Psychologie si v pedagogických vědách vydobyla
klíčové postavení. Lze dokonce říci, že si pedagogiku
přivlastnila – výsledkem je psychologická pedagogika čili
psychopedagogika. To ona udává tón celosvětové vzdělávací
revoluci, zvané někdy skromně reformou osvěty, a tvoří základ
současné liberální pedagogiky.
Význam psychologie pro pedagogiku, jež má ambice
stát se empirickou vědou, byl doceněn v devatenáctém století, a
to zejména díky veliké popularitě prací S. Freuda a H. Bergsona.
Nutno však poznamenat, že otázkou psychofyzického rozvoje dítěte
a nutnosti poznání žáka se zabývali již J. J. Rousseau a jeho
následovník J. H. Pestalozzi v druhé polovině století
osmnáctého.
Díky rozvoji soustavných empirických pozorování a
studií ohledně dětství, jakož i rozšíření průzkumu na základě
dotazníků, se zrodila experimentální psychologie, která se stala
základem experimentální pedagogiky. Za její tvůrce jsou
považováni Édouard Claparéde, Jean Piaget, William James a John
Dewey.
Rozkvět společenských věd, obecného poznání o
člověku a jeho rozvoji vedl ruku v ruce s technickým pokrokem
k tomu, že se „experimentální“ pedagogika s radostí odtrhla od
dřívější pedagogiky „filosofické“. Změna, k níž došlo, měla a
nadále má velmi vážné důsledky. Její podstata spočívá
v nahrazení filosofie psychologií, a to v oblasti pro pedagogiku
nejdůležitější – určení výchovných ideálů a obecných cílů
vzdělávání.
Došlo k tomu navzdory varování amerického
profesora J. Warda, který již v roce 1890 psal: „Vychovatel by
si měl […] jasně uvědomit, kam směřuje, jaké jsou jeho záměry a
cíle. […] K tomu, aby si mohl takovýto ideál stanovit, měl by se
obrátit ne k psychologii, nýbrž k životu: neboť se jedná spíše o
otázku povahy společenské a etické než psychologické.“ Tradiční
pedagogika rovněž těžila z poznatků psychologie, ale pouze kvůli
stanovení prostředků a metod vzdělávání a výchovy, na což se
zaměřuje pedagogická a vývojová psychologie. Kdežto otázku cílů
ponechávala filosofii a morálce.
Výše naznačený rozdíl zapříčiněný odlišným
přístupem k otázce cílů výchovy vede rovněž k rozdílným metodám
výuky, nebo, obecněji řečeno, didaktickým (výukovým) systémům.
Pro tradiční didaktiku je hlavním předmětem výuky a učení obsah,
především humanitní, a úkolem žáka je rozumové pochopení obsahu
a jeho logické uspořádání dle vědeckých kritérií. Proces výuky
je rozdělen do tří částí osvojování si stále složitějších obsahů
se zřetelem na fázi zobecňování a využití. Podstatným způsobem
myšlení je myšlení abstraktní a teoretické, a zároveň logické a
pojmové.
Odlišný didaktický systém, v němž na prvním místě
hraje roli psychologie a psychické funkce převládají nad obsahy
učební látky, nazýváme systémem psychologickým. Pro
psychopedagogiku je základním způsobem výuky aktivita
projevovaná během řešení nového problému. Tento systém
v podstatě ani vlastní výuku nepředpokládá, poněvadž předmětem
učení není poznání a osvojení si vědomostí, nýbrž nabytí
činností nových, stále složitějších psychických procesů a
funkcí. Myšlení v tomto modelu je povahy konkrétní, praktické a
dynamické.
Výsledky výuky se zásadně různí. Absolvent
tradiční školy má velký rozsah vědomostí, přičemž se vyznačuje
určitým daným ideově-morálním postojem. Oproti tomu, o
absolventovi liberální školy lze jedině říci, že je snad
v určité míře připraven k zvládnutí praktického života, nicméně
je zcela jistě intelektuálním a morálním ignorantem.
Toto pro psychopedagogiku nepříznivé srovnání
nemůže žádného logicky uvažujícího člověka překvapit, vždyť již
před dvanácti sty lety císař Karel Veliký prohlásil: „Proto ti,
kdož se snaží Bohu zalíbit poctivým životem, nechť nezapomínají
zalíbit se také správnou mluvou. Neboť je psáno: ,Ze svých slov
budeš ospravedlněn a ze svých slov budeš odsouzen‘ [Mat 12, 37].
A byť je lepší dobře jednat nežli dobře vědět, však nejprve je
nutno vědět, a potom jednat…“ (Karel Veliký opatu Baugulfovi).
Za hlavní příčinu omylů, jichž se
psychopedagogové dopouštějí, nutno označit jejich výchozí
falešné pojetí člověka. Jedná se o pojetí redukcionistické,
které člověka snižuje pouze na jednorozměrný
biologicko-psychický organismus. Člověk je pro Deweyho a jeho
pokračovatele soustavou reagující na soubor podnětů, žijící teď
a tady, přičemž podstatou jeho života jsou emoce, které
poskytuje svět. Lidský život je podle nich procesem zaujímání
postavení organismu vůči vnějšímu prostředí.
Myšlení je nástrojem k přizpůsobení, k činnosti,
jeho úlohou není hledání pravdy, nýbrž řešení životních
problémů. Jelikož psychopedagogika, a zejména směr vycházející
z tzv. humanistické psychologie, předpokládá, že člověk je
z přirozenosti dobrý, tak se zároveň s tím snaží omezit vliv
autorit na výchovu, včetně rodičů a učitelů. Základem vzdělávání
má být svobodná aktivita žáka ubírajícího se za svými zájmy a
žádostmi organismu, spolu se zdůrazňováním vlastní hodnoty.
Proto se tak často hovoří o seberealizaci, kreativitě,
sebenaplnění a pocitu svobody, zejména svobody od stresu. Vše,
co představuje překážku, má být zbagatelizováno a odsunuto
stranou dle myšlenky Ericha Fromma, že výčitky svědomí „jsou
nakonec toliko projevem sebeomezování a smutku“.
Liberální pedagogika, která stojí na
psychopedagogice, je v USA horlivě a nadšeně uskutečňována již
po téměř sedmdesát let. Těší se podpoře UNESCO, Rady Evropy a
setkáme se s ní ve všech zemích EU. Zajímavých „úspěchů“ dosáhla
zejména americká pedagogika, což v souvislosti s amerikanizací
středoevropského školství získává na vážnosti. Věc by si
zasloužila podrobnou studii, ale uveďme alespoň několik postřehů
spojených s psychologií.
Díky stále početnějším publikacím, které se
v posledních letech objevují, můžeme pozorovat „americké
školství zevnitř“. Tak se jmenuje i kniha amerického filosofa a
sociologa Thomase Sowella, která vyšla v roce 1993 v USA. Sowell
se v tomto díle věnuje nejen objasňování příčin stále nižší
úrovně amerických škol, ale také odhaluje obrovitý systém
vymývání mozků dalším pokolením Američanů. „Američtí kosmopolité
usilují zničit vlastenectví a národní kulturu skrze ,globální
vzdělávání‘.“
Děje se tak, tvrdí Sowell, pomocí šíření
vzdělávacích programů, které místo patřičných vědomostí a
správného poznání prosazují tzv. nepoznatelné znalosti, jako
jsou např. tolerance k homosexuálům, sexuální výchova,
multikulturalismus. Tyto programy připravují pracovní skupiny
profesorů – žáků a pokračovatelů Deweyových názorů,
humanistických psychologů a psychoterapeutů, např. Carla Rogerse,
Abrahama Maslowa, Benjamina Spocka, Stanislava Grofa, F. Persla
a G. I. Browna.
Zavedením a naplněním programů má dojít ke změně
postojů žáků a jejich rodičů, a to pomocí prostých, leč často
šokujících manipulačních technik. Další současný americký autor
Charles J. Sykes již samotným názvem své knihy poukázal na
problémy tamějšího školství: Ohlupování našich dětí: proč o
sobě mají americké děti dobré mínění, ale nedokážou číst, psát
ani počítat.
Nutno dodat, že se výše zmínění „humanističtí“
psychologové nespokojili pouze s inovacemi ve školství. Vešli do
dějin Ameriky také jako otcové hippiesovské a sexuální revoluce
a veřejně s vahou své odbornosti vybízeli k užívání drog, např.
LSD. Můžeme se s nimi setkat rovněž v kruzích šiřitelů New Age a
okultismu, jmenovitě tzv. transpersonální psychologie.
T. Sowell míní, že „cílem vzdělávání je dát
člověku prostředky k intelektuální analýze […] a k vyvozování
závěrů založených na logickém uvažování a empirických důkazech“.
To však nestačí. Cílem musí být rovněž schopnost rozlišovat
dobro a zlo, stejně tak i vzdělávání vůle o poznané dobro
usilovat, tedy v širším smyslu moudrost. Psychopedagogika
mezitím uspala rozum, probudila přízraky, a zdá se, že se při
tom dobře baví. Překažme jí tu zábavu.
Převzato z Cywilizacja 7/2003.
Přeložil Adam Podborský.
