BENEDIKT XVI. A STÉ VÝROČÍ PORTUGALSKÉ REVOLUCE

Pavel Zahradník

Ve dnech 11.–14. května 2010 vykonal papež Benedikt XVI. svoji patnáctou zahraniční cestu, na které navštívil Portugalsko. Ústředním bodem této cesty byla návštěva Fatimy, v níž třetí den svého pobytu v Portugalsku sloužil před chrámem Panny Marie Fatimské mši svatou za účasti půl miliónu věřících; právě tomuto momentu cesty papeže, který se ostatně sám prohlásil za „poutníka Matky Boží Fatimské“, věnoval tedy katolický tisk přirozeně nejvíce pozornosti. Demoliberální tisk, rovněž zcela přirozeně, se soustředil na své oblíbené téma „pedofilních“ afér v Církvi a v papežových vystoupeních pozorně vyhledával jakoukoliv, přímou či nepřímou, zmínku o nich. Mimo Portugalsko však unikl pozornosti další, možná okrajový, ale přesto zajímavý aspekt této návštěvy.

V říjnu 2010 uplyne rovných sto let od portugalské revoluce, jež svrhla monarchii a prohlásila Portugalsko republikou. Papežova návštěva tedy předcházela tomuto výročí takřka o půl roku, přesto se však Benedikt XVI. překvapivě o této události hned několikrát zmínil. Tak hned při přivítání na lisabonském letišti Portela ve své promluvě nejprve připomněl, že přijíždí do země, „která letos slaví sto let od vyhlášení republiky“, a o kus dále pokračoval těmito větami: „Církev je v průběhu dějin otevřena pro spolupráci s těmi, kdo neodsouvají na okraj a do soukromí zásadní úvahy o smyslu lidského života. Nejde o etickou konfrontaci mezi laickým a náboženským systémem, nýbrž o otázku po smyslu, jemuž lze svěřit vlastní svobodu. Rozhodující je hodnota, přisuzovaná problematice smyslu a její dopad na veřejný život. Republikánský obrat, ke kterému došlo v Portugalsku před sto lety, otevřel v rozlišení mezi církví a státem nový prostor svobody pro Církev, kterému na poli kultury a v církevní perspektivě, značně poznamenaných rychlými změnami, daly podobu dva konkordáty z let 1940 a 2004. Útrapy způsobené transformacemi byly v zásadě odvážně vyřešeny. Život v pluralitě hodnotových systémů a etických pravidel žádá vydat se na cestu do nitra vlastního já a do jádra křesťanství, aby se posílila kvalita svědectví až ke svatosti a objevily stezky misijního poslání až k radikalitě mučednictví.“[1]Téhož dne papež po soukromém rozhovoru s prezidentem republiky pozdravil zaměstnance Belémského paláce a požehnal jim, aby mohli „ve stém roce Portugalské republiky přispívat ke spravedlivé společnosti a lepší budoucnosti pro všechny“.[2] Ostatně i první papežova odpověď na otázky novinářů, udělená na palubě letadla do Lisabonu, ke které se ještě vrátíme, se vztahovala obecně k těm událostem portugalských dějin, jež předcházely vzniku republiky a jež bezprostředně po něm následovaly, i když výslovnou zmínku o revoluci z roku 1910 v ní nenacházíme. Pokusme se nyní stručně vysvětlit, čím byla revoluce roku 1910, kterou Benedikt XVI., jak jsme viděli, nazval „republikánským obratem, ke kterému došlo v Portugalsku před sto lety“, obratem, který podle něj „otevřel v rozlišení mezi Církví a státem nový prostor svobody pro Církev.“

Portugalsko na počátku dvacátého století bylo konstituční monarchií s formálně dosti silným, ale fakticky slabým panovníkem. Rychle se střídající vlády tvořili vesměs liberální politikové, kteří katolickému náboženství rozhodně nebyli nijak nakloněni. Už od druhé poloviny osmnáctého století, od doby všemocného prvního ministra markýze Pombala zcela mimořádný vliv na portugalskou politiku vykonávaly zednářské lóže, pro něž byl boj proti katolickému náboženství prvním a zdaleka nejdůležitějším bodem jejich programu. Zhoršení situace Církve přinesla zvláště občanská válka v letech 1828–1834, která skončila triumfem liberálů. Teprve v prvních letech dvacátého století se začala situace aspoň v některých ohledech postupně zlepšovat. K závažnému přelomu došlo v roce 1901, kdy opět dostaly svobodu katolické řády a kongregace, jež byly od roku 1834 zakázány; za krátkou dobu do roku 1910 tak v zemi vzniklo 160 klášterů. Opětné umožnění řeholního života však zednářské lóže považovaly takřka za vyhlášení války a přípravy k revoluci od té doby zesílily.

Jakousi ouverturou k revoluci byl atentát spáchaný 1. února 1908 na krále Karla I. a následníka trůnu Ludvíka Filipa, kteří oba při atentátu zahynuli. Oba atentátníci, svobodní zednáři, byli ještě na místě zločinu zastřeleni, ale inspirátorům se podařilo ukrýt či emigrovat, takže nikdo z nich nebyl potrestán. Novým králem se stal ani ne dvacetiletý, zcela nezkušený Manuel II., který nedokázal dlouho vzdorovat republikánským spiklencům. Vojenský převrat, započatý republikánskými důstojníky 4. října 1910, tak nenarazil na vážný odpor, a 5. října byla svržena monarchie a prohlášena republika; král Manuel II. uprchl do Anglie, kde zemřel roku 1932. Portugalská republika (dnes v Portugalsku zvaná první republikou na rozdíl od druhé republiky Salazarovy a nynější třetí republiky, vzniklé v důsledku vojenského převratu roku 1974) byla v té době po San Marinu, Švýcarsku a Francii teprve čtvrtou republikou v Evropě.

Nová vláda okamžitě, skutečně bleskurychle, zahájila brutální perzekuci katolického náboženství; vůbec lze říci, že celá řada jejích prvních dekretů a nařízení se týkala právě pronásledování katolických věřících. Hned 8. října, tedy pouhé tři dny po vyhlášení republiky, prozatímní vláda vydala dekret rušící všechny katolické řády a kongregace. Jejich majetek byl zestátněn a řeholníci, kteří se odmítli sekularizovat, byli vyhnáni ze země; nepočetní jezuité byli nadto zbaveni portugalského občanství. Také ještě v říjnu byly přerušeny diplomatické styky se Svatým stolcem, z veřejných budov byly odstraněny katolické symboly, na univerzitě v Coimbře byla zlikvidována teologická fakulta a v listopadu byla obdobně zlikvidována i katedra církevního práva na právnické fakultě. Ze třinácti bohosloveckých seminářů jich bylo osm uzavřeno. Církevním institucím bylo zakázáno provozovat školy a kněží nesměli učit ani ve státních, ani v soukromých školách. Bylo zakázáno vyučovat náboženství na školách všech stupňů a také katolické svátky kromě nedělí přestaly být dny pracovního volna. Vojenští duchovní byli odstraněni z armády a vojáci v uniformách se nesměli účastnit náboženských obřadů. Na všechny katolické organizace dohlíželi civilní komisaři jmenovaní vládou. K tomu, aby se náboženské obřady mohly konat mimo kostel, muselo být pokaždé uděleno povolení od státních úřadů, které také určovaly počet a čas konání bohoslužeb i uvnitř chrámů. Duchovním bylo zakázáno objevovat se na veřejnosti v sutanách. Kněží byli vybízeni k odpadu a apostatům byla (obdobně jako se to dělo v Československu po roce 1918) zajištěna lukrativní místa ve státní správě.

Zednářská vláda se neméně usilovně snažila rozbít rodinu. Již 3. listopadu 1910 byly legalizovány rozvody a na základě dekretu o rodině, vydaného provokativně na Boží hod vánoční, 25. prosince 1910, získal konkubinát stejná práva jako manželství. Podle občanského zákoníku z roku 1911 veškeré náboženské akty, tedy i církevní sňatky, neměly právní váhu. Z dalších zákonů a dekretů uveďme ještě nařízení o kremaci, o sekularizaci hřbitovů či restrikce, jimž bylo podrobeno zvonění kostelními zvony; vláda si také vyhradila právo jmenovat profesory v bohosloveckých seminářích a ovlivňovat tamní výuku. Posléze 20. dubna 1911 jako dovršení všech těchto opatření byl vydán dekret o odluce Církve od státu, sepsaný podle vzoru francouzského zákona z roku 1905; boj francouzských zednářů proti katolickému náboženství byl ostatně velkým vzorem pro portugalské zednáře, i když ti šli do ještě větších krajností a také metody, kterých používali, byly mnohem brutálnější. Církev měla být nadále činná jen na základě zákona o spolcích a náboženství se stalo soukromou záležitostí občana. Veškerý církevní majetek, a to včetně kostelů a jejich mobiliáře, konfiskoval stát, jenž mohl kostely pronajímat, nikoli ovšem biskupstvím či farnostem, ale jen tzv. kultovním sdružením (associações cultuais), vzniklým opět po vzoru francouzských associations cultuelles a sestávajícím výhradně z laiků; kněží nesměli být dokonce ani jejich řadovými členy. Tato sdružení měla právo svěřit vykonávání náboženských obřadů komukoli podle vlastního uvážení, nikoli tedy pouze kněžím. Kněží měli živit sebe a udržovat pronajaté kostely z příspěvků věřících, ze kterých však třetinu si ponechával stát; odkazy a donace ve prospěch Církve byly však zakázány. Od podzimu 1911 úplně skončila výchova kněží v pěti zbylých seminářích a ze země bylo postupně vyhnáno osm ze čtrnácti biskupů. Hlavním původcem těchto nařízení byl Afonso Costa, původně univerzitní profesor práva, velmistr Velkého Orientu, čelná postava Republikánské a později ještě extrémnější Demokratické strany, ministr spravedlnosti a poté trojnásobný ministerský předseda, jenž 26. března 1911 na kongresu volnomyšlenkářů prohlásil, že díky těmto zákonům bude během dvou generací v Portugalsku katolictví zcela vymýceno.

Kromě těchto „zákonných“ opatření byl hned od prvního dne revoluce rozpoután skutečný teror, jehož hlavní součástí byl hon na kněze. Ještě do konce roku 1910 bylo patnáct kněží zavražděno a asi stovka zbita, v největších městech, Lisabonu a Portu, byly ničeny kláštery, kostely, ale také redakce katolických časopisů. V zemi rostl počet politických vězňů (kromě katolíků byli pronásledováni také monarchisté), kteří byli vězněni v nelidských podmínkách, byli mučeni a vražděni. Jednotlivé vlády se sice střídaly s neuvěřitelnou rychlostí (za necelých šestnáct let první republiky, od roku 1910 do roku 1926, se vystřídalo celkem čtyřicet dva vlád), ale nenávist vůči Církvi spojovala všechny soupeřící skupiny republikánů, kteří – to je nutno zdůraznit – tvořili nepatrnou menšinu obyvatelstva, silněji zastoupenou jen ve dvou největších městech, Lisabonu a Portu. Teror vůči katolíkům prováděly zednářské bojůvky, zmobilizované Costou, ale také bojůvky anarchistické, v roce 1913 pak vznikly bojůvky takzvaných „bílých mravenců“ (formigas brancas), řízené opět lóžemi, jejichž počínání bylo zcela beztrestné, čemuž se nemůžeme divit, uvážíme-li, že je založil sám lisabonský prefekt Daniel Rodrigues, bratr ministra vnitra Rodriga Rodriguese. Z nejspektakulárnějších akcí uveďme jen události 10. června 1913, kdy byly hozeny bomby na lisabonské procesí ke cti sv. Antonína Paduánského; zavražděn byl tehdy větší počet účastníků procesí včetně dětí.

Zdálo by se, že inspirátoři perzekuce již prosadili vše, co mohli, ale jako obvykle, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře. V květnu 1915 provedli Costovi demokraté, tedy nejradikální křídlo republikánů, nový převrat a po dobu půl třetího roku, do prosince 1917, Portugalsko prožívalo nejtemnější chvíle svých dějin. Demokratičtí poslanci vraždili své odpůrce dokonce přímo v parlamentu; vlády několika států musely poslat do Portugalska ozbrojené oddíly, aby chránily jejich vyslanectví. I tentokrát ovšem hlavní údery směřovaly proti Církvi. Costa zrušil dokonce i kultovní sdružení, znemožnil činnost posledních zbývajících seminářů, zlikvidoval všechny redakce katolických časopisů. Počet povražděných kněží a katolických laiků byl dvakrát větší než počet portugalských vojáků, kteří tehdy, v době první světové války, padli na francouzské frontě (těch bylo celkem 1935). Další tisíce katolíků byly vězněny, za pouhé vlastnění růžence hrozilo uvěznění na mnoho měsíců, spáleno bylo přes sto kostelů, mnohem více jich pak bylo vyrabováno, během bohoslužeb byly do kostelů házeny bomby. V roce 1916 byl obnoven trest smrti, zrušený za monarchie, který byl nyní aplikován v první řadě na katolíky. V této době největšího teroru se v roce 1916 třem pasáčkům z Aljustrelu, malé vesničky u Fatimy, několikrát zjevil anděl strážný Portugalska a vyzval je k modlitbám a obětem, aby tak urychlili „příchod míru pro svou vlast“. V neděli 13. května 1917 se pak týmž pasáčkům zjevila v dolině Iria, vzdálené půl třetího kilometru od Fatimy, samotná Panna Maria. Zpráva o zjevení, které se ještě pětkrát opakovalo, se během několika měsíců roznesla po celém Portugalsku.

Závěr roku 1917 skutečně přinesl konec teroru. V prosinci byl proveden další převrat, po němž se nejprve premiérem a později prezidentem stal Sidónio Pais, také republikán a zednář, patřící však k umírněnému křídlu nových vládců Portugalska. Jako Napoleon po francouzské revoluci, i Pais se rozhodl v zájmu stabilizace země zastavit pronásledování Církve. Za jeho krátké vlády se do země vrátili vyhnaní biskupové, znovu byly navázány diplomatické styky se Svatým stolcem, přestalo zlomyslné omezování bohoslužeb, skončily šikany katolických věřících, byly znovu otevřeny semináře, kultovní sdružení byla přeměněna na obyčejné farní rady a kněží, kteří byli od nynějška placeni státem (církevní majetek totiž nebyl navrácen), mohli opět na veřejnosti nosit sutany. Sám Pais byl sice po roce zavražděn Costovým stoupencem, ale staré poměry se už nevrátily. Pokračoval ovšem nadále hospodářský rozvrat země, provázený politickou nestabilitou; teprve další převrat v roce 1926 a příchod Antónia de Oliveiry Salazara znamenal konec zednářské vlády a vznik Nového státu (Estado Novo), vyznačujícího se harmonickou spoluprací státu a Církve, kterou posléze potvrdil konkordát z roku 1940.

K pronásledování Církve v Portugalsku v letech 1910–1917 je nutno dodat ještě několik stručných poznámek. V první řadě je třeba si uvědomit, že ve své době šlo o nejbrutálnější perzekuci katolické církve v Evropě od dob francouzské revoluce, přesto však jde o perzekuci ve světě poměrně málo známou. To lze vysvětlit hned několika důvody – jednak skutečností, že Portugalsko, ležící na nejzápadnějším okraji Evropy, se stejně tak nacházelo na okraji pozornosti Evropanů, dále tím, že právě nejbrutálnější etapa teroru v Portugalsku se odehrávala v době první světové války, kdy byl zrak většiny obyvatel evropského světadílu obrácen jiným směrem, a také tím, že po této válce došlo k dalším, ještě krutějším pronásledováním katolického náboženství, jež dřívější perzekuci v malém Portugalsku zatlačila do pozadí. Hlavním důvodem tohoto mlčení zůstává samozřejmě obecně známý fakt, že současná demoliberální historiografie pokládá pronásledování katolického náboženství za něco přirozeného a nevěnuje mu žádnou, či jenom minimální pozornost.

Teror v Portugalsku – to je druhá věc, na kterou chceme upozornit – nejen zorganizovali, ale i aktivně prováděli svobodní zednáři (byť jim značným dílem byli v této hanebné činnosti nápomocni i anarchisté). Dnes, když máme v paměti hlavně krutý komunistický teror, jenž postihl desítky miliónů nevinných lidí, či (naštěstí časově dosti omezený, ale neméně nelítostný) teror nacionálně socialistický, bývá zvykem zednáře ve srovnání s těmito jejich modernějšími následovníky pokládat sice za zatvrzelé a nesmiřitelné nepřátele katolického náboženství, ale nepřátele, kteří se přece jen neuchylují k přímému, zvláště pak hromadně uplatňovanému fyzickému násilí. Portugalský případ znovu ukazuje, že tomu tak nemuselo a jistě ani do budoucna nemusí vždy být.

Třetím momentem, kterého je užitečné si všimnout, je skutečnost, že portugalští zednáři, jak jsme viděli, byli nesmírně vynalézaví ve vymýšlení nejroztodivnějších nařízení, která by znesnadnila katolíkům život, a stejně tak byli neúnavní v útocích na rodinu a vůbec na veřejnou mravnost, ale že ani v nejšílenějších snech jim (před pouhými sto lety!) nepřišel ještě na mysl nápad uzákonit v Portugalsku vraždění nenarozených či neméně zvrhlá idea legalizovat sodomii, udělovat sodomitům zvláštní privilegia a pronásledovat jejich odpůrce. Znovu si tak uvědomujeme nesmírnou revoluci v oblasti nejen víry, ale i mravů, k jaké v Evropě a na celém světě došlo v uplynulých několika desetiletích.

Posléze za čtvrté je nutno zdůraznit, že Církev v Portugalsku zůstala během sedmi let teroru nezlomena, nedošlo v ní k žádnému rozštěpení, neřku-li schizmatu; snaha zednářů postavit kultovní sdružení proti kněžím a biskupům selhala. Hlavní zásluhu o to má nepochybně skutečnost, že v čele Církve stála naprosto mimořádná osobnost sv. Pia X., papeže, jaký bývá Církvi seslán jednou za několik staletí. Svatý papež reagoval na pronásledování Církve v Portugalsku encyklikou Iamdudum in Lusitania, kterou vydal (jak v latině, tak v portugalštině) 24. května 1911, tedy měsíc po uzákonění odluky Církve od státu, a ve které proticírkevní zákony zavrhl a prohlásil je za neplatné a křesťany nezavazující. Papežovu pevnost, ale i věrnost a horlivost portugalských věřících, jak se zdá, zednáři přece jenom podcenili.

Vraťme se nyní k slovům, jimiž současný papež za své návštěvy v Portugalsku připomněl sté výročí rozpoutání perzekuce katolického náboženství. Z toho, co bylo výše řečeno, je naprosto zřejmé, že výrok, podle nějž „republikánský obrat“ v roce 1910 „otevřel v rozlišení (distinção) mezi Církví a státem nový prostor svobody pro Církev“, můžeme směle nazvat výrokem přímo hloupým; s jeho obdobou (která by jistě vzbudila podstatně větší pohoršení) bychom se mohli setkat například tehdy, kdyby papež při návštěvě Norimberka vzpomenul výročí vyhlášení norimberských zákonů, jež by označil za obrat, který v rozlišení mezi německým státem a Židy otevřel nový prostor svobody pro židovské obyvatelstvo. Pro jisté vysvětlení (nikoli ovšem omluvu) můžeme dodat jen tolik, že Benedikt XVI., ač nepochybně nejvzdělanější z papežů poslední doby, není církevním historikem a o novějších osudech malého národa na konci Evropy (byť národa se slavnou minulostí) toho asi ví pramálo, takže se lze domnívat, že informací o vzniku Portugalské republiky se mu dostalo od některého z jeho poradců. Přesto je neuvěřitelné (pravda, dnes, „po koncilu“, to již tak neuvěřitelné není), jak k tak extrémnímu zkreslení historického vývoje mohlo vůbec dojít. Možná šlo vskutku o zlou vůli, možná však jen o další projev totální ztráty historické paměti, která je tak charakteristická pro katolickou církev po II. vatikánském koncilu a která nadto ještě zesílila za pontifikátu Benediktova předchůdce. S jistou ironií můžeme tak jenom poznamenat, že portugalští katolíci – jejichž utrpení bylo takto samotným nástupcem sv. Petra dezavuováno – měli nakonec aspoň to štěstí, že do Portugalska v době stého výročí zednářské revoluce už nemohl přiletět Jan Pavel II., trpící chorobou, kterou Bohumil Doležal kdysi vtipně označil za syndrom Jana Pavla II., jejž definoval jako „chorobnou potřebu omlouvat se za všechno a při každé příležitosti“; předešlý papež by se tak jménem povražděných katolíků následovníkům jejich katů jistě ještě omluvil…

Výše jsme se již zmínili o tom, že Benedikt XVI. v letadle směřujícím do Lisabonu poskytl žurnalistům interview, ve kterém zodpověděl tři jejich otázky. V odpovědi na první z nich, týkající se sekularizačních procesů v dnešním světě, se rovněž obrátil k novějším duchovním dějinám Portugalska, přičemž vyřkl mimo jiné tyto podivné věty: „Dialektika mezi sekularismem a vírou má v Portugalsku dlouhé dějiny. Už v osmnáctém století bylo silně zastoupeno osvícenství. Pomysleme jen na jméno Pombal. Tak vidíme, že Portugalsko v těchto staletích vždy žilo v dialektice, která se dnes přirozeně zradikalizovala a vykazuje všechny rysy dnešního evropského ducha. V ní vidím výzvu a také velkou šanci. V těchto staletích dialektiky mezi sekularismem a vírou vždy byly osoby, které chtěly stavět mosty a zahajovat dialog, ale bohužel dominovala tendence střetů a vzájemného vylučování. Dnes vidíme, že právě tato dialektika představuje šanci, že musíme nalézt syntézu a obsažný a do hlubin jdoucí dialog. V multikulturním prostředí, ve kterém se všichni nacházíme, vidíme, že čistě racionalistická evropská kultura bez transcendentní náboženské dimenze není s to vstoupit do dialogu s velkými kulturami lidstva, které všechny mají tuto transcendentní náboženskou dimenzi, která je dimenzí lidského bytí.“ V závěru této odpovědi pak ještě zdůraznil: „Proto bych chtěl říci, že přítomnost sekularismu je něčím normálním, ale rozluka, střet sekularismu a kultury víry je abnormální a musí být překonán.“[3]