V časopise Te Deum se čtenáři mohou poměrně často setkat se zprávami, které informují o dění na katolických vysokých školách v USA. A tak jste se možná dočetli o častých přednáškách propotratových a homosexuálních aktivistů na jezuitské Loyola University v Chicagu. (Je snad zbytečné dodávat, že tradiční katolíky na přednášky nikdo nezve…) O profesorech další jezuitské univerzity v Creigtonu, kteří jsou toho mínění, že předmanželský sex je „růstem v lásce“. O tom, jak na jezuitské univerzitě v Georgetownu vedení financuje homosexuální studentské organizace, ale na studenty, kteří rozšiřovali úryvky z katechismu týkající se homosexuality, zavolalo pro jistotu policii. Georgetownská univerzita také ohleduplně zakryla kříž a monogram IHS ve vstupní hale během návštěvy prezidenta Obamy, čímž patrně dala najevo, kdo je jí myšlenkově bližší. Kterak byl z katolické univerzity v Pittsburgu vyloučen student, neboť se veřejně ozval proti vystoupení jistého sodomského spolku na její půdě, čímž porušil „antidiskriminační předpisy“. Jak jezuitská Fordham University udělila vyznamenání v oboru práva a etiky propotratovému soudci Breyerovi…

Amerika je daleko za vodou, a tak by se mohl jeden ptát, zda těch zpráv není zbytečně moc a zda jsou vůbec k něčemu dobré, kromě toho, že bohabojného člověka rozčílí. Podíváme-li se však pozorněji, zjistíme, že Spojené státy, a vlastně celý tzv. Západ, slouží jako varovné memento, kam až může zajít apostaze v katolickém prostředí. Bohužel se zdá, že varování zůstává oslyšeno, a tak i v naší vlasti začínají být, či už vlastně dávno jsou, běsy modernistického programu aktuální. Díky zmíněným informacím můžeme lépe pochopit pozadí i popředí změn, k nimž před našimi zraky dochází. Stačí si připomenout kauzu pražské katolické fakulty, přesněji kauzu „profesor Wolf“; pokud na ni přiložíme šablonu západních „pokrokových“ změn na katolických školách, s překvapením zjistíme, jak do sebe zapadají, jak se trapně opakují argumenty liberálních katolíků a jak vše nezadržitelně směřuje k podobným koncům, nutno dodat, že smutným.

G. K. Chesterton napsal: „Katolická církev je jedinou věcí, která člověka chrání před ponižujícím otroctvím toho, stát se dítětem své doby.“ Dnes víme, že to neplatí bezezbytku, nebo to alespoň neplatí v podání některých lidí, kteří na Církev nahlížejí jinak. Podle nich je nutné chytit „Ducha doby“ za šos a uhánět s ním k zářným zítřkům. Mnozí mu dokonce s písní na rtech lezou i do těch nejnedůstojnějších míst, s vírou, že dosáhnou sladké odměny již na tomto světě, tj. společenského uznání, a vyvarují se nálepky tmářů. Kdyby se jednalo pouze o jejich osobní zálibu, bylo by to možné považovat za poměrně neškodnou kratochvíli, pokud však svými výstřednostmi nakazí Církev, stává se situace spáse duší nebezpečnou. Byť Duch Doby zatančil svůj divoký čardáš na II. vatikánském koncilu, předcházely tomu dlouhé hodiny, dny a roky tanečních příprav.

První zřetelný střet o budoucí podobu amerického katolického vysokého školství se odehrál v polovině padesátých let minulého století. Vše začalo zveřejněním článku Mons. Johna Tracyho Ellise „Američtí katolíci a intelektuální život“ ve čtvrtletníku Fordhamovy univerzity.[1]

Mons. Ellis v něm psal, že katolické školy trpí nadměrnou starostí o mravní vývoj studentů, což snižuje jejich intelektuální úroveň a vzdělání, univerzity pouze „udržují průměrnost“. Představitele katolických fakult dále obvinil z toho, že žijí ve staré známé „mentalitě ghetta“, brání se podnětům ze strany nekatolický kolegů a kvůli přehnanému zdůrazňování ctnosti pokory přehlížejí vlastní „intelektuální těžkopádnost“. Pokud se chtějí katoličtí akademici vyrovnat světským, pak musejí překonat pocit méněcennosti a začít jednat jako vědci. Jedním slovem, Mons. Ellis došel k závěru, že katolické univerzity hrají v americkém vzdělávacím systému druhé housle a je nutno něco udělat pro to, aby udržely krok se školami z Břečťanové ligy.[2]

Článek Mons. Ellise způsobil poprask. Záhy vyšel i jako samostatná publikace v nákladu tři a půl tisíce kusů. Četl se na farách, diskutovalo se o něm na poradách učitelů, stal se předmětem debaty během celostátního sjezdu Sdružení pro vzdělání v roce 1956. Jedním z mála, kdo si dovolil s textem veřejně polemizovat, byl teolog Mons. Joseph Clifford Fenton, který upozornil na to, že měřítkem vzdělání z katolického pohledu není to, zda je přijímáno nekatolíky, a podstatou katolického intelektuálního života je katolická víra.[3] Ostatní začali náhle propadat trudomyslnosti, neboť jejich školy nefigurovaly v první desítce amerických univerzit. Otec John J. Cavanaugh z Notre Dame se v titulku své eseje dramaticky ptal: „Kde jsou katoličtí Salkové, Oppenheimerové a Einsteinové?“

Myšlenkové ghetto bylo nutno prolomit a otevřít se vnějšímu světu, který určoval hitparádu úspěšnosti. Katolické školy se začaly připodobňovat světským protějškům a jejich původní účel se pomalu vytrácel. Jak již bylo řečeno, přílišný důraz na morálku, ctnosti a spol. studenty zdržoval od svobodného rozletu, ale nejen to. Nekatoličtí posuzovatelé viděli další překážky. Jak napsal Paul Gleason: „Přílišný důraz na tomismus je pro katolické instituce stále velkou překážkou k přijetí do kapituly Phi Beta Kappa.“[4] Ale to už vlastně nebyl problém, protože tomismus stejně pomalu letěl do koše a nastupovala filosofie nová, pokroková.

Nejvýraznějším hlasem, který se pro katolické vysoké školy dovolával naprosté akademické svobody, nezávislé na církevní autoritě a nespoutané katolickými názory v oblasti víry a morálky, byl rektor slavné univerzity Notre Dame otec Theodore Hesburgh. Bod zlomu se blížil. Stal se jím roku 1967 sjezd zástupců katolických vysokých škol v Land O'Lakes, který později jeho odpůrci přejmenovali na „Katolický Woodstock“. Na sjezdu bylo přijato prohlášení, v němž se dočteme následující:

„Aby mohla katolická univerzita naplňovat své poslání v oblasti výuky a výzkumu, musí mít skutečnou nezávislost a akademickou svobodu vzhledem k jakékoli vnější autoritě, ať laické, či duchovní.“[5]

Tím katolické univerzity vyhlásily naprostou nezávislost na církevních autoritách, tedy místních biskupech či samotném Vatikánu. O všem měli rozhodovat pouze „odborníci“ daných škol. A jak později vtipně poznamenal profesor morální teologie ze Semináře sv. Josefa v Dunwoodie Mons. William Smith: „Pojmem ‚odborník‘ je obvykle míněn ten, kdo se mnou souhlasí.“

Popsaná otevřená rebelie se setkala jen s malým odporem amerických hierarchů. Někteří ji dokonce podporovali, patrně také chytali „Ducha Doby“ a nechtěli atmosféru aggiornamenta otravovat úzkoprsým lpěním na katolické víře a morálce.

Věci pak nabraly rychlý spád. Místa na katolických univerzitách začali v rámci otevřenosti a útěku z ghetta zaujímat nekatolíci, kteří snad byli schopnými manažery, ale původní účel katolického školství jim byl vcelku „ukradený“, ne-li přímo nemilý. Časem začalo mnohým katolickým univerzitám vadit i samotné slovo „katolický“, a tak pomalu mizelo z jejich názvů, propagačních materiálů a internetových stránek. Oblibu si získalo nahrazování pojmu „katolický“ názvem řádu, který školu zřídil nebo spravuje. Univerzita v Santa Fe se dnes např. hlásí k „tradici Školských bratří“, o Církvi však mlčí, Canisiova univerzita v Buffalu vychází z „jezuitské tradice“ a Univerzita Marymount v Palos Verdes neurčitě uvádí, že její filosofie „je zakořeněna v křesťanské tradici“.

Před univerzitami však stála podstatná otázka: Čím nahradíme ten katolický „balast“, se kterým už nechceme mít nic společného? Stačilo naslinit prst a zjistit, kam vane „Duch Doby“. A hle, nová duchovní náplň byla na světě: „sociální spravedlnost“. Na sociální spravedlnosti by nebylo nic špatného, kdyby vycházela z tradiční katolické nauky, ovšem americké katolické univerzity se jí po vzoru světských škol chopily v podání tzv. frankfurtské školy a tehdy módní teologie osvobození.

Vyznání nové víry některých katolických univerzit jsou až komická. Univerzita Svatého Jména v Oaklandu se hlásí k „hodnotám sociální spravedlnosti a celosvětového míru“. Základní hodnoty Univerzity Notre Dame de Namur jsou: „společenství, různorodost, výjimečnost, poctivost, spravedlnost, poznání a služba“. A děkan Univerzity sv. Josefa ve Philadelphii dokonce veřejně prohlásil, že „student, který nevěří v sociální spravedlnost, nemůže získat [na jeho škole] akademický titul“. Jak již bylo řečeno, nejedná se o sociální spravedlnost v katolické pojetí, nýbrž o čistě naturalistický pohled na člověka a společnost. Není zde místo pro posvěcení života, význam manželství, nespravedlnosti páchané na nenarozených atp. Řada „katolických“ univerzit v USA v současnosti hájí „práva“ homosexuálů, bojuje za osvobození žen, menšin všech barev, zvířat, a jejich profesoři dokonce v některých případech obhajují i potraty. Teoložka Marjorie Reileyová Maguirová a teolog Daienel Maguire (bývalý kněz, a dnes už i její bývalý manžel) z jezuitské Marquettovy univerzity v Milwaukee studentům tvrdí, že „katolická církev, bereme-li v potaz její bohatou různorodost, učí, že některé potraty mohou být morálně dovolené, přičemž posledním soudcem při rozhodování o potratu je svědomí jedince“.[6] Profesorové Daniel Dombrowski a Robert Deltete z jezuitské univerzity v Seattlu viní mariologii a úctu k Panně Marii ze „současného protipotratového postoje“ Církve.[7] Na začátku článku již byla zmínka, že na amerických „katolických“ univerzitách přednášejí propotratoví aktivisté. Častým hostem je např. bývalý prezident organizace Katolíci pro svobodnou volbu Francis Kissling, který posluchače přesvědčuje o tom, že neexistuje jednotný názor Církve ve věci potratů.[8] Právě na katolické univerzitě Notre Dame proslul před desítkami let guvernér Mario Cuomo výrokem, který rádi opakují všichni liberální katoličtí politici dodnes: „Osobně jsem proti potratům, ale nemohu tento názor vnucovat ostatním a upírat jim jejich právo.“[9]

Tvář usměvavě obrácená k homosexuálům patří dnes k nezbytné výbavě všech osvícených lidí. Americké „katolické“ univerzity se rovněž předhánějí v tom, která z nich bude více gay-friendly, tedy „přátelsky nastavená k homosexuálům“. DePaul University v Chicagu byla zařazena mezi sto nejlepších vysokých škol pro homosexuály, kteří si cení zejména její pravidelné nápadité říjnové akce „Queer Kiss-in“ (volně přeloženo „Teplá líbačka“) nebo každoroční „Coming Out Ball“, kdy se jednotliví zoufalci za potlesku ostatních přiznávají při tanci ke své homosexualitě.[10] Canisiova univerzita zas pořádala osvětové zasedání pod názvem „Výroční gay, lesbická, bisexuální a transgenderová konference pro jezuitské fakulty a univerzity“, a to za mlčenlivého přihlížení místního biskupa Edwarda Kmiece. Nejslavnější americká „katolická“ univerzita Notre Dame, která proslula mj. i tím, že si zde „rozšiřoval vzdělání“ vůdce lidovců Cyril Svoboda, slavila v roce 2006 „Týden gay, lesbického a bisexuálního uvědomění“. Téhož roku byla na jejím kampusu ještě představena nechutná, avšak pokroková divadelní hra americké feministky Evy Enslerové „Monology vagíny“ a o rok dříve tato vysoká škola hostila festival homosexuálních filmů.[11] V oficiálním bulletinu georgetownské univerzity The Georgetown Voice vyšel editorial jednoho ze studentů pod názvem „Něco teplého je ve státě vatikánském“, kde píše: „Skutečnost, že homosexuální chování je Církví stále považováno za hříšné, je sama o sobě smutná… Pokrokoví katolíci mohou pouze doufat, že hloupý zákaz jednou zmizí.“[12] Snad nejtragikomičtějšího ocenění se dostalo jezuitské právnické fakultě v Bostonu. Současná právní zástupkyně Národní gay a lesbické operační skupiny, která mj. prosazuje „sňatky“ sodomitů, Kara Suffrendiniová na jednom setkání se studenty prohlásila: „Chtěla bych nejprve říci, že vše, co vím o aktivismu homosexuálů, jsem se naučila na právnické fakultě v Bostonu.“[13] A nemyslela to vůbec ironicky.

Skončili jsme tam, kde jsme začali, tedy u neveselých zpráv. Ale, jak již bylo řečeno, za nimi se skrývá hlubší problém. Na mnoha „katolických“ univerzitách, a to nejen v USA, dnes profesoři popírají katolickou nauku, šíří nebezpečné bludy v oblasti morálky, a tím odvádějí jim svěřené duše od Boha. Z pohledu víry lze vlastně hovořit o falešných učitelích. Bolestné je, že biskupové s tím většinou nic nedělají. Důvody mohou být různé, od strachu z reakce, až po skryté sympatie k disentu. A objeví-li se nějaký dokument v této věci, jako byla např. apoštolská konstituce Jana Pavla II. Ex Corde Ecclesiae o katolických vysokých školách, je zoufale bezzubý. Dotyční se jí vysmějí a pokračují vesele dál ve svém zkázonosném díle. Stále však v USA existují katolické vysoké školy, které zůstaly věrné katolické víře, jako je St. Mary's Academy Kněžského bratrstva sv. Pia X. v Kansasu, konzervativní Thomas Aquinas College v Santa Paule nebo malá Christendom College založená historikem a spisovatelem Warrenem H. Carrollem. Ale proč je jich tak zoufale málo?

© Te Deum 2010