitelem, druhým vtělením Slova anebo spíše svátostí.

Učení Towiańského, ovlivněné Swedenborgem, Saint-Martinem a dalšími dobovými pseudomystiky a teosofy, vycházelo zřejmě do značné míry z kabaly. Svět byl podle něj prostoupen eony, duchy zprostředkujícími mezi Bohem a stvořením; člověk se pak měl zdokonalovat za pomoci jasných duchů a ve stálém boji s duchy temnými, s nimiž se mohl podle vlastní vůle dostávat do kontaktu. Kristovo božství zřejmě Mistr popíral – Kristus byl pro něj jen jakýmsi „nejvyšším Božím úředníkem“ či „nejvyšším ministrem“ – a stejně tak nevěřil ani v jeho zmrtvýchvstání. V Towiańského nauce nechybí ani stěhování duší. Není tedy divu, že velký polemik s towianismem Piotr Semenenko pokládal towianismus za „úplné popření“ křesťanství. Towiańského učení ovšem není zcela jednoznačné; Mistr si mnohdy odporoval, navíc během doby své učení měnil a jeho ezoterickou část svěřoval jen vybraným žákům.

Towiański sám o sobě tvrdil, že jeho posláním je obnovit křesťanskou církev, neboť současná církev je jen „uschlý strom“ či „obílený hrob“; on sám je pak prvním ze sedmi poslů, kteří inaugurují sedm epoch vývoje lidstva. Jindy však, jak se zdá, za prvního posla pokládal Krista, za druhého Napoleona (první císař Francouzů byl vůbec mezi členy „Kola“ obklopen mimořádným náboženským kultem) a sebe až za třetího posla. Stejně jako už středověcí joachimité i Towiański hlásal příchod „třetího patra církve“, jež by nastoupilo po patře prvním (starozákonním židovství) a druhém (křesťanství); zahájit je měla nová křesťanská revoluce, v jejímž čele měli stát papež a vrchní rabín.

Pro tyto reformy se Towiański snažil získat papeže Řehoře XVI., ale také barona Rothschilda či cara Mikuláše I. V úsilí získat na svou stranu papežství ostatně nepolevoval do smrti; za tím účelem také některé obzvlášť výstřední stránky svého učení postupně (aspoň navenek) zmírňoval. Je přirozené, že jeho snahy skončily neúspěchem a že Towiańského knihy (značná část z nich ovšem byla vydána až po jeho smrti) byly dány na index. Velké zásluhy na myšlenkovém překonání Towiańského heterodoxního učení, pod jehož vliv se tak snadno dostávali nešťastní polští emigranti, jimž chybělo dostatečné náboženské vzdělání, měli členové tehdy nově vzniklého polského řádu resurekcionistů v čele s dlouholetým generálním představeným řádu Piotrem Semenenkem.

Resurekcionisté se obávali, že v osobě Towiańského vystoupil „nový Luther“, ovšem brzy se ukázalo, že míru jeho nebezpečnosti přecenili – zatímco Luther odvedl od Krista a jeho Církve milióny věřících, sekta Towiańského své věrné počítala jen na stovky a po smrti svého zakladatele postupně zanikla. Kdyby nebylo toho, že mezi Mistrovy přívržence se po nějaký čas počítali i dva největší básníci polského romantismu, Adam Mickiewicz a Juliusz Słowacki (oba se však nakonec s Towiańským rozešli), dnes by o Towiańském i v Polsku věděla jen hrstka odborníků. Ojedinělí sympatizanti Towiańského ovšem nechybějí ani v dnešní době. Mezi ně patří i zmiňovaná Agnieszka Zielińská, která je velkou ctitelkou nejen Towiańského, ale také Jana Pavla II. a Druhého vatikánského koncilu; Towiańského pak považuje za předchůdce koncilu (ostatně evolucionistické prvky v jeho učení mohou někdy připomenout Teilharda de Chardin) a hledá tajemné spojitosti mezi jeho životem a životem papeže-Poláka…

Jaký byl Towiańského vztah k židovství? Towiański uznával tři velké národy Božího lidu, jež postupně plnily úkoly, které jim byly uloženy. Prvním z těchto národů byli Židé, druhým Francouzi a třetím Poláci, resp. Slované (ve své „Velké periodě“ Towiański užíval formulací „Izrael Žid“, „Izrael Francouz“ a „Izrael Slovan“), kteří měli hrát vedoucí roli v onom „třetím patře církve“, jež mělo co nevidět nahradit předešlá dvě patra. Židům jako „starším bratřím“, „nejstarším věkem ducha“, jejichž úkolem bylo „vést mladší bratry na cestě Boží“, věnoval však Towiański stále velkou pozornost a usiloval o jejich obrácení na křesťanství a ovšem zároveň na towianismus. Prvním židem, kterého se mu podařilo získat, byl Geršon Ram, syn židovského kupce z Litvy, který pak misijně působil mezi dalšími židy; Rama také Towiański posílal jako svého vyslance k Rothschildovi, ale i k Řehoři XVI. Prozkoumáme-li blíže Towiańského terminologii, jeho slova o „bratrství Izraele s mladšími bratry, člověkem pozdějším, novými národy“ a další obdobné výroky, zdá se ovšem, že pojem „starší bratři“ Towiański nevztahoval ani tak na judaistické náboženství jako spíše na židovský národ, tedy na národ, jenž je opravdu starší než Francouzi, Poláci či další křesťanské národy. Towiańského chápání Židů jako „starších bratří“ Francouzů či Poláků nemusí být tedy, jak se zdá, pro katolického křesťana nepřijatelné; naprosto nepřijatelným však zůstává ono významově posunuté chápání tohoto obratu, se kterým se setkáváme v dnešní době, počínaje 13. dubnem 1986.

Seznámení s dílem Andrzeje Towiańského nám tedy umožnilo zjistit, z jak kalného zřídla čerpal Jan Pavel II. svůj výrok, vyřčený poprvé v přítomnosti římského vrchního rabína a poté několikrát zopakovaný. Zůstaňme však ještě na chvíli u této papežovy návštěvy v římské synagoze a pokusme se odhadnout smysl celé této akce, jistě pečlivě zorganizované a mnohokrát od té doby připomínané a mediálně opěvované. Snad se nemýlíme, vyslovíme-li domněnku, že alespoň jedním z cílů, jejž sledovali organizátoři této papežovy cesty do Canossy, byla snaha potlačit vzpomínky katolických křesťanů na jiného papeže a na jiného římského vrchního rabína. Bylo to více než čtyřicet let před nešťastnou událostí z dubna 1986, v říjnu 1944, na svátek Jom Kippur, když se římskému vrchnímu rabínovi Israelovi Zollimu rovněž v římské synagoze zjevil Ježíš Kristus; rabín Zolli byl poté 13. února 1945 pokřtěn, přičemž jako výraz díků za to, co papež Pius XII. udělal pro židovské obyvatelstvo za druhé světové války, přijal křestní jméno Eugenio, tedy křestní jméno Pia XII.[8] Rabína Zolliho již roky předtím pojilo s Piem XII. přátelství, které po rabínově křtu jen nabylo na síle; oba od té doby spojoval už nikoli jen jemný cit pro umění, obdiv k Rilkově poezii či k Wagnerovu Parsifalovi, ale v první řadě společná víra. Je jenom přirozené, že rabínovo obrácení se setkalo s velkým odporem čelných představitelů italského i světového judaismu; snad i důvodem celosvětové kampaně, která byla (i když o dost později) rozpoutána proti osobě Pia XII., byl aspoň zčásti i papežův vliv na Zolliho konverzi.

Papežská návštěva v římské synagoze, ke které došlo 13. dubna 1986, znamenala nepochybně triumf rabína Toaffa, kterému se podařilo pokořit nenáviděné papežství tak, jako to nedokázal žádný z jeho předchůdců; je příznačné, že odkaz na výrok o „starších bratrech“, jenž byl tehdy pronesen, vložil rabín Toaff vítězoslavně přímo do titulu své autobiografie.[9] Dějiny však po letech připsaly k rabínovu triumfu ironický dovětek. Byl to totiž právě rabínův syn Ariel Toaff, profesor dějin středověku a renesance na univerzitě Bar Ilan v Tel Avivu, jenž v únoru 2007 vydal svoji knihu Pasque di sangue. Ebrei d´Europa e omicidi rituali („Krvavá Pascha. Evropští židé a rituální vraždy)“,[10] ve které na základě studia pramenů, pocházejících zvláště z oblasti severovýchodní Itálie, dokládá, že ve středověku na tomto území vskutku existovala sekta aškenázských židů, jež se dopouštěla rituálních vražd. Po masívní mediální kampani, ke které se připojil i jeho otec, byl nakonec Ariel Toaff přinucen stáhnout svoji knihu z oběhu a po roce vydat její nové vydání, v níž své původní tvrzení opatrně oslabil; celou aférou, jež představuje jen další kapitolu z dějin omezování svobody historického bádání v Evropě počátku 21. století, se tu však již nehodláme zabývat. Skutečností nicméně zůstává, že zatímco pokoncilní církevní hierarchové, poslušni světa více než Boha, ve svých diecézích ustrašeně zakazovali kult dětských mučedníků, obětí rituálních vražd, v čele s nejznámějším z nich, blahoslaveným Šimonem z Tridentu, byl to židovský historik, syn vrchního římského rabína, kdo neváhal a vystoupil na obranu těch, jichž se zříkali jejich vlastní souvěrci. Moderní dějiny vztahů katolické Církve a římské židovské obce tak od Eugenia Zolliho přes Elia Toaffa k Arielu Toaffovi opsaly vskutku zajímavý oblouk.