O NAŠEM BAROKU

Jaroslav Durych

Chceme-li rozumět baroku, musíme věděti, jaký jest jeho původ. Asi před čtyřiceti lety jsme se učili ve druhé třídě gymnasia, a to v liturgice, že barok jest vlastně jakási úpadková renesance, že renesance byla vlastně slohem dokonalým, klasickým, kdežto barok jest slohem pokaženým, neboť barokní klenba jest neúměrně zdvižena do výše a celek jest přeplněn ozdobami. Tak nás to tedy učili, ale my ovšem jsme za to nemohli.

Barok jest ve skutečnosti nikoliv pokračováním renesance, nýbrž vzdorem proti renesanci. Umění totiž jest obrazem a výrazem duchovního a zvláště náboženského života a v tomto životě byla renesance ohromným krokem zpět. Proto také veliká část Evropy na renesanci odpověděla reformací. Barok jest však velikým úsilím a velikým bojem o nové povznesení duchovní. Do tohoto úsilí jest pak vloženo všecko; žádná oběť není dosti velká; na ceně vlastního života nezáleží nic. Jest to doba, kdy pro slávu Boží jdou lidé na smrt nejen dobrovolně, nýbrž kdy i s radostí vyhledávají místa, kde je očekává mučednictví, a to mnohdy strašlivé. Nevíme-li nic o této odhodlanosti, která se dnešním lidem zdá šílená, o tomto usilovném hledání mučednictví ve všech končinách světa, v Africe, Americe, Indii, Číně, Japonsku, nevíme-li o těchto mučednících, o jejich žalářích a ďábelských mukách, pak se nám ty točité sloupy, vytažené kopule a vysoké oltáře mohou zdáti zajímavy a někdy poněkud výstřední, ale smysl toho nám uniká. Píše-li se, že barok působí leckdy křečovitě a divadelně, pak jest to důkazem, že vlastní povaha baroka jest pozorovateli cizí. Není v něm divadelnosti ani uměle vynucené křeče, nýbrž až příliš mnoho krvavé skutečnosti, až příliš mnoho naplnění. A tu by snad někdo namítl, že tyto věci se týkaly snad Španělů, Portugalců a Vlachů, nás však nikoliv. Ale to by byla chyba. Lze dokázati, že v Čechách a na Moravě v té době přes pět set osob mnohdy opětovaně žádalo o dovolení do Indie a do Číny, kam je vábilo nebezpečí a smrt a touha po slávě mučednické, a jest zachován dokument, na němž jedna taková osoba napsala tuto žádost krví.

Jen takto lze rozuměti tomu, co mluví k nám z obrazů Grecových a Zurbaranových, jen takto lze rozuměti ohni, který stravuje a ohýbá figury bronzové i kamenné, i sloupy, a vydouvá kopule a prodlužuje věže a báně. Jest to žár skutečný, hrdinský a prokázaný, a jest v něm něco velkolepého až k úděsu, až k nepochopitelnosti, a to zvláště pro člověka moderního.

Ale jest v tom i krása a vítězství a odpočinutí, a sice zvláště v našich zemích a nejvíce v Praze, která se stala pravou barokní zahradou. Stěží se najde na světě skvělejší vtip umění než chrám svatého Mikuláše na Malé Straně, a to zvláště ve svém původním zasazení do přizpůsobeného okolí domů a střech. Barok u nás opravdu kvete a zpívá; vytváří podivné květy jakési prudké tropické životnosti a zároveň zasněnosti severu; zdvíhá se velmi směle do výše, kam se zdvíhá jen pravé umění a pravý duch. Vidíme-li barok v zemích alpských, nejen se nám nezdá, že snad byl odtamtud přenesen k nám, nýbrž zcela naopak, neboť naše země a zvláště Praha jest skutečným panstvem baroka. Vidíme třebas, jak se baroku nepodařilo úměrně ovládnout Vídeň nebo Mnichov. Opět o jeden důvod více, abychom věřili, že naše vlast má ve věcech umění a ve věcech ducha určitá privilegia a že zdaleka není nejmenší mezi zeměmi evropskými.

Nutno říci, že u nás dosáhl barok své nejvyšší spanilosti; stal se obrazem a také vzorem touhy této země, její zbožnosti, i její duše. Barok nás naučil novému pohledu na svět a na slunce a na hvězdy, naučil nás nové řeči, nové lásce a nové písni. Všude v duchu staví do cesty překážky velmi obmyslné. Jako renesance rozvrátila vývoj středověku, tak i dnes se podniká vše, aby se podkopala všecka duchovní kultura na celém světě. Začalo se bořiti a bořilo se co nejvíce. Dosud však nežijeme v době, která zničení dokonala; dosud se díváme a můžeme uvažovati o tom, jaké síly bude lidskému duchu třeba, aby zvítězil nad tím, co se ještě ze všech stran připravuje ke zkáze kultury evropské a zvláště naší, a jakým hrdinstvím bude musit býti vykoupena a zaplacena nová tvář země, nemá-li trvale zůstati méně krásná než ta dosavadní.