Mária Pešeková
Letošní květnový volební vítr udeřil ze všech
stran nejsilnější ranou na lidovce, když po jedenadevadesáti
letech od svého vzniku zůstali před branami Poslanecké sněmovny.
Po neúspěchu a následné rezignaci-nerezignaci-rezignaci předsedy
Cyrila Svobody nabrala diskuse o budoucnosti KDU-ČSL mocnější
dech. Vůbec ale nelze říct, že by šlo o novou záležitost,
diskuse a tápání o programovém či personálním směřování se za
poslední léta staly v KDU-ČSL věčným evergreenem. Pokolikáté již
lze opět slyšet hlasy po novém „otevírání se“ strany a po
generační obměně? V rámci vnitrostranické diskuse se můžeme v
tzv. Olomouckých artikulích dočíst: „Požadujeme
změnu strany ze ‚strany katolíků‘ na stranu prosazující
křesťanské a demokratické hodnoty, otevřenou všem lidem, kteří
podobné hodnoty sdílí, bez ohledu na jejich vyznání.“ Podobně
směřuje i usnesení lidoveckého Sdružení žen: „…domníváme
se, že orientace pouze na křesťanské a katolické voliče nás bude
stále více marginalizovat, protože křesťanští a katoličtí voliči
nejsou homogenní skupinou a čím dál více se přiklánějí k
ostatním stranám, které dle jejich názoru lépe reprezentují
jejich zájmy. Strana se musí orientovat na voliče, nejen na
členy strany, musí se otevírat lidem, kteří sdílejí základní
křesťanské hodnoty…“ Jak se tedy liší „katolické hodnoty“, resp.
zájmy katolických voličů, od „základních křesťanských hodnot“?
Je kupříkladu kriminalizace potratů, na kterou lidovci před lety
rezignovali, zájmem katolických voličů, nikoliv „základní
křesťanskou hodnotou“?
Mýtus všelidové strany
V celém období uplynulých dvaceti let vzhlíželi
čeští křesťanští demokraté s oblibou ke svým úspěšným sesterským
stranám v Rakousku a Německu. A i teď je z jejich řad slyšet
volání po tom, aby se z české KDU-ČSL stala všelidová strana
typu CDU či ÖVP oslovující voliče napříč společenskými vrstvami.
Kdo by si nechtěl brát za vzor strany, které v poválečném období
neopomenutelným způsobem utvářely dějiny svých zemí, strany,
které v případě Německa v dvojnásobné většině a v Rakousku
v přibližně polovině případů obsazovaly post kancléře? Když to
jde u sousedů, nemusely by pak být vysoké ambice nereálné ani
v českých zemích... Opravdu?
Není samozřejmě špatné klást si vysoké nároky a
sebevědomé ambice, ale ke zdrženlivému postoji vede několik
skutečností. Křesťanskodemokratické strany se staly v západní
Evropě po druhé světové válce integrujícími sílami středu, resp.
pravého středu. Jejich úspěch plynul z absence, resp.
marginálnosti jiných pravicových stran. V jiných případech
(italská Democrazia Cristiana) byl stmelujícím prvkem
vnější nepřítel v podobě komunistické hrozby. Jakmile se tyto
podmínky změnily a posílily „radikálně pravicové strany“, začala
slábnout i pozice křesťanskodemokratických stran (v Belgii,
Nizozemsku, Švýcarsku, Itálii, Rakousku…) a zintenzivňovalo se
jejich programové tápání a diskuse o jejich identitě. Tyto
strany přestaly mít jistotu svých stálých voličů, ubyla i jejich
členská základna.
Když vstupovali lidovci na politickou scénu ve
své transformované podobě s novým názvem, bylo to zrovna
v období, kdy křesťansko-demokratické strany na Západě ztrácely
své dominantní pozice, případně kráčely k úplnému zániku (v
Itálii). V rámci „řešení“ začaly klást důraz na svůj „občanský“,
nikoliv „křesťanský“ charakter. Dnes se i nejsilnější ze
západních křesťanskodemokratických stran (CDU), která do
devadesátých let vstupovala vítězně, potýká s vnitrostranickou
diskusí a nespokojeností (nejen) katolických voličů. Pokus o
absorbování liberálů spolu s konzervativci se začal víc a víc
zadrhávat.
Specifická situace KDU-ČSL (ale i jiných stran
podobného typu ve střední a východní Evropě) ve srovnání se
západními zeměmi, resp. jejich křesťanskodemokratickými
stranami, plynula z odlišného časového období jejich vzniku, ale
i odlišné historické – v případě střední a východní Evropy
postkomunistické – zkušenosti. Po období pronásledování Církve
vznikla potřeba veřejného deklarování a uplatňování religiozity.
Potenciální křesťanskodemokratická strana mohla těžit
z hrdinství Církve a jejích členů v minulém období. Potřeba po
autentické křesťanské straně vznikla sice u menší části
společnosti, o to však byla intenzivnější.
Je proto zvláštní, že si KDU-ČSL kladla či pořád
klade ambici stát se „všelidovou stranou“. Buďto vzhlíží
k poválečnému období (což je poněkud naivní), anebo usiluje o
stranu ryze občanského typu (což je u strany skrývající se pod
křesťanskou značku nejen naivní, ale přímo špatné). Při
realizaci konkrétních politických rozhodnutí nelze uspokojit
liberála spolu s konzervativcem. Vznikají pak paskvily jako
např. v podobě podpory rodinné politiky prostřednictvím
zvyšování počtu školek (do očí bijící příklad z Německa).
Liberál bude spokojený a konzervativec musí „pochopit“, že jde o
moderní „podporu“ rodin.
Dnes už je celkem jedno, co KDU-ČSL pohřbilo víc
– zda soudní spor Cyrila Svobody s charitou, volební
pseudokoalice s propagátorkou evropského rozvodu Janou
Hybáškovou, rezignace na bioetické otázky, stylizování se do
fiktivní pozice politického středu (vše uvedené budilo dojem
nevěrohodnosti KDU-ČSL) anebo vznik TOP 09. KDU-ČSL promrhala
šanci na autentickou – malou, ale o to pevnější – křesťanskou
stranu. KDU-ČSL se otevírala tak dlouho, až sama do té zející
propasti spadla…
Úzká cesta katolických politiků
Tři inspirativní příklady
Mnoho katolíků a křesťanských stran napříč
Evropou dnes stojí před dilematem, zda jít cestou široké
programově vyprázdněné a „asimilované“ strany, která jim díky
zavedené značce, dlouhodobé „tradici“ a setrvačnosti části
voličů zajistí relativně silné postavení, anebo se pustit cestou
úzkou, cestou pravicově čistých malých politických stran. Druhou
z možností si v posledním období vybralo několik politiků, když
se tříštivým konfliktem staly bioetické otázky.
V roce 2007 po neúspěšném pokusu o zavedení
ústavní ochrany nenarozeného života odešel z polské strany Právo
a spravedlnost její místopředseda Marek Jurek spolu s několika
dalšími poslanci PiSu a založil novou křesťansko-konzervativní
stranu. Vedl ho k tomu konflikt s Jarosławem Kaczyńským a
vlastní stranou o podobu návrhu a míru ústavní ochrany. Jurek
nedávno kandidoval i na polského prezidenta, a ačkoliv skončil
až na sedmém místě, představoval jasnou alternativu pro
katolické a konzervativní voliče. (Marek Jurek podpořil v druhém
kole voleb Jarosława Kaczyńského. – pozn. red.)
Podobný příběh se odehrál v loňském roce, když
slovenské Křesťansko-demokratické hnutí podpořilo liberální
kandidátku Ivetu Radičovou, která souhlasí s potraty i
registrovaným partnerstvím. Naopak, bez podpory KDH zůstal
jejich bývalý významný člen František Mikloško a jediný pro-life
kandidát. Přesto se Mikloškovi v prvním kole při velmi malém
materiálním zázemí povedlo získat 5, 42 %.
Třetí příklad nabízí Rakousko, země, kde se
vládní lidovci spolupodíleli na uzákonění registrovaného
partnerství. V letošních prezidentských volbách ÖVP ani
nepostavila protikandidáta sociálnědemokratickému stávajícímu
prezidentovi Heinzi Fischerovi. S jediným konzervativním
kandidátem přišla Křesťanská strana Rakouska (pod tímto názvem
funguje od června loňského roku), která se profiluje
nejvýrazněji v oblasti rodinné politiky, usiluje zejména o zákaz
potratů. Do prezidentského klání vyslala svého předsedu Rudolfa
Gehringa, který nakonec získal 5, 43 %.
Tyto výsledky mohou být na první pohled dost
nízké, svědčí ale o tom, že „křesťanskodemokratický“ tábor
přestává být jednotný, že ti, kdo nerezignovali na elementární
morální hodnoty, se nespokojí s tím, aby pluli spolu s proudem.
Domnívám se, že po vypadnutí KDU-ČSL ze Sněmovny se tím otevírá
prostor pro jinou věrohodnější alternativu a tedy její vypadnutí
z parlamentu by nemuselo být tak tragické.
V následujícím období sice nebude ve Sněmovně
zastoupena žádná strana s „křesťanským“ názvem, paradoxně ale
tři předsedové (předpokládejme, že B. Sobotka zaujme
předsednický post v ČSSD) ze zastoupených parlamentních stran se
veřejně deklarují jako katolíci. Více než kdy jindy bude proto
potřeba mocného hlasu Církve, aby se v nutných případech
vyjadřovala k souladu jejich hlasování a realizované politiky
s katolickou morálkou. Doufejme, že je toho česká Církev
schopna.
Autorka je předsedkyní pražské organizace Mladých
křesťanských demokratů.
