Svatoprokopské kázání

P. Tomáš Stritzko

František Krásl ve své knize o svatém Prokopu z roku 1895 napsal: „Na Sázavě vznikla první umělecká a technická škola česká. Pěstovalo se slovanské písemnictví, přepisovaly se knihy, pěstoval se zpěv, malířství, sochařství, stavitelství.“ Toto stojí v kontrastu se současností, kdy vidíme obrat k primitivnosti, nevzdělanosti, barbarství, a to nejen v ateistické společnosti, ale často bohužel i v katolické církvi. Tato dekadence proniká postupně celou společností. Klesá vzdělanost, kultura projevu, vidíme dekadenci umění. V Církvi se jisté kruhy snaží odvolávat na první křesťany a na staré doby, to je ale zcela neoprávněné, to vůbec neodpovídá skutečnosti. Křesťanství už v prvotních dobách pěstovalo vysokou kulturu nejen mravní, s ní šla ruku v ruce i vysoká kultura umělecká. Vidíme to na památkách výtvarného umění v katakombách, na římských vykopávkách a v nejstarších svatyních. Navázáním na nejlepší tradice zpěvu antického vznikal postupně gregoriánský chorál a byzantský zpěv. Architektura, malířství, sochařství a další umělecké obory navázaly na to, co už vydobyla antická civilizace, vše bylo sladěno s křesťanstvím, s katolickou vírou. Toto dědictví katolická církev postupně předávala barbarským kmenům – mimo jiné Germánům a Slovanům, kteří na základě tohoto dědictví budovali křesťanskou Evropu. A před dvanácti sty lety to byli svatí Cyril a Metoděj, kteří křesťanskou civilizaci přinesli našim předkům.

Nejprve působili v našich zemích iroskotští a němečtí misionáři, ale jazyková bariéra znemožňovala přijetí křesťanské kultury. Až svatí soluňští bratři překonali jazykovou a kulturní bariéru vytvořením základů pro slovanskou křesťanskou kulturu a předali našim předkům křesťanskou vzdělanost. Přinesli nejen víru a křest, ale i plnost křesťanské vzdělanosti přímo z Byzance, abychom na ní mohli stavět. Kdyby tomu tak nebylo, zřejmě by slovanské národy ve střední Evropě jakožto svébytné přestaly existovat, protože bez kulturního jazyka by došlo logicky k poněmčení. Právě přijetím křesťanské civilizace ve vlastním jazyce, vytvořením vlastního kulturního života jsme si uchovali národní svébytnost.

Velkým pokračovatelem díla cyrilometodějského byl sv. Prokop. Navázal na cyrilometodějské dědictví a dále je v Čechách rozvíjel. Na Sázavě se pěstovalo za sv. Prokopa slovanské písemnictví, výtvarné umění i stavitelství, Sázava byla důležitým centrem kulturního života, v živém spojení s kláštery u nás i v zahraničí. Nešířila se odtud jenom modlitba stoupající k nebesům jako prosba za naši vlast, což je nejdůležitější, ale i vliv kulturní a společenský, to vše nerozlučitelně spojené se slovanskou liturgií. Dílo slovanské misie dosáhlo nového rozkvětu a ovlivnilo další život našeho národa. Staroslověnština jako jazyk na vysoké úrovni ovlivnila středověkou češtinu, dále měla na češtinu zřetelný vliv latina a řečtina – většinou přes staroslověnštinu. Proto středověká čeština patřila k vysoce kulturním jazykům se značným předstihem před jazyky našich neslovanských sousedů. Vznikají první česká literární díla, ve čtrnáctém století je přeloženo celé Písmo svaté, čeština je užívána jako úřední jazyk. To jsou plody stromu, který sázeli svatí Cyril, Metoděj, Prokop a ostatní, kteří udržovali slovanskou vzdělanost.

Dodnes je naše mateřština bohatým jazykem na vysoké úrovni s gramatikou umožňující vyjádření nejrůznějších aspektů a jemností. Ve srovnání s češtinou např. němčina nebo maďarština mnohdy vyjadřují opisně to, co my jsme schopni říci při uchování plného významu jedním slovem.

Přijali jsme dědictví staré vyspělé kultury, která byla budována našimi otci ve víře. Uchování katolické víry a národní svébytnosti není bez dalšího rozvíjení této kultury možné. Katolická církev vždy působila kulturně na co nejvyšší úrovni. Křesťanské misie přinášely na prvním místě spásu: křest a víru, ale s nimi ruku v ruce civilizaci, přinášely duchovní i kulturní pokrok. Katolická víra je nemyslitelná ve spojení s primitivností a bez křesťanské kultury je neudržitelná. Kulturní dekadenci naopak obecně viděno přinášejí sekty.

Uchování kulturního dědictví, to ale neznamená nějaké zakonzervování minulosti, jak to někteří mylně chápou, nýbrž z minulosti, kterou musíme mít v úctě, čerpáme inspiraci pro současnost a budoucnost. Jde tedy o čerpání z principů duchovní plnosti a ne o nějakou pózu a napodobování, jde o rozvíjení tvůrčího ducha daného člověku Stvořitelem pod vedením srdce obráceného ke Kristu. Křesťanské umění nevzniká tam, kde se něco napodobuje, ale kde srdce obrácené ke Kristu čerpá inspiraci a tvůrčí duch vytváří kulturně umělecké hodnoty. To je podstata křesťanského umění. Ne tedy, že se podívám, jak se to dělalo ve středověku, a zhotovím kopii, ale inspiruji se duchovním bohatstvím a vytvořím vlastní dílo.

Rozvrat kultury v současnosti jde dvěma směry. Jedním je povrchní a bezduché napodobování minulosti, snaha něco udělat v jistém stylu bez pochopení ducha díla. Tak vznikají bezduché náboženské kýče. Tato móda začala již v devatenáctém století často provázena sterilitou povrchních zbožných póz. Důsledkem je na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století velký odpad od víry hlavně ve městech, protože víra již není žita. Bez křesťanského života víra mizí a jisté společenské křesťanské formy k jejímu uchování nestačí.

Druhá cesta rozvratu je revoluce proti křesťanství, proti základům evropské civilizace. Plodem je současná povrchní pocitovost, která vede ke glorifikaci perverze a šílení ve větší části současného tzv. umění. Tento démonický rozvrat idejí je obrazem rozpadu pokřesťanské společnosti, která se odvrátila od svého Spasitele. Tento duch zvrácenosti je zřejmý i v námětech oslavujících zlo; na rozdíl od toho křesťanské umění zlo může také ztvárňovat, ale jako varování. Dalším projevem dekadence je i povrchnost témat. Když se např. podíváme na díla některých malířů, tak vidíme pořád to samé v drobných obměnách – bezduchost, primitivnost, kterou nelze zaměňovat s geniální jednoduchostí plnosti v malířské zkratce velkých mistrů.

Žádné umění není jenom technikou, která k umění patří, ale podstatou umění je vyjádření idejí. I to je důležitý úhel pohledu. Kulturní svět silně ovlivnilo hnutí tzv. osmašedesátníků, liberální levice. Levicový proud se neztrácí, naopak získal silný vliv, který v celé Evropě působí dodnes. Tento vliv pronikl do umění, a nejen profánního, ale i sakrálního. V pokoncilní snaze přizpůsobit se tomuto světu proniká takto protikřesťanské antiumění i do umělecky hodnotných a ideově ucelených interiérů katolických kostelů, které hyzdí. Totéž platí pro hudbu. Ani zbožné texty nemohou změnit revoltující duchovní náboj moderních směrů zábavní hudby, která atmosféru svatyně minimálně desakralizuje a je popřením duchovního rozměru posvátného prostoru.

Hodnotných děl moderních autorů je poměrně málo, umění vyjadřujícího křesťanský přístup k životu neustále ubývá. Náboženská neznalost ruku v ruce s kulturní revolucí rozvrací Církev zevnitř. To vše je podpořeno primitivizací ve školství a systematickým odbouráváním klasické vzdělanosti. Mládež je tak oddělena od antické vzdělanosti a od literárního pokladu po našich předcích. Rád vzpomínám na svého učitele na měšťance, který nám četl z Dalimilovy kroniky a vysvětloval nám původ některých staročeských slov. Učili jsme se užívat a číst přechodníky, rozumět i složitějším gramatickým tvarům. To vše v současnosti zpravidla chybí. Lidé otevřou knihu, řeknou: „Archaický jazyk, to se už dneska nečte.“ A ve své lenosti, místo aby se začetli, knihu odloží. Někdy se pokusí nějaký polovzdělanec přepsat i hodnotnou knihu do „pouliční češtiny“, čímž ji znehodnotí, ostatní se téměř nevydávají. Tato tendence odtrhuje náš národ od kulturního dědictví. Nečte se krásná a hodnotná literatura českého baroka, nečte se už ani devatenácté a dvacáté století. A představte si Bridela nebo Vrchlického přepsaného do „pouliční češtiny“! V rodinách, kde rodiče nevzbudí zájem dětí o skutečné kulturní hodnoty, čtou mladí lidé jenom kdejaké škváry moderní literatury, protože ani k málu hodnotné moderní literatury bez určitého základu vzdělání nezískají přístup. Primitivizace se nevyhýbá ani starým textům církevních písní, místo vysvětlení hlubokého smyslu se text zjednoduší tak, že mu rozumí každý, tedy slovům, ale smysl této nádherné poezie se ztrácí, někdy vzniká smysl nový. Totéž se týká i překladů modliteb. Tak se např. při růženci místo prosby o roznícení lásky dozvíme, že věřící Krista nade všechno milují, logický důsledek je, že nehřeší a v kapli či kostele sedí sbor svatých.

Nejde o nějaký kult archaismu, ať vzniká nová poezie, nová literatura, ale učme se čerpat i z té zděděné. Barokní obrazy také nepřemalováváme, abychom se na ně mohli dnes dívat, aby na nich nebylo nic, čemu nevzdělaný primitiv nerozumí. Chceme-li jim však porozumět, musíme se seznámit s řečí symbolů, kterou užívají.

Jako křesťané musíme usilovat o povznesení kultury, a ne o kodifikaci dekadence. Sv. Cyril a Metoděj nezjednodušovali posvátné knihy a nepřeváděli hodnotná díla do primitivních nářečí, nýbrž sv. Cyril pozvedl slovanský jazyk na jazyk vysoce kulturní, do nějž překládal a kterému naše otce vyučil. Vytvořit tento kulturní jazyk, naučit se mu, užívat jej, to vše byla námaha. Pro naše předky, kteří mluvili tehdy běžným poměrně primitivním jazykem, bylo těžké naučit se staroslověnštině jako vysoce civilizovanému a kulturnímu jazyku. Ale oni na sebe tuto námahu vzali a položili základ naší kultuře. A pokud my nebudeme na sebe chtít vzít nějakou námahu v pěstování umění slovesného, hudebního, výtvarného aj., pokud budeme chtít, aby vše šlo jenom jednoduše, tak zděděné kulturní dědictví ztratíme. Těchto skutečností si musíme být vědomi a uvažovat o nich. Ztratíme-li svoji kulturu, ztratíme i národní svébytnost a ztratíme křesťanství. Možná tu ještě zůstane nějaký katolík, ale to, co naši předkové vybudovali – svébytný křesťanský slovanský národ –, to zmizí. To je velký závazek pro nás, pro naši budoucnost, pro generace příští. Stojíme na místě, které bylo velkým duchovním pramenem kultury a vzdělanosti. Prosme tu sv. Prokopa o ochranu před těmi, kteří dnes katolickou víru, naši mateřskou řeč, naši rodnou zem prodchnutou křesťanským dědictvím, ať již z hlouposti, nebo zcela cíleně, záměrně ničí. Ať nás chrání před nepřáteli kulturního křesťanského dědictví Evropy, ke kterému naše zem od svého křtu patřila. Prosme sv. Prokopa, aby nás ochraňoval před těmi, kteří jsou nepřáteli zvenčí, a obzvláště před těmi, kteří ničí Církev zevnitř, aby nedal zahynouti tomuto dědictví, kterému celý život sloužil, které celý život vzdělával. Prosme sv. Prokopa, aby nám pomohl uchovat poklad víry a křesťanské kultury jako stále živou sílu našeho života pro nás a pro budoucí generace našeho národa. Amen.

Přepis kázání ze svatoprokopské poutě 2008